Volby skončily vítězstvím sociální demokracie. Máme jásat, nebo truchlit? Voliči dali své hlasy sociální demokracii, protože to byl nejlepší způsob, jak dát najevo svoji nechuť k dosavadní občansko-demokratickou politikou. Tato politika nevadila většině voličům kvůli svojí ideové chybnosti, tak jako jim vůbec nevadí ideová chybnost sociálně demokratická, nebo jako jim nevadila ideová chybnost komunistická či jiná. Většině voličům jde přežití, o konzum, a nějaké ideály jsou jim ukradené. V boji o koryta zvaném „svobodné volby“ se obvykle přou stejní se stejnými, a jejich cíl je stejný a odlišný názor je takovým krajně nepohodlný. Znamenal pro ně by osobní újmy, dokonce i mnohem větší, než jim způsobuje ta zpropadená ekonomika, demokracie, či dříve komunismus.
Jásat nad vítězstvím nad druhým je hanebné. Nebo snad není nemorální a sprosté mít radost z neštěstí druhého? A navíc je to vlastně i trestné, neboť se jedná o šíření stranické a tím i třídní nenávisti. Nejvyšší státní zástupce by měl na všechny vítězné politiky (a voliče, kdyby se jim mohl dostat na kobylku) podat trestní oznámení.Nezapomeňme, že třídní nenávist se nikdy nesmí šířit proti mocným a bohatým.
Ti, kteří jásají, a domnívají se, že volebním vítězstvím si nějak polepšíme, jsou na velkém omylu. Zmírnění tlaku a případné změkčení ekonomických reforem nám přinesou pouze další průtahy a komplikace. Naši situaci může vyřešit pouze tvrdý ekonomický dopad. Jako jeho podhoubí k nám nenápadně prorůstá světová krize, a jestliže včas neučiníme řádná opatření, čeká nás nemilá budoucnost. Ta opatření samozřejmě neučiníme. Nejsme toho schopni ani v náznaku, neuměli bychom vystoupit z rozjetého vlaku.
Nějak se zapomnělo na hledání ekonomického dna, a dočasné průběžné zlepšení, které bylo před časem občansky a demokraticky vyhlašováno, je mimoděk pokládáno za odražení se ode dna. Jedná se ovšem jen o nabírání síly, která má pouze průrazným způsobem prohloubit náš další propad.
Dno totiž neexistuje. Musíme si jej utvořit sami. Nejlépe tím, že někoho okrademe, a zašlapáme pod sebe. Jinak to neumíme, a je to dosti nejisté dno. Pokud si utopený stěžuje, jedná se o zakázanou třídní nenávist a ideologii. Dříve (ještě za komunistů) se ve stejném případě jednalo o nepřátelství k socialismu. Tak pozor na to!
Nezapomeňme rovněž na podstatu naší ekonomiky a ideového myšlení: Částečnou náhradu škody musí sám sobě zaplatit okradený. Ještě, že máme tak tupé občany, kteří to neprokouknou, a kteří si libují a pochvalují, když jim ze všeho, co jsme jim ukradli, pár drobných vrátíme.
Skutečné dno vzniká tím, že toho klesání a jeho průvodních jevů budeme mít již dost – navždycky. Dosud však obecně nemáme plné zuby tisíců průvodních jevů, které chceme bezohledně prožívat a blaženě vychutnávat. Nebo si snad chceme odpustit americký sen o štěstí a blahobytu? Nebo již netoužíme po mediálním snění u jídla, pití, televize, novin, časopisů, počítačů a třeba i u volantu?
Jedině tvrdé ekonomické „reformy“ (propady a zvraty), války a katastrofy nás mohou vyléčit, abychom měli toho nejapného snění a živoření dost. Dokud nebudeme padat na rozbořené ulici zimou a hlady, tak si žádné dno neutvoříme. Ale ani potom to není jisté, jak je často vidět u bezdomovců, alkoholiků, narkomanů, gamblerů a jiných sociálně vyloučených.
Vezměme si příklad z Nového zákona. Momentální vítězství „lumpa po levici“ nebo „lumpa po pravici“ popravu „nevinného“ ukřižováním neoddálí, a ten z mrtvých nevstane.
