Tak jsme zase měli nedávno možnost poučit se na Valném shromáždění OSN. Představitel největší rasově segregované demogracie ve Středomoří, co se obhání zdí, nám sdělil, že iránské mezikontinentální rakety zasáhnou New York do tří až čtyř let a že nukleární Irán je stejně nebezpečný jako padesát Severních Korejí.
Kdybyste měli tu možnost tímto způsobem zahrnout svou moudrostí svět na daném globálním fóru, asi by vás nenechali domluvit a zbytek projevu byste přednesli do zdí vypolštářované samotky, a to pod sedativy. Ne tak izraelský předseda vlády Benjamin “Bibi” Netanyahu. Předpokládám, že jeho vystoupení netleskala jen delegace USA a v ní zejména členové AIPAC.
Před Bibim vyslechlo Valné shromáždění projev iránského prezidenta Hassana Ruháního vyzývajícího svět k míru a toleranci, ke společnému boji proti extrémismu a s ním spojeným násilím. Jaký rozdíl.
Bibi tento projev označil za cynický a totálně farizejský, za past plnou sladkého medu. V Netanjahuově světě plném zavilých nepřátel byl „Ahmadinežád vlkem ve vlčí kůži“, zatímco Ruhání se snaží vypadat “zbožně a nevinně“, ale přitom je a vždy byl součástí „teroristického státu Irán“. Bibi šel ve svém útoku na Ruháního tak daleko, že ho přirovnal sériovému vrahu v rouchu kněze, co přísahá na svoji etiku a víru“.
Od dob, kdy Chruščev zul botu, a mlátil s ní do řečnického stupínku, aby dal váhu svým argumentům, Valné shromáždění OSN zřejmě nevidělo větší show. Pavlačová diplomacie v nejlepším.
Ale abychom byli féroví, Bibi svoji monotématickou show upgradoval. Už nehraje hlavní roli v trochu naivním a nízkonákladovém filmu, v kterém po léta žádal USA a jeho satelity o bombardování Iránu skoro každý týden. Změnil trochu scénář a nyní každý týden žádá, aby NĚKDO („aliance všeho schopných a ochotných“ ) zajistil Izraeli, že Irán ukončí svůj vojenský jaderný program. Ten program, který podle všech 16 amerických a řady spojeneckých zpravodajských služeb vůbec neexistuje. Zrušit neexistující, či utkvělou představu – to ale nejde.
Netanjahu rád kouše i do ruky, která jeho Izrael živí, financuje v řádu miliard US dolarů ročně. Prezidentovi Obamovi řekl, s grácií hodnou poddůstojníka pěchoty, že může navždy zapomenout na to, že Izrael kdy přistoupí na splnění rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242, která požaduje stažení Izraele ze všech území okupovaných ve válce z roku 1967. Rezoluce schválené i USA.
Asi by bylo v tomto okamžiku vhodné připomenout, že stát Izrael ignoruje dlouhodobě 69 rezolucí rady bezpečnosti OSN a od neplnění více než 29 dalších rezolucí ho zprostilo jen právo veta USA v Radě bezpečnosti. Dlouhodobě okupuje části území Libanonu a Sýrie, a z Rockefellerovy OSN a jejích rezolucí si beztrestně dělá dobrý den.
Izrael podepsal slavné dohody z Osla, ve kterých se zavázal „na věky věků“ nepostavit na palestinském území ani jednu židovskou osadu. Slovo dané gojovi však v duchu Talmudu není závazné. A tak těch osad, ježících se zbraněmi, již postavili Izraelci přes 270. Krok po kroku, jako ve zpomaleném filmu dochází k etnické čistce a vyhánění Palestinců z území, na něž mají zákonný nárok i dle OSN. Ta čistka probíhá systematicky již skoro 60 let za tichého přehlížení „mezinárodní komunity“. Všichni se bojí pánů peněz a jejich hněvu.
Izrael vyhrožuje útokem Iránu po skoro tři desetiletí pod více či méně vylhanými důvody, sám však je velmi nestandartním členem lidské komunity. Je jak chytrá horákyně. Prokazatelně disponuje až 400 jadernými náložemi různé ráže, jeho představitelé občas vyhrožují i spřáteleným zemím v Evropě svojí schopností vyhladit místa jako je Londýn či Paříž, ale mezinárodní dohodu o nešíření jaderných zbraní (NPT) odmítá podepsat. Také je známé, že jaderné vojenské know-how v minulosti zpřístupnil bývalému rasistickému režimu v JAR, kde provádět i zkoušky svých jaderných zbraní. Izrael dosud nedovolil žádné agentuře OSN audit a inspekci svých jaderných zbraní. Nejen to, tento stát neratifikoval ani Konvenci o chemických zbraních, přitom sám deklaruje ústy svých generálů, že jejich zásoby těchto vysoce nehumánních zbraní jsou větší než zásoby stejných zbraní celého zbytku států Středního Východu. Izrael též neváhal v minulosti použít chemické zbraně proti Palestincům v Gaze, tedy na vlastním území. Nikdy nad tím neprojevil lítost a nikdy ani nedeklaroval, že tak v budoucnosti neučiní zase.
Zdá se, že takové použití nehumánních zbraní vůči vlastním občanům považovaným za vnitřní nepřátele, jakož i vůči deklarovaným nepřátelům za svými hranicemi je pro izraelské elity morálně akceptovatelným způsobem zajišťování vlastní „bezpečnosti“.
Už půlstoletí je základní strategií zajišťování bezpečnosti židovského státu opakované agrese vůči svým sousedům, atentáty na významné státníky a vědce sousedních států. Militaristický stát promítá svoje vojenské myšlení (nejlepším prostředkem obrany je útok) do svojí reálné vnitřní i zahraniční politiky. Zdá se, jakoby byli vůdcové Izraele přesvědčeni, že v okamžiku, kdy ženy a mužové IDF přestanou spát s nabitými ručními zbraněmi u postele, v prostředí neustálého strachu o přežití, Izraelci se rozprchnou po světě. Tato mentalita obležené pevnosti byla dlouho praktikována i v zemi Sovětů a dnes vidíme ruské enklávy všude, od New Yorku, přes Berlín až po cca 2 miliony bývalých občanů SSSR v Izraeli. Politika „účel světí prostředky“ této pevnosti nebrání útočit na sousedy i vraždit jejich politiky, vojenské velitele a vědce.
V porovnání s tím Irán nedisponuje jadernými zbraněmi, podepsal Smlouvu o nešíření jaderných zbraní a umožňuje mezinárodním dohledovým orgánům inspekce svých jaderných zařízení. Peršané nezaútočili na souseda více než 250 let. Neokupovali ani píď cizího území ani za války s Irákem ve válce, při které Saddám Husajn, s vojenskou a materiální podporou USA provedl invazi do Iránu v roce 1980.
Pokud je nám zřejmý rozdíl mezi podporou národně-osvobozovacích organizací a sponzoringem a podporou terorismu, pak Irán nikdy neposkytl podporu jakékoli teroristické organizaci, neposkytl svoje území a zdroje pro boj kohokoli s jiným státem. A ta zcela prokazatelně. Se sunnitským terorismem nemá nic společného, a též neprovádí jakoukoli represi vůči iránským minoritám, včetně iránské židovské obce. I její představitelé potvrzují vysokou míru tolerance Islámské republiky, režimu ajatolláhů.
Židovskými médii donekonečna omílaný záměr iránského vedení ke zničení Izraele nemá s realitou nic společného. Bývaly prezident Iránu ostatně neřekl nic jiného než U.S. National Security Estimate z roku 2010, v kterém se 16 zpravodajských služeb USA shodlo na prognóze, že bude-li Izrael pokračovat ve svojí stávající politice, do 20 let zanikne. Jak zanikne? Vezmeme-li v úvahu vojenskou sílu Izraele, která vylučuje zánik z titulu prohrané války, lze usuzovat na vnitřní rozklad způsobený, kromě ekonomicko-sociálních důvodů, i rostoucí izolací. Izrael a jeho životní filosofie jaksi přestává pasovat do 21. století, plném převratných změn ve stylu života, ve funkcích státu, v přístupu k instituci národního státu. Izrael se stává bílou vránou i vředem západní civilizace. A to bez ohledu na to, jestli člověk sionistickému státu a jeho snu o Velkém Izraeli od Eufratu po Nil fandí, nebo, hlavně z titulu demografického a geopolitického vývoje, nechápavě kroutí hlavou nad sebevražedným chováním jeho elit. Pro sionisty je zcela běžné shazovat kritiku ze stolu nálepkováním kritiků jak „antisemitů“, v případě židovské kritiky nálepkou „Sebenenávidějící Žid“. Co ale s tím, když varují před důsledky stávající politiky Izraele i generálové IDF a bývalí šéfů Mossadu? Veřejně. Nenávidí tito lidé, co za Izrael bojovali, svoji vlast? Zbláznili se, nebo se o svoji vlast a její budoucnost obávají?
Mocná izraelská lobby ve Washingtonu a AIPACem kontrolovaný US Kongres uvalil na Irán finanční blokádu a vyvolal v Iránu velké hospodářské problémy, zhoršení životních podmínek obyvatelstva spojené s vysokou inflací a obchodními překážkami. Ať se na to díváme z jakékoliv strany, je to de facto vyhlášení války. Velmi krátkozraké a doslova hloupé války, která odstartovala na Východě a v BRIC procesy, které povedou ke ztrátě statutu světové měny pro US dolar. Tato ztráta může křehkou servisní ekonomiku USA doslova položit.
Izraelcům ekonomická devastace iránského hospodářství nestačí, touží po krvi, po intenzifikaci konfliktů v regionu, zatažení Iránu do „horké“ války se Západem – tedy koalicí států, ochotných na zapískání z Tel Avivu nasadit svoje omezené vojenské kapacity do válečného dobrodružství s velmi nejasným, spíše špatným koncem. Špatným koncem ne nutně pro Izrael.
Ani USA již nemají kapacitu jít do další války, a to jak z vojenských, tak i ekonomických důvodů. Přesto, jakoby ani netušil, v jaké situaci jejich největší přátelé jsou, žádal v New Yorku Netanjahu Obamu o zesílení sankcí vůči Iránu a deklaroval, že nenajde-li na Západě podporu, zaútočí vojensky na Irán samostatně, o své vůli, pokud …… Ruháního slova nebudou následována kroky iránské vlády, která Izraelce „uspokojí“. V duchu jeho vlastních vyjádření byl nebyl nejspíš uspokojen ani hromadou sebevraždou iránského vedení a darování veškerých aktiv iránského státu do vlastních rukou pana Netanjahua.
Ta skutečná mezinárodní komunita, nikoli aliance všeho schopných, vnímá, jak Izrael a jeho elity vnucují zbytku světa svoje vidění světa, svoji agendu Velkého Izraele, vnímá i ty na Západě, co vyměnili loajalitu k „vlastním“ národním státům a jejich občanům za loajalitu k zemi jejich rasy a srdce. Začínají chápat konflikt mezi zájmy světa a po zuby ozbrojeným státem, který si ve 21. století chce dobývat lebensraum způsobem, kterým dobývali američtí osadníci Divoký Západ.
Svět se dramaticky mění, a Izraelci a jejich přátelé jakoby to nevnímali. Jakoby žili ve snech pana Herzla z konce 19. století. Jakoby uvěřili, že čím více nepřátel si nadělají, čím více lidí zabijí či nechají zabít, nebo připraví o majetek či budoucnost, tím budou silnější. Z tohoto pohledu je jakýkoli náznak, že jejich americký sponzor zasedne k jednacímu stolu s Iránci, „existenčním nebezpečím“ pro jejich „bezpečnost“, jejich cíle a plány. Nevnímají, že ty světové síly, které nechtějí válčit za zájmy vlastníků Izraele, a ty síly jsou i v USA a Západní Evropě, považují normalizaci vztahů Iránu se Západem za přínosnou pro všechny, kromě izraelských elit. I pro globální ekonomiku a nadnárodní společnosti.
Jen úplný hlupák si ještě může myslet, že jako vysvětlení izraelského postoje vůči Iránu obstojí rozvoj iránského civilního jaderného programu, výstavba jaderných elektráren, či neexistující a nevyvíjené jaderné zbraně. Bibiho noční můrou je ve skutečnosti to, že Islámská republika Írán se přičiněním vlastním, ale i v důsledku agresí Západu v okolním regionu stává regionálním mocenským a ekonomickým centrem jihozápadní Asie. To přirozeně vadí i izraelským spojencům Saúdské Arábii, Kataru, Ománu a dalším šejchanátům Gulfu vzniklých díky klientelistickým vztahům jejich vládnoucích sunnitských rodin s elitami dřívějšího Britského Impéria. Bibimu vadí existence konkurenčního regionálního mocenského centra, bohatého na suroviny, demograficky mladého, s rozvinutým školstvím a vědou, a také s historií prověřenými a komplexními přátelskými vztahy v celé jižní, střední i východní Asii. Vadí nekonfliktnost těchto vztahů a schopnost přispívat k rovnováze sil, dokonce spolupráci i takových rivalů jako je Pákistán a Indie. Írán, přes zmíněnou blokádu Západu, nestojí čelem k výzvám budoucnosti sám. Stále významnější spolupráce s Čínou i Ruskem, BRIC obecně též o něčem vypovídá.
Hovoříme-li o izraelské zahraniční i vnitřní politice, hovoříme principiálně o politice extrémní izraelské pravice, která tomuto vojensko-policejnímu státu dominuje už dlouho. Existující stav neustálého konfliktu, neustávající varty na prahu války, válečných provokací – jí v podstatě vyhovuje, protože umožňuje držet Izraelce ve stavu neustálé válečné pohotovost, kontrolovat izraelskou demogracii strachem z budoucnosti. Humanisté, odpírači války či vojenské služby, stejně tak jako jestřábi jsou strachem drženi na jedné lodi. Na lodi, v jejímž podpalubí živoří původní obyvatelé Palestiny jako bezprávní občané 2. řádu. V sousedních arabských státech roste politická i hospodářská nestabilita, kterou Izrael a jeho tajné služby ještě pomáhají rozdmýchávat – viz Irák, Sýrie, Egypt, Jordánsko a Libanon. Tragédií izraelského lidu je, že jejich režim jim mír, klid a nekonfliktní soužití se sousedy prostě nemůže dát. Slouží totiž mamonu, a ne Židům či Chazarům, ať se přistěhovali odkudkoli. Už na vojně nám říkali, že nejlepší voják je ten, co je hladový, naštvaný a s perspektivou, že kdyby padl do zajetí, bude pro svoje činy nelítostně potrestán.
Přiznejme izraelské pravici velkou zručnost a vychytralost. Prokazuje denně, jak velmi schopnými lidmi a obrovskými finančními i materiálními zdroji vládne, jak šikovně je využívá ke svým cílům. Spojuje se s kde kým, od egyptské generality po saúdská princátka, zručně vnáší chaos do sousedních států, realizuje plány na balkanizaci Středního Východu. Dnešní spojenec je zítřejším nenáviděným nepřítelem a naopak. Tříštění národních států v regionu na bázi etnických či náboženských rozdílů, podpora organizací či mezinárodních hnutí rozvracejících politicky či terorem okolní státy může být pýchou izraelských elit. V rozvratu původně stabilních společností, kultur a společenství, dokonce náboženství – v tom jsou bezpochyby nejlepší na světě.
Všude se to vede, jen ne v tom zatraceném Íránu, u těch zatracených, hrdých a svoji kulturu a nezávislost bránících Peršanů, co jsou pro svoji domovinu schopni i umírat. Problémem je i to, že ať se nám režim v Teheránu líbí nebo ne, je z řady geopolitických i ekonomických důvodů silou, s kterou je nutno počítat, protože jeho potencionál k tomu, aby se stal regionální mocností s velkým vlivem na svoje bezprostřední okolí není zdaleka vyčerpán. A na rozdíl od Izraele to nevypadá, že by ke svému „štěstí“ potřeboval některého ze svých sousedů či konkurentů zničit. Nepotřebuje vyvolávat války k tomu, aby odvrátil pozornost svých občanů od svých vnitřních problémů, nenabízí ani prostředí vyhranných sektářských a náboženských svárů pro proces balkanizace. K tomu, aby se stal bezkonkurenčním hegemonem spádové oblasti, mu stačí provádět mírovou politiku a vyčkávat. O destabilizaci sousedů – Pákistánu, Afganistánu a Iráku se starají jiní.
Kdo má mozek snadno pochopí, že když Netanjahu, sedící na mocném raketovém a jaderném potencionálu s ligou atlantických ochotných za zády, pláče na světovém fóru, že Izrael je „existenčně ohrožen“ mírumilovným národem, s níž nemá ani společné hranice a který nemá zájem na konfliktu s jadernou mocností, protože jím nemůže nic získat a ani ho vyhrát, protože k tomu nemá elementární podmínky – svědčí ten pláč spíše o stavu mysli izraelské pravice a jejích exponentů.
Netanjahu je válečný štváč přísahající na Eretz Israel – Velký Izrael se stále expandujícími hranicemi a bezprecedentní a jedinou vojenskou a jadernou hegemonii na Středním Východě. Má mocné spojence a sponzory jak v USA, tak v Západní Evropě. Přestože, jak již bylo dříve zmíněno, by byla normalizace vztahů Iránu s USA i Západní Evropou v zájmu obou stran, a to zejména v ekonomickém zájmu, americká extrémní pravice, neoconi a republikánští vyznavači „Israel-First “ jsou vždy připraveni rozbít jakoukoli iniciativu Obamovy administrativy k ukončení tohoto naprosto iracionálního konfliktu, této, zatím jen finanční války proti iránskému režimu. V jednotném sionistickém šiku stojí i mainstreamová média, činící každý krok k řešení, z pohledu gójů, zbytečného, kontraproduktivního konfliktu sebevražedným podnikem vyžadujícím osobní statečnost. Není-li reálný důvod k útokům na Teherán, vymyslí si jej. Ale nejen v USA ztrácí dříve respektovaná mainstreamová média sledovanost a důvěryhodnost, příliš mnoho lidí si začíná všímat počtu agresí iniciovaných na základě lží a podvodů. Stále více lidí si uvědomuje, jak se šesti rodinami kontrolovaná globální média transformovala na podomní obchodníky s válkou.
Není asi daleko od pravdy, že „reálné, nikoli mediální mezinárodní společenství“ má izraelských agresí, vyhrožování válkou, neplnění usnesení valného shromáždění OSN, rasismu a neospravedlnitelné interní politice vůči Palestincům „plné zuby“. Nikdo z těch 99 % neprivilegovaných lidí na globální ulici netouží po Válce civilizací, válce za Velký Izrael a jeho oligarchické majitele. Appeasement vůči válečným štváčům končívá světovými válkami. Obvykle „vůdcové“ převezmou iniciativu a světové společenství je pak do globální války donuceno jít i proti své vůli. Je-li nejvyšší čas zabránit Pikově 3. Globální válce, je to právě teď. Hrozby tím, že „půjdeme-li do pekla, půjdete všichni s námi“ nelze nechat bez reakce.
Není-li Obama vskutku jen loutkou privilegovaných na Wall Streetu a v londýnské City, je čas, aby ve spolupráci s jinými členy mezinárodní komunity jednal. Odjistit bombu v základech dnešní ho světa dokud je čas. Je nejvyšší čas zabránit krveprolití dosud nepoznaného rozsahu z rukou psycho a sociopatů bez svědomí a odpovědnosti …….. i k sobě samým.
