Sýrie byla komentátory opuštěna minulý měsíc, když Syřané sestřelili turecký špionážní letoun. Od té doby jsme zahlcováni především statistikami o mrtvých (bůhví které strany), a tak měsíc starý příběh dopovězme. Špionážní letoun dopadl do syrských teritoriálních vod, ale Turecko nebylo EU a NATO podpořeno. Turci tedy sice mohou válčit (jako člen NATO), ale za své, zvláště když nemají pravdu, a náčelníka generálního štábu půlmilionové armády jim dělá – loajální četník, ne voják. Motory tureckých tanků Abrams, tůrujících u hranic směr Halab, musely zhasnout.
Co více, zrádní Syřané (na mysli mám ty nesprávné Syřany držící se ještě podolku Asadovy košile) na šachovnici opět táhli, byť mají momentálně nevýhodu černých kamenů. Asad rozhodl, že v rámci "nového partnerství s Tureckem" uzná autonomii Kurdů, kteří byli dříve považováni za státně cizorodý prvek, a statisíce jich až donedávna žilo v zemi bez dokladů. Zemi nemohli bez pasů opustit, v zemi nemohli (víceméně) vykonávat řadu činností. Částečná emancipace Kurdů a vyvěšení vlajek iráckého Kurdistánu znamená, že Kurdové nově agují na hraničním území turecko-iráckém ve prospěch Asáda, a vzhledem k neřešení kurdského problému v Turecku jsou připraveni nejen "pomoci" ve východních částech Sýrie Turky případně odrazit, ale dokonce přenést konflikt až do vnitrozemské Anatolie.
Asada může ústupek stát kontrolu 20.000 km2, Erdogana – desetinásobek. A to už nezmiňujeme případný konec myšlenky teritoriálně silného Turecka, jak ho formulovat Kemal Atatürk. Silné Turecko je posledním odkazem prvního republikánského prezidenta, s nímž se předseda turecké vlády Erdogan ještě dokáže ztotožnit.
Erdoganova reakce na snahy Sýrie zapojit do občanského života "kurdské teroristy" byla okamžitá. Přes Francii přicestoval do Turecka "uprchlý" generál Manaf Tlas, syn v exilu žijícího bývalého ministra obrany Sýrie, a kdysi i Asadova muže, Mustafy Tlase. Tlas junior nezradil pro peníze. Jeho sestra si v 18. letech vzala šedesátiletého saúdského miliardáře, obchodníka se zbraněmi, a dnes, jako "paní Ojjeh" patří mezi smetánku pařížské společnosti. Říká se, že měla vztahy s bývalým francouzským ministrem zahraničí, Dominikem de Villepinem, a byla prý i metresou ministra zahraničí Rolanda Dumase. Zná ji tedy jistě i matador francouzské politiky let minulých a současný zahraniční ministr Hollandův, Laurent Fabius. Fabius si, podle některých náznaků, příjezd mladého Tlase do Francie objednal. Tlas se pak ihned vydal do Turecka, kde jednal o syrském exilu s šéfem turecké zpravodajské služby MIT, Erdoganem a svým známým, náměstkem tureckého ministra zahraničí, který býval tureckým titulářem v Damašku.
Nová ankarsko-pařížská loutka má sjednotit rozhádaný syrský exil a vytvořit funkční a do Damašku transferabilní vládu. Jméno Tlas je totiž "slavné". Otec mladého Tlase byl stalker Giny Lollobrigidy a jako člověk žijící – coby syrský ministr obrany – z provizí za zbraně, dokonce uvažoval, že si "koupí" Lady Dianu. Na čtyři dny, sazba ( tedy Tlasova nabídka) byla 7 milionů USD za den "společnosti".
Tlas nenáviděl Američany, Francouze (u nichž teď žije v exilu) a Židy. Chlubíval se hodinkami izraelského pilota, které "si opatřil odejmutím" mrtvole, a o Židech v rámci arabského folklóru, také napsal knihu "Macesy sionismu" Matza of Sion, (vydal Tlass Books), v nichž popisoval, jak byla v roce 1840 odebírána krev Arabů pro potřeby přípravy chanukových placek. Manaf Tlas, tedy syn tohoto žijícího vědátora, snad aktuálně vyhovuje Erdoganovi, ale je to pravděpodobně poslední člověk, kterého chce Izrael vidět jako svého staronového syrského "souseda" u moci.
Avgidor Liebermann se také už v tomto smyslu vyjádřil, a protože mezi Moskvou a Tel Avivem/Jeruzalémem panuje na jisté věci shoda (už jenom proto, že podstatná část Izraelců je rodem z Ruska), má se za to, že Erdogana čeká studená sprcha i z Kremlu, když už (se svými fantaziemi) nepochodil v sídle NATO. Recep Tayyip Erdogan začal dělat chyby. V době, kdy už Evropu nějaká Asie (kromě mizerně kolonizovaných zemí Afghánů a Iráku) víceméně nezajímá.
