Vláda tají všechny cesty reformy penzí! Jaká je nejlepší?

Reklama


Březen 10, 2011

Udivuje mě, jak omezeně se mluví o tak zásadní věci, jakou je reforma penzí. Současná diskuse se spíše podobá marketingovému tlaku developera, který již má svůj projekt a chce jej prosadit. Lidé by přitom měli znát všechny cesty – s jejich klady a zápory.


Krajně omezená debata

Je opravdu s velkým podivem, jak neúplně se vede debata o důchodové reformě. Veřejnost dostává informace pouze o jedné variantě. Přitom však existují i jiné možnosti – a to nikoli teoretické, nýbrž praktické a již uplatněné v jiných zemích! Ponechme teď stranou otázku, proč je debata nad reformou penzí tak žalostná a pokusme se udělat objektivní inventuru. Jaké možnosti se tedy nabízejí? Jaké jsou jejich přednosti a nevýhody?

V zásadě má cenu mluvit o čtyřech cestách, jak reformovat penzijní systémy. Každá v sobě samozřejmě zahrnuje mnoho dílčích subvariant. Není však účelem problém popsat zbytečně obšírně, a proto je na místě redukce na uvedený počet.


První cesta: parametrické změny současného systému

Jedná se v první řadě o postupné prodlužování odchodu do důchodu pro obě pohlaví až k hranici 65 let. Krátce před dosažením této hranice je přitom možné zvážit, jestli ji nadále zvyšovat či nikoliv. Bude to záviset na mnoha okolnostech a čas může odpovědět na řadu otázek. Jedna z možností, kterou považuji za rozumnou, je automatické prodlužování věku do důchodu v závislosti na prodlužování střední délky života ve věkové skupině nad 65 roků. Bylo by kupř. možné stanovit, že doba pobírání důchodu bude v průměru 20 let, což se blíží dnešnímu stavu. Hranice věku odchodu do důchodu by se pak trvale posunovala tak, aby byl zachován tento parametr.

Za druhé existuje reálná možnost postupně zvyšovat příjmy systému ze současných 8,5 % HDP na 13 % HDP v roce 2090. Jak ostatně předpokládá druhá Bezděkova komise – takové budou náklady systému ve zmíněné době. Odhad do roku 2090 je poněkud intelektuálním cvičením, ale budiž. Zvýšení příjmů důchodového systému by každopádně vyžadovalo přestrukturování veškerých příjmů a výdajů státu v rozsahu, který je velký, ale zvládnutelný. Srovnatelné Polsko již nyní davá do důchodového systému 12,4 % HDP, aniž mu to činí zásadní potíže. Zvyšovat odvody z mezd na sociální pojištění by nebylo správné. Jsou relativně vysoké. Do důchodového systému by bylo potřebné přesunout část příjmů z obecných daní. Technických řešení je celá řada. Je faktem, že podíl obecných daní na financování důchodových systémů je v ostatních zemích EU větší než u nás. Fiskálně logickým rozhodnutím by bylo například financování invalidních důchodů z daní. Invalidní důchody představují nejsolidárnější složku našich důchodů a jejich rozumnou výši nelze odvodit od celoživotního příjmu pojištěnce.

Systém je možno navíc doplnit dalším rozvojem současných dobrovolných důchodových fondů.

Výhody a nevýhody parametrických změn současného systému

Mezi výhody popsané cesty patří především fakt, že se jedná o politicky nejsnazší řešení, které nevyžaduje žádné transakční (přechodové) náklady. Nárůst samotných nákladů na fungování důchodového systému by byl jen velmi povlovný. Veškeré změny by se odehrávaly postupně a bylo by je možné v případě nutnosti korigovat. Systém by navíc pružně reagoval na demografické změny, zejména pak na skutečnost, že vzniká dlouhověká společnost. Domnívám se dále, že za daných předpokladů je možno současnou úroveň důchodů stabilizovat, nehrozí riziko finančního krachu ani riziko zabavení peněz politickým rozhodnutím. Správní náklady jsou nízké.

Nevýhodou parametrických změn současného systému je, že neposkytují adekvátní příjmy v důchodu vysoce příjmovým zaměstnancům a nezohledňují ani dostatečně namáhavost různých profesí.


Druhá cesta: Kalouskova reforma

Reforma z pera současného ministra financí a ministra práce a sociálních věci znamená vyvedení části příjmů z průběžného systému a jejich použití v investičních důchodových fondech. Pro financování vyvolaných transformačních nákladů se ma využít zásadní zvýšení DPH.

Výhody a nevýhody Kalouskovy reformy

Za výhodu lze považovat zvýšení příjmu systému prostřednictvím vyšších odvodů od těch, kteří se přihlásí do důchodových fondů.

Naopak za zápory reformy Miroslava Kalouska můžeme označit zejména oslabení průběžného systému a vyvolání výrazných transakčních (přechodových) nákladů v rozsahu zhruba 1 bilion Kč (a pravděpodobně ještě více). Taková reforma pak dále přináší okamžité zvýšení podílu důchodového systému na HDP z 8,5 % na cca 9,5 % HDP a výrazné a trvalé zatížení lidí v nejcitlivějších oblastech spotřeby, zejména rodin s malými dětmi nebo s jinými závislými osobami.

K záporům této reformy lze zařadit i její velmi negativní dopad na malé a střední firmy pracující pro místní trh a její omezený vliv na řešení problému demografického stárnutí a její těžko odhadnutelný a těžko korigovatelný vývoj. V podstatě nelze odhadnout počet účastníků, kteří do systému vstoupí, ani důsledky radikálního zvýšení DPH pro vnitřní trh.

Dalšími problémy jsou vytvoření nového rizika vyplývajícího z nestability kapitálových trhů a ztráta národní kontroly nad částí důchodového systému, jako důsledek nutnosti investovat na vnějších trzích. Pominout nelze vůbec ani zvýšení správních nákladů. Kapitálové investiční fondy mají obvykle několikanásobně vyšší správní náklady v porovnání se systémem průběžným. Při objemech peněz, které tyto fondy spravují, se jedná o rozdíly v řadu desítek miliard ročně.


Třetí cesta: Systém zdánlivých účtů (systém NDC – notional defined contribution)

 
Systém nazývejme pracovně jako Švédský. Jedná se o průběžný systém, na který v současnosti přechází několik dalších zemí – např. Polsko, Litva nebo Itálie. Lidé (pojištěnci) odvádí pravidelně peníze do systému, čímž platí důchody ostatních, jako v každém jiném průběžném systému. Ve stanoveném minimálním důchodovém věku pak mohou požádat o důchod a jeho výši pak velmi zjednodušeně vypočítáme následujícím způsobem. Součet plateb se vydělí aktuální střední délkou života ve věkové skupině žadatele – a to je pak roční důchod.

Uveďme jednoduchý příklad. Pan Jan Novák/Nováková žádá o důchod v 62 letech. Střední délka života (naděje na dožití) pro lidi staré 62 roků je v tomto okamžiku 20 let. To znamená, že průměrný Novák/Nováková se dožijí ještě dalších 20 let. Celoživotní součet odvodů děleno číslem 20 je pak roční důchod. Tento důchod se valorizuje, a pokud člověk žije déle, vyplácí se až do smrti, protože někdo jiný žil kratší dobu. Stručně řečeno, čím později se odchází, tím je důchod vyšší.

Výhody a nevýhody systému zdánlivých účtů

Systém se automaticky přizpůsobuje demografickému stárnutí, dává adekvátní příjem a současně zajišťuje minimální solidární příjem. Úroveň solidarity lze velmi snadno upravovat změnou parametrů, není vystaven riziku kapitálových trhů ani ztrátou národní kontroly, přechod nevyžaduje žádné náklady a lze jej rozvrhnout do dlouhé doby.

Nevýhodou je, že systém je plně ekvivalentní a musí být proto doplněn systémem sociálního důchodu, protože může dojít k tomu, že člověk přispěl na účet příliš málo. Tato garance minimální výše penze ovšem riziko chudoby v důchodu spolehlivě potírá. Sociální část důchodu je možné financovat z daní, případně mírným potlačením plné ekvivalentnosti systému. Proto je lze bez větších problémů finančně vyrovnat na zvolené úrovni.


Čtvrtá cesta: Systém rovného důchodu

Existuje i možnost zavedení jednotného solidárního důchodu, který by měl stejnou výši pro všechny nehledě na to, kolik ten který člověk vydělával v době své pracovní kariéry. Uvažujme např. 60 % příjmového mediánu, což je podle mezinárodní metodiky hranice chudoby. Systém rovného důchodu se obvykle nefinancuje ze sociálních odvodů, ale z daní. Zbytek důchodového zajištění si musí každý zařídit nějak sám. V literatuře se tomuto modelu říká Beveridgův (podle významného britského liberálního politika) a využívá se v anglosaských státech.

Výhody a nevýhody systému rovného důchodu

Za výhodu považuji zajištění solidarity, absenci nutnosti přechodových nákladů, snazší možnost pro vysokopříjmové skupiny nalézt si individuální cestu pro zabezpečení ve stáří, délka přechodného období je pak otázkou úvahy. Přechod by bylo možné v ČR provést pomalou změnou valorizačního vzorce.

Státy, které tento systém uplatňují, mají často důchody velmi nízké, a proto nechrání dostatečně proti chudobě. To je hlavní nevýhoda tohoto systému.


Diskutujme nad všemi možnostmi reformy!


Rozhodnutí o tom, ke kterému systému se přiklonit, je politická i odborná otázka. Zatím lze zvolit jakoukoli z uvedených variant. Já sám považuji za velmi nadějný švédský model. Jak jsem již však řekl, i jiné konstrukce se svými výhodami a nevýhodami jsou možné. Podstatou politické diskuse by pak bylo rozhodnutí, který systém zvolíme se všemi z toho plynoucími důsledky.

 

Převzato z blogu autora na Aktuálně

Přejít do diskuze k článku