Soudobá industriální civilizace lidských bytostí je obyčejnou genocidou lidstva. Nemůžeme ji však jednoznačně odsoudit. Zvláště ne z toho sobeckého důvodu, že jsme také lidé, a že se nedokážeme na cokoliv podívat z jiného hlediska.
V zevním smyslovém světě, který považujeme za přírodu, každý živý tvor omezuje ostatní živé tvory. Všichni tvorové mimo člověka však všem ostatním nějak prospívají. Odborně se tomu třeba říká biocenóza. Je to termín někdy z roku 1877 vymezený Karlem A. Möbiem jako „průměrným vnějším životním podmínkám odpovídající výběr a počet druhů a individuí, vzájemně se podmiňujících a ve vymezeném území se trvale udržujících“. Nějak nám to vědecké zjištění nebylo vůbec platné.
Směle si můžeme říci, že definice biocenózy platí na celou přírodu, mimo člověka. Jeho výběr a počet ani zdaleka neodpovídá vnějším životním (přírodním) podmínkám. Všechny druhy jej podmiňují a podporují, ale on nikomu z nich nijak neprospívá. Umělá internace v koncentračních táborech typu pole, lesa, květináče, kravína, Osvětimi, komunismu, kapitalismu, demokracie a jiných podobných zařízeních se nepočítá. Je to podmínění dosti sobecké a účelové, které zakrývá všeobecnou exploataci a genocidu všeho živého na této planetě.
Nikdo z dnešních seriózních vědců, kteří nepapouškují ideologická klišé oficiální propagandy, nepochybuje o tom, že údělem člověka, alespoň toho současného, je likvidace všeho živého na Zemi. Nejvíce tomu prospívá naivní konzumní názor nejširší veřejnosti, že tomu tak není. Nemůžeme jednoznačně tvrdit, že to není správné. Nějaká cesta trvale udržitelného růstu nebo návratu zpět je pouze snem nejbláhovějších snílků nebo rutinní blamáží propagandy. Je přece absolutně nemyslitelné, abychom si odříkali tolik toužebný a tolik obtížně zabezpečovaný výkrm (konzum).
Civilizovaný člověk žije v naprosto umělých podmínkách. V přírodě bez svých vymožeností nijak nepřežije – zvláště ne v přírodě, kterou tak dobře zdevastoval.
Život je utrpením. Je umíráním, které bolí od narození, možná již o prvního nápadu na početí. Poměr štěstí k jeho neštěstí je v něm tak homeopaticky naředěn, že dnes již neobsahuje žádnou molekulu štěstí, ale pouze její otisk v médiích. Co my civilizovaní lidé pokládáme za štěstí, jsou pouze náhražky náhražek plné umělých aromatických, konzervačních, chuťových, stabilizačních a jiných přísad.
Mocní faraónové byli ubozí břídilové ve srovnání s tím, jak jsme dnes my obyčejní občané za živa umrtveni, plasticky ořezáni a vyřezáni, nabalzamováni, konzervováni, pohřebeni a vybaveni všemožnými šidítky pro oklamání své duše při pobytu v záhrobí – v pekle, které pokládáme za ráj.
Vědcům se dosud nepodařilo jednoznačně rozhodnout, zda zmizel zemřelý člověk ze světa, nebo zda svět zmizel pro něj. My se ovšem díváme na svoji existenci pouze ze své momentálně zaujaté strany. Proto svůj posmrtný život v záhrobí a utrpení identifikujeme jako ten pravý život a štěstí.
Marné jsou snahy proroků, aby nás probudili. Nás, když Ježíš vyzve, tak nevstaneme – nezvedneme zadek od televize, abychom přestali sledovat tento blikající záhrobní oltář, který nám určuje, jak máme žít a snít. Naše mrtvola se i přes pečlivé snahy balzamovačů rozkládá již za živa. Po smrti nijak dlouho nevydrží.
Jsme zcela poplatní vysílanému veřejnému mínění. Jeho základním principem je přesvědčení o jedinečnosti svého názoru, ačkoliv je zcela vsugerovaný.
Ano, obyčejného občana trápí záhrobní, zásvětní či zákulisní hydry, které mu namlouvají, že místo v pekle žije v ráji. Jemu hydry jako takové, a také peklo nijak nevadí. Pouze jej rozčiluje špatné zásobování (poukazy na pobyt v pekle, toxickou stravou, kontaminovanými nápoji a šidítky), které jej bere u huby. Ve skutečnosti se v pekle hašteří pouze svoji pokrevní příbuzní, neboť vrána k vráně sedá, a rovný rovného si hledá.
Nedávno prošla medii zpráva o Indovi, který údajně nejí, a který žije ze vzduchu a v džungli. Mimoto nepracuje a nemyslí. Po vychutnání této údajné kachny nastoupili v médiích sádelnatí odborníci, kteří profesionálně tlustému veřejnému mínění vysvětlili, že je to nemožná blbost a podvod.
Pro našeho občana je naprosto nemyslitelné, že by bylo možné žít jen ze vzduchu, a nemít denně své vepřo, knedlo a zelo. A navíc považte, místo kouře z tabáku, trávy, aut a spaloven muset dýchat čerstvý vzduch!
Vědečtí odborníci uklidnili jeho duši, aby nemusel přemýšlet tímto nebezpečným směrem, a opět se spokojil se svým trvalým pobytem v klimatizovaném pekle, a z toho nutně pocházející devastací matky přírody. Dejme tomu, že ten Ind nelže. Nejstarší záznamy lidstva se rovněž také podobně vyjadřují. Navíc, jsou zprávy dokonce i z Evropského prostředí o lidech, kteří nejedli a nepili. Považte, někteří dokonce nepili ani alkohol!
Onen Ind podle svého vyjádření žije ze vzduchu díky tomu, že vroucně celý život uctívá přírodu převlečenou za jednu bohyni. Ačkoliv neabsolvoval vyhlášené vědecké západní vzdělání, definici biocenózy vyhověl více než na výbornou. Poslední, co opouští člověka zapadlého do pekla, je dýchání, a nikoliv výkrm, který nás zajímá nejvíce.
Na uctívání přírody je již pozdě. Je již zničena. Globálně dodýchává. Nás zajímá pouze to, čím je možné ji vyžírat a ničit – tj. náboženství (uctívání ďábla), vzdělání, věda, technika, politika, konzum, ekonomika, prznění těla a pudů (přírody) atd., a v tom všem svoboda a demokracie (nezřízená nenažranost).
Nemůžeme jednoznačně říci, že je to špatné. Ránu z milosti (euthanasii) jsme odsoudili, tak vše musíme do zdárného konce dovést sami. Když to tak vezmeme kolem a kolem, tak perfektně pracujeme na tom, abychom brzy všichni nejedli, nepili, nepracovali, nemysleli a nedýchali. Podíváme-li se na sebe z hlediska biocénózy či přírody, pohledem všech ostatních živých tvorů mimo člověka, je to jistě správné a pro úplně všechny šťastné řešení.
