Pokud nemáme svůj vlastní sen, pravděpodobně pracujeme na snu někoho jiného! Toto je poselství tohoto článku a zároveň i krátkého příběhu.
Pablo Picasso kdysi řekl, že se všichni rodíme jako umělci, máme fantazii, sny a přání… to jen v průběhu dospívání se toto z nás jakoby vytratí.
Časy, kdy jsme si hráli, poznávali svět a náš život provázala přirozená hravost a zvědavost, jsme nadobro opustili v den, kdy nás rodiče dovedli do první třídy základní školy. Od té chvíle náš život začalo ovládat těchto pět základních pravidel:
-
spolupráce – podvádění
-
chyby – znamenají něco špatného
-
kreativita – nežádoucí
-
biflování tun informací – moderní styl výuky
-
vybočuj z davu – budeš potrestán!
Tato pravidla se později také podepsala na vzorcích našeho myšlení a tím se transformovala do našeho osobního života. Většina lidí si ani neuvědomuje, že mnohaletým biflováním ztrácí schopnost vnímání souvislostí, vytrácí se schopnosti kritického myšlení a pomíjí se důležitost času. Lidé stále něco dělají, ale málokdo dnes ví, proč vlastně?! Kolik z nás se umí na chvíli zastavit a říci si, proč to, co dělám, vlastně dělám? Zahlcujeme se tisícovkami informací, ale uniká nám jejich podstata, uniká nám hloubka našich slov a principy, jež úzce souvisí se štěstím.
Lidé jsou nešťastní, protože žijí svůj život podle vzorců, co naprogramoval někdo jiný.
Obvykle mé okolí má nejčastěji tendenci se mnou řešit témata spadající do kategorie: Ordinace v růžové zahradě, různé reality show, seriály na pokračování apod. Mé vnitřní já vždy křičí STOP!!! Zeptám se dotyčného: jsi šťastný? To mě zajímá více. Jednoduchá a přitom tak důležitá otázka, že? Přesto na ní mnoho lidí odpovídá záporně.
Je dnešní společnost racionálně uvažující nebo řízená strachem? Pokud znáte odpověď na tuto otázku, máte velkou šanci sami nad sebou zvítězit. Existuje totiž paradigma, které lidi svazuje, a to zejména ve vztahu k něčemu novému.
Sami jsme těmi, kdo náš život ochuzuje o věci, jež se mohly stát, ale nikdy se nestanou, stačilo by však jediné – opustit „bezpečný přístav“…
Než něco uděláme, nejprve pomyslíme, co o nás budou říkat ostatní. Jakoby se lidé báli být sami sebou a podvědomě vyhledávali onen bezpečný přístav, kde jednoduše zakotví, aby člověk nic nepokazil. Je však potřeba dodat, že, v „demokracii“ o tom, co je dobré, nebo špatné rozhoduje většinový názor! Na kterém názoru se nejvíce lidí shodne, ten je poté považován za správný. Uvážíme-li však, kolik lidí má dnes čas přemýšlet nad vlastním životem, zamyslíme-li se nad množstvím stresu, kterým většina lidí prochází, tím, jak jsou domácnosti zadlužené, tím, jaký typ informací lidé v dnešní společnosti nejčastěji „konzumují“, tak veškeré zmíněné aspekty ve mně vyvolávají značnou polemiku, zda se mám tedy nechat ovlivňovat tím, co si o mně bude většina lidí myslet.
Zdravý rozum, ten nelze podchytit statistiky, a za ten SELSKÝ by se mělo dnes platit zlatem!
Vlastní mozek a jeho zažité vzorce nás obelžou na dlouhou dobu. Dostaneme „dobrou“ a jistou práci, podaří se nám získat hypotéku na byt, rodina nám přikyvuje a všichni kolem nás dělají to totéž, jsme „normální“.
Co na tom, že to dělají všichni, v přírodě platí jeden nepsaný zákon: vše, co se nehýbe, je z budoucího hlediska mrtvé. Tato zákonitost funguje neustále. Těžko někdy něco změníme, když budeme dvacet let přemýšlet a řešit věci stejným způsobem. Existují dvě možnosti:
Dělej, co všichni chtějí a staneš se figurkou na hracím poli. Výsledek – budeš pravděpodobně řešit ty samé problémy jako většina ostatních lidí (nezaměstnanost, dluhy, chudoba, deprese). Jaký člověk je šťastný ve fabrice? Koho baví montovat auta? Kolik lidí má čas přemýšlet o sobě, o tom, co chce, o dnešním světě? Pracovali jste v jedné firmě přes deset let a oni Vás poté vyhodili?
Většina, to znamená vždy nějaký průměr něčeho a ten se dá vždy velmi dobře nahradit zase průměrem.
Druhá možnost je jít za svým vlastním cílem a bojovat, být originál. Stát se nezávislým, umět se spolehnout sám na sebe – a to jak finančně, tak informačně. Tato možnost je obvykle tou nejtěžší, neboť poručuje zakořeněná paradigmata, jež nosí lidé ve svých hlavách.
Lidé nemají rádi, když se od nich někdo moc odlišuje, to je všeobecně známo. Přirozená reakce je často tyto lidi pomlouvat či jinak diskreditovat, již předem jim říkat onu větu, kterou zná každý z nás: Ono to nevyjde, já jsem ti to říkal! To, že se to ale ještě nikdy nikomu nepodařilo, neznamená, že se to stát nemůže.
Dříve bylo pro společnost nerealistické, aby člověk vkročil do pokoje, cvaknul vypínačem a objevilo se světlo, Elwa Edison si to naštěstí nemyslel. A podobných příběhů jsou stovky, stačí zapátrat v naší historii, a není to ještě ani tak moc dávno…
Nyní vám prozradím mých pět pravidel:
-
Spolupracuj, protože nikdy nedosáhneš ničeho velkého sám!
-
Chyby – čím víc jich v životě uděláš, tím více se naučíš!
-
Kreativita je tou nejdůležitější vlastností člověka, bez ní nevzejde nic unikátního!
-
Biflování tun informací – na tom nikdo v životě ještě nevydělal! Důležité je umět vnímat souvislosti.
-
Vybočuj z davu, protože prototypů školského typu jsou TISÍCE! Buď unikátní a v oblasti, ve které vynikáš, tě velmi těžko někdo nahradí.
Změnou přístupu a myšlení změníte také vzdálenost a velikost bariéry.
Zkuste si představit, jak byste se bavili s Pavlem Nedvědem, kdybyste ho potkali někde na společenské akci a nevěděli jste, kdo to je.
Jsme naučeni vnímat celebrity a úspěšné lidi jako něco nedostižného. Úspěšní lidé mají stejný genetický kód jako my! Máme také reálnou šanci mezi tyto lidi patřit, nesmíme si však sami ve své hlavě vytvářet překážky a domněnky.
Jakoby v nás byla zakódovaná poslušnost ze školských let, kdy učitel vešel do třídy a my jsme vstali z lavice a mluvili až tehdy, co jsme se přihlásili, poté, co nám dal někdo slovo. Chodíte někdy do obchodu? Pravděpodobně ano. Určitě jste se setkali se situací, kdy byla otevřená pouze jedna kasa a u ní čekalo někdy patnáct i více lidí, zatímco ostatní kasy byly zavřené, vztek a rozhořčení, to se dá vyčíst z obličejů lidí. Já však nehodlám být obětí této či jiné situace, uvědomuji si možnost volby.
Často jsme obětí situace, a paradoxně zcela dobrovolně, protože nikdo neřekne nahlas, co chce…
Jdu za prodavačkou a požádám ji, ať zavolá kolegyni, ona takto ve většině případech učiní, otevírá se další kasa a já už u ní stojím jako první, moje nálada je zachráněna a odnáším si výhru v podobě ušetřeného času. Lidé na mě jen mlčky zírají a asi si říkají, vždyť stačilo přeci tak málo…
Šesté pravidlo – porušujte pravidla!
Majitel investiční společnosti, která spravuje stovky miliónů korun, přišel na schůzku v modrém tričku a na něm měl obrovského žlutého usmívajícího se smajlíka. Ani já jsem nepřišel v obleku, vzal jsem si koženou bundu. Oba jsme porušili pravidla pro obchodní schůzku, a jaký byl výsledek? Schůzka se nesla v mnohem přátelštějším duchu, nesvazovala nás pravidla, jimiž se řídí obchodní schůzky, byli jsme více sami sebou a atmosféra byla o poznání lepší, než když proti sobě sedí dva lidé v oblecích a používají obchodní rétoriku.
Tomu, co je na trhu hodně, se automaticky snižuje tržní hodnota (zákon: poptávka x nabídka), člověk nikdy neuteče před hrozbou nečekaného vyhazovu a ani nevydělá dostatek peněz, když bude dodržovat STATUS QUO – to, co lidé považují za „normální“.
Krátký příběh:
Nedostatek peněz je příčinou mnohých problémů. DEPRESE a MATERIALISMUS jsou civilizační choroby 21. století. Většina lidí porovnává svůj život s druhými podle toho, kolik kdo bere peněz, nemálo důležité je však také to, jakým způsobem ony peníze vyděláváme. Když obětujeme náš čas něčemu, co nás nedělá šťastnými, přicházíme prakticky jednoduše o polovinu našeho života, poté se to snažíme kompenzovat penězi, kupujeme si drahá auta, značkové oblečení, nové telefony a další trendy věci, které právě „frčí“, ale čas, jenž jsme takto investovali, už nikdy nelze koupit zpět.
Poté přicházejí děti, nové světlo, a přestože víme, že svět nefunguje na bázi teoretické rovnice a zastaralých postupů, posíláme své děti stále do škol a říkáme jim: Mějte na vysvědčení samé jedničky. Poté je posíláme do práce, aby dělaly to, co je nebaví, stejně jako většinu dospělých. Říkáme: Zkus zatím tu fabriku, za rok si najdeš něco jiného, ejhle… tohle přesně říkali rodiče mým kamarádům, ejhle, a ono uteklo pět let a oni tam stále pracují!
Claudio Depeyrac je je autorem knihy Ukradený potenciál.
