Vojenské mise střízlivou optikou

Reklama


Pozice sociální demokracie k misím české armády v zahraničí je dlouhodobě stálá a pevná. A je známá. Rozhodně není v tom, že chceme stahovat jednotky z Kosova. Nechceme nyní stahovat vojáky ani z Afghánistánu. Nechceme pouze navyšovat počty vojáků. V tom jsme skutečně konzistentní. Ví o tom vláda, vědí o tom už měsíce spojenci včetně vrchního velení NATO, vědí o tom experti na zahraniční politiku. Proč se o tom nepíše, je záhadou.
Jak premiér Topolánek, tak ministryně obrany Parkanová také věděli velmi dobře, že jiný návrh než prodloužení mandátu afghánského kontingentu v dosavadních počtech sociální demokracie nepodpoří. Přesto vláda arogantně předložila návrh jiný, který navyšuje naši vojenskou přítomnost téměř o padesát procent. Spojila ho nátlakově s mandátem dalších jednotek a předložila na úplně poslední chvíli. Jednat o ničem nechtěla, byla si jista, že k protlačení návrhu, nerespektujícího připomínky, získá podporu jako obvykle: pomocí přeběhlíků.

Až v samém závěru jednání ve sněmovně pochopila vláda, že „koupené“ hlasy mít nemusí. A tak se vyjednávalo o tom, že se mise schválí a vláda neoficiálně slíbí, že skutečné navýšení bude vlastně nižší než schválené. Podobných slibů od vlády bylo už hodně, ale žádný nebyl dodržen. Premiér Topolánek si ze slibů, jako byla smlouva s voliči, mnoho nedělá. Opozice tedy navrhla stvrdit svou důvěru ve vládní slib dohodou o poplatcích. Poté už vláda vyhrožovala tím, že v případě neschválení misí svalí veškerou odpovědnost na opozici. ČSSD na to sdělila, že se nedá vydírat, protože vláda má šedesát dnů na prodloužení mise a předložení mandátu v souladu s dávno avizovanou vůlí opozice.

Česká armáda není koncipována jako expediční sbor a dlouhodobé mise ji finančně a personálně vyčerpávají. Naopak funkce armády pro vlastní obranu země se vytrácí. Mnozí z vojáků jsou dnes na své třetí nebo čtvrté misi. Jejich rodiny trpí, narůstá stres z permanentního ohrožení života. Bojí se ženy a děti. I český voják je člověk. Ten člověk je už přetížen. A je to stále nebezpečnější.

Mluvme také o úkolech afghánské mise. Skutečností je, že po letech vojenské přítomnosti je bezpečnostní situace v zemi horší než dříve. Oficiální vláda vyjednává s nepřítelem, Talibanem, o dělbě moci. Tím Talibanem, který jsme chtěli zničit. Máme-li odejít, abychom předali moc zase Talibanu, zdá se, že musí být něco špatně. Jedinou jistotou v Afghánistánu jsou pak opiová pole, která zásobují drogami celou Evropu. Činí to, pod dohledem našich vojsk, celých devadesát procent světové produkce… Je to snad to, za co bojujeme?

Vážíme si mužů a žen v uniformách, kteří hájí naše zájmy a čest. Vážíme si jich natolik, že nechceme jejich úsilím mrhat ani je zbytečně riskovat. Český voják není žádný žoldák. Je to skvělý profesionál, kterého oceňují na všech místech, kde byl nasazen. Pro nás je to ale především člověk. Chovejme se proto k němu s ohledem na tuto skutečnost.

Převzato z blogu autora na www.aktualne.cz

Psáno pro Literární noviny

Přejít do diskuze k článku