Článek paní Říhové na BL ze 17. ledna o touze buržoasie po šlechtických predikátech vrhá nové světlo na budoucí volbu Karla Schwarzenberga prezidentem České republiky. Světlo poměrně samozřejmé. Ano, je tomu tak. Čechy a Morava, půjde-li vývoj stejným směrem jako doposud (a o tom málokdo pochybuje), vykročí ke zřízení typové Benátské republiky v srdci Evropy.
Benátská republika před érou Risorgimienta, tedy zhruba ještě před 125 lety byla státem šlechtickým, kde rozhodovaly šlechtické rody, volící ze svého středu Radu dvanácti, která spolu s katolickým klérem určovala (nikoli pouze ovlivňovala) chod dějin státu. Benátsko, jakkoli šlo o obchodně-feudální velmoc, se vymykalo klasickým poučkám o růstu výrobních sil a vztahů, a pravděpodobně, kdyby náhodou nesousedilo s industrializujícím se Rakousko-Uherskem, zůstalo by mimo sféru buržoazních revolucí, které především znamenaly osvobození lidu ve smyslu nasazení nového, ekonomického chomoutu.
Ekonomický chomout lidu buržoazních zemí rozvolnil feudální vztahy, ale znamenal také osobní svobodu, která, jak víme, je nezbytnou pro fungování buržoazního, kapitalistického řádu. Opustíme-li Benátsko, povězme si, že buržoizace Československa, k níž mělo dojít po roce 1989, se nezdařila. Vznikla sice nakrátko vrstva továrníků, často z řad restituentů nebo úspěšných privatizátorů, avšak tato mezivrstva (byla-li jí) začala zanikat v momentě, kdy zahraniční kapitál začal skupovat tuzemské firmy, likvidoval trhy a odbytovou základnu jakéhokoli českého průmyslu, který by snad i vznikal. České banky a kampeličky, které byly osou gründerství v 19. století, byly cílenými úvěry tunelovány, peníze zřejmě vyváděny ven, a náhradním řešením jevila se sanace bank z daní občanů a co nejrychlejší prodej bank do zahraničí. Vrstva těch, kteří se napojili na státní rozpočet, začala dosahovat enormních provizních zisků (soutěže do předem připravených rukou), větších, než by kdy dosáhl poctivě nepoctivý (tedy v mezích zákona) kapitalista.
Kapitalistické podniky v zahraničí byly budovány desítky, snad i stovky let, ale bylo by naivní se domnívat, že stoletý plán zbohatnutí uspokojí toho, kdo se v pravý čas dostal na ta pravá místa, s rozhodovací pravomocí především o vynaložení daňových příjmů stále chudnoucího obyvatelstva. Vznikla samostatná, nezávislá vrstva lidí, schopných uplatit cokoli, aby naopak část finančních toků směřovala do jejich kapes. Tito lidé dnes, spolu s rentiéry, kterým byly vráceny nemovitosti, tvoří nezanedbatelnou sílu, která by ráda nastoupila do sociální zdviže, ale nemůže. Zdviž v této společnosti, stále ještě plebejské, vede jen dolů (tam nesměřují ani náhodou), nebo nahoru. Bylo-li ovšem touhou floutka 30. let být panem velkotovárníkem, je touhou floutků dnešních vyniknout jinak.
Podnikání ve výrobě je nesmyslné a nevýnosné. Výnosné je navrátit se k pozemkové držbě a opřít se, tak jako majitel činžáku, o rentu, důchod. Ten může kolísat, ale rizika daná jeho příjmem jsou malá, na rozdíl od těch, které podstupuje kapitalista ve výrobě. Zisk s minimem nákladů je přitom uspokojující, a umožňuje další rozvoj takovéhoto jednotlivce. Jenže- jaký rozvoj? Množství golfových klubů, v nichž lze fyzicky participovat, je limitní, ne každý "si může vystudovat jakoukoli fakultu", a po získání titulů být navíc úspěšný.
Úspěch, zdálo se, přináší politika. Bylo to však jen zdání, neboť politika s sebou nese nutnost být stranicky orientován, sdílet a podporovat stanovislka hlupců, brát na sebe masku submisivnosti, a čekat a čekat na místo na startu partajní politiky. Teprve po výstřelu na oválu vám rodinné peníze mohou zkrátit čtyřstovku překážek na dvacet metrů, a vy v pohodě doběhnete do cíle, na místo chráněné nějakým typem imunity. Zbytečně dlouhé, zvláště když vidíte, jak církevní hierarchie rozkvétá, jak kluby různých lvů(lionů) vynášejí, slovy dramatikovými, věru roztodivné bytosti.
A pak se před vámi zjeví člověk, který je nad dějinami, coby šlechtic, a který si říká levicový konzervativec, protože z hlediska rodového je pro něj nějaká momentální politika nezajímavá a nepodstatná. Člověk, který má svůj selfesteem, a užívá si nobility. Nobilita je něco, co nelze koupit. Člověka koupíte (každý má svou cenu), Ferrari též, vilu v Toskánsku jakbysmet. Nobilitu musíte zdědit. Anebo – musíte být chudým šlechtickým rodem adoptován. Adopcí získáte šlechtictví, a vládu nad sebou samým, a v příhodných zemích i nad jinými.
Pro EU je šlechtictví běžné (britská Horní sněmovna). V Německu je dnes průběžně k mání několik set šlechtických rodin, jejichž adoptovaní členové mohou adoptovat další, a rozrůznit tak Gothajský almanach, neboli plemenitbu šlechtických rodů. Obdiv ke šlechtě je tedy v naší, nově jen agrární zemi pochopitelný, neboť kanalizuje odvěké romantické touhy hochů a dívek, a navíc skutečně exportuje do pevné, a na ničem (vyjma peněz- viz baron Rotschild) nezávislé vrstvy.
Spojení český "finančník" a německý šlechtic je přitom ústrojné, neboť to byla začasto německá šlechta, disponující pozemky v tzv. Sudetech, a až po Bílé hoře se mezi tuto šlechtu zamíchaly italizující či hispanizující habsburské šlechtické rody. Stavovská republika (církev=stav, šlechta=stav) nahrazuje ve všech aspektech tzv. demokratické zřízení, sloužící dnes fakticky jen návratu věcí minulých. Raději být podomkem na statku knížete (barona) míní občan, než proletářem byť světové a prosperující fabriky (kterou až na výjimky nevidět). Republikanism jest mrtev, ať žije šlechtictví. I když šlechtictví dnes- rozumí se, jest jen lékárenskými vážkami odvážený monarchism reálný a v ČR i budoucí.
(Autor je republikán rousseauovského ražení)
