Víkend reálpolitiky na Blízkém východě

Reklama


Březen 21, 2011

Rebel? Kaddáfího voják? Chránit? Nechránit?Pouštím si variaci na alžírskou lidovku, koukám přitom na Al Džazíru a nestačím se nad tím turbulentním víkendem divit.

Netuším sice, na co vlády Ruska a Číny myslely, když v Radě bezpečnosti OSN nevetovaly vágně formulovanou rezoluci o bezletové zóně nad Libyí, ale jejich náhlé prozření, že se tam jako jen nemá létat, ale rozhodně prý ne bombardovat, je vrcholnou ukázkou pokrytectví. Ovšem Rusové s Číňany v tom nejsou rozhodně sami. Zábavné je sledovat televize, které vám říkají, že nic z toho, co vysílá libyjská televize, "nelze ověřit z nezávislých zdrojů", zatímco všechno, co říkají "ti naši", je pravda – a to ani na přímou otázku na tiskovce neumějí odpovědět, kam že to bomby shazují. Informační zmatek vyvrcholil v noci na dnešek, kdy se nejprve zaútočilo na Kaddáfího rezidenci a hned vzápětí konstatovalo, že Kaddáfí terčem války, sorry, vojenské operace, není. O tom, co se asi tak v Libyi odehrává, možná napoví zajímavá zpráva, podle níž američtí mariňáci v Afghánistánu programově ničí civilní domy i mešity, zkrátka vše, co vidí, protože už jinak prý válku vyhrát neumějí. (BTW, a k tomu se nechávají fotit se svými civilními obětmi)

A do toho blázince, v němž se asi nikdo nevyzná — natož aby rozeznal vládního vojáka od rebela a civilisty — Kaddáfí údajně rozdal „svým" lidem asi milion zbraní, pak zahraniční novináře nechal odvézt na pohřeb „obětí náletů", o nichž ale nikdo neřekl, odkud že ta těla vlastně jsou, a nakonec už podruhé jako by zastavil palbu. Všechno, co stihl dobýt zpět, už má, tak možná pomaličku nadchází čas patu a následně asi i vyjednávání. Legračního vyjednávání, protože ti, kteří v Iráku zavinili smrt 1,6 milionu lidí a v Afghánistánu zabíjejí dál, začnou někomu podobně bezskrupulóznímu vysvětlovat, že zabíjet se nemá.

Proti bombardování Libye se postavila i Liga arabských států, jejíž šéf Amr Músa už před časem oznámil kandidaturu na egyptského prezidenta a jako takový přece nemůže být tím, kdo bude schvalovat bombardování „bratrů" Libyjců jejich bývalými koloniálními mocipány. Proč byl ještě v sobotu pro útok, není vůbec jasné, jasné je ale to, že jakmile se Egypťané proberou z nynější euforie kolem referenda o narychlo spíchnutých ústavních změnách, určitě by mu to nezapomněli. Mimochodem, účast v referendu byla prý až 41 procent, což je přece jen rozdíl oproti volbám za Mubaraka, kterých se běžně účastnilo kolem 20 procent voličů, vesměs lidí, kteří chtěli vhozením lístku ve prospěch Mubarakovy strany uspíšit (nebo stvrdit) svou kariéru. Jinými slovy, řeči o tom, že Egypťané nejsou připraveni na demokracii a nemají zájem o podílu na rozhodování o budoucnosti, jsou už asi fakt pasé. Přes 77 procent jich hlasovalo pro ústavní změny, což značná část opozice, včetně například Muhammada Baradeje, odmítala (prý není třeba dodatků ústavy, ale rovnou ústavu novou), ale Muslimské bratrstvo, které se vcelku rychle mění v mainstreamovou stranu, zavelelo k hlasování „ANO". Argumentovalo, že odklad by prezidentské volby odložil možná o celý rok, a tím i prodloužil vládu vojenské junty. Nejspíš proto výsledek referenda sehrál roli v rozhodování Amra Músy, takto někdejšího Mubarakova ministra zahraničí. Jen perlička: lidi málem zlynčovali káhirského guvernéra Abdala Azíma Vazíra, když chtěl ve frontě na hlasování v referendu předbíhat, zato body k dobru uhrál juntou jmenovaný premiér Issam Šaráf, který si pěkně počkal s ostatními, až na něj dojde řada. Už před časem se nechal slyšet, že bude s lidmi v ulicích, pokud se mu nepodaří prosadit, co si předsevzal, tak uvidíme. (A nenápadná, ale asi důležitá zprávička: Egypt zvedne Izraeli ceny za dodávky zemního plynu.)

A když už byla řeč o pokrytectví, nesmí se zapomínat na hlavní válečníky. Pod záminkou ochrany „civilního obyvatelstva" v Libyi (už pár dní se ve zpravodajství velkých zahraničních televizí někoho takového snažím alespoň na chvíli zahlédnout a pořád nic) si bývalé koloniální mocnosti pochvalují, že mají tentokrát podporu i arabských zemí. Hillary Clintonová přitom vyjmenovala ale jen Katar, Spojené arabské emiráty, Jordánsko a Irák (snad se ve výčtu nepletu), což je opravdu k uzoufání zoufalé – opírat se o státy, které si USA penězi a zbraněmi a okupací udržují při životě, je fakt trapné. Pokud ale odhlédneme od této velmocenské politické bídy, je alespoň jasné, jakým směrem se bude budoucí libyjský režim – doufám, že nikdo nevěří, že cílem je nastolit v Libyi demokracii, která by v kmenovém systému beztak nefungovala – zkrátka, jaký „nový" režim že se to tam zrovna vybombardovává. Ostatně, vysokou školu pokrytectví — nebo reálpolitiky, chcete-li — předvedla sama Hillary Clintonová, když vysvětlovala, proč že se v Libyi bombami kdosi ochraňuje, a v Bahrajnu, kde jsou lidé masakrováni místními i saúdskými vojáky, nikoli. „V Bahrajnu „odmítáme použití násilí ze strany demonstrantů", prohlásila ta dobrá žena v době, kdy „celý svět" (pojem ČT) fandí libyjským povstalcům s kulomety, tanky a stíhačkami. Záběry z Bahrajnu jsem nabízela už minule, tak už není, co dodat. Hillary Clintonová ale dodala, a to, že Bahrajn má svrchované právo žádat o pomoc země Rady pro spolupráci v Perském zálivu (GCC), tedy o okupaci svého území proti svému obyvatelstvu. A je to. A představitel Spojených arabských emirátů prohlásil: "My a Saúdská Arábie šíitskou vládu v Bahrajnu nikdy neakceptujeme."  Většinové obyvatelstvo tedy ve své vlastní zemi nebude rozhodovat nikdy. A je to, podruhé. Marně tak osmnáct bývalých opozičních poslanců bahrajnského parlamentu žádá OSN obecně a USA jmenovitě, aby skoncovaly se zahraniční vojenskou přítomností v jejich zemi…

Teď jsou tu videa z protestů v Sýrii (tady z Damašku, tady z Baníjasu, tady z Diráa a tady z Chomsu). V Dirá´a jeden z demonstrantů zahynul, prý se to „vyšetří".

Arabské bloggery přivádí k lehké nepříčetnosti, že po sérii dohod mezi Katarem a Saúdskou Arábií Al Džazíra přestává pokrývat události v klientských zemích, a tak se Blízký východ nedovídá prakticky nic o masových protestech v Maroku a opatrně se vyjadřuje i o tom, jak jemenský prezident Sálih, takto spolubojovník Američanů ve „válce proti teroru" masakruje svoje vlastní lidi. Prý ale přece jen rozehnal celou vládu, aby se situace lehce zklidnila, a aby to všechno měl na koho hodit. Chová se jako Kaddáfí a přece jím není. Má kliku, že je kamarád. To byl ale Kaddáfí ještě před pár měsíci taky.

A tak lze za největší neletální bombu posledních dní považovat rozhodnutí USA začít jednat s libanonským Hizballáhem, donedávna ještě teroristickým arcinepřítelem, který ovšem nyní ve své zemi formuje vládu. Je důležité, aby tento jeden z mála racionálních kroků americké zahraniční politiky nezůstal mimo zorné pole.

Začala jsem hudbou, tak jí i skončím. Na káhirském Tahríru se během revoluce hodně hrálo a zpívalo. Nemá cenu tady odkazovat na všechno, co na náměstí vzniklo, ale skutečnou hymnu revoluce stojí za to si poslechnout (a vidět). Takže: Sút al Horéja, čili Hlas revoluce (z níž se už mezitím stala největší a nejprodávanější hitovka nejen v Egyptě):


Přejít do diskuze k článku