Velezrada ekonomů

Robert Skidelsky

LONDÝN – Všechny události určující svou dobu jsou výslednicí náhod – jde o korelaci jinak nesouvisejících událostí vytrhující lidstvo ze zaběhlých stereotypů. Takové náhody vytvářejí cosi, čemu spisovatel Nassim Nicholas Taleb říká „černé labutě“ – nepředvídatelné události s obrovskými dopady. Nevysoký počet černých labutí podle Talebova přesvědčení „vysvětluje téměř všechno v našem světě“.

Prosperita první éry globalizace před rokem 1914 například vyplynula z příznivé konstelace dění: klesajících přepravních a komunikačních nákladů, technických průlomů druhé průmyslové revoluce, poklidného stavu mezinárodních vztahů a úspěšné správy zlatého standardu Velkou Británií. Naproti tomu v meziválečných letech se zhoubná mezinárodní politika spojila s globálními ekonomickými nevyváženostmi, zplodila Velkou hospodářskou krizi a nachystala scénu pro druhou světovou válku.

Pohlédněme teď na finanční inovace poslední doby. Na podkladu nové výpočetní a telekomunikační techniky bylo vystavěno obří tržiště pro odvozené instrumenty. Kolateralizované dluhové obligace (CDO, vázané hlavně na hypotéky) zrodily novou populaci údajně bonitních zájemců o vlastní bydlení tím, že bankám, které jim poskytly úvěry, umožnily „podřadný“ dluh prodat dalším investorům.


Před nástupem sekuritizace si banky obvykle hypotéky ponechávaly; teď je mohly dostat mimo účetnictví. Jenže sekuritizovaný úvěr odstraněný z rozvahy jedné banky obvykle skončil v účetních knihách jiné banky. Výsledkem byl báječný systém diverzifikace rizik jednotlivých bank, leč pouze za cenu zvýšení rizika platební neschopnosti všech bank, které vlastní dluh, pro který se vžilo označení „toxický“. Jelikož všechny deriváty se opíraly o tatáž aktiva, platilo, že pokud se s těmito aktivy něco stane, všechny banky, které je vlastní, se ocitnou ve stejné bryndě.


Šíření derivátů umožnila snadnost, s níž bylo možné u určitého souboru nemovitostí rozšiřovat objem dluhu. Tuto škálovatelnost umocňovalo používání swapů úvěrového selhání (CDS), které nabízely falešné zajištění proti platební neschopnosti. Poněvadž ke každému věřiteli bylo možné prodat neomezený počet CDS, nabídka swapů mohla růst mnohem rychleji než nabídka dluhopisů.


CDS nafoukly velikost bubliny tím, že nesmírně zrychlily tempo měnového oběhu. Trh s CDO mezi lety 2000 až 2006 narostl z 275 miliard dolarů na 4,7 bilionu dolarů, zatímco trh s CDS se rozrůstal čtyřikrát rychleji, z 920 miliard dolarů v roce 2001 na 62 bilionů dolarů na konci roku 2007.


CDS byly prostředkem, který derivátům posloužil k průniku do portfolií bank po celém světě. Závislost celé konstrukce na neustále stoupajících cenách domů se však zřídkakdy hlasitě zmiňovala. Kdyby trh nemovitostí začal kolabovat, tyto papírové záruky bezpečí by se slovy Warrena Buffetta staly „finančními zbraněmi hromadného ničení“.


Finanční zprostředkovatelství by ale nikdy nevyvolalo katastrofu (ba ani by nezašlo tak daleko), kdyby nebylo globálních nevyvážeností plynoucích z amerických deficitních dvojčat, obchodního a rozpočtového schodku, financovaných velkou měrou z čínských úspor. Od plovoucích kurzů se očekávalo, že státům znemožní manipulovat svými měnami, jenže východoasijské země, zejména Čína, držely své měnové kurzy uměle nízko hromaděním velkých množství amerických státních pokladničních poukázek. Tato východoasijská „přemíra úspor“ umožnila dluhově poháněnou přemíru spotřeby v USA, Británii a velké části západního světa.


Sňatek mezi čínskými úsporami a americkou spotřebu měl ale fatální kaz: zrodil nesplatitelné dluhy. Čínské investice na sebe rostoucí měrou braly podobu státních nákupů pokladničních poukázek USA. Tyto investice nevytvářely nové zdroje, které by zajistily prostředky ke splácení. Vždyť protějškem amerického bobtnajícího zadlužení byl přesun velké části americké výrobní kapacity do Číny. Čínské úspory neproudily do tvorby nových aktiv, nýbrž do finančních spekulací a spotřebitelského hýření.


„Přebytek“ čínských úspor umožnil americkou úvěrovou expanzi v letech 2003-2005, kdy byla sazba federálních fondů (jednodenní sazba, za niž si půjčují americké banky navzájem) držena na 1%. Nesmírně levné peníze vyvolaly příval udílení podřadných hypoték – tento trh zkolaboval, když po roce 2005 úrokové sazby setrvale rostly, až dosáhly 5%. Finanční krize roku 2008 byla začátkem mimořádně bolestivého, ale nevyhnutelného procesu zkracování páky zadlužení.


Škola „přemíry peněz“ tento výklad původu současného propadu zpochybňuje. Podle jejich názoru měla krize jednu jedinou příčinu: přílišnou tvorbu úvěrů, k níž došlo, když byl Alan Greenspan předsedou Federálního rezervního systému USA.


Tento názor čerpá z „australské“ teorie konjunktur a propadů a také z výkladu Velké hospodářské krize roku 1929 z pera Miltona Friedmana. Mýlil se tehdy a mýlí se i teď.


Tento myšlenkový směr předpokládá, že trhy jsou dokonale efektivní. Pokud se pokazí, musí to být kvůli chybám v politice. Tento přístup si též protiřečí, neboť kdyby byli účastníci trhů dokonale racionální a dokonale informovaní, nenechali by se zmýlit politikou zlevňování peněz oproti jejich skutečné hodnotě. Greenspan je obětinou, již nabízejí tržnímu bohu.


To poukazuje na hlubší příčinu hospodářské krize: dominanci chicagské ekonomické školy, typické vírou v samoregulační schopnosti nespoutaných trhů. Toto přesvědčení ospravedlnilo či zdůvodnilo deregulaci finančních trhů ve jménu takzvané „hypotézy efektivních trhů“. Ta vedla přímo k šíření takových modelů řízení finančního rizika, které vytěsňováním možnosti platební neschopnosti hrubě podceňovaly míru rizika v systému.


Máme-li hrát hru na hledání viníka, já dávám krizi za vinu víc ekonomům než bankéřům. To oni nastolili soustavu idejí, již bankéři, politici a regulátoři aplikovali.


John Maynard Keynes napsal, že „praktičtí lidé, kteří jsou přesvědčeni, že jsou zcela imunní vůči myšlenkovým vlivům, jsou obvykle otroky některého z ekonomických nebožtíků“. Většina z dnešní úrody ekonomů je mezi živými, ale nadále působí v ideologickém okruhu Chicaga. Jejich předpoklady je třeba bezohledně odhalit, neboť se dostali blízko ke zničení světa.

Robert Skidelsky, člen britské Sněmovny lordů, je emeritním profesorem politické ekonomie na Univerzitě ve Warwicku, autorem oceněného životopisu ekonoma Johna Maynarda Keynese a členem správní rady Moskevské školy politologie.


Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.

Přejít do diskuze k článku