Rozpuštění DS je silácké gesto, kterým dává stát najevo slabost a ukazuje, kde je zranitelný. Ze všeho nejvíce to připomíná snahu establishmentu administrativně eliminovat politickou konkurenci, kterou nejsou schopni marginalizovat silou svých vlastních koncepcí. Soud údajně chránil demokracii, ale jaká je to demokracie, když si nemůže být jista před lidem a musí být pod soudní ochranou?
Ale nejenom to, rozpuštění DS znamená i symbolické překročení Rubikonu: žádná strana si nadále nemůže být jista tím, že nebude zrušena, stane-li se k režimu kritickou, či nepohodlnou.
Lze jen hádat, kdo bude další na řadě. KSČM? Pirátská strana? Monarchisté? Ti všichni tak či onak ohrožují zavedenou demokracii.
Přitom „dělníků" se jejich rozpuštění příliš nedotkne, ti vstanou jako bájný Fénix z popela, pod jiným jménem, s nimbem mučedníků a lákavostí zakázaného ovoce.
Tím, kdo se může cítit poškozený, je veřejnost, která tímto byla odkázána do patřičných mezí a bylo jí dáno jasně najevo, že tolerován je pouze „mírný pokrok v mezích zákona." Brilantně to shrnul Kapitán: „Použití soudu k politickému boji má však pro elitu velmi vážné důsledky. Říká občanům, že změna politického systému není možná parlamentní cestou a tím vymezuje metody politického boje, které budou proti ní v budoucnu použity."
Demokracie je možná pouze bez přívlastků a omezení. Je-li úplná a skutečná, má lid právo třeba ji i zrušit a nahradit něčím jiným. Není-li, není to demokracie.
Přístup republiku si rozvracet nedáme je možná a platný, působí ale poněkud trapně, je-li kombinován s patetickými řečmi o demokracii.
Převzato z blogu Tribun
