Když se v březnu potopila Topolánkova vláda, když z hladiny evropského rybníka zmizela zflikovaná bárka českého koaličního slepence (včetně jejího kapitána, podivné to, humpolácké a hulvátské postavy z východní zaostalé země), Evropa to přivítala a oddychla si: nekompetentní a neinteligentní persona může totiž obstát pouze v českých poměrech, kde mediální modrá žumpa křiví skutečný obraz a stav věcí do dnes už vyloženě panoptikálního kýče.
Topolánek, v šoku ze ztráty křesílka, se ještě stačil ztrapnit, když na zasedání Evropské rady odkázal všechny ty, kteří by se chtěli obrátit na české předsednictví (to by si dali), na Lidový dům, tam je teď prý ta správná adresa, lampárna. A pak on i jiní vykládali o vlastizrádnosti sociálních demokratů, kteří způsobili na krásné tváři České republiky nenapravitelné škody. Zamlčeli přitom, že Mirek Topolánek dostal předtím od ČSSD dvě nabídky na tolerování vlády během předsednictví EU – a odmítl je: Já jsem přece ten ogar, se kterým si Vladimír Vladimírovič povídal pět a půl hodiny mezi čtyřma očima, ne jenom tři, jak se snaží někteří političtí odpůrci naznačovat, a jako takto významný nepořebují dělat kompromisy, Jakubková a Zubová, běžte domů, máma vám vaří psí nohu! A zamlčují, že bezprostřední příčinou pro vyslovení nedůvěry bylo (kolikáté už?) nezákonné ovlivňování justice vládou, tentokrát ve věci poslance Wolfa.
A pak ho ještě jak malého kluka seřval Martin Schulz, šéf evropských sociálních demokratů v EP, ale toho ogar nikam neposílal, ani nepíp.
Všimněte si jedné důležité okolnosti, která ve svistu modrých lejnometů zcela zanikla: prezident po pádu vlády pravil, že tato událost byla zakódována už do řešení, které ODS zvolila na počátku roku 2007, když zvolila nestabilní koalici, navíc založenou na politickém (a zřejmě i lecjkakéms jiném) zkorumpování opozičních poslanců. A že to Mirek Topolánek dobře ví.
Prezident je ambivalentní osobností: okamžiky politické jasnozřivosti střídá se záchvaty tropického šílenství, asi tak půl na půl. (Halb und Halb, tak se jmenoval totalitní chlast ze spřátelené Dederonie.)
Od těch pohnutých okamžiků už uplynula nějaká doba, z expremiéra se fotomontáží stal Stojan Jakotič (Svěrák&Smoljak) a jak se tak přibližujeme podzimním volbám, stoupají mu obdivuhodně i preference. V projevu ze dne 18. 6. mimo jiné pravil:
1. Zdá se, že pro mnoho lidí po 20 letech komunistická strana nepředstavuje hmatatelné nebezpečí. Musím ale připomenout nedávné úsilí předsedy komunistické strany zabránit, aby Česká televize vysílala před evropskými volbami dokument o Miladě Horákové. Bojím se představit si, jak by to dopadlo, kdyby měla tato strana na dění v zemi znovu větší vliv. Tož – kdyby se týden před volbami televize chystaly vysílat dokument o kolaboraci pravicových podnikatelských kruhů s německými okupanty, nebo kritický seriál o zločinné privatizaci z devadesátých let, to by se žhavily telefony, z modré centrály. Nic jiného ten Filipův pokus neznamenal, než snahu o to, aby si volič podvědomě nespojoval KSČ s KSČM. Což ale on stejně činí, mimo jiné i díky páně Filipově rétorice.
2. Vážně se obáváme, že případným povolebním spojením ČSSD a KSČM by se velká část veřejnosti mohla ocitnout bez reálné politické opory a zastání. Co tím myslel, Stojánek? Každá část veřejnosti má takové zastání, jaká je její reálná politická síla, otestovaná volbami. Pokud se po volbách 2006 vytvořil absurdní slepenec ODS/KDU/Zelení, pak většina české veřejnosti neměla zastání (a tři roky na to doplácela), ale nikdo mediálně ani necek, že vláda nemá mandát. Tak proč se teď Jakotič diví?
3. Po dvaceti letech od revoluce by vítězství těchto dvou politických sil znamenalo bezpochyby mnohem víc, než jen jeden z mnoha volebních výsledků. Bráníme se návratu před rok 89 v naší zemi. S plnou odpovědností říkám, že tohle může říci jenom naprostý idiot, nebo naopak odporný lhář, ať si Stojan vybere. Snad není třeba vysvětlovat, že členství v EU a NATO vylučují jakýkoliv byť i jenom náznak posunu tímto směrem. Při případném vystoupení (vyloučení) z EU (díky prozívavé politice Hradu a části ODS) by této zemi hrozila jedině diktatura pinochetovského typu, ostatně o ní mnoho příznivců i funkcionářů modrých celkem otevřeně v diskuzích na síti sní.
A pak už Mirek Topolánek, oslaben tím, že s ním už Vladimír Vladimírovič neprobírá světovou politiku, jenom paběrkoval:
4. Ve chvíli, kdy čelíme vážné hrozbě vítězství levice je takové rozdrobení (pravého části politické scény) jednoznačně ke škodě věci. Jde navíc často jen o nuance v programovém vymezení či dokonce jen o osobní zájmy a naladění představitelů jednotlivých subjektů. Ano, hádavost, podrazáctví a nesnášenlivost pravičáků jsou jejich obecně známé kvality. A tu větu „Hrozí nám vítězství sociální demokracie?" ukradl Topolánek moderátorce veřejnoprávní televize, která ji pronesla před volbami 1998. Je tam dodnes, ta baba hrozivá.
5. Je to bezpochyby široký společný zájem chránit základní hodnoty moderního demokratického státu. (Například tím, že daňově ulehčíme nejbohatším a ke kase pozveme střední třídu a důchodce?) K těm se bezpochyby počítá svoboda a odpovědnost jednotlivce. (Nakrást si co nejvíc?) Právní stát. (V podobě české modré justice a policie?) Co nejmenší zasahování státu do života jednotlivců. (Hlavně tehdy, když jednotlivce někdo okrádá nebo vraždí nebo umírá v LDN?) Respekt k soukromému vlastnictví. (Pana Koženého atd.) Prostor a také reálná podpora aktivit jednotlivců. (Vždyť říkal, že nebude zasahovat!) Skutečná občanská solidarita. (Asi charita a okrouhání sociálních služeb.) A v neposlední řadě také příznivé podmínky pro podnikání, zaměstnavatele, a tím i zaměstnance. (Příznivé podmínky pro zaměstnavatele znamenají jediné: že oni budou mít víc peněz a ostatní o to méně. Dvacet let po revoluci se snad už nemusíme bavit o humánním charakteru a lidumilnosti českých podnikatelských zbohatlíků.)
6. Volební matematika je jednoduchá: hlasy po menší nelevicové strany ve volbách propadají a přispívají dílem k většímu počtu mandátů pro levici. Matematika není Myrkovou silnou stránkou, vždyť volební výsledky pro něj kontroluje a následně i opravuje Dalík. Volební hlasy pro menší pravicové strany jsou volebními hlasy jako každé jiné, ale rozhodně to nejsou hlasy pro levici, ta má hlasy svoje. Volební hlasy pro malé pravicové strany trochu oslabují ODS, nic jiného.
Pokud jste Stojana Jakotiče někdy poslouchali v nějakém diskuzním pořadu, museli jste si všimnout, že se z něj doslova tryská vodopád slov. Jsou to ale jenom klišé, tisíckrát opakovaná slova a věty bez jakékoliv návaznosti k projednávané otázce, naučené fráze, nadřené pseudoargumenty, nelogické nesmysly, nepravdy, lži. Kolikrát už jen ODS strašila návratem před rok 89?
Řekl bych ale, že mamulovitý bambula s vercajkem v richtiku je skutečně věrným reprezentantem funcionářů a příznivců ODS. Obrazem intelektuální a charakterové úrovně třetiny této společnosti.
A ODS si Stojana opravdu zaslouží.
