Vidímvěcikrásnějšínežjsou

Reklama


Blbý počasí, propadliště na všech jevištích světa, šišlající lidi na obrazovce, vystydlý čaj, okoralý štrůdl na misce, diář popsaný do večera. To bylo moje únorové ráno šedivě zmalované za oknem. Kapičky deště visely na zábradlí terasy a pršelo do špinavého sněhu. Svět se zkoušel valit do kopce a zprávy byly čím dál horší.
 
Nastupuji do přeplněné tramvaje. Sáňkujeme do kotle, kde se začíná vařit Praha. Vystupuji a jdu pracovat. Vím, že tam potkám největšího podrazáka na světě. Bude se na mě usmívat a dělat ramena nejweltmana. On neví, že vím. Zatím to neví. Zatím nikdo z našeho týmu neví, jak nás potopil. Zatím ani on netuší, že nepotopil jen nás, ale i sebe.

 
Mafiáni říkají, že na každé prase se někde vaří voda. Voda se vaří i na toho kolegu s velkým minus na čele. Ale ještě nesmím prokopnout buben. Nesmím otrávit další lidi. Musím ten přetlak v sobě držet jak velký lidský papiňák.
 
Kdybych byl kuřák, asi hulím jednu za druhou. Kdybych byl pijan, asi bych si tajně schovával v saku placatici.
 
A pak ji uvidím. Sedí za stolem kousek ode mě. Modrá se jako čekanka na stráni. Beru ze svého stolu další půllitrák čaje a přisedám k ní.
 
„Jak to děláš, Čekanko, že i v tak blbým dni koukáš očima rozšířenýma, dychtivýma jako byl měly začátkem března přijít Vánoce?“
 
Zadívala se do dálky na kotel jménem Praha za oknem a střípek úsměvu vědmy se mi zaseknul do hlavy. V jejím pohledu nebylo nic charitativního. Pohodila hlavou, vlasy se jí stejně hned zase sesypaly přes půlku obličeje a řekla s neokázalou moudrostí žen, které vědí o světě víc, než všichni chlapi dohromady:
 
„Vidím věci krásnější než jsou!“
 
Za okny vybuchlo veliké žluté slunce. Upil jsem čekankového čaje, hodil podrazáka za hlavu a vyšel do světa. Šel jsem ulicemi a díval jsem se vzhůru. Jak to, že jsem už tak dlouho nezvedl hlavu? Nadpozemská Praha mě dům od domu hladila proudem řeky času, tisíce lidských rukou tam někde nad zemí modelovaly své myšlenky, obraz blbých všedních dní, které i jim ubíhaly ve všedních starostech. Vrážel jsem do Pozemšťanů, oči upřené pod střechy domů neviděné krásy, vrostlých do země pevně jako stromy.
 
Někdo je doktor, ani o tom neví. Někdo umí léčit a jeho recepty nic nestojí. Dneska nic neřeším! Vzal jsem si do hlavy pilulku Vidímvěcikrásnějšínežjsou.
 
Převzato z blogu autora na www.aktualne.cz
 
Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku