Vážený virtuální přítel a myšlenkový souputník (mohu li jej tak nazvat) PPK položil pod mým posledním kritickým článkem otázku, jak dále ze "zacykleného" systému. Nějakou dobu jsem nad odpovědí přemýšlel a nyní bych se pokusil o odpověď.
1) Myslím, že v současné situaci je již i největšímu optimistovi zcela jasné, že kapitalistický systém se dostal do prohlubující se krizové spirály, ze které žádný stávající konformní ekonom ani politik nedokáže najít a předložit nenásilné řešení. Co k tomu vede a proč tomu tak je, o tom je bezpočet článků (včetně těch mých z poslední doby) zde na OM, ale i na e-republice, Britských listech a jiných alternativních nemainstreamových médiích.
2) Z univerzálního protlačování škrtpolitik likvidujících sociální programy, cíleného zcizování veřejných služeb států občanům, všestranné podpory všech forem zadlužování obyvatel i celých států, zavádění všeobsáhlé a všudypřítomné kontroly, soutěže v předbíhání nejvíc znevolněné pracovní síly v "konkurenceschopnosti", nekonečného zdražování, ale i mezinárodního vnucování politik nadnárodních institucí (Bruselu, SB, MMF) je zřejmé, že současné "elity" odpovědné svým věřitelům – sponzorům a lobbistům – žádné smysluplné řešení mimo zaběhlé paradigma nehledají, resp. nedokáží nalézt.
3) Celková politická situace v kapitalistickém světě poměrně rychle spěje k meznímu bodu, kdy zbídačované a zadlužované masy bývalých podnikatelů a živnostníků, bývalých ale i stávajících zaměstnanců, lidí živořících na pomezí anebo v pásmu chudoby apod. se přestanou identifikovat s programy stávajících politických stran, se stávajícím systémem a jeho vyprazdňujícími se hodnotamai, přestanou se účastnit volebního cirkusu a naopak bez ohledu na politický marketing, sociální rozrůzněnost a mediální manipulace se začnou "seběuvědomovat" (uvědomovat si své vlastní zájmy, které jsou protichůdné předkládaným "řešením elit"), spojovat se a hledat alternativní řešení ve společném zájmu pauperizovaných 99 %.
4/ Řešení stávajícího systémového "zacyklení" je v zásadě možné ve dvou formách:
a) Evoluční – postupné politické a parametrické změny stávajícího systému, pokus o nalezení vybalancovaného a rovnovážného systémového stavu = nalezení ekonomického řešení současné situace a nalezení smysluplné životní perspektivy i pro spodních 99 % obyvatel. Osobně tuto formu reprezentovanou zejména sociálnědemokratickými politikami považuji za nereálnou a to hned z několika důvodů: politici těchto stran jsou účastni současného systému, jsou střídavě financováni těmi samými kapitálovými skupinami jako jejich zdánliví političtí oponenti a jako jejich dlužníci jsou povinni prosazovat zájmy těch, kterým vděčí za svou volební cestu k politické k moci. Tito politici reprezentují měkčí formu neoliberalismu, nenabízejí žádné skutečné řešení nakupených problémů a ve své podstatě se omezují pouze na parlamentní demonstrace a kritiku tvrdších forem neoliberalismu prosazovaných jejich politickými oponenty. V jejich řadách jsou obsaženi odborárští bossové dělající politickou kariéru v nejvyšších patrech politiky výměnou za pacifikování radikalizujících se mas, politikům těchto stran nevadí |(anebo je dokonce podporují) války ve tzv. třetím světě, nezřídka jsou účastni politické korupce podobně jako jejich politické protějšky, které vystavují parlamentní kritice. Dalším důvodem, který dle mého mínění vylučuje, aby tito politici mohli nalézt východisko ze systémové krize kapitalismu je ten, že kapitalismus vždy vede ke koncentraci a akumulaci kapitálu a v důsledku toho ke vzniku majetkových nerovností až nesouměřitelností, které se pak zákonitě obrážejí v koncentraci politické moci a nerovnosti před zákonem. Skutečné řešení problému tudíž musí spočívat v odstranění těchto majetkových nerovností až nesouměřitelností (kdy zanedbatelné 1% obyvatel planety doslova vlastní celý svět), zrušení různých elitářských výsad, privilegií… které zrovnoprávní všechny občany a umožní jim plnoprávně formou přímé demokracie a braní politiků k odpovědnosti trvale se formou referend spolupodílet na politické moci, umožní učinit ze zastupitelů služebníky svých voličů a nikoliv naopak, resp. znemožní z voličů dělat služebníky politických mecenášů.
b) Revoluční, které je dle mého mínění reálnější. Toto by pravděpodobně mělo proběhnout podobně jako všechny podobné revoluční změny v minulosti měnící řád neodpovídající nové realitě a nenacházející adekvátní řešení (naopak donekonečna prohlubující a rozšiřující)) nakupených problémů. Blízkost takovéhoto řešení je závislá na několika fakterech – míry (ne)udržitelnosti stávajícího systému a míry prosazení totalitních praktik s cílem prodloužit agonii systému. Dle mého osobního mínění revoluční systémová změna závisí především na prohloubení krize v epicentru kapitalismu – u jeho hegemona, tedy nejrozvinutější země určující pravidla s nejsilnější armádou. Pakliže dojde ke stavu, že pauperizovaná veřejnost v této zemi dospěje k meznímu bodu, začne masově revoltovat a stávající systémová a státní struktura, včetně dolaru jako mezinárodního platidla se začne hroutit, nastane odvislá řetězová reakce v celém systému. Pak záleží pouze na tom, jestli se uvnitř systému dokáže vyprofilovat systémová alternativa, a také na tom, na kterou stranu se postaví policie a armáda a nakolik budou ochotny plnit svou "vnitřní funkci" = likvidovat všudypřítomné "nepřátele, teroristy" a pod.. Zde existují 2 možnosti. Buďto obě silové složky nezasáhnou proti "svým", ke kterým (ze kterých sociálně vzešly, ve kterých mají své rodiny a ke kterým svými zájmy – viz kupř. váleční vysloužilci a invalidé) patří, anebo budou ochotny se podílet na zavedení fašismu.
5) Jaký by asi měl být budoucí systém? Podle mého názoru, bez ohledu na to, jak jej nazveme, by musel vycházet z vysoké úrovně výrobních sil, které umožňují při jiné organizaci ekonomiky a dělby vyprodukovaného bohatství zajištění relativně vysokého životního standardu, perspektivy a smysluplného života od narození až po smrt pro všechny obyvatele, včetně perspektivy pro příští (ještě nenarozená) pokolení. Základem by mělo být zajištění práva na práci a tím spolupodílu na vytváření společenských hodnot dle individuálních schopností daného jedince s adekvátní odměnou za práci, odpočinkem po práci umožňujícím každému regeneraci, věnovat se plnění rodinných povinností a volněčasovým aktivitám a vysokou úroveň státem poskytovaných služeb a servisu. Systém hodnot jako je soutěž v konkurenceschopnosti (rozuměj stlačování ceny práce na minimum a omezování pracovních a sociálních práv) a požírání slabších silnějšími by měl být nahražen hodnotami vzájemné kooperace, vstřícnosti a solidarity. Rozhodně by to neměl být systém komunismu ani kapitalismu s multimiliardáři, bez sociálního státu s pracovní silou pracující 16 hodin za "hrst rýže". Měl by to být systém maximálně omezující velký parazitismus – úžeru, různé zotročující formy podnikání jako je obchod s drogami, hazardní hry vedoucí ke gamblerství a iracionálnímu jednání, vysávání národních ekonomik, burzovní čachry, moc finančního kapitálu… Měl by to být systém eliminující majetkovou nesouměřitelnost, povolující pouze určitou přesně ohraničenou míru příjmové nerovnosti s významnou rolí státu – včetně státního plánování rozvojové strategie, zajištění maximální soběstačnosti, vysoké úrovně vzdělávací politiky, zdravotnictví a sociálních služeb…
