Vší sága

Reklama


Na malém a skrovném území Kočičiny, na těle malého opuštěného koťátka, žila svůj vší život malá vší rodinka. Poloslepý a moudrý dědeček, stařičký bard Všívrt se svou užvatlanou chotí Všídrnou, taťka a mamka s dětičkami. No ať nežeru, víc než mandel jich nebylo. Kotě bylo hubené a prašivé, pořád se prodíralo nějakým houštím, pak se olizovalo a čistilo si kožíšek tlapkami. Ubohý kmet měl co dělat, aby se udržel všemi šesti na kočičím hřbetě, už mu docházela síla i trpělivost. Neztrácel však naději a vroucně se modlil k mocnému bohu Všíhomíru. A ten skutečně jednoho všivého dne své poddané vyslyšel.

Začalo to dunivými zvuky a jemnými otřesy země, pak se najednou nad vším světem natáhla velikánská páka s chapadly, kterými objala kočičí tělíčko a vznesla je i s celou vší rodinkou vzhůru až k nebesům. Zázrak! Když se nad nimi objevily dvě velikánské hvězdy jako smaragdy, ztrnuli obyvatelé Kočičiny posvátnou hrůzou. Pojednou se  svezl z hladkého mramorového útesu  nad hvězdami mocný pramen hustých lian a rozšafný vší stařešina zavelel vším hlasem: " Děti moje, chopte se vší silou dějinné příležitosti, chopte se jí za pačesy a šplhejte o život! Ničeho se nebojte, Všíhomír nás neopustí a dá nám vší zemi zaslíbenou."

No, poslechli a napjali všechny své síly a než se chlapec s nalezeným koťátkem stačil narovnat, už putovali po temeni jeho hlavy až na vrchol. Tam se poloslepý Všívrt rozhlédl, požehnal na všech šest světových stran, neboť přesně tolik mají vši končetin, a promluvil: "Vidím zemi velikou, jež bujným porostem oplývá, toť pravý vší paradis!" A dojat skropil bohem darovanou zemi všími slzami a nazval ji Všízemí. Poklekl zbožně a vyzval i ostatní k pokornému díkůvzdání. Pak dal pohov a zavelel rozchod. Rodinka se rozlezla po celé rozmanité krajině a začali se vesele množit. Dokonce i věkovitému stařešinovi se vrátila mužná síla a přivedl se svou starou na svět ještě kupu potomků. Jenže s překotným rozrůstáním rodu nastal zmatek, ztráceli orientaci i spojení, už nestačilo jen na sebe halekat, aby udrželi soudržnost. Taky jim otrnulo a přestávali se modlit k Všehomíru.

I rozzlobil se jejich stařešina hněvem spravedlivým, kázal svolat všechny na mýtinu za Levou Ulitou. No, to bylo nějakého  bubnování a holahej! Trvalo to celý vší měsíc, než se konečně sešli. Stařešina se majestátně vztyčil na boltci Velké Ulity a zahromoval: " Zavedl jsme vás do zaslíbené Všízemě a vy jste zpychli a zlenošili v blahobytu, zapomněli na naši historii plnou strádání a obětí a na našeho pána Všehomíra. Pěkně jste zludračili, ale s tím je teď konec. Já vás zorganizuju, zmenydžuju a zkoučuju a vůbec. Dnes si zvolíte krále a bude jím můj prvorozený syn jako Všislav I. Jemu k ochraně a udržování vaší kázně stanovím dvanáct bodygárdů Všiváků, k poradenství a našeptávání bude sloužit vrchní konzultant Všivoun a za dohled a kontrolu bude zodpovídat vezír Všizír. Ode dneška se platí daně, ráno a večer se všichni pomodlíme. A každou neděli zpověď, na to si už došlápnu sám. Tužte se, množte se a poslouchejte!!! Všámen a všalelujá!!!"


Tak se do toho pustili, vybudovali infrastrukturu, královský palác, administrativu i s trezorem, chrám a dokonce i vší porodnici. Tehdy začalo vší království prospívat. Další léta se král Všislav I. i jeho následovníci mohli při novoročních projevech chlubit, jak vší říše mohutní a vzkvétá jejich zásluhou, mohutný porost neustále roste a sílí. Dokonce byl rozšířen vším přičiněním i na bývalé pustiny pod Hvězdami a mysem Frkfrk a v poslední době navíc se začíná zdárně rozrůstat ze sedla Br‘ ada v rozsáhlý převis až do dosud neprozkoumaných území. Byla vybrána průzkumná výprava z nejlepších Všívědů, která se vrátila s příznivými zprávami o objevech dalšího porostu v úžlabích mezi Oběma Velkými Pákami a zbytkem kontinentu. Došlo k objevení nových teritorií s hustším i méně hustým porostem. Všechna byla úspěšně kolonizována.


Roky běžely, panoval již tisící a něco král jména Všislav a pojednou Všízemě procházela těžkými změnami i se svými koloniemi. Dřívě svěží porost začal šedivět a řídnout, jeho podloží se vraštělo a ztrácelo lahodný výživný tuk. Později se dokonce začaly objevovat lysiny a holé pláně a králi, teď již Všislavovi M.+ něco ještě víc, se mrzutostmi a starostmi točila hlava. A protože mu už na to vlastní královská hlava nestačila, dal po historicky dlouhé době svolat shromáždění lidu, na kterém sdělil: "Starám se , přemýšlím a modlím, leč vše marně. Strádáme stále větším nedostatkem a nestačí jen si utahovat opasky. Z našeho paradisu se stal parasit, tyje z nás a neváží si toho, že o něj tak pečujeme."


Z davu se ozývalo souhlasné mručení a výkřiky: "Tyfus na něj a hned skvrnitý, nechť zhyne nevděčník, když už není k užitku!"


Král se opět chopil slova: "Ano, hlas všilidu promluvil, to vám vnuknul sám Všíhomír. Nuže, spojme síly a zhubme nezdárného příživníka vlastní zbraní!"


Po velkém potlesku a všiskandování se dav rozešel a dal se do díla. Jak řečeno, tak uděláno. Netrvalo dlouho a  veliký parazit se zmítal v horečkách, celé jeho teritorium se pokrylo ošklivými skvrnami. Přišel se na něj podívat medicus Špiritus, změřil nemocnému puls, škytl a pravil zádumčivě, že zbývá pramálo naděje. Pak se sklonil nad pacienta, aby poslechl jeho plíce a srdce. V tomto historicky příhodném okamžiku zavelel pohotově král Všislav M.+ něco ještě víc svým poddaným: "Vzhůru na zteč!"


No, žádná válečná vřava to nebyla. Spořádaným pochodovým krokem po Špiritusově bohatém vousu sahajícím až po pás dobyli beze ztrát nové a bohaté území a hned zatepla je pojmenovali Všílandem. Jeho nositel nic netuše a stále zíraje na pacienta v posledním záchvěvu života vyřkl opovržlivý soud: "Jak taky může dopadnout hlupák, který si nepěstuje vši! Všichni přece víme, že kdo nemá vši, je mrtvý člověk!", odplivnul si a zamáčkl jedinou veš, která uvízla na posledním chumáčku chlupů na prsou umírajícího. Byl to sám stařičký a moudrý stařešina Všívrt, celý zchromlý věkem.


A opět nastal všímu nárůdku bohatý život  v mohutném porostu Špiritusově. Navíc díky jeho živému společenskému životu při vykonávání užitečného povolání se dostávalo vším bohatě příležitostí ke kolonizaci dalších a dalších území na těle dalších parasitů. Vší impérium se utěšeně rozrůstalo a národu rostlo sebevědomí. Dokonce přemýšleli o způsobu mentálního ovlivňování nositelů svých držav a začali jim natloukat do hlavy nové nápady za účelem zahuštění jejich  koncetrace, která by zjednodušila a zlevnila proces rozšiřování říše. Vnukli nositelům ideu městského života. Ti kupodivu  skutečně začali stavět velká, větší a ještě větší a nakonec megaměsta. A s těmi městy rostla i sláva a velikost všího národa. Mezi městy začal panovat čilý styk obchodní i kulturní. Přicházely sem novinky až z Orientu. Nejdřív samé dobré věci jako meruňky a víno, kadidlo, brokáty, atlasy, koření, střelný prach. Ale ouha! Přišel taky Lazebník s nůžkami, břitvou, mýdlem a teplou vodou. Tu nastaly pro nebohé vši zlé časy. Neboť Lazebník se na svět díval zcela jinak než Špiritus. Podle něho vši lidskému tělu škodí, nosí mu nemoci, jsou to zkrátka parasiti, kteří opouštějí svého chlebodárce, vlastně krvedárce, až když ho zhubí. Takže smrt člověka není zapříčiněna absencí vší na jeho těle, nýbrž jejich předchozím působením. No jo, znáte ale lidi!


"Co je to za novoty? Kdo to kdy slyšel? Voda a teplá k tomu? Pchá!" Mnoho z nich k vlastní škodě mávlo rukou nad řečí Lazebníkovou. Nevěřili…


A tak potom přišla z Orientu nová pohroma, síla zhoubných nájezdníků. Přiřítili se nomádi jako Cholerové, Morové, Tyflové, dnes si je už ani všechny nepamatujeme. Tehdy ale šířili velkou hrůzu, vybíjeli obyvatele měst ve velkém, že ani nestačili utíkat. Ti co přežili, hledali Lazebníka a začali znovu přemýšlet o jeho slovech. Co když měl pravdu? V každém případě jim katastrofa byla dost bolestným důkazem o tom, že vši lidskému tělu neposkytnou žádnou obranu. Vyhlásili tedy vším válku. Vymysleli proti nim zbraně, které zpočátku přinášely lidem vítězství. Nakonec ale vši vynalezli protizbraně a lidi museli svou munici zdokonalovat. A od té doby trvají závody ve zbrojení a válka pokračuje  a vrtkavá štěstěna poskakuje z jedné strany na druhou.

Přejít do diskuze k článku