Více stejného Afghánistánu nepomůže

Reklama


V prosinci se americká vláda rozhodla verbovat afghánské vesničany a vyzbrojovat je k boji proti Talibanu. Před pár lety se přitom právě na odzbrojení vesnických milicí utratily stovky milionů. Podle některých názorů tím Spojené státy dnes sponzorují rozpoutání občanské války, což je přesně týž stav, v němž se Afghánistán ocitl, když po svržení sovětské okupace přestal Američany na čas zajímat. Jako by se uzavíral kruh.

Příští měsíc by mělo do Afghánistánu dorazit dodatečných dvacet až třicet tisíc amerických vojáků, aby po sedmi letech pomohli zvrátit nepříznivý vývoj války, kterou George Bush odbyl kvůli nedočkavosti rozpoutat válku druhou, iráckou. Nebudou to mít snadné ani v případě, že se ony čerstvě vyzbrojené vesnické milice opravdu postaví na stranu okupačních sil, nikoli proti nim.

Stále více Afghánců má totiž problém okupační jednotky vystát. Síly, kterým souhrnně říkáme Taliban, účinně kontrolují dvaasedmdesát procent území. V sousedství je nejistý Pákistán s narůstajícími problémy ve vztahu s mocnou Indií a k tomu se nejen ve Spojených státech stupňuje odpor proti vysílání dalších vojáků. Průzkum veřejného mínění, který provedl list The Financial Times, zjistil, že proti afghánské válce jsou také přesvědčivé většiny Němců, Francouzů, Italů a Britů. S každou vybombardovanou svatbou či vesnicí přitom přesvědčení dále sílí.

Přesto USA o svých základnách v Afghánistánu nemluví jako o dočasných, ale trvalých, a NATO tlačí na své členy, aby posilovaly kontingenty ve jménu boje proti… čemu vlastně?

Základny a plynovod

Snad nejzajímavějším rysem celé okupace, která už stála bezpočet nevinných lidských životů (americké velení v Afghánistánu na rozdíl od Iráku součty obětí, takzvaný body count, neprovádí), je skutečnost, že běží jakousi setrvačností, jen pro formu lehce zahalena do nicneříkajících hesel o válce proti terorismu. Jinými slovy, je zvláštní, že dnes už vlastně nikdo neví, a co hůř, málokdo se zajímá, proč je v Afghánistánu třeba za každou cenu válčit dál.

Obecně se veřejnosti předkládá teze, dle níž vše začalo po 11. září 2001, kdy Spojené státy invazí do Afghánistánu uplatnily své právo na sebeobranu. Je to názor zakořeněný tak silně, že když Bush či Obama mluví o nutnosti eskalace konfliktu v Afghánistánu, mlčí i jinak hlasití odpůrci války v Iráku.

Válka v Afghánistánu přitom prostou reakcí na události z 11. září nikdy nebyla. Bushova vláda ji měla dlouho připravenou jako zahajovací salvu rozsáhlé ofenzívy, která pod pláštíkem „války proti terorismu“ potlačí islámský fundamentalismus, zvrátí vývoj v zemích, které nebyly zcela pod americkým vlivem, přestaví celý Blízký východ a Střední Asii podle představ Washingtonu a dle starého geopolitického konceptu umožní kontrolu klíčových zdrojů nerostného bohatství regionu a jeho transportních tras.

Afghánistán, který leží v srdci Eurasie, v těchto scénářích hrál ústřední roli už desítky let. Už koncem osmdesátých let se v zemi objevili dva Afghánci s americkými pasy, Hamíd Karzáí a Zalmaj Chálilzád, konstatuje Robert Fisk ve své knize The Great War for Civilisation: The Conquest of the Middle East. Přišli, aby ve jménu americké korporace Unocal vyjednávali s mudžáhidy a získali jejich souhlas se stavbou plynovodu od Kaspického moře přes Afghánistán a Pákistán do Indického oceánu.

Jednání se však vlekla a země se zmítala v občanské válce, kterou do značné míry ukončil až Taliban. Americké vlády v něm zprvu viděly zdroj stability tolik potřebné k zahájení výstavby tranzitních tras. Rozsah porozumění dokládá třeba americká pomoc ve výši čtyřiceti milionů dolarů, jimiž George Bush ještě v květnu 2001 ocenil boj Talibanu proti pěstitelům opia.

Ve stejné době však sílily také hlasy z řad neokonzervativců, kteří v Talibanu viděli naopak nebezpečného a nepoddajného protivníka. A když beztak nebyl s to nastolit v zemi takovou stabilitu, aby se mohly začít svařovat trouby plynovodů, na stole se objevily plány vojenského útoku.

Přišlo 11. září, které skvěle posloužilo jako věrohodná záminka. Američané Taliban svrhli, z Karzáího udělali afghánského prezidenta a Chálilzád se stal prvním americkým velvyslancem v osvobozeném Kábulu. Společnost Unocal pohltil v roce 2005 silnější Chevron, Chálilzád se mezitím přes Bagdád posunul až na post velvyslance při OSN, ale plány na stavbu strategického plynovodu vedoucího mimo území Ruska zdaleka neusnuly.

„Podíváte-li se na mapu velkých amerických základen v Afghánistánu,“ poznamenal k tomu izraelský deník Maariv, „zarazí vás, jak se jejich poloha kryje s trasou plánovaného plynovodu…“

Eldorádo podvodníků

Plány sice neusnuly, ale za dnešní situace, kdy je velmi sporné, kdo že to v Afghánistánu ve skutečnosti vládne, mají k realizaci daleko stejně jako před dvaceti lety. Nabízí se tedy otázka, zda už náhodou všechny ty náklady na okupaci Afghánistánu – jenom Spojené státy na ni ročně vynakládají šestatřicet miliard dolarů – nepřevýšily předpokládané zisky z plynovodů i z nenaplněných geopolitických cílů a zda má tedy smysl v této válce pokračovat. Odpověď zní paradoxně, leč zcela jasně: „Ano.“ Nebyly jen náklady, byly i zisky.

Mezi léty 2002 a 2008 Spojené státy vyčlenily na rozvoj Afghánistánu 10,4 miliardy dolarů, které se sice v praxi smrskly jen na pět miliard, ale s ohledem na realitu chudého Afghánistánu jsou to stále peníze, které by ho mohly proměnit od základů. Mohly, ale nezměnily.

Generální inspekce Pentagonu a ministerstva zahraničí USA například v roce 2006 zjistila, že výcvik pro nově utvářené afghánské policejní složky prodělalo třicet tisíc mužů namísto vyfakturovaných sedmdesáti tisíc. Kurzy trvaly v nejlepším případě osm týdnů a rekrutům se nedostalo žádného výcviku v terénu. Inspektoři našli sotva polovinu vybavení, které měla policie dostat, nedopočítali se asi stovky nákladních vozů a konstatovali, že absolventi výcviku „nejsou s to vykonávat činnost při ochraně zákona“.

Soukromá společnost DynCorp, která zajišťuje obdobný výcvik i v Iráku, za tuto práci v letech 2004 až 2006 dostala 1,6 miliardy dolarů.

Zástupce velitele americké armády v Afghánistánu generál Michael Tucker si minulý týden v New York Times posteskl, že afghánské policejní síly „prostě nejsou k dispozici. Nemáme dostatek policistů a nemáme čas je připravit.“ A to přesto, že DynCorp dostal loni v srpnu dalších tři sta čtrnáct milionů, aby „pokračoval ve výcviku afghánských policejních sil“.

Příznačné je, že po obdržení této zakázky šéf Dyn- Corpu William Ballhaus prohlásil, že jeho firma tím „přispěje k nastolení míru, stability a demokracie ve světě a snahám vlády zlepšit životy lidí.“ Dalším příkladem, který jasně dokládá nutnost pokračování války, může být podmínka, že sedmdesát procent pomoci je vázáno na nákup amerických produktů. Potravinový program například stanoví, že Afghánci by měli nakupovat americké zemědělské produkty namísto domácích. Místní rolníkům tak často nezbývá než pěstovat opium, i když by třeba vyšší výnos oželeli a naseli obilí.

Americká agentura USAID má na webu skvělý nadpis Znovuzrozený Afghánistán a pod ním doslova tisíce projektů. Při bližším pohledu však jejich lesk bledne.

Svéráznou slávu si vydobyla stavební firma Louis Berger Group, která získala kontrakt na výstavbu tisícovky malých škol. Každá z nich měla stát dvě sta sedmdesát čtyři tisíc dolarů. Už v roce 2005 byla firma ve značném skluzu, postavila jenom zlomek budov, a když navíc přišla zima, střechy se pod návalem sněhu prostě zhroutily.

Afghánci by za cenu jedné školy od Američanů postavili desítku škol se střechou, která by vydržela. Vedle toho by si do programu dali taky renovaci zavlažovacích systémů a studen, obnovení sadů a polí. USAID totiž nabídla zemi, ve které pětaosmdesát procent obyvatel tvoří rolníci, projekt obnovy, který původně nezahrnoval žádný zemědělský program. Až po sedmi letech se začala chlubit, že zlepšila zavlažování na „zhruba patnáct procentech orné půdy“.

A naše role?

Jak vyplývá z analýz nezávislých amerických publicistů, které se objevují na serveru TomDispatch. com, zatímco Sověti za své okupace (mimo válčení) zmodernizovali vzdělávací systém a postavili elektrárny, přehrady, továrny a obytné domy, které stojí dodnes, Spojené státy dokázaly za sedm let efektivně zvládnout jen síť vojenských základen a věznic, aniž by přitom do všech čtvrtí Kábulu vrátily alespoň osvětlení nebo v hlavním městě zprovoznily kanalizaci. Je ale zřejmé, že i na těchto projektech již nějaká renomovaná firma urputně pracuje a v době ekonomické krize bude její činnost pro americké občany dozajista víc než záslužná.

Zlatý důl založený na nedozírné korupci, která je ale oficiálně přičítána pouze Afgháncům, může fungovat jen za podmínky, že válka proti terorismu bude pokračovat co nejdéle a v co největším měřítku.

Zbývá tak vlastně jen otázka, co s tím máme společného my? Má někdo nápad, jak se k okupaci Afghánistánu postavit? Samozřejmě. Pošleme další vojáky. Vždyť, kdybychom je odvolali, měli bychom ruce od jejich krve…

 

Tereza Spencerová je šéfredaktorkou nezávislého zpravodajského serveru Czechfp.cz


Převzato z Literárních novin

Přejít do diskuze k článku