Červen 5, 2009
Barack Obama posiluje jednotky v Afghánistánu, pákistánská armáda na jeho přání vyhnala už bezmála pět milionů lidí ze svých domovů, tisíce jich pobila a celý region se stává výbušnějším než kdy dřív. Otázka, na kterou ale stále nikdo neodpovídá, zní přitom prostě: Proč to všechno?
Titulky západních mainstreamových médií jsou v posledních dnech a týdnech plné hrozby Talibanu. Přední politici tvrdí, že je ohrožena stabilita Pákistánu, jeho jaderné zbraně a britský premiér Gordon Brown dokonce prohlásil, že talibanizace Pákistánu blíže neurčeným způsobem ohrožuje vnitřní bezpečnost Británie.
Stačí se ale podívat na fakta: 55 procent ze 170 milionů obyvatel Pákistánu tvoří Paňdžábci, tedy vesměs šíité, vyznavači súfismu či nějakého mixu obou těchto směrů, kteří nemají žádný důvod přidávat se k duchovně nespřízněnému Talibanu. Dalších zhruba padesát milionů jsou Sindhové, věrní stoupenci zavražděné Benazír Bhuttové, jejíž manžel Ásif Zardarí dnes Pákistánu vládne z křesla prezidenta. Případní přívrženci Talibanu tak v těchto dvou nejlidnatějších pákistánských provinciích tvoří zanedbatelnou menšinu neschopnou jakékoli reálné destabilizace současné moci. Tím spíš, že tři hlavní skupiny pákistánského Talibanu podle listu Asia Times nemají víc než deset tisíc bojovníků, samozřejmě bez letectva, bezpilotních letounů či tanků. Předpokládat, že by byli s to porazit šestou nejsilnější armádu světa, která má k dispozici 550 tisíc dobře vyzbrojených mužů, je lehce absurdní.
Otázkou navíc je, jestli má Taliban, ať už ten afghánský či pákistánský, sílu nebo zájem udeřit i mimo „AfPak“, jak se regionu familierně přezdívá v Obamově administrativě. A stejné je to i s hysterií kolem možnosti, že by Talibanci rozlouskli armádní kódy a dostali se tak k ovladačům jaderných zbraní. Většina bojovníků Talibanu je negramotná, a tak je to představa pozoruhodná, tím spíš, že i sám Barack Obama nedávno všechny ujistil, že je pákistánský jaderný arzenál v bezpečí.
Jistě, malá část nižších armádních důstojníků s Talibanem sympatizuje, což platí i pro mocnou pákistánskou tajnou službu ISI, nicméně obě tyto síly už roky plní rozkazy z Pentagonu a náčelník generálního štábu Ašfak Kijání nedávno ve Washingtonu slíbil, že od armády či tajných služeb Zardarího vládě nic nehrozí…
Proč tedy všechna ta hysterie kolem AfPaku?
Vyhlídka na svět v permanentní válce
Barack Obama svými hesly o „změně“ vyvolal v milionech lidí naděje, že se do Oválné pracovny v Bílém domě vrací zdravý rozum, nicméně jeho postoj vůči muslimským zemím dává už po prvních sto dnech vlády tušit, že americká konfrontační politika bude pokračovat dál. Běžným muslimům je Obamův názor na jejich víru jasný už jen z výčtu jeho prvních kroků – ze všeho nejdřív se plácal po zádech s westernizovanými tureckými generály, poté se sbratřil se saúdským tyranským králem a nakonec spolu s Husním Mubarakem, prezidentem egyptského policejního státu, promlouval k muslimům o svobodě a demokracii. Přičteme li k tomu jeho trapné mlčení k izraelským masakrům v Gaze a samozřejmě i nynější války v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu, pak je zjevné, že Bush v čele USA nebyl žádným ojedinělým výstřelkem.
Pro pochopení nynějších událostí a pro odpověď na otázku, k čemu že to všechny ty americké války proti islámským zemím vlastně slouží, je nejspíš třeba se vrátit do roku 2004, kdy tehdejší šéf ústředního velení americké armády (CENTCOM) generál John Abizaid v jednom ze svých projevů mluvil o „dlouhé válce“. Americké vedení si podle něj tehdy uvědomilo, že „v nadcházejících padesáti letech budou Spojené státy vést nepravidelné války v tzv. oblouku nestability, do něhož spadá většina Blízkého východu a části Afriky a střední a jižní Asie,“ podotkl k tomu John Nagl z Center for New American Security. A zcela ideu „dlouhé války“ osvětlili neokonzervativci z Center for American Progress, kteří vyzvali tehdy ještě Bushovu vládu, aby svou válku v Afghánistánu eskalovala a zničila „infrastrukturu džihádu“ v celém ´oblouku nestability´ napříč jižní a střední Asií a Blízkým východem“.
Barack Obama tak podle všeho jen pokračuje v započaté strategii, jejíž dopad je ohromující, konstatuje americký magazín The Nation. „Mnozí Američané umřou dříve, než padesátiletá válka skončí, pokud tedy někdy vůbec skončí. Lidé, kteří se dnes narodí, spolu s ní dospějí, zatímco ještě nenarozené generace ponesou její daňovou tíhu, budou v ní bojovat, zabíjet a umírat.“
Z tohoto pohledu lze okupaci Iráku vnímat jen jako výchozí bod mohutného nástupu a Afghánistán a Pákistán jen jako rozšíření válečné fronty, a to v rámci rozsáhlého konfliktu od Blízkého východu po jižní Asii. Namísto srovnávání Iráku s Vietnamem, kde válka přece jen fakticky skončila, je asi vhodnější pohlížet na Irák jako na příklad dílčího patu na válečné šachovnici pokrývající půlku světa. A co hůř, podotýká The Nation, během padesátileté války bude velmi těžké rozlišovat mezi vítězstvím a porážkou, neb vše, co dnes považujeme za válku, jsou ve skutečnosti jen dílčí bitvy.
Jako na indiány
Na konceptu „dlouhé války“ je zajímavé i to, že se pro její realizaci americké politické špičky a generalita vrátily ke svým kořenům – k válkám proti indiánům. Už v září 2004 přední neokonzervativec Robert Kaplan ve Wall Street Journal otiskl článek nazvaný Indiánské války, v němž se rozčílil nad anarchií, která ve světě zavládla v postkoloniální době, a obhajoval potřebu malých cílených válek tak říkajíc „mimo kameru“. „Je třeba zlým hochům natlouct v tichosti a přitom své stopy zakrýt projekty humanitární pomoci,“ napsal, přičemž našel srovnání nynějších válek s těmi indiánskými: v obou případech jsou do rolí „nepřátel“ obsazeny značně roztroušené kmeny (národy), které je třeba ničit či porážet postupně, jeden po druhém. Nové „indiánské války“ současnosti je ale podle Kaplana nutné vést „při zanechání minima amerických stop a s menší pozorností mezinárodních médií, ale o to s větší efektivitou.“ Není proto divu, že v médiích propíraný Irák se všemi jeho tragédiemi je dle Kaplana strategickou prohrou, „bincem, který se už nesmí opakovat“.
Stejně jako za válek proti indiánským kmenům, i „dlouhá válka“ podle svých strůjců vyžaduje využívání existujících rozporů mezi jednotlivými etniky, ať už jsou založeny na náboženství, rase či geografii, zároveň s uplácením a snahou přimět příslušníky jedné skupiny k boji proti ostatním. Jak ostatně kdysi poznamenal John Nagl, „vítězství v Iráku bude dosaženo ve chvíli, kdy přimějeme tamní obyvatele, aby sami udávali teroristy z řad svých sousedů“.
Boj proti povstalcům je přitom mediálně doprovázen halasným důrazem na lidská práva či ochranu nevinných civilistů. Jeho úspěšnost má ale citelnou slabinu v čemsi, co Bushův viceprezident a přední obhájce mučení Dick Cheney kdysi nazval „temnou stránkou“. Aby totiž lidé začali udávat své sousedy, je nejprve nutné jim předvést ukázku síly, čili schopnost ony „sousedy“ zabíjet a porážet, ničit infrastrukturu jejich měst a vesnic či přimět jejich obyvatele k útěku ze svých domovů. Mimochodem, Samuel Huntington taktice, při níž vesničané hledají záchranu života v útěku do měst, a která se používala už ve Vietnamu, říkal „násilná urbanizace“.
„Temná stránka“ dlouhé války se prosadila v Iráku už od prvních dnů okupace země, byť na veřejnost pronikla až později v podobě například hrůzných fotografií mučených a ponižovaných lidí v bagdádské věznici Abú Ghrajb. Zároveň s tím se začalo mluvit o zhruba padesáti tisících převážně mladých Iráčanů pozavíraných v mnoha dalších iráckých věznicích či o důkladně utajovaných „mimosoudních“ popravách. Právě nad jejich úspěšností se prý poradce generála Petraeuse Derek Harvey radoval tolik, že dostával orgasmus, píše Bob Woodward ve své knize The War Within. Podle Woodwarda byly tyto vraždy, v nichž Pentagon vystupoval jako soudce, porota i kat, založené na údajích od místních informátorů a „velmi pravděpodobně byly nejvýznamnějším faktorem“ snížení hladiny násilí v Iráku v roce 2007.
Spoutaný Gulliver
Podobné metody boje proti povstalcům se nyní přesouvají i do Afghánistánu a Pákistánu. Počet amerických vojáků tam letos dosáhne 70 tisíc, čímž se celková síla západních okupačních armád přiblíží počtům vojáků v Iráku. V Afghánistánu se mají Američané podle plánů Pentagonu soustředit na ničení makových polí a vesnic na jihu země ovládaném Talibanem, což je ve skutečnosti jen pokračováním taktiky upírání zdrojů známé z válek proti americkým indiánům. Také už se horečně dostavuje věznice na letecké základně v Bagrámu severně od Kábulu, aby její kapacita vzrostla z nynějších 650 vězňů na zhruba jedenáct set. Lidé, kteří se v ní ocitnou, přitom na rozdíl od Guantánama už nebudou mít naprosto žádná práva, možnost kontaktu s právníkem nevyjímaje. „Ochránci lidských práv a novináři tam zkrátka nesmějí,“ shrnul situaci letos v lednu německý týdeník Der Spiegel.
Americká taktika boje proti povstalcům, byť by nejspíš bylo na místě používat logičtější termín partyzáni, přitom vychází z britské zkušenosti z Malajsie. Ta předpokládá nutnost podrobit místní obyvatelstvo na deset až patnáct let takovému utrpení a vyčerpání, že se dobrovolně poddá vůli dominantní okupační mocnosti. Přesně v tomto duchu se letos v únoru vyjádřil i hlavní stratég a poradce generála Petraeuse David Kilcullen před vojenským výborem amerického Senátu: „Zabere to deset až patnáct let, včetně nejméně dvou významných bojových frontů…počítáme s třiceti tisíci dalších vojáků v Afghánistánu, což bude stát kolem dvou miliard dolarů měsíčně nad zhruba dvacet miliard, které jsme už utratili; další správa a rozvojové iniciativy budou stát ještě víc… Pokud se nám nepodaří Afghánistán stabilizovat letos, pak už nikdy.“
V Pákistánu, kde mučení či „mimosoudní“ popravy také nejsou žádnou výjimkou, Spojené státy za posledních deset let na podporu „svých“ režimů utratily dvanáct miliard dolarů, zatímco na rozvojové projekty se našla jen necelá desetina této sumy, což v tomto muslimském národě antiamerické nálady jen prohloubilo. Washington se navíc nyní úpěnlivě snaží změnit vojenskou doktrínu Pákistánu a přesměrovat ji cele od dalšího konvenčního konfliktu s Indií k válce proti Talibanu. Naděje, že by se mu to podařilo na nějakou delší dobu, není přitom ale zřejmě nijak velká, tím spíš, že Indové nyní demonstrativně (a z hlediska amerických zájmů naprosto nevhodně) provedli úspěšný test rakety Agni, která je s to nést bojové jaderné hlavice a trefit cíl na vzdálenost dvou tisíc kilometrů. Pákistán jistě i kvůli tomu začal horečně doplňovat svůj jaderný arzenál zcela nepokrytě namířený na Indii, a nynější rozsáhlou vojenskou operaci proti talibům očividně podniká jen na silné Obamovo naléhání.
Pákistán přitom vedl s Indií už tři války a považuje nynější americké snahy odvést jeho pozornost novým směrem jen za důkaz toho, že Washington ve skutečnosti podporuje indické zájmy. Ty jsou ostatně silné i v Afghánistánu, kde Pákistán na přelomu tisíciletí podporoval Taliban právě proti spojencům Indie. Afghánská Severní aliance složená z Tádžiků, Chazarů a Uzbeků dostávala v boji proti Talibanu od Indie štědrou pomoc, a když v roce 2001 dobyla Kábul, byl to pro Pákistán nezměrný šok. Od té doby Indie věnovala Afghánistánu miliony dolarů, a tak možná není divu, že průzkumy veřejného mínění v Pákistánu ukazují, že v očích tamních obyvatel jsou USA a Indie větší hrozbou než jinak nepříliš oblíbený Taliban.
A zatímco není představa, že by se Taliban chopil moci v Pákistánu reálná, stejně iluzorní je mimochodem i snaha vládních vojáků ovládnout trvale talibanské oblasti u hranic s Afghánistánem. Nedlouho po zahájení své padesátileté války se tak „USA ocitají v roli Gullivera spoutaného na mnoha místech mezi bezpočtem liliputánů,“ konstatuje k tomu americký publicista a politolog Tom Hayden. Možností, které Washingtonu podle něj zbývají, není mnoho a nejsou ani příliš nadějné. Vždyť Spojené státy se nyní budou pokoušet přimět Pákistán, aby se naplno pustil do války s Talibanem, jehož bojovníky ale samy USA před časem do Pákistánu natlačily z Afghánistánu. Pákistán za to bude žádat další miliardy dolarů, aniž by přitom ale nabídl jednoznačné záruky, že se americké vůli v tomto směru zcela podřídí. A nikdo na americké straně, ani prezident Obama s jeho proklamovanou „změnou“, přitom nikdy nepřizná, že nynější spirála bojů, zabíjení a nepředstavitelného zmaru a utrpení, z něhož nám média usypávají jen „stravitelné“ drobky, je výsledkem zaslepené americké politiky z poslední dekády.
Tváře zla
„Oblouk nestability“ se tak pomalu ale jistě proměnil v celou rozsáhlou bažinu krizí, v níž se Spojené státy se svou taktikou „dlouhé války“ začínají bezmocně zmítat už dnes. Radikální řešení se přitom žádné nenabízí. Zatímco vtrhnout vojensky do Afghánistánu s jeho 32 miliony obyvatel rozptýlenými na území větším než Irák bylo možné, invaze do jen o něco většího Pákistánu se 172 miliony obyvatel už proveditelná není. Reálná je sice okupace nějakého menšího regionu u hranic s Afghánistánem, ovšem jen za cenu nebezpečného vzbouření pákistánské ulice.
„Kilcullenova válka“ v Afghánistánu počínaje letoškem počítá s deseti až dvanácti roky, válka v Pákistánu je teprve své svém počátku a přičteme-li Irák, vede Obama tři konflikty spadající do filozofie „dlouhé války“, nepočítaje v to samozřejmě utajovaná bojiště třeba na Filipínách, události v Íránu či kontroverzní rozšiřování NATO k hranicím Ruska, Íránu nebo Číny ležícím podél „oblouku nestability“. I kdyby Obama nakrásně chtěl z této velmi složité cesty ustoupit, narazí dozajista na silný tlak vojenskoprůmyslového komplexu. Zdá se tak, jako by si Washingtonu nikdo neuvědomoval, že každý další tah na této šachovnici plné válek a napětí pro USA ve skutečnosti znamená totéž, co další panák pro těžkého alkoholika.
Jako každý správný závislák, který si svůj problém nepřipouští, nyní Spojené státy v Pákistánu opakují tutéž šarádu, která se osvědčila už v Iráku či Afghánistánu. Nejprve se našla záminka pro další „hlt“ – stejně jako kdysi vhodně posloužily „irácké zbraně hromadného ničení“, nyní se jen oprášila z Afghánistánu známá „hrozba Al Kajdy“ a pákistánské pohraničí s Afghánistánem bylo prohlášeno za „centrálu teroristů“ a jedno z nejnebezpečnějších míst na světě, kde se cvičí teroristé a s nimi i celá armáda sebevražedných atentátníků připravených ublížit americkým „osvoboditelům“.
A aby vše fungovalo tak, jak má, byl médiím předhozen i ten správný záporák, kolem něhož se vše bude točit. V Pákistánu si tento usámovský titul vysloužil předák tamního Talibanu Bajtulláh Mahsúd, který se letos v březnu vůbec poprvé přihlásil ke spojení s afghánskými Taliby. Je přitom pozoruhodné, že jejich šéf, tajuplný mulla Umar, prý žije spokojeně kdesi v oblasti pákistánské Kvéty – jistě by nebylo až tak složité ho cíleně zlikvidovat, ale pak by musela propagandistická mašinérie hledat novou „tvář zla“. A ze stejného důvodu se nyní spojenecké nálety důsledně vyhýbají i Bajtulláhovi – místo toho byla na jeho hlavu slavnostně vypsána odměna pěti milionu dolarů a Bajtulláh se na nejrůznějších seznamech tajných i méně tajných služeb zařadil mezi „nejhledanější“.
Asia Times k tomu ovšem tvrdí, že pákistánská tajná služba ISI dala americké straně přinejmenším dvakrát přesné informace o místě jeho pobytu, nic se však nestalo. Žádný bezpilotní letoun naložený bombami k jeho domu nevystartoval – a nejspíš nikdy ani neodstartuje. Nálety sice mohou vyvraždit jakoukoli svatbu v jakékoli vesnici, ale mezinárodní mediální zloduši typu Usámy bin Ládina, Umara či Bajtulláha – hvězdy americké vojenské strategie dlouhé války – zasluhují odpovídající hvězdné zacházení. Bez nich by totiž mohlo někomu velmi rychle dojít, že všechno to válčení naplánované na padesát let a ověšené vzletnými hesly o demokracii a svobodě, je jen jeden velký brutálně krvavý blud silně vyšinutých mozků.
Převzato z Czech Free Press
publikováno v Literárních novinách
