Věřím, tedy vím

Že člověk ke spokojenému a plnému životu potřebuje něčemu věřit, je přirozené. Často nám k chápání a rozhodování chybí důkazy. Určitý ucelený myšlenkový aparát (nebo alespoň soubor pouček), kterému věříme nebo se kterým se dokonce ztotožňujeme, nám umožňuje kormidlovat neznámým a komplexním světem.

Otázkou je, proč je víra tak často předkládána jako vědění. A proč jsou hypotézy nebo závěry platné pouze za určitých omezených podmínek vydávány za pravdy.

Děje se tomu tak někdy i v sociálních vědách. Třeba v ekonomii se často akademici (včetně nositelů Nobelovy ceny) neshodnou. Každý tábor věří svému systému teorií a experimentálních výsledků. A každý z těch systémů platí jen na základě určitých podmínek, které nejsou téměř nikdy plně v souladu se skutečností.

Intervence ekonomů v politice někdy dále snižuje hodnotu ekonomie jako vědy. Po poctivé analýze a vypracování hospodářské či sociální politiky na základě ověřených informací a podrobných údajů, tedy na základě hlubšího porozumění skutečnosti, jako by ani nebyla poptávka. Nabídka ideologických pouček je často určující pro návrhy vládních zásahů a pro jejich veřejnou diskuzi.

V otázkách náboženství je oddělení vědění (důkazů) od víry ještě obtížnější. Nedávný průzkum v USA ukázal, že pouze 0.5% Američanů připouští, že neví, jestli Bůh existuje a jestli bude možno jeho existenci v budoucnosti dokázat. Dalších 0.5% sice také připouští, že o existenci Boha neví, ale jsou přesvědčeni, že existenci boha nebude nikdy v silách člověka dokázat. Necelé 2% jsou přesvědčení ateisté. 95% Američanů v Boha věří a jsou přesvědčeni, že Bůh existuje. V různých zemích jsou podíly věřících a nevěřících různé, například podíl ateistů je ve většině evropských zemí vyšší než v USA. Podle průzkumů je ale ve všech zemích překvapivě jen nepatrný zlomek agnostiků, kteří připouští, že neví, jestli Bůh existuje a nevylučují že se lidem v budoucnosti jeho existenci podaří dokázat či vyvrátit.

Kritické myšlení a přírodní vědy

Pro srovnání je možno uvést přístup přírodních věd. Například Einstein pevně věřil v existenci a v možnost odhalení jediné všeobsahující teorie, která z fyzikálního pohledu vysvětlí svět od chování elektronu a kvant, přes fyzikální jevy pozorované na Zemi až po zatím třeba i nepozorovatelné jevy ve vesmíru. Einstein ale pracoval celý život (ač marně) ve snaze svou hypotézu dokázat a vědecky obhájit.

S přihlédnutím k obrovské úloze vědy a techniky v dnešní společnosti lze pokládat za překvapivé, jak málo se obecně uplatňuje vědecký způsob poznání, včetně přesné formulace, kritické analýzy a opatrných závěrů. Formulace hypotéz jako by navíc byla povýšena nad hledání důkazu jejich platnosti či neplatnosti.

Podstata diskutované záležitosti se tak ale někdy ztrácí v nepřesných definicích a v argumentaci na základě neověřených hypotéz (nebo hypotéz ověřených v naprosto odlišných podmínkách). Navrhované závěry a řešení pak málo odpovídají skutečnosti.

Naše společnost, politická kultura a fungování trhu i státu by mohly být lepší, kdyby se v každodenním životě více uplatňovalo kritické myšlení a přístup exaktních věd. Také náboženská víra s určitou zdravou dávkou kritického myšlení a prostoru pro jiné „modely“ Boha by byla pro společnost prospěšnější.

Výchova ke kritickému myšlení by měla především zahrnovat úctu k faktům, metodický přístup k jejich analýze a vyvozování závěrů s vědomím možných omezení jejich platnosti.

Výuka přírodních věd by se v rámci všeobecného vzdělání měla soustředit na výuku vědeckého přístupu a způsobu uvažování. Neměla by být pouhou výukou vědeckých poznatků. V tomto smyslu je odklon od matematiky ve školách s argumenty, že většina školáků k životu nebude potřebovat řešení rovnic o dvou neznámých ani integrální počty, mylný.

Je také možno dodat, že specializace studentů a akademiků na úzké vědní obory by měla být doprovázena studiem základů společenských věd (včetně ekonomie). Exaktní vědci by tak byli lépe připraveni přispět svým kritickým myšlením do veřejného života.