Indexy Dow Jones a Standard & Poor’s 500 šplhají k novým a stále neuvěřitelnějším výškám. V březnu t.r. kompletně vymazaly ztráty zaznamenané od pádu Lehman Brothers. Tedy, pokud nezakalkulujeme masivní devalvaci US dolaru od roku 2007, překračující 35 % . Měli bychom se radovat, nebo se třást strachem?
V průběhu posledních 13 let akciový trh zkolaboval a odstartoval krizi dvakrát: Americké domácnosti přišly v rámci krize dot.com z roku 2000 o 5 bilionů dolarů a v roce 2007 přišly v realitní bublině o vice než 7 bilionů dolarů. Dříve nebo později vybuchne aktuální wallstreetská bublina, nafukovaná záměrně neodůvodnitelnou záplavou ničím nekrytých peněz od Federálních rezerv, záplavou devalvující měny, která nemá nic společného s reálnou ekonomikou a jejími potřebami, kromě inflačních tlaků na ceny vstupů, likvidování ziskových marží ve výrobě čehokoli a likvidaci kapitálové tvorby. Skoro všechny ty legrační peníze končí v bankách, a to proto, aby jejich výsledovky nemusely přiznat bankrot. Potíž je v tom, že za tuto image velkých systémových bank platí nejen občané USA, ale i občané celého světa snižováním životní úrovně, zaměstnanosti a dluhy, které již překročily mez splatitelnosti. Ten neviditelný US predátor se jmenuje vývoz inflace.
Od té doby, co index S.&P. 500 poprvé dosáhl úrovně z března 2013 – tedy od března 2000 – zvětšili šílení tiskaři US dolaru ve FEDu jeho bilanci šestkrát (z 0,5 na 3,2 bilionu dolarů). Ve stejném údobí se HDP zvyšovalo ročně průměrně o 1,7 % ročně (což je nejméně od americké občanské války), investice do reálné ekonomiky se plazily vpřed tempem 0,8 % ročně, platy zaměstnanců rostly průměrně o 0,1 % ročně. Průměrný příjem americké rodiny padl celkově o 8 % (medián), počet zaměstnaneckých pracovních míst na plný úvazek poklesl o 8 %, počet těchto pracovních příležitostí padl o 6 %. Majetkové poměry 90 % Američanů se zhoršily o cca 25 %, tedy o čtvrtinu. Počet lidí, přežívajících na potravinových lístcích či příspěvcích pro zdravotně postižené dosáhl 59 milionů občanů, na podpoře státu nyní závisí každý pátý Američan. Toto vše jsou politicky přikrášlené výsledky z oficiálních zdrojů.
Nejen výše uvedené podporuje tvrzení, že reálná ekonomika americké ulice upadá, zatímco Washington hromadí dluhy, nesplatitelné ani našimi potomky. Washington nevystačí s daňovými výběry, zvyšovat daně odmítá, vzrůstající závislost občanů na welfare státu mu vyhovuje, válčit musí, a tak nastupují U.S. Federal Reserve, které tomu bídnému hospodáři nepřetržitě tisknou dolary, kvůli kterým však kupní síla i globální postavení Spojených států taje jako sníh na slunci. Kdyby byly tyto inflační peníze investovány do rozvoje reálné ekonomiky, tvorby nových pracovních příležitostí, či výzkumu a vývoje, prosím, ale lavina nových, ničím nekrytých peněz mizí v černé díře neproduktivní spotřeby státu, spekulací na finančních trzích a do mršin nejneodpovědnějších bank na světě.
Předpokládám, že to, čemu říkám wallstreetská bublina, praskne s rachotem, který si dnes nikdo ani nedovede představit. Až tato bublina praskne, dá se očekávat, že se nebude opakovat scénář roku 2008, kdy stát a občané ze svých daní zachraňovali soukromé banky a jejich akcionáře na úkor jejich funkčnosti a životního standardu. Nebudou se konat žádné záchranné balíčky. Nedovedu si v USA ani představit kyperskou konfiskaci vkladů fyzických osob bankami. Tohle je země ježící se zbraněmi, v které je posvátná jediná věc – osobní majetek, osobní sobecký zájem. Jsem přesvědčen, že nás spíše čeká setkání s realitou, kterou jsme všichni opustili v oblaku kouře marihuany na konci 60. let. Realita bude mít podobu života za své, nikoli na úkor někoho dalšího, života bez fondů paternalistického státu, utahování opasků dle evropského vzoru ála PIIGS, dramatických vnitro- i zahraničně-politických konfliktů a dlouhodobého, možná i dramatického poklesu HDP, a to dlouhodobého, neboť jdeme japonskou cestou. A je to ještě horší. Exportovali jsme cca 40 % průmyslové kapacity do zahraničí. Jen člověk mimo dotek s realitou může snít o tom, že se nadnárodní společnosti z čirého vlastenectví (kterým kapitál nedisponuje) vrátí do USA. Kromě poptávky u nás, k tomu už ani nejsou celé profese, žádní odborníci. Přeškolili jsme je na prodavače hamburgerů a sociální pracovníky.
Tyto iritující a děsivé vyhlídky vyplývají ze skutečnosti, že jsme teď pouhý vrak státu. Jen s krátkými přerušeními jsme fungovali v osm desetiletí trvající a stále gradující, od reality odtržené fiskální a monetární politiky, v níž se pánové systému snažili zabránit cyklickému vývoji tržní ekonomiky (ano, bráníme se podstatě kapitalismu), úskalí a konkurenci na volném trhu a jejímu produktu – jeho údajné tendenci k mizení pracovních příležitostí a snižování ekonomického výkonu. Cena za toto nafoukané akademické inženýrství byla, ale ještě bude velmi vysoká. Budeme donuceni žít úplně jinak, změnit mnoho z toho, co se pro nás stalo normální, nárokem, přičemž si ani neuvědomujeme, že si na to sami neumíme vydělat. Že si něco takového nemůžeme dovolit.
Jak federální vláda, tak její loutkovodič FED mohutně experimentovali, změnili tržní ekonomiku k nepoznání. Zničili hospodářský cyklus, sloužící k samoočiště systému od špatných investic, snažili se o minimalizaci inflace a snížení nezaměstnanosti zároveň, což prostě nejde, v deficitním prostředí a zadlužení vybavili občany na dluh neodpovědně rozsáhlým systémem sociálního zabezpečení, uvalili na stát lavinu nejrůznějších dotací od zdravotního pojištění, přes sponzorování zemědělství, automobilového průmyslu, podpory nových “čistých” technologií, podpory realitní spekulace, spolufinancování spotřeby na dluh, leasingu apod., a to vše v době, kdy si vrak amerického státu půjčuje polovinu svého rozpočtu. Žijeme na dluh.
A aby toho nebylo dost, korporátní stát se jménem daňových poplatníků a na jejich účet rozhodl nenechat špatné hospodáře a spekulanty zbankrotovat, nechat je nést důsledky vlastních činů, ale vytáhl do boje za záchranu Wall Streetu a majetku jeho majitelů. Nyní je ve stejné kondici jako Wall Street – potácí se pod tíhou vlastních experimentů, finančního inženýrství, imperiálního přepětí sil, v zajetí iluzí o vlastní všemohoucnosti, v zajetí soukromých zájmů, které nemají nic společného se zájmy občanů USA.
Moderní keynesiánský stát je na mizině, ochrnutý a utápějící se v prázdných rituálních zaklínadlech o stimulaci poptávky, i když tím podporuje mutantní mafiální kapitalismus typu “já na bráchu, brácha na mne”, který je bonanzou jen pro horní jedno procento spekulujících insiderů.
Viníci jsou v obou hlavních amerických politických stranách, i když to tak z mediálních politických půtek nevysvítá. Elity začaly pracovat na stávajícím státním vraku nejpozději v roce 1933, kdy se Franklin D. Roosevelt (Gordon Gekko své doby) a jeho chicagští přátelé rozhodli pro přechod na FIAT měnu (odchod od zlatého standard US dolaru) pro hospodářský nacionalismus a umožnili vznikl kartelů v zemědělství a průmyslu.
V extrémech válečné ekonomiky druhé světové války (která udělala pro konec deprese vice, než kdy Rooseveltův New Deal dosáhl), se stát nafoukl a začal hrát příliš velkou roli v ekonomice Spojených států. Tuto centralizaci moci a fiskální nedisciplinovanost významně stimuloval stále mocnější, z pohledu fiskálního parazitní element – vojensko-průmyslový komplex. Není proto divu, že růst zadlužení byl za války bezprecedentní. Bylo svým způsobem pozoruhodné, že tento, na Ameriku abnormální stav, dokázali vrátit zpět k normálu v politice voják Dwight D. Eisenhower a ve FEDu William McChesney Martin Jr. Z čistě ekonomického pohledu tak odpovědně vládli ve zlatém věku US ekonomiky, který skončil atentátem na prezidenta J. F. Kennedyho. Toho, na rozdíl od systémové propagandy, nezabily kulky, ale peníze. Velmi “dlouhé” peníze. S Kennedym zároveň zemřela demokracie a vznikly zárodky korporálního státu. Zájmy finančních elit, nikoli zájmy Ameriky, americké ulice, začaly formovat a přebírat páky ve Washingtonu.
Prvním korporátním pěšcem byl Lyndon B. Johnson s jeho politikou "zbraně a máslo" vytočenou do až absurdního extrému ve vietnamském konfliktu, který je třeba chápat jako jakési odškodnění za hubená léta (1948-1964) pro vojensko-průmyslový komplex Spojených států. Dluh státu opět vystřelil k nebesům, ale Kissingerův projekt petrodolaru a další nátlakové akce nutily všechny uživatele US dolaru, coby světové měny, mírnit dopady na US rozpočet a míru zadlužení USA. Až už to nešlo dál. USA a Impérium, jehož se staly velkým klackem, expandovaly svůj vliv a cítily potřebu být všude, všechno rozhodovat a řídit, získávat kompetitivní výhody vydíráním za řinčení US arzenálu zbraní. Začali jsme vést svět nikoli příkladem, ale bouchačkou u hlavy – jak oponenta, tak, bohužel, mnohdy i přítele. A pak přišel okamžik pravdy, jako přichází vždy, když si chcete něco pořídit, a ouha, peněženka je prázdná. Když sledujete vlastní výdaje, nestane se Vám to, zvyknete-li si utrácet bez rozvahy, bez vědomí, co si kdy můžete dovolit bez ohrožení existence vašich potomků– najednou musíte řešit i naakumulované dluhy, které vám neodpustí ani přítel.
Ten okamžik pravdy nastal v průběhu jednoho hanebného víkendu v roce 1971 v marylandském Camp Davidu, když Richard M. Nixon v podstatě vyhlásil bankrot – odmítl splnit svoje platební závazky vůči zahraničí, zrušil mezinárodní systém zúčtování vzájemných pohledávek ve zlatě a “odvázal” FIAT dolar od zlata. Tímto činem, který byl podstatně zásadnějším zločinem, než Watergate, odstartoval Nixon konec národní finanční kázně a začátek čtyři desetiletí trvajícího řádění, během něhož jsme žili “na vysoké noze” na dluh, při kterém jsme naakumulovali dluh ve výši 8 bilionů USD – deficitu běžného účtu USA. V průběhu tohoto řádění, došlo v USA de facto k něčemu podobnému jako je v privátní sféře vnitřní účelový odkup akcií, zvýšení poměru celkového dluhu (veřejného i soukromého) vůči ekonomickému výkonu na cca 3,6 násobek od jeho historické maximální úrovně cca 1,6 násobku. Proto teď čelíme důsledkům 30 bilionů USD nadměrného (jaksi nad plán) zadlužení, což je historicky více než polovina celkového dluhu – 56 bilionů USD.
Tato exploze úvěrů-zadlužování byla nevlastním potomkem koncepce plovoucích kurzů FIAT měn, dračího vejce zanechaného v Nixonově Bílém domě chicagským profesorem Miltonem Friedmanem, údajným hrdinou a šampionem ekonomiky volného trhu, který ve skutečnosti zasel semena pro nikdy nekončící expanzi peněžní zásoby. FED, který slaví v tomto roce své sté výročí, vyvolal bouřlivou inflaci cen zboží a komodit v roce 1970, kterou dostalo pod kontrolou pouze železné odhodlání jeho předsedy v letech 1979-1987 Paula A. Volckera.
Po něm nastoupila pokleslá figurka jménem Alan Greenspan, který odvrhl i Friedmanova “lakomá” pravidla pro kontrolu měnové expanze, udržoval úrokové sazby příliš nízko po příliš dlouhou dobu a zaplavil Wall Street povodní nově vytvářené likvidity – ničím nekrytých nových peněz. Nyní se to nazývá "Greenspan Put". Vytvořil tak precedent, že FED zakročí vždy, když ceny aktiv/akcií klesnou tak, jak to udělal po krachu na burze v roce 1987. Dokonáním systémové změny, kdy FED nahrazuje trh a intervenuje do cyklického vývoje tržní ekonomiky byla “záchrana” zbankrotovaného hedgového fondu Long-Term Capital Management v roce 1998. To bylo něco, co historie centrálních bank Greenspanovi nikdy nemůže odpustit. To byla de facto poprava kapitalismu a nástup korupční mentality ve finančním sektoru nesená v duchu: “Ať uděláme jakýkoliv malér, FED a potažmo stát, daňoví poplatníci tento malér zaplatí za nás!” Privatizace zisků z hazardu, socializace ztrát.
Zákonitou otázkou je, jak je možné, že Greenspanova politika levných peněz nevedla k nastartování inflace? Inu globalizace. Domácí ceny spotřebního zboží a práce byly potlačeny obrovským přítokem levných výrobků z Asie. Prostřednictvím relokace cca 40 % výroby z USA do Asie, známé jako “offshoring”, FED dosáhl toho, že se tato změna neodrazila v nárůstu inflace měřené jako CPI (index spotřebních cen) a zároveň to, že se všechny nově vytvořené peníze dostaly na finanční trhy, kde řádila inflace nafukující ceny akcií, nemovitostí a dalších “papírových” I jiných statků. Greenspan tak odstartoval největší boom na finančních trzích v historii, když akciový trh vzrostl na pětinásobek mezi léty 1987 a explozí bubliny dot.com v roce 2000.
Mnoho levných peněz k dispozici skoro každému, Američané přestali spořit a utráceli nejen vše, co si vydělali, ale i vše, co si mohli kde půjčit. A asijské národy, které byly postiženy svojí vlastní finanční krizí v roce 1997, dělaly, co mohly, aby tohoto konzumního šílenství v USA využili k vlastnímu ozdravení. Zvláště Číňané a Japonci naakumulovali v té době obrovské dolarové rezervy. Jejich centrální banky v té době připomínaly past na hmyz, do nichž vtékaly proudem cizí dluhy, ale nesměly ven. My sami jsme se o to postarali, nedovolili jsme jim nakupovat u nás to, co sami potřebovali. I tom přestal fungovat trh. Žili jsme na vypůjčený čas a utráceli jsme přitom v Asie vypůjčené peníze, žili jsme na úkor práce Asiatů.
Tuto dynamiku vývoje podporoval i reaganovský blábol o tom, že “deficit nevadí, nic neznamená” a skutečnost, že z celkem 12 bilionů US dolarů celkového veřejného (státního) dluhu, bylo celých 5 bilionů sterilizováno (tedy mimo trh) v sejfech centrálních bank. Zničení fiskální poctivosti v USA pod Ronaldem Reaganem (byla to největší z jeho mnoha dramatických blamáží), byl hlavní důvod, proč jsem odstoupil jako šéf jeho rozpočtu v roce 1985. Republikáni se tak naprosto zřekli své tradiční konzervativní politiky vyrovnaného rozpočtu praktikované od dob prezidenta Calvina Coolidge a umožnili George W. Bushovi ponořit národ až na dno národního bankrotu cestou dvou příšerných a neprofinancovaných válek, obří expanze Medicare a nesmyslného snižování daní , kdy se K-Street (kde sídlí nejvýznačnější lobbyisté velkokapitálu) stala de facto místem, kde se tvořila US daňová politika. Republikánská strana tak fakticky adoptovala keynesiánství ve verzi vyhovující jen 1 % těch již superbohatých.
Následná exploze realitní bubliny v roce 2007 a její příčiny byly dostatečně popsány a zdokumentovány. Levné peníze dostupné i bezdomovcům, podvody – od kredit ratingu, přes falšování dokumentů, zápisů do rejstříku vlastníků, po podvody posledního hypotéčního dealera, následní prodej balíků nemovitostí různé bonity v rámci sekuritizace skoro všichni znají z novin. Politicky-korektně se však na veřejnost nedostalo to, jakým způsobem se všechny ty podvody, všechna ta neomezená neodpovědnost finančních institucí na všech úrovních projevily v hospodaření 10 nejvýznačnějších “tzv. systémových” bank v průběhu 8 let předcházejících roku 2008. Jejich závislost na “horkých penězích”, tj. ziscích z extrémní spekulace za rámcem odpovědnosti dobrého hospodáře, dramatickým způsobem vzrostla. Podvádění všech, od zákazníků počínaje, partnerů v kruhu “insiderů” konče, se stalo normou, podmínkou přežití. Proč? Protože pánové USA odstranili z US zákonodárství poslední překážku neodpovědnému chování – dědictví velké hospodářské krize 30. let – Glass-Steagallův zákon. Zrušili oddělení komerčního a investičního bankovnictví a uvolnili tak cestu nezřízené spekulaci – i s vklady občanů USA na jejich běžných účtech. Přes obrovské možnosti dalších zisků, tvorby nových úvěrů, jaké tím získali, vlastní kapitál těchto systémových bank po celých osm let prakticky nerostl, zato jejich závazky, zranitelnost vůči bankrotu rostla exponenciálně. Proč? Protože se změnila organizační struktura těchto bank, a jejich pány přestali být akcionáři jako dříve, ale managementy, které vydělané zisky vyváděly (pro elitní akcionáře) z těchto bank do daňových rájů a vyplácely si za to boží odměny. Proč ostatně ne, v podmínkách plné imunity, nepostižitelnosti zákonem a s vyhlídkou na to, že stát každý problém, každé manko “zatáhne”.
Pak finanční elity “odstřelily” Lehman Brothers, jednu ze systémových bank, co sice “jela” v derivátech a dalších podvodných aktivitách stejně, nebo i vice než ostatní, ALE, na rozdíl od ostatních hráčů velké desítky vytvářela odpovědně bezprecedentní rezervy monetárního zlata a stříbra – v rozporu s politikou kartelu – a odmítala se zapojit do srážení cen monetárních kovů na trhu “papírového” zlata a stříbra. To byl onen zločin, proč byl odstřelen právě Lehman, a ne banky jako “Bank of America” nebo Wells Fargo”, které na tom byly podstatně hůře. S požehnáním státu pak rezervy Lehmana získaly ostatní “too-big-to-fail” banky kartelu a dluhy/ztráty US daňoví poplatníci.
Týdny po Lehmanově bankrotu patří k nejostudnějším v celé americké, ale i globální finanční historii. Wall Street přiložil nabitou zbraň ke hlavě amerického Kongresu, vyhrožovat zničením US ekonomiky a v úmyslně vytvořené mediální panice konce světa žádal prostřednictvím ministra financí Paulsona o výpalné – a dostal je.
Autor: David Stockman
Překlad, úpravy a komentář: Exocet
