Věčný život amerických megabank

Reklama


WASHINGTON, DC – Světová ekonomika naráží na vážný problém: největší banky ve Spojených státech jsou stále „příliš velké, než aby padly“, což znamená, že pokud se jedna anebo několik z nich dostane do vážných potíží, spasí je zásah vlády – jelikož důsledky nečinnosti by byly příliš děsivé.


Tento problém se všeobecně uznává, a to nejen mezi úředníky, ale i samotnými bankéři. Vlastně existuje téměř jednohlasná shoda, že náprava této věci je významnou politickou prioritou. Že „velikost znemožňující krach“ musí skončit, zdůrazňuje dokonce i Jamie Dimon, mocný šéf velmi velké JP Morgan Chase.


Návrh Obamovy vlády jak s „velikostí znemožňující krach“ skoncovat – jímž se teď začal zabývat Kongres USA – bohužel fungovat nebude.


Aktuálním centrem legislativní pozornosti je návrh finanční reformy od senátora Christophera Dodda, který prošel bankovním výborem senátu a pravděpodobně se bude brzy probírat v senátním plénu. Doddův legislativní návrh by vytvořil „nápravný orgán“, což by znamenalo vládní agenturu se zákonnou pravomocí přebírat selhávající finanční ústavy a ukončovat jejich činnost.


Zastánci návrhu tvrdí, že tento přístup staví na úspěchu Federální společnosti pro pojištění vkladů (FDIC), která má za sebou dlouhou historii likvidací malých a středně velkých bank v USA s minimálními turbulencemi a beze ztrát pro vkladatele. V tomto kontextu „náprava“ znamená, že manažeři banky dostanou padáka, akcionáři přijdou na buben a nepojištění věřitelé mohou utrpět ztráty. V zásadě jde o jistou formu bankrotu, ale s většími pravomocemi administrativy (a zřejmě s větší ochranou vkladatelů) oproti možnostem postupu pod soudním dohledem.


Aplikace tohoto procesu na velké banky a na finanční instituce, které formálně bankami nejsou – a nemají pojištěné maloobchodní vklady –, vypadá na papíře dobře. V praxi je ale s tímto přístupem nepřekonatelná těžkost.


Zamysleme se nad kritickým okamžikem rozhodování – v situaci, kdy by obří banka, například JP Morgan Chase (s bilancí zhruba ve výši dvou bilionů dolarů), mohla být na pokraji krachu. Představte si, že jste vysoce postavená osoba, která rozhoduje – zřejmě ministr financí nebo klíčový poradce prezidenta USA, neboť za záchrannou brzdu je třeba zatáhnout na této úrovni.


Máte po ruce nápravný orgán senátora Dodda a na rozhodující schůzku přicházíte odhodlaní otřesenou banku nezachraňovat – anebo ji přinejhorším zachránit zásadním „sestřihem“ (tj. ztrátami) mezi nepojištěnými věřiteli. V tom vám kdosi připomene, že JP Morgan Chase je spletitý globální finanční ústav.


Doddův orgán umožňuje americké vládě určovat podmínky státního převzetí pouze na území USA. V desítkách dalších zemí, kde JP Morgan provozuje dceřiné společnosti, pobočky a další druhy podniků, by došlo k „prostým“ bankrotům – přičemž některé vlády by přispěchaly s rozličnými ad hoc opatřeními.


Důsledky této směsi nekoordinovaných reakcí by byly dalekosáhlé, hrozivé a hraničily by s chaosem. Právě to se stalo, když v září 2008 zkrachovali Lehman Brothers a když dva dny nato vláda USA převzala AIG (vlastně prostřednictvím konstrukce podobné „nápravnému“ procesu, která přinesla ztráty věřitelům).


Existence amerického nápravného orgánu nijak nepomůže tuto újmu zadržet ani omezit paniku způsobenou sklouznutím velké globální banky do potíží. Selhání takové banky by bylo možné metodičtěji řídit prostřednictvím přeshraničního nápravného orgánu. Žádný takový mechanismus ale neexistuje a není šance, že by byl v blízké budoucnosti zřízen. Zodpovědní tvůrci politik v ostatních zemích G-20 hovoří v této věci velmi jasně: nikdo nebude ex ante souhlasit s konkrétním způsobem řešení krachu kterékoli globální banky.


V okamžiku, kdy se JP Morgan Chase – či kterákoli ze šesti největších amerických bank – zhroutí, rozhodování bude úplně stejné jako v září 2008: zachráníte danou banku, anebo ji necháte zkrachovat a budete čelit pravděpodobnému chaosu na trzích a případnému opakování Velké hospodářské krize?


Jak prezident či prezidentka rozhodne? Možná že prohlásil či prohlásila, dokonce veřejně, že věřitelé budou čelit ztrátám, avšak k jakému směřování byste vy, těžce zkoušený poradce, prezidenta na hraně této propasti naléhavě vyzvali? Skutečně byste trvali na tom, že by prezident měl směle vykročit za okraj strže a uvrhnout tak miliony lidí – jejich práci, domovy a rodiny – do finanční propasti? Nebo couvnete a najdete nějaký důmyslný způsob jak banku zachránit a její věřitele ochránit pomocí veřejných peněz, centrální banky anebo jiné nouzové síly?


Se vší pravděpodobností uděláte krok vzad. Když jde do tuhého, je mnohem méně děsivé obří banku zachránit, než ji nechat padnout.


A úvěrové trhy to samozřejmě vědí, a tak JP Morgan Chase a dalším obřím bankám půjčují levněji než menším bankám, které mohou skutečně zkrachovat. To větším bankám umožňuje dále se zvětšovat. A čím jsou větší, tím bezpečnější jsou věřitelé – kam to směřuje, je jasné.


Návrh zákona z dílny senátora Dodda, v jeho nynějším znění, s „velikostí znemožňující krach“ neskoncuje. Jak vám napoví už název mé nové knihy 13 bankéřů: Převzetí Wall Street a příští finanční zhroucení (napsána společně s Jamesem Kwakem), globální důsledky budou katastrofální.

Copyright: Project Syndicate, 2010.

www.project-syndicate.org

Z angličtiny přeložil David Daduč

Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.

Přejít do diskuze k článku