Je to jistě veliká úleva, když spadne z člověka těžké a nepříjemné břímě, a když si uvědomí, že všechno je již uděláno a všechno je již hotovo. Člověk si pak uvědomí, proč ve středověku někteří odsouzenci na smrt pocítili náhlé ulehčení před dopadem popravčí sekery. Všechno je tedy hotovo a nejde již nic jiného dělat, než pouze poctivě či nepoctivě vydělávat peníze, aby si pak člověk mohl koupit všechno, co nutně potřebuje nebo po čem rozmařile touží. A nejsou-li peníze, po několika zoufalých pokusech jak jich nabýt, se veškerý pohyb zastavuje. Abychom mohli opravit díru v chodníku, ve které si denně podvrtáváme kotník, musí se něco pohnout někde v Číně nebo Washingtonu. Hořící nedopalek, který vám prolétne kolem hlavy, jsa vyhozen z kolemjedoucího auta, bude čekat na místě dopadu čekat až do svého úplného rozpadu. Podobně jako četné kolem ležící psí exkrementy, které vyčkávají, až se rozpadnou na prach a naše děti je cestou do školy jako vysavač nadýchají.
Dokonce i aktivní člověk má smůlu, protože aby mohl dát své aktivitě průchod, nutně potřebuje peníze na odstranění překážek a na vytvoření podmínek pro svoji zamýšlenou činnost. Natož člověk povahy pasivní, mouchy snězte mne. Nastává tedy trpné čekání ve stavu mrtvé hmoty na událost, která by tento stav snad změnila nebo definitivně ukončila. Peníze si ovšem můžete půjčit, i když je nemáte, a když vám třeba kvůli nedoplatkům za plyn nebo za zdravotní pojištění všechno zastavili. Můžete ještě prodat ledvinu, oko, krev či sperma. Též je možné prodat svoji nemohoucí babičku, aby její nový ošetřovatel mohl za ni pobírat sociální příspěvky a důchod.
No, řekněte sami, má to například nějaký smysl vychovávat pro tento vypráskaný režim nějaké děti, které de facto vůbec nejsou vaše, ale jsou hájeným majetkem státu, nástroje vládnoucí smečky úchyláků a zločinců, dalším bičem na rodiče? Má vůbec nějaký význam se piplat s rukojmím vyděračů, veřejného mínění, médií, reklamy, drog a temných sil v zákulisí? Má vůbec nějaký smysl poctivě pracovat na splácení lichvářských dluhů a obávat se bolestivého a nemohoucího stáří s jeho důchodovými pilíři připomínajícími šibenici? Lze ovšem také veřejně zoufale prosit o milodary, ale milion veřejných sbírek nic všeobecně nevyřeší. Před takovými prosebníky, kteří se poníženě válejí před davem nebo se před ním jako ješitní kohouti arogantně naparují, nemáte vůbec žádné šance.
Jistě, něco lze vyřešit. Lze si půjčit či uškudlit trochu peněz a nechat si vytetovat další nesmysl na kůži. Nebo si můžete nechat propíchnout nos a vsadit si tam ozdobu vyrobenou z kočičího zlata, o kterou se vám budou zadrhávat smrkance. Též je možné poslední peníze vsadit pravidelně každý týden na jednu kartu v Sazce či Sportce. To, aby se alespoň těm, kterým je špatně z toho, jak se mají příliš dobře, bylo ještě hůře, z toho, jak se budou mít ještě mnohem lépe. V neposlední řadě si lze sehnat nějaký nový recept na další přiotrávenou šlichtu, ze které jste ještě neměli vyrážku, koliku nebo rakovinu. Též se můžete společensky a kulturně vzdělávat tím, že budete hltat bulvární zvratky ze života lepší společnosti. Také jste si všimli, že popelnice a kontejnery začali vybírat i slušně vypadající a lépe oblečení lidé?
Občanská společnost je jako ideálně rozemletá a přísadami doplněná polohrubá mouka, která sama o sobě nijak nekoaguluje. Dobře se z ní dělá těsto a pečou společné koláče. Přecpává se však jimi někdo jiný. Co myslíte, děvčata, co naši odvážní muži, mají si kde a s čím hrát? V podstatě žijeme oproti jiným stoletím v blahobytu. Zatím nebyla válka, nezaměstnaní nestojí ve stometrových frontách na polévku. Tyfus a nezaměstnanost nekosí chudinu. Ještě vás peněz chtiví felčaři ošetří. Ještě vám v lékárně prodají za nehorázné peníze jodovou tinkturu. Žádná revoluce v žádném případě nehrozí. Transporty do lágru se nekonají, neboť lágr je všude. Špinavou práci oddřou otrhaní otroci ve třetím světě.
Všechno už je uděláno, všechno už je hotovo. Stačí si jen uklidit, uspořádat své věci a pozůstalosti, rozloučit se s příbuznými, lehnout si a v klidu umřít. Může to však být trochu problém, jen tak z ničeho nic umřít. Organizmus je pěkná potvora. Žije si svým vlastním životem. Jemu houby záleží na tom, co si myslíte a co cítíte. Mele si pořád po svém dál a dál, stejně jako průmyslová mašina. Již dávno se stal součástí daleko větší průmyslové mašinerie, která jej cele ovládá, a která jej jistojistotně semele na prach ve vás samotných nebo ve vašich dětech. Ta industriální mašinerie, se souhlasem dočasného nájemníka, kterému propůjčila onen organický stroj, neustále odpoutává jeho pozornost, a stále zaměstnává a klame jeho mysl.
Neleží nakonec pravé příčiny otroctví ve spolupráci organizmu, který se vymknul z naší kontroly, s tím čertovým mlýnem a nikoliv v nedostatku peněz?
