Jak už se po vzoru čackého Česka a jeho voličů stává zvykem, vítězem voleb je provolán zpravidla ten, kdo nezvítězil. Styl ten – poněkud podivný – si našel svou cestu i do daleké karibské Venezuely. Bolivariánská ústava sice říká (ve svém 63. článku), větě poslední, že zákon "zajistí princip osobního hlasování u voleb a proporční zastoupení", skutečnost, vyjádřená normativním aktem pak vypadá zcela jinak. Letošních parlamentních voleb v zemi se mělo účastnit 17,772 tis. obyvatel starších osmnácti let z 28 milionů, žijících v zemi. K volebním stolům a urnám nakonec v neděli 26. září 2010 dorazilo 66,45 % oprávněných voličů.
Kromě tří mandátů vyhrazených pro indígenos, se soutěžilo o dalších 162 poslaneckých mandátů ve smíšeném a chaotickém jmenném a teritoriálním klání. Soutěžitelé byli tři. Socialistická strana Venezuely (PSUV 2,5 mil. členů) spojená s Komunistickou stranou Venezuely, dále malá stranička Patria Para Todos (PPT – Vlast pro všechny) a Mesa de la Unidad Democrática (MUD – Stůl demokratické jednoty či Koalice pro demokratickou jednotu. Ten sdružuje 50 stran a straniček. Volební zákon stanovil, že například ve státě Delta Amacuro postačí k parlamentnímu mandátu 16 000 hlasů (ve státě byl zvolen jeden poslanec- za PSUV), ale v caracaském okruhu 3 (Petare) musí na mandát připadnout 321 000 voličů, v sousedním okruhu 4 volilo 157 000 osob jednoho poslance. Ve státě Zulia vyhrála pravice fotbalovým skóre 12:3. Je to federální stát, hraničící s Kolumbií, se známým Maracaibem a ropnými – těženými- zdroji. Skočíme-li ještě na chvíli do megaměsta, Caracasu, řekněme, že opozice zde získala 47,8 % hlasů, ale jen jeden mandát pro MUD, zatímco Chávezovo PSUV 47,6% hlasů, leč 6 poslaneckých mandátů. Celkově MUD získala 5 448 864 hlasů, PSUV 5 259 998 hlasů a PPT hlasů 330 260. Pouze Chávez prohlásil, že čísla sedí, ale o sto tisíc hlasů prý vyhrála PSUV. Což CNE, Ústřední volební komise, stále dopočítává a precizuje.(Asi aby vyhověla). Celkem 67 mandátů má tedy opozice, PPT+MUD, 97 PSUV. Tím padá třípětinová většina PSUV, nutná pro schvalování prezidentských dekretů, i dvoutřetinová (110+1) nezbytná pro zásadní ústavní změny. Ale – jako jediný kontinentální komentátor dodávám – až od 5. ledna 2011…
V nastalé euforii nad omezením Chávezovy moci si totiž nikdo nepovšiml, že nynější, plně funkční, jednobarevný „chavezistický“ parlament má před sebou ještě STO DNŮ PRÁCE, během nichž může výrazně zasáhnout do – především ekonomické – budoucnosti země. Chávez zakázal komentování voleb, a pondělních oslav před palácem Miraflores se nezúčastnil (proto odpadly). V roce 2005 vyhrála jeho PSUV drtivě jen proto, že opozice se usnesla, že volby, kterých se neúčastní, nebudou platit. Omyl. Platily. A tak mají Chávezovi lidé přesně sto dní na to, ukázat, co ještě umí.
Tvrdí se, že volby vyhrála oligarchie. Je-li v zemi 52,2 % oligarchů, je na tom Venezuela skvěle. Každopádně, ať už „dopočítávání do jedné“, jak se někde říká, dopadne jakkoli, je vidět, že venezuelská společnost je zhruba rozdělena 50:50, což ukázaly i souběžné volby do Parlacenu, latinskoamerického parlamentu se sídlem v Guatemale, kam vyšle pět zvolených poslanců opoziční MUD a rovněž pět vládní PSUV. Hugo Chávez, očekávající drtivé vítězství, tak, příměrem řečeno, vešel do kasina se 165 bolívary, a odešel s 97. Opozice vstoupila s prázdnou, ale odchází se sumičkou 67 bolivarů. (stav k 28. 9. 2010, 12:00 SELČ). Kdo je vítězem, je zřejmé. Byť „hrát (si)“ s osudem nejbohatší, ale stále kontrastuplné Venezuely by si obě strany měly v zásadě odpustit.
Foto: zdroj
