Vladimíra Dvořáková: Proč reprodukujeme minulý režim?

Reklama


Duben 16, 2010

vladka-dvorakova-jedinakV České republice vzniká moc, kterou stát nekontroluje, říká politoložka Vysoké školy ekonomické a šéfka Akreditační komise Vladimíra Dvořáková. „A to je velké riziko pro samotnou bezpečnost státu."


Akreditační komise na první pohled nevypadá jako detektivní kancelář, nicméně v Plzni odhalila skandál, nad nímž zůstává rozum stát…

Samozřejmě spíš při hodnocení vysokých škol narážíme na věci běžnější, pozitivní i negativní, které jsou ale vesměs ještě v rámci představitelnosti. Vzniká spousta soukromých vysokých škol při současném nedostatku učitelů, a tak si umíme představit, jak v některých případech může poklesnout kvalita výuky. I v tomto směru mě ale realita dokáže vyvést z konceptu – na nejmenované vysoké škole mi například jedna slečna říkala, jak je to tam skvělé a jak jim učitelé přesně nadiktují všechno, co se mají naučit. To je podle ní ideální studium! Vyděsilo mě, že je někdo z takové podoby vysoké školy nadšený!


Pak jsou tu ale samozřejmě věci, které nesouvisejí s kvalitou vysokých škol, ale spíše se stavem společnosti jako takové. Je jasné, že se vzdělání stává objektem podnikání – to se koneckonců děje i ve světě — ale nezvyklé je, že se vzdělání stává stávají zdrojem korupčního chování nebo se dokonce dostává do prostoru, který bych už označila za skoro zločinecký.

Zajímavé je, že jsem na to začala narážet částečně proto, že jsem se jako politoložka zabývala bezpečnostním výzkumem, transparentností, možností zneužívání neziskového sektoru organizovaným zločinem nebo případně i teroristy. Přiznám se, že nemám ráda konspirativní teorie, a viděla jsem jich ve filmech nebo na internetu celou řadu. U většiny z nich přitom existuje mnoho racionálních vysvětlení, která se jen – například kvůli bezpečnostním rizikům — nezveřejňují. Neustále jsem se proto v posledních měsících snažila klást důraz na racionalitu a potlačovat v sobě náběh ke konspiracím, jakmile ale začnou jednotlivé kamínky zapadat do sebe, člověk zbledne a zjišťuje, že jeho fantazie, případně schopnosti konspirativního myšlení, jsou značně nedokonalé.


Můžeme tedy říci,  že je Česká republika zkorumpovaná, přinejmenším z pohledu většiny občanů, kteří nemají žádný důkaz o opaku.

Myslím si, že to lidé vidí dobře. Indexy vnímání korupce samozřejmě leccos naznačují,  ale množství kauz, které se u nás vyšetřily – nebo spíše nevyšetřily – o skutečném stavu věcí vypovídá mnohem přesněji. Stát se tím dostává do velkých problémů. Korupce totiž už není jen jakýmsi doprovodným jevem v podobě „celníků" nebo „úředníků", kteří pravidelně vybírají něco jako bakšiš, ale je už institucionalizovaná. Je součástí rozhodování a z tohoto problému už se východisko hledá velice obtížně.


Začínám mít pocit, že korupcí je ovlivněno i základní politické rozhodování. Nemluvím teď o „čisté" korupci v podobě peněz, akcií či různých úsluh, ale o situaci, kdy už ani člověk s rozhodovací pravomocí nemusí vůbec vědět, že ke korupčnímu jednání vůbec došlo. Kamkoli se obrátí, dostane stejná stanoviska, stejné expertízy, stejná právní stanoviska, aktivní potvrzení, že jedná správně – tedy dokumenty a podklady, které jsme zvyklí vnímat autoritativně coby objektivní data — a všechny tyto zdroje přitom ale objektivní vůbec nemusejí být. Dostanu-li stanovisko třeba z Ústavu státu a práva Akademie věd, z právnické fakulty, z expertních pracovišť, které mají pravomoci poskytovat odborné posudky pro soudy,  předpokládám, že jde o skutečně odborné stanovisko, ale ono to tak být vůbec nemusí. Dovedeme si vůbec představit, že tatáž osoba požádá o stanovisko „vědecké  pracoviště", tam si ho napíše a s podpisem ředitele pak předloží jako argument u soudu? Nebo že u soudu argumentuje na základě „odborných" textů, které si pod jinými jmény sama napsala? Nebo že instituce může poskytovat znalecké posudky, aniž by disponovala patřičnými laboratořemi a stálým personálem? A přitom zjistíte, že ve všech takovýchto institucích, které jinak fungují standardně, se objevuje stejný okruh lidí, kteří mají obchodní, partnerské a jiné vztahy na určité okruhy lidí v politice?


Když si uvědomíte rozsah takové sítě a možností jejího zneužívání, tak riziko pro stát je zřetelné, přičemž není podstatné, zda k přímému zneužívání došlo nebo nikoli.


Tím se ale korupce u nás dostává na kvalitativně novou úroveň…

Ano. Jak už jsem říkala, je zde riziko, že vlastně i nevědomky se může rozhodovat „korupčně", protože  expertní podklady budou takto ovlivněny. Riziko skutečných hrozeb pro společnost opravdu narůstá. A konkrétní síť, o níž mluvíme, vznikala právě takto: prostřednictvím postupného ovládnutí, ovlivňování a kontroly nad nejrůznějšími stanovisky či posudky, které mohly být v případě potřeby použity. Nikdy jsem ale netvrdila, že použity opravdu byly nebo že někdy došlo k jejich zneužití.


Svým způsobem tak ale vzniká jakási paralelní státní moc…

Vzniká moc, která není kontrolovaná. Politik, který bude chtít mít čisté ruce a nechá si pro své rozhodnutí předložit všechny možné posudky, nemusí vůbec tušit, že jsou ovlivněny. Lidé jako přinejmenším nestandardní vnímají řadu věcí v justici a na státním zastupitelství – třeba v kauze Čunek stále zůstává spousta otazníků. U nás jsou běžné nestandardní postupy a procedury, absurdní je, že někdy i v dobré víře. Jsem přesvědčena, že i mnoho lidí, kteří chtějí různé kauzy vyšetřovat, musejí nakonec postupovat nestandardně, protože mají obavy, aby „jim" tu kauzu nesebrali… Už to samo o sobě představuje riziko také. Náš stát dostal do kolébky neúctu k právu a pravidlům, která jsou často interpretována tak, jak se to komu zrovna hodí.


Zatímco se tedy před volbami lidé straší tím, že státu hrozí bankrot, ve skutečnosti mu hrozí morální rozklad? Neexistují pravidla, přinejmenším pro ty „nahoře", proč by se tedy jimi potom měli řídit ti „dole"?

Ti „dole" se jimi řídit budou, protože proti nim jsou ona pravidla leckdy vynutitelná. A navíc bych nehovořila o morálním rozkladu, protože v části společnosti – neříkám, že ve velké – vznikají ty slavné ostrůvky „pozitivní deviace",  přece jen roste počet lidí, kteří začínají hledat jiná řešení a jiné cesty. Třeba větší část akademické obce dnes vše, co se v souvislosti se zneužitím vzdělávání odehrává, vnímá jako urážlivé. A podobně se kupříkladu ke kauze plzeňských práv postavila i veřejnost a chránila mě…


…Co myslíte tou ochranou ze strany veřejnosti? Žádné demonstrace nebo petice na vaši podporu přece nebyly.

Přišlo mi sice i několik ošklivých e-mailů, ale na to stovky, které mi vyjadřovaly podporu, a to ta kauza vůbec nebyla černobílá. Psali mi, že je to taky štve a abych se nenechala otrávit. Povzbuzovali mě i lidé na ulici. Neříkám, že je to masová mobilizace, ale je to lidská reakce.


Jistě, lidé u nás jsou ve své většině apatičtí, neangažují se, ale myslím, že by se to změnilo ve chvíli, kdyby se víc věcí vyšetřilo. Vlaštovkou budiž nyní třeba i průběh soudního řízení v kauze Berky a Větrovce.


Vystoupil proti vám ostře i kolega z VŠE, děkan Národohospodářské fakulty Jiří Schwarz…

Nemyslím si ale, že by to nějak souviselo s kauzou Plzeň. Spíš to souviselo s nějakými jeho osobnostními rysy a osobními ambicemi.


Blíží se volby a všechny strany mají v programu — pokolikáté už? — boj s korupcí, což může cyniky i rozesmát. Má ale někdo šanci s korupcí opravdu něco udělat — pokud by to někdo opravdu myslel vážně a nejen jako heslo, samozřejmě?

Pokud se podíváme na návrhy jednotlivých stran, jsou poměrně neškodné. Lze souhlasit s jednotlivými dílčími návrhy, protože v zásadě věci neuškodí. V jistém slova smyslu třeba agent provokatér – pokud ovšem nenavádí k trestnému činu – může přimět úředníky k tomu, aby při braní úplatků měli nějaké obavy.


Problém ale je, že agent provokatér nemůže fungovat v prostředí, v němž se utvářejí nejrůznější sítě, které pracují v jakoby legálním prostředí a dávají jakoby legální stanoviska. Začnete-li uvažovat o tom, že z jedné „sítě"  jsou lidé, kteří připraví smlouvy pro privatizaci, kteří je v dozorčí či správní radě schválí, a později následuje arbitráž,  kterou zase někdo řeší… Tohle agent provokatér nikdy nezmapuje. Přitom existují odhady, podle nichž by se vymýcením velké korupce napojené na politiky a velké rozhodování dalo ušetřit třeba 20 miliard korun. V době krize by se hodily.


Malé strany, které mají nakročeno do parlamentu, argumentují, že je třeba dát hlas jim, protože ty velké strany se už zprofanovaly. Dá se jim věřit?

Nedá se věřit ničemu a nikdy. Před volbami je ze všeho nejvíc potřeba používat mozek a přitom si ale nemyslet, že zvolíme ideální politickou stranu. Jejich programy jsou vždy konglomerát, z něhož mi něco vyhovuje a něco ne, někdo mi leze na nervy a někdo mi připadá docela rozumný. Osobně si myslím, že by lidé před volbou měli vnímat nejprve celkovou orientaci té či oné strany, její přístup k řešení problémů a pak je důležité využívat preferenčních hlasů a hlasovat proti kandidátům, kteří nám připadají arogantní, kteří jsou spojeni s korupčními skandály…


Napadlo vás vstoupit do politiky?

Na to mě lidé ptají často a vyjadřují mi přitom i důvěru, že bych něco zvládla. Osobně si myslím, že nepotřebujeme nové lidi v politice, potřebujeme spíš lidi, kteří budou působit ve společnosti. Je potřeba, aby bylo v běžném životě X lidí, kteří se budou brát za zcela normální věci, kteří se postaví běžné nespravedlnosti. Nejde o žádné velké hrdinství, ale stanoví to limity negativního chování a ukáže to, že člověk má možnost řešit mnohé věci.  Místo toho mají mnozí ale pocit, že by jejich problémy měl někdo řešit za ně, a to není dobře.


Jakmile ale společnost bude reagovat na problémy, donutí politiky chovat se jinak. Nedělejme si iluze, západní politici nejsou lepší než ti naši. Oni jen vědí, že nemohou předstoupit před voliče a říct: „Vy jste takovej pitomej póvl, kterej volí nesmyslný lidi", ale říkají voličům: „Vy jste skvělí a pro mě je veliká radost, že vás mohu zastupovat, protože budete tak inteligentní a zvolíte mě." Ani lidé na Západě politikům nevěří, že to myslí upřímně, ale i tu rovinu chování si musí vynutit společnost sama. Tím, že sebelepšího člověka pošlete do politiky, může sice malinko někdy někde něco zlepšit, ale politické soukolí ho nakonec semele. Bude tam pod neustálým útokem a ve finále začne reagovat stejně, jako ti ostatní.


Ještě k těm malým „novým" stranám, asi není ideální, když taková strana přijde do parlamentu a hned je ve vládě. Pokud by vládu podpořila zvnějšku, umožnila její vznik a mezitím se učila vyjednávat, prosazovat priority… Pokud by se tak zachovali zelení, mohli mít dodnes šanci se do parlamentu vrátit a mít mnoho příznivců.


Co se podle vás musí stát, aby lidé začali tlačit na politiky a donutili je ke změně? Při pohledu kolem sebe si takový impuls neumím představit…

Vídám mladé lidi, kteří si minimálně kladou otázky a chtějí s někým komunikovat a diskutovat. Vzbuzují tím u ostatních zájem. Líbila se mi Inventura demokracie a doprovodné diskuse. Ptala jsem se sama sebe, kde se to ti študáci naučili, protože od našich politiků se umění diskuse naučit nemohli. Lidé by měli začít tlačit na politiky, aby přestali dělat podrazy…


…tlačit jak? Masovými demonstracemi? A jak by asi vypadala ta poslední kapka, která by je spustila?

Záleží na tom, jak ten problém kdo vnímá. Pro někoho by to ukápnutí poslední kapky mohlo znamenat novou revoluci – vše se obmění a očistí, přijde katarze… Já na to ale nevěřím. Asi jsem příliš dlouho studovala revoluce, a tak vím, že končí v hlubokých frustracích. Jsou v nich velká očekávání, která nejsou nikdy naplněna a ani naplněna být nemohou. Navíc se vítězové revolucí nebaví s nikým jiným, protože si legitimitu přisvojují jen pro sebe, a tak mimochodem vše často řídí podobně, jako to dělali ti, nad nimiž zvítězili.


Spíš proto věřím v evoluční chování, v němž se lidé učí dávat najevo názory. A navíc, nežijeme v prostoru, v němž by člověku za názor hrozilo vězení. Ztráta zaměstnání a jiné sociální dopady možná ano, ale vězení a popravy ne. Vyslovit svůj názor tedy sice může být otázka osobní statečnosti, ale nijak přehnané.


Kdysi se říkalo, že je třeba počkat až doroste generace neposkvrněná socialismem. Máme už ale 20 let po listopadu a ti mladí vyrostli v atmosféře obecného marasmu, který ale, jak jste řekla, je vlastně normální…

Říkala jsem, že frustrace nastane vždy. S každou revolucí člověk očekává, že jeho život bude lepší. Nikdo v roce 1989 neočekával, že bude za 20 let řešit, jestli nepřijde o práci. To jsou běžné věci, které zkrátka nastávají. Mnozí lidé, kteří si stěžovali, že jim „komunisti nedovolili dělat to či ono", si v některých případech mohli zrealizovat své sny, ale v jiných případech zjistili, že na to nemají. A najednou už neměli omluvu, že jim někdo něco zakazoval. Taky frustrace. To je lidský rozměr, zatímco zmíněný marasmus je samozřejmě něco jiného…


…nicméně tu máme generaci dvacetiletých, které naše společnost nastavila hodně divoké mantinely.

Minulost je přítomna. Sovětský disident Andrej Siňavskij kdysi poukazoval na to, jak dalece byla bolševická revoluce ovlivněna carismem, absolutistickou vládou. Ve své podstatě ji reprodukovala. My tady sledujeme neustále jakési estébáky, ale nikdo neudělal analýzu fungování státní správy nebo vztahů uvnitř ní. To jsou přitom věci, které přetrvávají a projevují se i v novém systému. Dříve neexistovaly sítě občanské společnosti, ale byla síť různých známých, které člověk potřeboval: zubaře, učitele, doktora, zelináře, řezníka… A právě potřeba mít takovou síť převažuje v myšlení i dnes, jen se navíc dostala do institucionální podoby.


Nové generace pak vyrůstají s idejemi, že v životě jde jen o jejich úspěch, že trh všechno vyřeší, a mezitím se nám kamsi ztratil rozměr jakési etiky chování.


Vidíte světélko na konci tunelu?

Vidím ho v určité otevřenosti společnosti. Je velmi důležité, že studenti i profesoři mohou jezdit do zahraničí a cizí zase k nám. Díky tomu lidé mohou vidět věci jinak a mohou se dostat nad ty naše problémy. Když člověk vidí chudobu ve světě, tak si uvědomí, že na tom nejsme až tak nejhůř. Že problémy našich deseti milionů obyvatel, což je s trochou nadsázky středně velké město ve Spojených státech, nejsou až tak neřešitelné… Ovšem  bývají silně dramatizovány, zejména těmi, kteří se rozhodují, zda  si postaví třetí vilu někde u moře.


Koho máte na mysli?

Politiky a různé záhadné „podnikatele", samozřejmě. Obyčejných lidí se to netýká. Přesto – problémy, kterým čelí naše společnost, jsou nesrovnatelné s těmi, kterým čelí většina lidí ve světě.


Převzato z Czech Free Press!


Publikováno v Literárních novinách

Přejít do diskuze k článku