Vědecký kapitalismus

PRINCETON – Chceme-li pochopit, čím jsme si zavařili současnou hospodářskou kaši, složité výklady o derivátech, o selhání regulace a podobně míjejí jádro věci. Nejlepší odpověď je prastará a prostá: pýcha.

V moderní matematické ekonomii řada lidí bohatého světa usoudila, že jsme konečně vynalezli soubor vědeckých nástrojů, které skutečně dokážou předvídat lidské chování. U těchto nástrojů se předpokládala tatáž spolehlivost jako v technice. Když se na konci studené války odporoučel do hrobu vědecký socialismus, přistihli jsme se zakrátko, že se upínáme k další Vědě o člověku.

Naše nová přesvědčení nevycházela z nějakého nového experimentu či nečekaného pozorování, tedy způsobem, jímž opravdové posuny vědeckého paradigmatu přicházejí. Ekonomové obvykle experimenty se skutečnými penězi neprovádějí. Když už tak učiní, třeba když laureát Nobelovy ceny Myron Scholes provozoval hedžový fond Long Term Capital Management (LTCM), rizika často převažují nad přínosy (toto ponaučení jsme si stále ještě k srdci nevzali). A jelikož téměř veškerá pozorování, která ekonomové činí, dopadají jinak, než se předpovídalo, žádné neočekávané pozorování vlastně nikdy ekonomické paradigma změnit nemůže.

Změna v ekonomii, které vedla k pohromě, vyplynula ve skutečnosti z prostého faktu, že teď už člověku prošlo říkat na veřejnosti některé věci. Někteří z nás si upřímně mysleli, že skončily dějiny. Ostatně nelze mít finální, utopickou společnost, aniž bychom měli definitivní, vědeckou teorii lidského chování, doplněnou skupinkou šílených vědců či filozofů, kteří by celé věci předsedali.

Problém tkví v tom, že tyto názory byly mylné, nehledě na to, jak „vědecky“ byly formulovány. Kapitalismus je mimo jiné soupeřením jednotlivců o ovládání vzácných zdrojů. Tak jako v boxu či pokeru se jedná o jemnou, zdrženlivou, soukromou formu války.

Vojenští stratégové už stovky let vědí, že žádná finální válečná nauka neexistuje, ba ani nemůže. V reálném zápase o věci, na nichž opravdu záleží, musíme předpokládat, že před sebou máme uvažující protivníky, již o nás mohli pochopit některé věci, které my sami o sobě nevíme. Jestliže si lze například přijít k zisku pochopením modelů, jimiž se řídí určitá politika, jak se teď nesporně děje s modely, které používá Federální rezervní úřad Spojených států, dříve či později bude o tento zisk usilovat tolik kapitálu, že ocas začne vrtět psem, jak se poslední dobou děje.

Pravda je taková, že takovéto modely jsou nejužitečnější, když jsou málo známé nebo se jim všeobecně nedůvěřuje. Jakmile je všichni začneme akceptovat a sázet na ně, ztrácejí postupně svou prognostickou hodnotu. Jenže systém, který může změnit své chování, jakmile zveřejníme jeho model, se nemůže opírat o žádné vědecké poznání.

Trhy možná kdysi bývaly celkem efektivní, než jsme dali dohromady teorii efektivních trhů. Pokud je však investování pouze otázkou alokace peněz dle indexu, jediným rozhodujícím činitelem cen se stává likvidita a určování cen se naprosto pomate. Když podstatná část účastníků trhu jednoduše nakupuje index, vytratí se též úloha trhu spočívající v zajišťování řádné správy podniků.

Vznik obrovských bublin byl v posledních desetiletích zčásti důsledkem rozšířenosti a nevykořenitelnosti přesvědčení, že k něčemu takovému nemůže nikdy dojít. Náš kolektivní názor, že trhy jsou efektivní, přispěl k tomu, že se staly nesmírně neefektivními.

Ekonomové navzdory tomu v průběhu posledních 20 let začali vystupovat tak, jako bychom se domnívali, že dokážeme poctivě předpovídat ekonomickou budoucnost. Když se nám vesmír nepodrobil, nebylo to tím, že naše modely byly chybné; na vině bylo „tržní selhání“. Není jasné, jak jsme mohli vědět, že trhy selhávají, kdykoli se výrazně propadaly, a přitom jsme věřili, že když jdou nahoru, nikterak jejich vývoj neuhadujeme zpětně. Není jasné ani to, jak jsme všichni věděli, že krach LTCM či malátnost po 11. září představovaly pro systém vážné riziko, ale hluboce jsme pochybovali, že byla bublinou internetová posedlost.

Opakovaně jsme bubliny zachraňovali a nikdy je záměrně nenechaly prasknout. Finanční trhy se v důsledku toho proměnily v pyramidovou hru. Morální hazard, mysleli jsme si, můžeme klidně ignorovat, protože „morální“, jak každý opravdový vědec ví, neznamená nic jiného než „smyšlený“.

Trh ale není raketový motor, ekonomové nejsou konstruktéři raket a morální hazard je v lidských záležitostech to nejpodstatnější riziko. Mylné přesvědčení, že kolektivně dokážeme pomocí vědy vidět do budoucnosti, nás všechny přivedlo k rozličným závazným slibům ohledně věcí v budoucnosti, jež žádná lidská bytost nemůže garantovat. Slib něčeho, o čem bychom měli vědět, že to nedokážeme zaručit, se také nazývá lží. Toto rozsáhlé předivo lží se teď začíná trhat.

Vlády si myslí, že tento proces můžeme zastavit záplavou peněz, ale existuje mnoho důvodů k přesvědčení, že to nezabere. Bankovní soustava už je zřejmě za hranicemi toho, co lze zachránit – mnohé ústavy už prostě nejsou bankami, ale obrovskými experimenty, které nedopadly, jak se očekávalo.

Dost možná budeme ekonomiku „stimulovat“ a „oživovat“ značně dlouho, způsoby, které pouze oddalují potřebné korekce, než budeme konečně nuceni dopustit nezbytnou kreativní destrukci. To však není skutečný problém. Skutečným problémem je pseudovědecká ideologie, z níž dnešní krize vyrůstá. V neplánovaném a nepředvídatelném zotavení, což je jediný druh zotavení, jehož se kapitalistická ekonomika po krizi tohoto rozsahu může dočkat, nemá definitivní věda o člověku místo.

Budeme-li lpět na falešném bezpečí údajné vědy, která nefunguje, a pustíme z hlavy filozofii, o niž se opírá, tedy ideje jako osobní zodpovědnost a právo na krach, naši lídři nám velice vědecky zajistí, že se žádného zotavení nedočkáme.

Daniel Cloud vyučuje filozofii na Princetonské univerzitě a je zakládajícím společníkem dvou hedžových fondů, Firebird Fund Management a Quantrarian Capital Management.

Převzato z Project Syndicate/Institute for Human Sciences, © 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč