Vyklepáno z knih: Apokryfní evangelia

Reklama


Soubor:Thomas the Apostle mosaic.jpg


Apokryfní evangelia jsou zachované trosky literárních textů popisující životní příběhy Jehošuy a apoštolů. Nezachovalo se jich mnoho hlavně z důvodu, že papež Lev I. nařídil apokryfy spálit (polovina V. století). Roku 787 níkajský koncil potvrdil správnost tohoto rozhodnutí. Spálení těchto textů církev dodnes nelituje. Ale v prvních stoletích našeho letopočtu byla tato evangelia velmi populární, oblíbená a daleko známější než ta oficiální, která známe z kánonu Nového zákona. Však taky byla sepsána pro obyčejné lidi, a ne pro intelektuály. A právě z těchto textů můžeme usuzovat, čemu ta obrovská masa obyvatel věřila. Samozřejmě že pro intelektuály byla tato četba příliš přízemní, vulgární, hrubá a primitivní. Antický vzdělaný čtenář byl četbou evangelií (i těch čtyř kanonických) znechucován. Křesťanské publikum mělo posluchače mnohem primitivnější, než byli posluchači antického románu – obhroublí lidoví vypravěči, samé vulgárnosti, oplzlosti, proto překlad do češtiny musel být upraven a obscénní výrazy zjemněny. Texty zde uvedené pocházejí většinou z druhého století!

Vyjmenuji některá apokryfní evangelia: Evangelium Hebrejů, Tomášovo evangelium, Matějovo evangelium, Nikodémovo evangelium, Evangelium pravdy, Filipovo evangelium, Mariino evangelium, Tajné Markovo evangelium, Evangelium podle Jidáše, Barnabášovo evangelium, Pseudo-Tomášovo evangelium dětství, Skutky Petrovy, Skutky Pavlovy, Petrova apokalypsa, Pavlova apokalypsa, Mariina apokalypsa…

Jak uvidíme, ono to s tou vírou nebylo zase tak příliš vážné a tak příliš vznešené. Představme si nějakého kazatele z prvních tří čtyř století našeho letopočtu. Sešla se skupina dvaceti, třiceti lidí, seděli u stolu, pojídali, popíjeli vínko a poslouchali „kázání“.

Tak si je poslechněme také:

Pseudo-Tomášovo evangelium – vyprávění Tomáše, izraelského filosofa, o dětství našeho Pána

Josef se vydal hledat porodní bábu Židovku. „A já, Josef, jsem šel – a nešel. Pohlédl jsem do vzduchu – a viděl jsem, jak vzduch nehybně visí. Pohlédl jsem na nebeskou klenbu – a viděl jsem, že je bez hnutí a ptáci na nebi stojí ani nehlesnou. Podíval jsem se na zem – a viděl jsem mísu, jak tam ležela, a kolem leželi dělníci a sahali do té mísy rukama, a ti co právě kousali, nekousali, a ti co si brali sousto, si nebrali, a ti co si nesli sousto do úst, už nenesli, a všichni měli tváře obrácené vzhůru. A opodál hnali ovce na pastvu; už nešly dál – a stály na místě a pastýř zvedal ruku, aby je popohnal holí, a zůstal s rukou napřaženou. Podíval jsem se k řece, která tam tekla – a viděl jsem kůzlata s bradou ve vodě; stála a nepila. Všechno v ten okamžik přestalo jít svou cestou.“

Nemluvně se narodilo a hned šlo a samo se chopilo prsu své matky Marie.

Salomé, musím ti povědět o divu, jaký nikdo neviděl. Panna porodila, i když je to proti přirozenosti. A Salomé řekla: „Jako že je živ můj Pán a Bůh, dokud si na ni nesáhnu vlastním prstem a neověřím si, jak je to s tou její přirozeností, neuvěřím, že panna porodila.“ A bába vstoupila dovnitř a řekla Marii: „Pěkně se polož, protože okolo tebe se vede ne zrovna malý spor.“ A Salomé vložila prst do jejího přirození a vykřikla: „Proč jen jsem se dopustila takového bezpráví, proč jsem neuvěřila? Podrobila jsem zkoušce živého Boha a ruku mi za to sžírá plamen a odtrhává ji od těla.“ (Salomé v některých verzích ruka odumřela, v další verzi se zapletla do provazu, na kterém se vytahuje voda ze studny, a zřítila se do hloubky, z níž ji vylovili již mrtvou.)

Když mu bylo jako klukovi pět let a přišla bouřka, tak si hrál u brodu přes potok a sváděl pramínky vody do rybníčků. A potom udělal, že ta voda byla najednou čistá, a to řekl jediné slovo.

Taky udělal bahýnko a z něj uplácal dvanáct vrabčáků, a ono byla sobota, když to udělal. Josef běžel na to místo a křikl na něj: „Co to děláš v sobotu, když se to dělat nesmí?“ Jenže Ježíš zatleskal rukama a křikl na ty vrabčáky: „Tak zmizte!“ A ti vrabčáci vyletěli a s křikem zmizeli. (Podle Arabského evangelia ve věku sedmi let uplácal z bláta figurky oslů, býků, ptáků a jiných živočichů. Nato Ježíš přikázal figurkám, aby oživly a hýbaly se, a na jeho příkaz se zase zastavily. Když se to dověděli rodiče dětí, varovali je, aby si s Ježíšem nehrály, protože je čaroděj.)

Syn písaře Annáše vzal vrbovou větev a vypustil ty rybníčky, co postavil Ježíš. Když to Ježíš uviděl, co udělal, tak se rozzlobil a povídá mu: „Ty mizero, ty darebáku, ty hlupáku, co ti jako udělaly ty rybníčky a ta voda? Však počkej, teď uschneš jako strom, a nebudeš mít ani listí, ani kořeny, ani ovoce.“ A ten kluk hned celý uschl.

Pak zas šel po vsi, a nějaký kluk mu v běhu vrazil do ramene. Ježíš se rozčílil a povídá: „Ty už odsud neodejdeš!“ A ten na místě padl na zem a bylo po něm.

Rodiče toho děcka šli za Josefem a stěžovali si a říkali: „Ty, když máš tohohle kluka, tak tady s námi ve vsi bydlet nemůžeš! Anebo ho uč mluvit slušně, a ne proklínat! Vždyť nám zabíjí děcka!“ A Josef si vzal kluka stranou a napomínal ho: „Proč tohleto děláš? Trápí je to a nenávidí nás a jsou na nás zlí.“ Ježíš na to řekl: „Já vím, že to, co říkáš, nemáš ze sebe, ale proti tobě nic říkat nebudu. Zato tam na ty čeká trest.“ A ti, co si na něj stěžovali, hned oslepli.

Josef se vzchopil, chytil kluka pěkně za ucho a pořádně ho vytahal. A kluk se rozzlobil: „Tohle opravdu neudělals chytře. Nevíš, že nejsem tvůj? Nech mě na pokoji.“

Učitel ve škole se rozzlobil a dal klukovi pohlavek. Kluk se bránil a povídá: „Jak se to chováš? Nestydíš se? To tě mám tady vychovávat? Nebo si snad myslíš, že učíš ty mě?“ „Ta písmena jsou pro mě jako zvučící kov a řinčící cimbál. Hlasu, který vydávají, není vůbec rozumět, není v nich nic slavného ani moudrého, není v nich síla rozumu ani duše.“

Jeden kluk, se kterým si Ježíš hrál na terase, spadl z té terasy dolů a zabil se. Rodiče toho, co se zabil, řekli, že to on ho shodil dolů. Ježíš řekl: „Já jsem ho neshodil.“ A Ježíš seskočil se střechy, postavil se vedle toho mrtvého kluka a zakřičel: „Zénone“ – on se tak jmenoval – „vstaň a řekni: Shodil jsem tě já?“ A on vstal a na místě řekl: „Ne pane, tys mě neshodil, tys mi umožnil vstát.“

Ježíš si hrál na půdě, a jak tam svítilo slunce, tak z jedné škvíry vycházel světelný paprsek, a Ježíš na něj vyskočil a posadil se na něj. Viděl to nějaký jiný kluk, a chtěl si tam taky s Ježíšem sednout. A přitom se zřítil z té věže a zabil se. Přivedli ho před soudce, kde se ho ptali: "Tys ho zabil?“ Ježíš odpověděl: „Zeptejte se ho sami.“ Oni řekli: „Copak se můžeme ptát rozlámaných kostí? Vždyť se rozbil na padrť!“ Tu ho vzal Ježíš za ruku a řekl: „Vstaň a řekni, kdo tě shodil.“ A ten kluk hned přede všemi vyskočil a řekl: „Ne, Ježíš mne neshodil, to já sám jsem spadl dolů.“

Když byl čas sít, vydal se kluk i s otcem na pole, že budou sít obilí. A zatímco otec sel, zasel malý Ježíš zrnko obilí, a požal a vymlátil z něj sto korců (kór = přibližně 400 litrů) a pozval všechny chudáky z té vesnice na mlat, podaroval je obilím a Josef si z toho odnesl zbytek. To mu bylo osm let, když udělal tenhle zázrak.

Jeho otec byl truhlář a jeden boháč si u něj objednal postel, aby mu ji udělal. Jedna příčka rámu vyšla kratší, a když s tím nemohli nic udělat, řekl malý Ježíš otci: „Polož tam ty dva trámky, postav se tady uprostřed a srovnej je k sobě.“ A Josef udělal, co mu kluk řekl. Pak se Ježíš postavil z druhé strany, chytil ten kratší trámek a natáhl ho, takže byl stejně dlouhý jako ten druhý.

Učitel mu dal pohlavek. Kluka to zabolelo, proklel ho a ten hned vypustil duši a padl čelem k zemi. Pak se kluk otočil a šel domů. Josef se ztrápil a řekl jeho matce: „Ne abys ho pouštěla ze dveří, protože jak ho někdo rozzlobí, přijde o život.“

Byl na učení u lékaře. V jeho nepřítomnosti uzdravil jednoho pacienta, který byl na jedno oko slepý a na druhé potřeboval mast. Tím byl lékař připraven o zdroj příjmů, a proto Ježíše vyhnal.

Ježíš se procházel mezi domy a z jednoho domu na něj spadla cihla. Ježíš řekl: „Dolů s tebou, barabizno.“ A hned se ten modlářský chrám zřítil. Potom řekl: „A teď se zase postav, ať je z tebe pořádný dům a ne hnízdo ďáblovo.“ A tu se ten dům hned krásně postavil.

Jednou se Ježíš ptal u Židů: „Kde jsou moji kamarádi? Chceme si hrát!“ Jenže oni je zavřeli do kůlny. Ježíš zaklepal na dveře, požehnal jim a povídá: „Ať jsou z nich prasata.“ A když jim rodiče otevřeli, prasata zachrochtala, vyhrnula se ven a utekla na pole. (V Arabském evangeliu promění děti v kůzlata.)

Jindy Ježíš chodil mezi Židy a ptal se: „Kde jsou vaše děti?“ Odpověděli: „Zrovna si hrají v prasečím chlívku.“ Oni je tam totiž zavřeli. Ježíš šel k chlívku a ptá se: „Kdo je tam?“ Řekli: „Prasata.“ A Ježíš na to: „Tak ať jsou z nich prasata!“ A hned z nich byla prasata.

Malé děcko onemocnělo a umřelo. Ježíš sáhl mu na prsa a řekl: „Povídám, mrně, neumírej, musíš žít a být s mámou.“ A ono hned prokouklo a rozesmálo se. A Ježíš odešel hrát si s ostatními kluky.

Pseudo-Matoušovo evangelium

Joachim pásl stáda. Objevil se jakýsi mladý muž a řekl mu: „Proč se nevrátíš ke své ženě?“ Joachim odpověděl: „Měl jsem ji dvacet let. Bůh mi s ní nechtěl dát děti, nač bych se k ní vracel?“ Mladík mu odpověděl: „Jsem Boží anděl. Sestup z hor a vrať se ke své manželce Anně a najdeš ji těhotnou: Bůh v ní dal totiž vzklíčit semenu, tak za to děkuj Bohu a její semeno bude požehnané a stane se matkou věčného požehnání.“

Maria byla předmětem obdivu všech lidí. Ačkoli jí byly tři roky, chodila tak dospěle, dokonale mluvila a horlivě chválila Boha, že ji člověk nepovažoval za malé děvčátko, ale za velkou, a v modlitbách byla tak vytrvalá, jako by jí bylo třicet roků. A její tvář zářila jako sníh, takže se jí stěží dalo pohlížet do obličeje. Vytrvale se zabývala zpracováním vlny a všechno, co staré ženy nebyly s to udělat, ona prováděla ve svém útlém věku.

Josef byl zaměstnán prací v Kafarnaum, byl totiž tesař: zdržel se tam devět měsíců. Po návratu domů našel Marii těhotnou. Celý se roztřásl, pojala ho úzkost, a tak nahlas zvolal: „Pane a Bože, přijmi mého ducha, protože je pro mě lepší zemřít než žít.“ Dívky, jež byly s Marií, mu řekly: Co to říkáš pane Josefe? My víme, že se jí žádný muž nedotkl, my víme, že bezúhonnost a panenství u ní zůstávají bez poskvrny. Střežil ji totiž Bůh. Denně s ní mluví Boží anděl, denně přijímá pokrm z andělovy ruky. Josef ale řekl: „Proč mě svádíte, abych vám věřil, že ji do jiného stavu přivedl Boží anděl? Možná někdo předstíral, že je Boží anděl, a oklamal ji.“ Plakal při těch slovech a říkal: „Co budu dělat?“ Když to říkal, pomýšlel na to, že se skryje a ji propustí.

Když šel Josef s Marií cestou vedoucí do Betléma, řekla Marie Josefovi: „Dvojí lid před sebou vidím, jeden pláče a druhý se raduje.“ Josef jí odpověděl: „Seď a drž se na svém oslu a neveď zbytečné řeči.“ (Židovský lid bude plakat, neboť se odklonil od svého Boha a pohanský lid radovat, neboť se přiklonil k Bohu.)

A když došli k jakési jeskyni a chtěli si v ní odpočinout, slezla Marie ze zvířete, sedla si a na klíně chovala Ježíše. S Josefem cestovali tři chlapci a s Marií nějaká dívka (prý nevlastní bratři a sestry Ježíše z Josefova prvního manželství). Najednou vylezlo z jeskyně mnoho draků; jak je chlapci uviděli, dostali hrozný strach a křičeli. Tu Ježíš slezl z matčina klína a postavil se před draky; ti mu vzdali úctu, a když se mu poklonili, odešli. Tak se splnilo slovo proroka Davida, jenž řekl: „Draci na zemi, chvalte Pána, draci a všechny propasti.“ (Ze země ať chválí Hospodina netvoři a všechny propastné tůně. Žalm 148,7)

Podobně lvi a pardáli mu vzdávali úctu a provázeli je na poušti, kráčeli před nimi, ukazovali jim cestu, skláněli hlavy a vzdávali úctu Ježíšovi. První den, když Maria uviděla lvy a různé jiné druhy šelem, jak chodí kolem ní, velmi se ulekla. Malý Ježíš jí však s veselou tváří pohlédl do obličeje a řekl: „Neboj se mami, nespěchají sem, aby ti ublížili, ale aby ti sloužili.“ Tak se splnilo slovo, které pronesl prorok: „Vlci se budou pást s jehňaty, lev a vůl budou spolu žrát slámu.“

Na Marii padla únava. Josef ji dovedl k palmě a sesadil z osla. Když se Marie posadila, pohlédla do koruny palmy plné ovoce a řekla Josefovi: „Je-li to možné, ráda bych dostala pár plodů z té palmy.“ Josef jí řekl: „Divím se ti, že to říkáš, vidíš přece, jak je tahle palma vysoká, a ty myslíš na to, že bys jedla z jejích plodů. Já myslím spíš na nedostatek vody, protože už se nám jí v měšcích nedostává, a nemáme z čeho bychom mohli občerstvit sebe i zvířata.“ Tu maličký Ježíš, který seděl s veselou tváří na klíně své matky, řekl palmě: „Ohni se strome a osvěž mou matku ze svých plodů.“ A na ta slova se palma hned sklonila. Když sesbírali všechno její ovoce, zůstávala skloněná, neboť čekala, aby se zvedla na rozkaz toho, na čí se sklonila. Tehdy jí Ježíš řekl: „Vztyč se palmo, a buď silná, a přidruž se k mým stromům, které jsou v ráji mého otce. Otevři však u svých kořenů pramen, který je skrytý v zemi, a ať z něho vytéká voda, abychom jí měli dost.“ A hned se palma vztyčila a mezi jejími kořeny začal prýštit pramen křišťálové vody, studené a velmi dobré.

Když se vydali na cestu, Ježíš se obrátil k palmě a řekl: „Dávám ti, palmo, tu výsadu, aby jednu z tvých větví přenesli moji andělé a zasadili v ráji mého otce.“ Zatímco tak mluvil, objevil se najednou Boží anděl a odnesl jednu z jejích větví a vzlétl s větví v ruce.

V egyptském městě, jež se jmenuje Sotinen, vstoupili do chrámu, kde bylo umístěno 365 model, jimž byla každý den prokazována božská pocta. Když vešla Marie s děťátkem do chrámu, spadly všechny modly na zem, takže ležely úplně převráceny a rozbity tváří dolů, a tak jasně ukázaly, že nejsou ničím. Tehdy se naplnilo, co řekl prorok Izajiáš: „Jednou přijde Pán na lehkém obláčku a vkročí do Egypta a všechny výtvory Egypťanů se zhroutí před jeho zrakem.“

Udělal si z bláta sedm rybníčků. Tehdy jedno z dětí, ďáblův syn, zničil to, co Ježíš zbudoval. Ježíš mu řekl: „Běda tobě, synu smrti, synu satanův. Ty ničíš dílo, které jsem vykonal?“ A ten, který to udělal, hned zemřel. Matka ho pořádala, aby ho vzkřísil. On nechtěl matku zarmoutit, tak kopl mrtvého pravou nohou do zadku a řekl mu: „Vstaň synu nepravosti, nezasloužíš si, abys došel pokoje u mého otce, poněvadž jsi zničil dílo, které jsem já vykonal.“ Tu vstal ten mrtvý a odešel. (Jiná verze: „Ty zkažené semeno nepravosti, ty synu smrti, ďáblův holomku, plod tvého semene bude bez života, tvé kořeny bez vláhy, tvé větve suché, neponesou plody.“ A hned přede všemi chlapec uschl a zemřel.)

Vyšel z jeskyně, lvi kráčeli před ním a lvíčata si spolu hrála u jeho nohou. Tehdy začal Ježíš k lidem hovořit: „Oč lepší než vy jsou zvířata, která poznávají svého Pána a oslavují ho, a vy lidé, kteří jste stvořeni k obrazu Božímu a jste mu podobni, ho neznáte. Zvířata mě poznávají a krotnou, lidé mě vidí a nepoznávají mě.“ Potom Ježíš před zraky všech přešel se lvy Jordán a voda Jordánu se rozdělila napravo a nalevo. Tehdy řekl lvům, takže to všichni slyšeli: „Jděte v pokoji a nikomu neubližujete, ale ani člověk ať vám neublíží, dokud se nevrátíte tam, odkud jste vyšli.“

Vyprávění Josefa Arimatejského

Sedm dní před ukřižováním Ježíše byli Pilátovi předvedeni dva lupiči. Gestas proto, že přepadával pocestné a krutě s nimi zacházel. Zato druhý, Démas, který měl hostinec, bohatým bral a chudým dával. Démas ukradl z jeruzalémského chrámu knihy zákona a kněží svalili vinu na Ježíše. Kaifášova dcera Sára ho také obvinila, že se rouhal Chrámu.

Démas prosí o odpuštění hříchů a přijetí do nebeského království, což je mu přislíbeno. Od Ježíše dostane doporučující list pro strážce rajských bran. Josef Arimatejský pohřbí Ježíšovo tělo a je za to v sobotu uvězněn Židy. V neděli ráno ho však Ježíš s Démou zázračně vysvobodí a společně odejdou do Galileje. Démas přinese Ježíšovi dopis od cherubů z ráje. Další tři dny tráví Ježíš s Josefem Arimatejským a Démou na cestě do Galileje. Nemá svou předchozí podobu, ale je plný světla a andělé ho obsluhují. Mezitím lupiče vystřídá Ježíšův učedník Jan. Posléze se lupič na Janovu prosbu objeví znovu, ale v královské podobě.

Eusebius: Vymýšleli si Skutky Piláta, jednání Piláta s naším Spasitelem. Byly plny rouhání vůči Kristu. Učitelé je měli předčítat, aby se je žáci učili nazpaměť.

Eusebius uvádí zprávu o špatném Pilátově konci, prý upadl v nemilost a roku 39 spáchal sebevraždu.

U Kelsa je Marie obviňována z nevěry, prý měla styk s vojákem Pantherou.

Pilát: „Jestliže uzdravuje nemocné, nedělá nic zlého.“ Židé: „Kdyby slušně léčil, nebylo by to nic zlého, ale on léčí pomocí magie a ovládá démony.“ Pilát: „Uzdravovat choré není nic ďábelského, ale dar Boží.“

Židé: „Narodil ses ze smilstva, tvoje narození v Betlémě vedlo k vraždění nemluvňátek a za třetí, že tvůj otec a matka Maria uprchli do Egypta, protože nemohli volně žít mezi svým lidem.“

Židé: „Nám není dovoleno nikoho popravit.“

Pilát: „ Vám Bůh řekl, nezabíjejte, ale mně to povolil?“

Pilát: „Co je pravda?“ Ježíš: „Pravda z nebe.“ Pilát: „Na zemi není pravda?“ Ježíš: „Vidíš, jak ti, kteří říkají pravdu, jsou souzeni těmi, kteří mají na zemi moc?“

Jiná verze: „Co je pravda?“ Ježíš: „Já jsem pravda, protože říkám pravdu.“

Kaifáš a Annáš: „My jsme přece vojáky podplatili, aby to nikomu neříkali, a právě tak je zase podplatili i Ježíšovi učedníci, aby říkali, že Ježíš vstal z mrtvých.“

„Pane, nevím, kdo jsi,“ On mi na to řekl: „Já jsem ten, kterého jsi předevčírem pohřbil.“

Potkají 12 tisíc vzkříšených, kteří scházejí z hory Amalech a zpívají chvalozpěv o vzkříšení Pána.

Apokryfní dodatky k evangeliím

Jak mnoho je stromů! Ale ne všechny nesou plody. Jak mnoho je plodů! Ale ne všechny jsou dobré. Jak mnoho je vědění! Ale ne všechno je k užitku.

„Nahý s nahým“ – Ježíš se vzkříšeným mladíkem vyšli z hrobky. Viděl je tak zástup lidí u hrobky v Betánii, kde vzkřísil Ježíš mladíka. Z toho výroku se vyvozuje Ježíšova homosexualita. Pokračuje to takto: „Přišel do Jericha a byla tam sestra toho mladíka, kterého miloval Ježíš, a jeho matka Salómé, a Ježíš je nepřijal.“ (Tajné Markovo evangelium, tento fragment se zachoval u Klementa, který z toho vyvozuje Ježíšovu homosexualitu a neúplný fragment téhož je i ve svitcích z Kumránu.)

Modlete se za své nepřátele, protože zítra mohou být vašimi přáteli.

Kdo poznal svět, našel mrtvolu; a kdo našel mrtvolu, svět ho není hoden.

Odkryli jste počátek a už hledáte konec?

Ježíš řekl: „Buďte kolemjdoucími.“

Órigenés: Přijímá-li někdo evangelium podle Hebrejců, v němž sám Spasitel praví: „Právě před chvílí mě má matka, Duch svatý, uchopil za jeden z mých vlasů a odnesl mě na velikou horu Tábor…" (Duch svatý je ženského rodu.)

Matka Páně a jeho bratři mu řekli: „Jan Křtitel křtí na odpuštění hříchů, pojďme a dejme se od něho pokřtít.“ On jim však řekl: „Jakého hříchu jsem se dopustil, abych musel jít a dát se od něho pokřtít? Leda snad to, co jsem řekl, by se stalo v nevědomosti.“

Kdo je svoboden od těla a plně splyne s božstvem, stane se světlem.

Při křtu Duch svatý v podobě holubice sestupuje a vstupuje do něho a hlas z nebe pravil: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě jsem našel zalíbení. Já jsem tě dnes zplodil.“ (Stal se tedy Bohem až po křtu!)

A asi byl i vegetariánem. „Kde chceš, abychom ti připravili k jídlu velikonočního beránka?“ Ježíš odpovídá: „Netoužil jsem dychtivě jíst s vámi toto maso.“

Po vzkříšení přišel k Petrovi a k těm, kdo byli s Petrem, řekl jim: „Hle, dotkněte se mě a vězte, že nejsem démon bez těla.“

Otec zavolal velkou moc v nebi zvanou Michael a Krista jí svěřil. Ona moc sestoupila do světa a nazvali ji Maria. Sedm měsíců byl v jejím lůně. Poté ho porodila a on vyrostl.

Josef nemohl vidět Marii tváří v tvář, neboť ji od okamžiku Početí hluboce naplňoval Duch svatý, takže ji nemohl poznat pro jas její tváře.

Gnostická evangelia

Vzkříšení je duševní znovuzrození, teprve potom přichází smrt jako pouhé odložení těla.

Ti, kteří se stanou dědici po mrtvých, jsou sami mrtví a dědí jen to, co je mrtvé.

Když jsme byli Hebrejci, byli jsme sirotky, měli jsme jenom svou matku. Když jsme se stali křesťany, máme otce i matku.

Svět je stvořen, města ozdobena, mrtví vyneseni ven.

Sedmnáct zázraků při Kristově narození: Dozrálo víno v Jeruzalémě, palma rozkvetla karmínovým květem, všechna okna a dveře velkého chrámu v Jeruzalémě se sama od sebe otevřela, v Betlémě promluvily děti v lůnech matek, i nemluvňata sající prs, a chválily Stvořitele, všichni nemocní – slepí, chromí, hluší, malomocní, ochrnutí – byli uzdraveni, zvířata procitla a spolu s anděly chválila Stvořitele: „Svatý, Svatý, Svatý, Hospodin Bůh zástupů.“

Zázrak č. 16: Na pobřeží Kaspického moře se objevila obrovská velryba jménem Sema. Vešlo by se na ni padesát mužů, kteří by mohli stát tak daleko od sebe, kolik může člověk dohlédnout. Na hlavě jí rostlo 350 rohů, které byly tak veliké, že z každého z nich by se napojilo 150 lidí; některé se dodnes nacházejí v domech tamní šlechty. Když umírala, vytryskly z jejího hrdla tři proudy – rudého vína, oleje a rudého zlata.

Druhého dne po narození Krista se v Arábii objevil čtyřhranný ingot zlata, který se zvětšoval od rána do večera. Obyvatelé té země ho pořád otesávali, ale on se nezmenšoval. Ten ingot je znamením křesťanské církve, která se rozrostla do čtyř světových stran. Je také znamením Krista, který zůstává neměnný po všechny věky.

Ježíšovi žáci se musí podobně jako děti svléknout tj. odložit svou tělesnost a pohrdnout jí. Položit pod nohy (snad narážka na žalm 110,1). Odložení studu je v této souvislosti znamením duchovního člověka, který nepotřebuje žít pohlavně.

Farizej Levi řekl Spasiteli: „Kdo ti dovolil chodit tady po místě čistoty a hledět na svaté náčiní, když ses nevykoupal? Tvoji učedníci si dokonce ani neomyli nohy! Vždyť jsi špinavý, a takhle vkročit do tohoto chrámu, na toto posvátné místo! Sem nesmí vkročit nikdo, kdo se nevykoupal a nevyměnil si šaty, ani pohledět se nesmí odvážit na svaté náčiní.“

Spasitel odpověděl: „A co ty, když jsi v chrámu, ty jsi čistý?“

Levi odpověděl: „Jsem. Vždyť jsem se vykoupal v Davidově rybníku, sestoupil jsem po jedněch stupních a vystoupil po druhých, oblékl jsem si bílé šaty, čisté, a pak jsem šel a pohlédl tady na svaté náčiní.“

Spasitel: "Běda vám slepým, nevidoucím! Vykoupal ses ve vodě, v které se nocí i dnem válejí psi a vepři? Zvenčí ses namydlil a umyl sis kůži? Však i nevěstky a pištkyně se zvenčí mažou olejem, myjí se, líčí se a přikrašlují, aby vzbudily mužskou žádostivost. Ale uvnitř jsou plné škorpiónů a všelijaké špatnosti. Ale já a moji učedníci, o kterých říkáš, že jsme se nekoupali, my jsme se vykoupali ve vodách života věčného, které sestupují od Boha z nebe. Ale běda těm….“ (zde fragment končí)

Světlo a tma, život a smrt, pravice i levice jsou si navzájem bratry. Jsou nerozdělitelné. Proto dobří nejsou dobří ani špatní nejsou špatní, život není životem ani smrt smrtí. Proto se každý rozloží až ke svému původnímu začátku, ale ti, kteří jsou vyvýšeni nad svět, jsou nerozložitelní až na věčnost, věční.

Jména, která se dávají věcem tohoto světa, jsou velice klamná, protože odvádějí myšlení od toho, co je pevně dáno, k tomu, co pevně dáno není. Ten, kdo slyší ‚Bůh‘, nezná to, co je pevně dáno, ale zná to, co pevně dáno není. Podobně je tomu i s Otcem, Synem, s Duchem svatým, se světlem a vzkříšením a se vším ostatním. Jména, která slyšíme ve světě, klamou. Kdyby byla v aiónu, nebyla by užívána jako jména, ani by nebyla kladena mezi světské věci. Mají svůj cíl v aiónu. Ale pravda stvořila na světě jména kvůli nám, protože se jej nemůžeme naučit znát bez těchto jmen. Pravda je jedna a je mnohotvárná kvůli nám, abychom se učili to jedno v lásce skrze mnohé. Vládcové chtěli svést člověka, vzali jméno toho, co je dobré, a dali je těm, kteří dobří nejsou, aby ho skrze jména svedli a svázali je s těmi, kteří nejsou dobří… chtěli totiž svobodného, aby z něho navěky udělali svého otroka.

Pravda je rozeseta všude, a mnozí ji vidí, jak je rozsévána, ale je málo těch, kteří vidí, jak ji sklízejí.

Někteří řekli, že Maria počala z Ducha svatého. Mýlí se. Nevědí, co říkají. Kdy žena otěhotněla z ženy? Maria je panna, kterou žádná mocnost neposkvrnila. Je prokletím Hebrejcům, tj. apoštolům a apoštolským. Tato panna, kterou žádná mocnost neposkvrnila… mocnosti se poskvrnily samy.

Kristus v sobě všechno zahrnuje, jak člověka, tak anděla, jak tajemství, tak Otce.

Ti, kteří říkají, že Pán nejdřív zemřel a pak vstal, se mýlí. On totiž nejdříve vstal – a pak zemřel. Když někdo obdrží nejdříve zmrtvýchvstání, nezemře. Jako Bůh žije, on…

Někteří mají strach, aby nevstali z mrtvých nazí, proto chtějí vstát v těle. A nevědí, že ti, kdo mají tělo, jsou nazí. Tělo ani krev nezdědí království Boží.

Co vstane? Duch je v těle, také světlo je v těle, a je i logos, který je v těle. Cokoli řekneš, neřekneš nic mimo těla. Je třeba vstát v těle, protože všechno v něm existuje.

Ježíš se zjevil velikým jako veliký a malým jako malý. Zjevil se andělům jako anděl a lidem jako člověk. Proto před každým skryl své slovo. Někteří ho viděli a myslili, že vidí sebe samé.

Otec a Syn jsou jednoduchá jména, Duch svatý je jméno dvojité. Jsou totiž všude, jsou nahoře, jsou dole, jsou ve skrytém, jsou ve zjeveném. Duch svatý je ve zjeveném, je dole; je ve skrytém, je nahoře.

To, co patří Otci, je Synovo a on sám Syn. A Syn, dokud je malý, nemá svěřeno to, co mu patří. Když se stane mužem, Otec mu dává všechno, co má.

Bloudící, které zplodil Duch, bloudí obvykle kvůli němu. Proto z Ducha je oheň jak rozdmýcháván, tak i uhášen.

Něco jiného je Echamót a něco jiného je Echmót. Echamót je Moudrost vůbec, zatímco Echmót je moudrost smrti, tj. ta, která zná smrt, kterou on také nazývá ,Malá moudrost‘.

Je nemožné, aby někdo viděl něco z toho, co existuje, aniž by se stal podobný těm věcem. Není tomu tak s člověkem, který je ve světě (tj. ten, který nevstal z mrtvých). Vidí slunce, aniž by byl sluncem. A vidí nebe a zemi a všechny věci a sám není ničím z toho. Tak je tomu s pravdou. Jenže ty jsi viděl Ducha a stal ses Duchem, viděl jsi Krista a stal ses Kristem, viděl jsi Otce a staneš se Otcem. Proto na tomto místě vidíš všechno a nevidíš sebe sama. Co vidíš, tím se staneš.

Bůh je pojídač lidí. Proto jsou mu obětováni lidé. Dříve než mu obětovali lidi, obětovali zvířata. Ti, kterým obětovali, nebyli totiž bohy.

Osel, který otáčí mlýnským kamenem, ušel sto mil. Když byl vypřažen, zjistil, že je na stejném místě. Jsou lidé, kteří vykonají mnoho cest a nepostoupí k jinému místu. Když je zastihl večer, neviděli město ani vesnici, ani výtvor, ani přírodu, ani mocnost, ani anděla. Nadarmo se ubožáci namáhali.

Pán přišel do Léviho barvírny. Vzal sedmdesát dvě barvy a hodil je do kotle. Vyňal je všechny ven a všechny byly bílé. A řekl: „Tak přišel Syn člověka jako barvíř.“ (Jiná verze: Ježíš nejdříve zničí barvířovu práci tím, že všechny kusy látky vloží do stejné lázně, a poté z lázně vytahuje látky zbarvené podle přání zákazníka.)

Moudrost, které říkají neplodná, je matkou andělů.

Marie Magdaléna. Pán ji miloval víc než všechny učedníky a líbal ji na její ústa často. Zbytek učedníků mu řekla: „Proč ji miluješ víc než nás všechny?“ Spasitel odpověděl: „Proč vás nemiluji jako ji? Jsou-li slepí s vidoucími ve tmě, neliší se jeden od druhého. Když přijde světlo, vidoucí světlo uvidí, ale slepý zůstane ve tmě.“

Tajemství manželství je veliké. Bez něj by svět neexistoval. Bytí světa je bytí manželství.

Neboj se těla ani jej nemiluj! Když se ho budeš bát, opanuje tě. Když je budeš milovat, pohltí tě a ochromí.

Pravda nepřišla na svět obnažená, ale přišla v symbolech a v obrazech. Svět by ji jiným způsobem nepřijal.

Bůh učinil člověka a lidé učinili Boha. Lidé dělají bohy a výsledky své práce uctívají. Patřilo by se, aby bohové uctívali lidi.

Svět vznikl v důsledku chybného kroku. Ten, kdo jej stvořil, jej chtěl totiž učinit nepomíjejícím a nesmrtelným. Selhal a toho, v co doufal, nedosáhl.

Láska nic nebere, vždyť jak bude něco brát, když jí všechno patří? Láska je vínem a vůní. Zakoušejí ji všichni, kteří se jí pomažou. Zakoušejí ji i ti, kteří jsou v blízkosti těchto pomazaných. Když se přestanou pomazaní mazat olejem a odejdou, zůstávají nepomazaní, kteří jen opodál stojí, opět ve svém zápachu.

Láska přikryje mnoho hříchů.

Nevědomost je otrokem. Poznání je svoboda. Poznáme-li pravdu, nalezneme plody pravdy v sobě.

Órigenés se dovolává Petrova evangelia, když tvrdí, že Ježíšovi bratři pocházeli z prvního Josefova manželství – to v souvislosti s dokazováním Mariina panenského mateřství. (Tzn., že Petrovo evangelium je starší než Órigenés!, vzniklo asi před rokem 190)

Hieronymus – Confesse: „A tak jsem se rozhodl zajímat o Písmo svaté, abych viděl, co je to zač. A co vidím? …fasáda, přes slibný a tajuplný vnitřek – ubohá. Já jsem nebyl z těch, co by tam dokázali vstoupit a ohnout nad tím prahem hřbet. Byl jsem jednoduše toho názoru, že s důstojností ciceronského stylu tady není co srovnávat. Šlo o četbu, jejíž cena roste tím, že člověk poníží sám sebe, a mně se hnusilo ponižovat se…“

Hieronymus píše papeži Damasovi (+384): – dopis se stal součástí předmluvy k Novému zákonu Vulgáty: „Žádáš, abych dělal ze starého nové. Abych ve chvíli, kdy se po celém světě rozšířily různé kopie Písma, najednou sedl a jako cenzor, protože se neshodují, abych řekl, která z nich odpovídá řeckému originálu. Zbožná práce, ale nevděčný úkol, chtít posoudit to, co je na očích všem! Chtít opravovat jazyk starce a pomalu už bělovlasý, svět násilím tahat ke kolébce jeho dětství. On totiž každý, ať už má vzdělání nebo ne, jakmile dostane do ruky text a zjistí, že se liší právě v tom, na co byl sám od dětství zvyklý, vybuchne zlostí a začne křičet, že falšuji dějiny a urážím Boha, jestliže si troufám na staroslavném textu Písma něco měnit, opravovat, nebo tam dodávat.“

Filipovo evangelium: Ježíš se zjevil všem tak, aby ho mohli vidět: velkým jako velký, malým jako malý, andělům jako anděl, lidem jako člověk.

Skutky Ondřejovy

Maximilla podstrčí manželovi do postele služku, aby se mohla nerušeně věnovat nočním výletům za charismatickým učitelem. Po osmi měsících to praskne a rozlícený manžel nechá služce vyříznout jazyk, takže zemře hladem a tři otroky dá pověsit na kříž, protože jejich klevetami by byla ohrožena manželčina pověst. Ondřej byl ve vězení a tak se ke krvavému vyústění příběhu nevyjádřil.

Flétnistka se zamiluje do Tomáše, protože byl její krajan, a také na pohled byl hezčí než všichni, kdo tam seděli. Ondřej a Matouš se ocitnou ve městě lidojedů. Ondřej se plaví na lodi nadpřirozenou rychlostí, loď totiž řídí v podobě kapitána samotný Ježíš.

Mluvící pes vyřizuje Petrovy vzkazy Šimonovi Mágovi.

Apolonius z Tyan se setkal s chodícími stíny.

Skutky Matoušovy

Ve městě přijali Matouše s úsměvem, protože Pán už bydlí mezi nimi. Neznají zlato ani stříbro, nejedí maso ani nepijí víno, živí se medem a rosou střásanou z listí stromů.

Apoštolové vyhánějí démony, uzdravují nemocné, dokonce hromadně, křísí mrtvé; pouta, žaláře a zavřené dveře jsou jim k smíchu. Odmítají ale pověst čarodějů a mágů!

Apoštolové znají jazyky všech národů. Jakub se dokonce vyzná v řeči ptáků a zvířat. Ondřej se prochází mezi lidojedy v hávu neviditelnosti.

Nepřátelé chtějící ukamenovat Jana se trefují do sebe navzájem nebo do sochy Artemidy, až ji rozbijí.

Petr umírá klidně a v modlitbě prosí o andělský doprovod, aby nebyl cestou do nebe obtěžován zlými mocnostmi.

Popravy: Z Pavlovy šíje vytéká mléko nikoli krev. Janovo tělo po popravě zmizí.

Pavel při eucharistii podává pouze chléb a čistou vodu, nikoli víno!

Fótios: Styl apokryfů je neuhlazený, někdy však používají i vybrané obraty a slova, ale většinou jde o obyčejné a běžně užívané výrazy. Styl apokryfů je nižší než styl Nového zákona.

Egyptský papyrus ze 4. století: Zapřísahám tě, duchu, který kráčíš vzduchem, přijď, naplň dechem a životní silou toto tělo, probuď je skrze moc věčného boha, ať kráčí na tomto místě, protože já jsem ten, kdo to dokáže skrze moc Thatha, svatého boha. Prones své jméno – tj. jméno toho, kdo tento návod ke vzkříšení použije.

Nebo papyrus ze 6. století: Pane, vládče světa, pomsti mě na mém protivníkovi, který mne vyhnal z mého bydliště, rychle mu to, Pane, oplať, ať upadne do rukou toho, kdo je silnější než on.

Skutky Petrovy, překlad z koptštiny

Tvá dcera úplně ochrnutá, tak bezmocně leží natažená tam v tom koutě. Je vidět lidi, které uzdravuješ – svou vlastní dceru jsi však zanedbal. Petr se usmál a řekl mu: Můj synu, proč není její tělo v pořádku, je zřejmé jen Bohu. Tu se podíval na svou dceru a řekl jí: Vstaň ze svého místa, a ať ti nikdo přitom nepomáhá, kromě Ježíše samotného, choď zdravá před všemi těmito lidmi a pojď ke mně. Ona vstala a šla k němu. Zástup zajásal nad tím, co se stalo. Petr jim řekl: Hle, vaše srdce se nyní přesvědčilo, že Bůh není nemohoucí, ať jde o jakoukoli věc, o kterou ho prosíme. Tu se zaradovali ještě více a velebili Boha. Petr řekl své dceři: Jdi na své místo, sedni si a buď opět nemocná, protože to je to, co je prospěšné tobě i mně. Dívka tam opět odběhla, usedla na své místo a byla opět nemocná jako před tím. Celý zástup zaplakal a prosil Petra, aby ji uzdravil. Petr jim řekl: Jako že živ je Pán, je toto prospěšné jí i mně. V den, kdy se mi narodila, jsem měl totiž vidění, v němž mi Pán řekl: Petře, tobě se dnes narodila veliká pohroma, neboť tato dívka zraní mnoho duší, jestliže její tělo zůstane zdravé. Myslel jsem, že si to vidění tropí žerty. Když však bylo děvčeti deset let, stalo se pro mnohé pokušením. Ptolemaios měl o dívčinu zájem a chtěl ji unést, ale ona ochrnula a on se stal věřícím a při závěti upsal kus pozemku na jméno Petrovy dcery. Petr pozemek prodal a všechny peníze rozdělil potřebným.

Pseudo – Titova epištola

Jeden zahradník měl dceru a byla to panna. Prosil Petra, aby se za ni modlil. Petr řekl, že Pán určí to, co se jeho mysli zalíbí a modlil se. A vtom ta dívka padla mrtvá. Ó jaká to pocta, jaký bohulibý zisk! Vždyť unikla nestoudnému tělu, umrtvila pýchu krve! Jenže ten stařec nechápal milost nebes, nepoznal, co je to dobrodiní a prosil Petra, aby mu tu jeho jedinou dceru vzkřísil. A tak byla vzkříšena. Ale ještě tentýž den přišel jakýsi člověk, ubytoval se u starce, dívku zprznil a potom oba zmizeli.

Pavel odjíždí z Říma: Ten, na kterého vaši otcové vztáhli ruku, totiž byl Kristus, on je osvobodil od soboty, půstů, svátků a obřízky, zrušil určení lidí a ostatní zvyklosti.

Pavel na rozloučení po modlitbě podává eucharistii chleba a vodu. Žena jménem Rufina také chtěla přijmout eucharistii z rukou Pavla. Když k němu přistoupila, Pavel naplněný Duchem božím řekl: Rufino, nejsi hodna, abys přistoupila k oltáři božímu, protože sem nepřicházíš od boku svého manžela, ale od cizoložníka a pokoušíš se přijmout eucharistii boží. Hle, Satan zničí tvé tělo, srazí tě před očima všech… Jestli neprojevíš lítost, dokud se nacházíš ještě v těle, uchvátí tě oheň a pohltí tě stejně jako vnější temnota na všechny věky. Vtom Rufina upadla a nemohla ani mluvit, měla totiž svázaný jazyk. (Jestli ji vyléčil, to se už nepopisuje).

Petr vyhnal démona z mladíka. Démon z něho vyrazil, popadl velikou mramorovou sochu a rozšlapal ji. Byla to ale socha císaře. Byl spáchán veliký zločin. Petr řekl Marcellovi: Naber vody do svých rukou, pomodli se k Bohu a pokrop sochu v jeho jménu, pak bude zase nepoškozená jako dříve. I stalo se.

Petr poslal psa, aby vyřídil vzkaz mágovi Šimonovi. Pes to vyřídil, vrátil se k Petrovi a oznámil mu, o čem jednal s Šimonem. Když pes domluvil, skácel se Petrovi k nohám a vypustil duši.

Ukaž nám Petře ještě i jiné znamení: Petr uviděl soleného tuňáka pověšeného na okně, vzal jej do rukou a řekl lidu. „Jestli uvidíte, jak teď plave ve vodě jako živá ryba, uvěříte?“ Oni jednohlasně odpověděli: Opravdu ti uvěříme. Petr hodil nasoleného tuňáka do rybníka se slovy: „V tvém jménu, Ježíši Kriste, v něž se dosud nevěří, před těmito všemi žij a plav jako ryba.“ Někteří hodili tuňákovi dokonce i chléb a ryba ho spolkla. Připojilo se pak k Petrovi mnoho dalších lidí a uvěřili v Pána.

Šimon vyzývá Petra: „Tady jsem já, Šimon. Petře, přijď dolů a já dokážu, že jsi uvěřil v člověka, Žida a syna tesaře.“ Petr poslal ženu se sedmiměsíčním nemluvnětem k Šimonovi a nemluvně proneslo mužským hlasem: „Ty, který se hnusíš Bohu i lidem, zkázo pravdy a nejhorší sémě zkaženosti, neplodný plode přírody! Tady jsi jen na velmi krátkou dobu a pak tě čeká věčný trest. Synu nestoudného otce, ty nikdy nevyháníš kořeny do dobra, ale jen do jedu, nevěřící stvoření, zbavené vší naděje. Tebou nepohnulo, že tě usvědčil pes, proto Bůh nutí mluvit mě, nemluvně, a ani teď se nerdíš studem. Odejdi teď od brány, na které tkví stopy svatých. Příští sobotu tě proti tvé vůli někdo jiný přivede na Forum Iulium….“ Šimon ihned zmlkl, z donucení odešel z Říma a až do soboty zůstal v jakémsi chlévě.

Šimon se povznesl do výše a všichni v celém Římě viděli, jak se vznáší nad jeho chrámy a nad pahorky, a věřící se dívali na Petra. Petr volal k Pánu Ježíši Kristu: Necháš-li ho vykonat, oč se teď pokusil, pak budou lidé napadat všechny, kteří v tebe uvěřili a nebudou důvěřovat znamením a divům, které jsi jim ukázal skrze mne. Projev, Pane, rychle svou milost, nech ho spadnout, ale ať se zachrání a nezemře, ať je z něho bezvýznamný člověk a zlomí si natřikrát nohu. V tu chvíli Šimon spadl z výšky a zlomil si na třech místech nohu. Lidé po něm pak házeli kameny, vrátili se domů a od té doby ve všem Petra poslouchali. Ďáblův anděl Šimon pak zemřel, když mu uřezávali nohu. (Jiná verze: Petr se pomodlil a Šimon kouzelník se zřítil ze vzduchu na zem na ulici. Jeho ostatky leží právě na místě, kam spadl, od té doby se to místo jmenuje Simonion.)

Když procházel Petr branou, spatřil Pána přicházet do Říma. Jakmile ho uviděl, zeptal se: „Pane, kam jdeš?“ (Domine, quo vadis?) Pán mu odpověděl: „Jdu do Říma, abych tu byl ukřižován.“ Petr se zeptal: „Pane, znovu budeš ukřižován?“ A on odpověděl: „Ano Petře, znovu budu ukřižován.“ A Pán vstoupil na nebe. Petr pochopil, že to, co měl vytrpět Pán, bylo řečeno o jeho vlastním utrpení.

Šimon způsobil, aby býk zdechl. Petr býka zase oživil.

Petr byl stařec nepříliš vysoký, s pleší na přední straně hlavy, s krátkými vlasy, měl úplně šedivou hlavu a bradu, světlou pleť, byl bledý a měl tmavé oči, hustý vous, dlouhý nos, a srostlé obočí, seděl zpříma, byl rozumný, vznětlivý, snadno měnil názor, byl bázlivý, mluvil skrze něho Duch svatý a Petr konal zázraky. Zemřel jako mučedník, když byl ukřižován hlavou dolů.

Vzkříšení mládence: Jeho matka přinesla Petrovi dva tisíce zlatých a sám vzkříšený syn přinesl dvojnásobný dar a navíc sebe sama, ode dneška jako mluvící oběť Bohu.

Nevěstka Chrýsé přinesla Petrovi deset tisíc zlatých. Ostatní říkali: Petře to není dobře, žes od ní vzal ty peníze, je to nevěstka a stýká se prý i s vlastními otroky. Nepodílej se na jejím zlatém stolu, ale vrať jí, co sis od ní vzal. Petr se dal do smíchu a řekl bratřím: „Jak ona žije, to nevím. Ale když jsem přijal tyto peníze, nevzal jsem si je jen tak. Dala je totiž jako dlužnice Kristova a dává je Kristovým služebníkům, protože Kristus se o ně postaral.“

Skutky Pavlovy

Už je znal Tertullian, tedy datace před rokem 200. Neschvaloval je proto, že podporovaly účast žen na kazatelské činnosti, ale nepokládal je za heretické. Órigenés se na Skutky Pavlovy odvolává dvakrát. A Hippolytos je bez rozpaků používá: „Věříme-li tomu, že lev, který byl poštván proti Pavlovi, odsouzenému k zápasu se šelmami, se mu položil k nohám a olizoval mu je, proč bychom nemohli věřit i tomu, co se přihodilo Danielovi?“ Pavlovy skutky podle Eusebia mají 3.560 řádků, jsou tedy o třetinu delší nežli kanonické Skutky apoštolské. Zachovaly se pouze tři souvislé zlomky. Misijní putování se neshoduje s kanonickými cestami. Lze zrekonstruovat: Z Damašku do Jeruzaléma, Antiochie, (pak Skutky Pavla a Thekly 43 kapitol), Pavel v Myře, v Sidónu, v Týru, v Efezu, ve Fillipech, v Korintu, z Korintu do Itálie, kázání v Claudiově domě, Martyrium Pavlovo, pobyt v Efezu, pokřtěný lev. Nejkurióznější je Theklin autokřest a Pavlem pokřtěný lev! O Pavlově vzhledu: „Muž malý vzrůstem, s holou hlavou a křivýma nohama, ušlechtilého držení, se srostlým obočím a trochu vystouplým nosem, plný laskavosti – někdy se jevil jako člověk, někdy měl tvář anděla.“ Holohlavost – očistný nazírský obřad? Lidé považují Pavla za Herma nikoli pro jeho vzhled, ale pro výmluvnost. Jinak se ale mohla tato charakteristika číst ve značně nepříznivém světle, jako člověk slabý, chlípný, zbabělý, hrubý, nechápavý a lstivý. (Holohlavost znamená ovšem nejen chlípnost, ale i moudrost apod.)

Skutky Pavla a Thekly

Thekla slyší Pavlovo kázání, poslouchá za oknem. Tři dny a tři noci se Thekla nehnula od okna, ani aby se najedla, ani aby se napila. Její matka to hodnotí: „Je jako pavouk připoutána k oknu jeho slovy, je v moci nové touhy a hrozné vášně. Ta dívka napjatě sleduje, co on říká a je tím úplně uchvácena. Ale ty jdi k ní a promluv s ní, vždyť je to tvoje nevěsta.“

Démas a Hermogenés řekli: "A my tě poučíme o vzkříšení, o němž on říká, že nastalo, že už totiž nastalo v dětech, které máme.“

Pavel předveden před soud: Pryč s tím kouzelníkem! Svedl naše ženy! Nedovoluje pannám, aby se vdaly. Pavel ve vězení. Thekla dala náramky vrátnému a stříbrné zrcadlo žalářníkovi a vstoupila k Pavlovi do vězení. Líbala jeho pouta. (Nedotýkej se mě, neboť je zlá doba!) Pavel odveden před soud, Thekla zůstala ve vězení. Pavel byl zbičován a vyhnán z města. Thekla byla odsouzena k upálení. Oheň se jí nedotkl, mrak plný vody a krup shůry se vylil, takže mnozí zahynuli a oheň byl uhašen a Thekla zachráněna.

Pavel se postil s Oneziforem a jeho ženou a dětmi v otevřeném hrobě. Děti měly hlad. Pavel svlékl svrchní šat a řekl: Jdi dítě, kup větší množství chlebů a přines. Dítě potkalo Theklu: Pojď, ať tě k němu dovedu, pláče pro tebe a modlí se a postí už šest dní. Thekla přišla a v hrobě zavládlo mnoho lásky, radoval se Pavel, Oneziforos a všichni. Měli pět chlebů a zeleninu, vodu a sůl.

Thekla řekla Pavlovi: "Ostříhám se a budu tě následovat kamkoli půjdeš." On však řekl: „Doba je zlá a ty jsi krásná, bojím se, aby tě nepostihla jiná zkouška, horší než ta první, kterou bys pro zbabělost nevydržela.“ Vydali se do Antiochie. Velmož zatoužil po Thekle a protože byl mocný, klidně ji na ulici objal. Ona se bránila a roztrhla mu svrchní oděv a strhla věnec z hlavy. Byla odsouzena k zápasu se šelmami. Hodili ji do arény, ona tam stála nahá a modlila se. Vypustili na ni leoparda a pak ještě lvici. Lvice se rozběhla, a když se přiblížila, lehla si Thekle k nohám. Pak pustili hrozně silného medvěda, lvice medvěda roztrhala, pak zase lva vycvičeného na lidi, lvice ho zakousla, ale zahynula spolu s ním.

Otočila se a spatřila velikou jámu plnou vody a řekla si: Teď přišel čas, abych se umyla. A vrhla se tam se slovy: „Ve jménu Ježíše Krista křtím se v posledním dni.“

Avšak vodní bestie spatřivše záři blesku vyplavaly mrtvé. A okolo ní byl ohnivý oblak, takže se jí šelmy nemohli dotknout a nikdo nemohl spatřit její nahotu. Pak ji uvázali za nohy mezi býky a k jejich pohlavním údům přiložili rozžhavená železa, aby se tak ještě více rozdráždili a usmrtili ji. A oni opravdu skákali, ale okolo vzplanul plamen a přepálil provazy, takže už nebyla spoutaná. A Thekla byla volná a vozila se na býcích a ti jí nic neudělali. Pak odpočívala v domě královny Tryfainy a vyučovala ji a její služebnice v Božím slově po celých osm dní.

Pavel byl v Myře a tam ho Thekla, oblečená podle mužského způsobu, vyhledala a předala mu mnoho šatstva a zlata pro službu chudým.

Pavel řekl Thekle: Jdi a uč slovo Boží.

Thekla říká své matce (otec právě zemřel): Vždyť jestli toužíš po penězích, dá ti je Pán skrze mě.

Pavel šel do Sidónu, následován Thrasymachem a Kléonem s jejich ženami Aliné a Chrýsou, sytili Pavla na cestě rozdělujíce chléb pod stromem.

Pavel: Zlato pomíjí, bohatství se spotřebovává, šatstvo zvetší, krása stárne a velká města pustnou a svět je ničen ohněm.

Pavel v Efezu předhozen lvu. Lev k němu přišel a hleděl na Pavla. Pavel mu řekl: „Lve, byl tys ten, kterého jsem pokřtil?“ A lev odpověděl Pavlovi: „Ano.“

Když mu kat odťal hlavu, vystříklo na vojákův chitón mléko. Okolo deváté hodiny, když u císaře Nerona stálo mnoho filozofů a centurio, přišel (z mrtvých vstalý Pavel) a řekl: „Hle císaři, já Pavel, Boží voják, jsem nezemřel, ale žiji ve svém Bohu. Tebe však bídníku, čeká mnoho zlého a veliký trest za spravedlivé, jejichž krev jsi nespravedlivě prolil, zanedlouho po těchto dnech.“ A když to Pavel řekl, odešel od něj. Nero se nesmírně vyděsil.

Pokřtěný lev: Pavel: „Co chceš, lve?“ A on řekl: „Chtěl bych být pokřtěn.“ Chválil jsem boha, že tomu zvířeti daroval řeč a svým služebníkům spásu. Byla tam veliká řeka, vstoupil jsem do ní a on mě následoval. Lev se nechal vést jako hovádko a ponořit do vody. Uchopil jsem ho za hřívu a třikrát ponořil. Když vylezl z vody, řekl mi: „Milost s tebou.“ A já jsem odpověděl: „I s tebou!“ Potom lev odběhl do pouště a já jsem poznal, že je plný radosti, a když potkal lvici, neobrátil k ní svou tvář, ale běžel pryč.

Skutky Ondřejovy

Kolem roku 190 až 200 n. l. (Řehoř z Toursu provedl parafrázi.)

O uzdraveném vojákovi:Voják má za úkol zatknout Ondřeje, ale démon vojákovými ústy zvolá: „Proč mne posíláš prokonsule Virine za tím člověkem, který mě může nejen vyhnat z tohoto těla (doslova z nádoby), ale může mě i sežehnout svými mocnými činy? Kdybys mu raději vyšel vstříc a nepůsobil mu nic zlého.“ Po těch slovech démon z vojáka vychází, a ten se skácí mrtvý. Ondřej ho vzkřísí. Ale i tak je předhozen dravé zvěři, šelmy Ondřejovi neublíží, dokonce divoký leopard vyskočí mezi diváky a zahubí prokonsulova syna, i toho však Ondřej vzkřísí.

Naše pokolení je blažené/ Naše existence je blažená/ Nejsme žádní poraženci/ Nejsme výtvory času, které potom čas zase ničí/ Nejsme důmyslným dílem pohybu, které opět samo od sebe zaniká/ Nejsme na světě díky tomu, že jsme se narodili, ačkoli proto umíráme/ Jsme bytosti usilující stůj co stůj o velikost/ Jsme svým vlastnictvím/ Patříme lepšímu/ Patříme kráse/ Patříme spravedlnosti, pro niž zavrhujeme nespravedlnost/ Patříme světlu, pro něž jsme zavrhli temnotu/ Patříme nebeskému, pro něhož jsme pochopili věci pozemské/ Patříme trvajícímu, skrze nějž jsme spatřili věci trvalé.

Sláva tobě, duše, která křičíš, cos utrpěla, a vracíš se zpět k sobě/ Sláva tobě, člověče, kterýs pochopil, co ti nepatří, a pospícháš k tomu, co ti patří/ Jsi mocnější než ti, kteří vypadali, že nad tebou panují./ Jsi významnější než ti, kteří tě uvrhli do hanby a než ti, kteří tě odvlekli do zajetí. Zjistil jsem člověče, že jsi nehmotný a svatý, že jsi světlo, že jsi příbuzný s nezrozeným, že jsi rozumný, nebeský, průhledný a čistý/ že převyšuješ tělo, svět, mocnosti a síly a stojíš vskutku nad nimi./ Opanoval jsi sám sebe/ poznej, čím vynikáš. Až spatříš svou tvář ve své pravé podstatě, až přetrháš všechna pouta…

Je tu někdo, kdo mě vyslechl? Naleznu v tobě sám sebe?

Nějaký tyran a pyšný vychloubač či šílenec, člověk srostlý s hadem, nástroj ďáblův, obhájce ohně, propadlý temnotě…. Mluvím snad nesmysly?

Máte bažit po věcech trvalých a prchat před vším nestálým. Vidíte přece, že nikdo z vás nestojí pevně, ale že všechno je proměnlivé – včetně lidských povah. Člověk má pošetilou duši, která se zmýlila ve své přirozenosti a nachází jistotu ve svém pomatení.

Ďábel se neprojevoval jako nepřítel, předstíral přátelství.

Skutky Janovy

Kristovo pozemské bytí: Nelze o tom říci nic určitého, případně podle okolností lze říci cokoli.

Jan odmítá dřevěný kříž, chápe jej jako světlený kříž.

Jehošua tančí s učedníky – ten, kdo netančí, neví, co se děje.

Malíř Lykomedés namaloval portrét Jana. „Cos to namaloval?“ – „Tebe.“ A podal mu zrcadlo. – „Ten obraz je mi podobný, ne však mně, ale mému tělesnému vzezření. Kdybys mě měl namalovat celého, mladého i starého, rozpoložení mé mysli, stav mé duše, moji lásku, moji víru, upřímnost, odvahu, prospěšnost… A cos namaloval? Rozcuchané vlasy, údy, žaludek a vyprazdňování střev, namaloval jsi mrtvý obraz mrtvého.“

Jan vyléčil staré ženy, které nechal přinést do divadla!

Kdo propadá hněvu a vzteku, chová se jak němé zvíře. Opilec a žrout jedná proti rozumu, je otrokem hanebné a špinavé vášně. Těší tě zlato, slonovina a drahé kameny? Co uvidíš, když přijde noc? Králové a vládcové, tyrani a zpupní odejdou z tohoto světa nazí!

Jan popisuje, jak viděl Jehošuu: Přišel za mnou bratr a řekl mi: „Jene, ten kluk tam na břehu, na nás mává.“ Já jsem odpověděl: „Jakube, copak nevidíš toho krásného muže s rozzářenou tváří, jak tam stojí?“ „Ne, toho nevidím, bratře.“ A tak jsme se mlčky s lodí vydali ke břehu a viděli jsme, že nám pomáhá najít místo k přistání. Když jsme ho pak následovali, nadále jsem ho viděl jako holohlavého muže s hustým splývajícím plnovousem, kdežto Jakub ho viděl jako chlapce, kterému začíná rašit knír.

Jehošua měl stále otevřené oči. Chvílemi se mi jevil jako malý, nevzhledný muž, který stále hledí k nebi. A ještě cosi na něm bylo divného: Leželi jsme spolu u stolu na stejném lehátku a on si položil mou hlavu na svou hruď a já jsem mu to dovolil. Jeho hruď mi připadala chvílemi na dotek měkká a něžná, chvílemi zas tvrdá, že byla jako z kamene, takže jsem z toho byl zmatený, a říkal jsem si: Co to má znamenat, tohle? A jak jsem tak přemýšlel, on…. (další text schází)

Zase jindy jsme šli na tu horu. Viděli jsme, jak stojí opodál a modlí se. A já, protože mě měl rád, jsem se tiše přiblížil k němu a díval jsem se na něj zezadu, a tak jsem viděl, že nemá na sobě vůbec oblečený plášť, že si svlékl to, co jsme na něm kdy vídali, a že to není vůbec člověk, že má chodidla bělejší než sníh, takže i zem mu pod nohama zářila. Hlava mu sahala až do nebe, takže jsem se polekal a vykřikl jsem. On se otočil, stal se pouhým člověkem, chytil mě za vousy na bradě, přitáhl k sobě a povídá mi: Nebuď tak nedůvěřivý, věř. Říkám vám bratři, že to místo, kde mě chytil za vousy, mě třicet dní tolik bolelo, že jsem mu řekl: „Pane, jestliže působí takovou bolest, když někoho zataháš v dobrém, co potom, kdybys mi dal výprask holí?“ A on mi řekl: „Je tedy na tobě, abys už nepokoušel toho, kterého nemáš co pokoušet.“

Petr a Jakub se mě pak vyptávali: „Ten, co tam byl s Pánem a bavil se s ním na vrcholku, kdo to byl? Slyšeli jsme, že spolu mluvili dva.“ A já jsem si uvědomil, jak velkou milost nám dává a z kolika tváří sestává.

Když jsme spali, probudil jsem se a pozoroval, co dělá. Nejdřív jsem slyšel, jak říká: „Jane, spi.“ A já jsem začal dělat, že spím, a viděl jsem, že přišel kdosi jako on a mluví: „Ježíši, ti, které jsi vybral, ti stále nevěří.“ A Pán odpověděl: „Je to tak, vždyť jsou to lidé.“

Občas, když jsem ho chtěl uchopit, jsem narazil na hmotné tuhé tělo. Jindy byl na dotek úplně nehmotný, jako by neměl tělesnou podstatu a prostě vůbec nebyl.

Chtěl jsem zahlédnout na zemi jeho stopy, jestli jsou vidět – pozoroval jsem totiž, že se nad zemí vznáší – ale nikdy jsem je nespatřil. (Ve Druhém zjevení Jakubově Ježíš vybízí Jakuba, aby se ho dotkl: Jakub napřáhne ruku do prázdna a zmocní se ho úžas a radost. Srovnej 1J 1,1)

Řekl: Ještě než se jim dostanu do rukou, zazpívejme píseň Otci. Chci zahrát na flétnu, tančete všichni/ Chci být zarmoucen, zalkejte všichni/ Jediná osmice zpívá ti s námi/ Počet dvanácti nad námi tančí/ Tomu, jenž je vším, patří, kdo tančí/ Ten, kdo netančí, neví, co se děje/ Chci prchnout pryč a chci zůstat tady/ (Tomášovo ev.: Ježíš řekl: "Buďte kolemjdoucími.“ Gnostický traktát o Osmičce a Devítce: Neboť celá Osmice, můj synu, i duše v ní a andělé zpívají hymnus v tichosti.“) Jsem světlem tobě, kdo na mne hledíš/ Jsem zrcadlem tobě, kdo mne vnímáš/ jsem dveřmi tobě, kdo na mne klepeš/ Jsem cestou tobě, kdo ses vydal na pouť./ Připoj se tedy ke mně a tanči, spatři sám sebe ve mně./ Když dokážeš trpět, nemáš utrpení; uč se proto trpět, ujdeš utrpení.

Poté co se Pán s námi zúčastnil tohoto tance, odešel, a my jsme byli najednou jako když někdo zabloudí nebo se ponoří do snu: prchali jsme jeden sem, druhý tam.

Ukázal mi kříž zřetelně vytvořený ze světla a okolo toho kříže byl veliký dav lidí, který neměl jednu tvářnost; v tom kříži však byla jedna tvářnost a stále stejná podoba. A nad tím křížem jsem viděl Pána, který neměl žádný vzhled, ale jenom jakoby hlas. Hlas říkal: Jane, tomuto kříži ze světla se bude kvůli vám říkat někdy Slovo, jindy Rozum, Jindy Ježíš, jindy Kristus, jindy Dveře, jindy Cesta, někdy Chléb, jindy Semeno, občas Zmrtvýchvstání, jindy Víra a jindy zase Milost – to kvůli lidem.

Je to harmonie moudrosti a moudrost spočívající v harmonii. Vpravo i vlevo však existují síly a mocnosti, vládcové a démoni, činy a hrozby, zloby a ďáblové, Satan a ony spodní kořeny, z nichž vzešla podstata všeho, co vzniká. Toto je tedy ten kříž, který utvořil vše prostřednictvím Slova.

Já nejsem tím na kříži (dřevěném). Co o mně budou říkat, je nízké a mne nedůstojné. Nic z toho, co budou o mně mluvit, jsem nezažil, avšak ten zážitek, který jsem tobě i ostatním předvedl při tanci, ten hodlám označit za mystérium. Slyšíš, že jsem byl proboden, a neutržil jsem ránu, že jsem byl pověšen, a nebyl jsem pověšen, že ze mne tekla krev, ale netekla, prostě že to, co oni o mně říkají, se nestalo. (Basileides: Cestou na Golgotu Jehošua opustil zdánlivé tělo a vzal na sebe podobu Šimona z Kyrény. Šimona zase proměnil ve svou podobu a potom přihlížel jeho ukřižování!) Chápej mne tedy jako utrpení Slova, jako probodení Slova, krev Slova, ránu Slova, rozpětí Slova, muka Slova, zbití Slova, smrt Slova. Jako první uznávej tedy Slovo, pak uznávej Pána, jako třetího Člověka a to, co vytrpěl.

Jan přihlíží ukřižování… A když jsem sešel dolů, musel jsem se všem smát, protože on mi řekl to, co oni o něm říkali. Pro mě bylo důležité jediné, že Pán všechno zařídil symbolicky a prozíravě… (V koptském Zjevení Petrově Petr a Pán přihlížejí ukřižování: vedle kříže vidí živého Ježíše, jak se směje, zatímco na kříži je přibíjen jeho tělesný obraz.)

Zničení Artemidina chrámu v Efezu: Jste bezbožní a z lidského hlediska vzato – mrtví. Účinkem Janových slov se oltář rozpadl a úlomky zabily kněze. Jan ho později vzkřísil. Jan: Vždyť co je na tom velikého léčit nemoci těla? (Tedy křísit mrtvé!)

Setkání s otcovrahem: Syn zabil svého otce, protože mu bránil žít s nějakou ženou. Pak chtěl spáchat sebevraždu. Jan otce vzkřísil. Syn si srpem uřízl přirození a vrhl jí ho do tváře. Stal se věřícím.

Jan a křepelka: Jan si prohlížel křepelku popelící se před ním a líbila se mu. Přišel jeden z posluchačů a pomyslel si: „Takový člověk, v takovém věku a baví se tím, jak se křepelka popelí.“ Jan v duchu poznal, nač ten člověk myslí a řekl: „I pro tebe, příteli, by bylo lépe prohlížet si křepelku, jak se popelí, a nešpinit se věcmi nevhodnými a bezbožnými. Já sám nemám zapotřebí té popelící se křepelky – ta křepelka, to je tvoje duše.“

Poslušné štěnice: Ubytovali jsme se v jednom zapadlém hostinci. Místo slamníku jsme naskládali pláště a zavolali Jana, aby se na ně položil a odpočinul si, zatímco ostatní usnuli na podlaze. On ulehl, ale obtěžovaly ho štěnice, a když byly stále otravnější a bylo už kolem půlnoci, pronesl tak, že jsme to slyšeli: „Štěnice, prosím vás všechny, jak tu jste, buďte rozumné, nechejte nám pro tuto noc svůj příbytek a odpočiňte si pěkně společně na nějakém místě daleko od božích služebníků.“ A my jsme se smáli. Ráno jsme za dveřmi té místnosti, co jsme v ní byli, uviděli stát armádu štěnic. Jan, když je spatřil, řekl: „Že jste byly tak rozumné a dbaly mého napomenutí, pojďte zase na své místo.“ A štěnice horempádem spěchaly k posteli, vylezly nahoru a zmizely ve spárách. Jan nato řekl: „To zvíře slyšelo hlas člověka a zůstalo tiše v klidu a dalo pokoj. My slyšíme hlas boží, a jeho přikázání neposloucháme a bereme je na lehkou váhu. Jak dlouho to tak bude?“

Drúsiané a Kallimachos

Androníkos zavřel svou ženu do hrobky a řekl: „Buď se budeš chovat jako moje žena, tak jako předtím, nebo zemřeš.“ Ona dala přednost smrti. Její milenec Kallimachos po její smrti si řekl: "Odmítla jsi spát se mnou za svého života, tak tě zneuctím po smrti jako mrtvou.“ Podplatil správce a vešli do hrobky, svlékli z ní pohřební šaty – a v tom se připlazil had, správce smrtelně uštknul a milence ovinul. Jan správce vzkřísil, vzkřísil i ženu a všichni se stali učedníky Janovými.

Do cesty se nám staví mnoho překážek: starosti, děti, rodiče, úspěch, bída, lichocení, nerozvážnost mládí, krása, chlubivost, touha, bohatství, hněv, zpupnost, lehkomyslnost, závist, žárlivost, nezájem, opovážlivost, svárlivost, úskoky, peníze, výmluvy a další takové překážky, na které v životě narážíme.

Jan si přál, aby jeho hrob byl vykopán ve tvaru kříže. Jana pohřbili; zemřel jako jediný sešlostí věkem, za tři dny kopali, ale jeho tělo již nenalezli. Jen jeho sandály a vyvěrající pramen.

Když na svatém Vavřincovi vymáhal císař Decius církevní poklady, Vavřinec mu je slíbil, a potom přivedl do paláce zástupy chromých a slepých ubožáků, které představil císaři se slovy: Hle, to jsou věčné poklady, které se nikdy nezmenšují, nýbrž rostou, které se rozdílejí u každého a nalézají u všech – právě jejich ruce odnesly ty poklady do nebe!“

Jan prý byl ženichem v Káni a pod dojmem zázračné přeměny vody ve víno se stal apoštolem.

Skutky Tomášovy

se zachovaly v úplnosti.

Píseň o perle je součástí Skutků. Perla je lidská duše uvězněná v žaláři démonských sil. (U gnóstiků je totéž pod názvem Píseň o duši)

Kupní smlouva: „Já, Ježíš, syn tesaře Josefa, prohlašuji, že jsem prodal svého otroka jménem Judu tobě, Abbanovi, kupci Gundafora, krále Indů“. Tak se dostal Tomáš do Indie.

Pokud budete mít hodně dětí, kvůli nim se z vás stanou zloději a hrabivci, budete odírat sirotky, mnoho dětí bývá postižených, dotírají na ně démoni, někdy zjevně, jindy neviditelně, mohou mít epilepsii, mohou být ochrnutí, mrzáci, hluší, němí, duševně mdlí, šílení. A pokud budou třeba i zdraví, nevyvedou se a budou vyvádět všelijaké špatnosti a ohavnosti: nachytají je při cizoložství, dopustí se vraždy, krádeže nebo smilstva, to všechno vás bude velice trápit. (Nemějte děti!)

O drakovi: Tady blízko vsi žije jedna nádherná žena. A když jednou procházela kolem, uviděl jsem ji a zatoužil jsem po ní. Šel jsem za ní a pozoroval ji. Přistihl jsem tohohle mladíka, jak ji líbal, souložil s ní a dělal s ní ještě další hrozné věci. Nechtěl jsem vyděsit tu dívku, tak jsem ho nezabil hned, ale počíhal jsem si na něj večer, když šel zase kolem, praštil jsem ho a zabil, a to hlavně proto, že se opovážil dělat takové věci v den nedělní.

Tomáš se ptá: Řekni mi, jaký je tvůj původ a k jakému druhu patříš. On odpověděl: Já jsem Plaz, potomek Plazův, Škůdcův syn. Jsem syn toho, který vybírá, co je jeho, od těch, kteří si půjčují. Jsem příbuzný toho, kterému leží ocas v ústech. Jsem ten, kdo vlezl přes zeď do ráje a Evě řekl to, co mi nakázal můj otec. Kvůli mně na zemi začalo růst trní a bodláčí. Já jsem z těch, kdo strhl anděly z nebe dolů a spoutal je touhou po ženách. Já jsem ten, kdo pobývá v propasti…

Apoštol mu nakázal, aby přilezl k mladíkovi, přitiskl tlamu k místu jeho poranění a začal z něj vysávat tu jedovatou žluč. A ve chvilce už mladíkova pleť, do té doby červená jak purpur, bledla, a drak začal otékat. Když drak úplně vysál tu jedovatou žluč, mládenec vyskočil a postavil se na nohy, přiběhl k apoštolovi a padl mu k nohám. Drak celý otekl a pošel. Jeho jedovatá žluč se rozlila po zemi a na místě, kde se ten jed rozlil, se udělala veliká trhlina, a toho draka pohltila.

Oslík pronesl chválu na víru a požádal apoštola, že ho sveze. Když dorazili k městské bráně, apoštol sesedl z oslíka se slovy: "Jsi a vrať se tam, odkud jsi přišel.“ Osel najednou padl k zemi a pošel. Všem ho bylo líto a prosili apoštola, aby ho oživil. On však namítl: Já bych ho sice mohl jménem Ježíše Krista vzkřísit, ale podle všeho to takhle má být. Vždyť přece ten, kdo mu dal řeč, aby mluvil, to mohl zařídit tak, aby nepošel. Nevzkřísím ho, ne že bych nemohl, ale protože takhle je to pro něj nejlepší a tak to prostě má být.“

Když nechtěla, vytáhl jsem meč a zabil jsem ji. Nemohl bych se dívat, jak cizoloží s někým jiným. Apoštol řekl: „Ach, ty šílené pohlavní obcování, jak rychle dokážeš přejít k tak ohavným skutkům! Nezkrotný chtíči, dílo hadí.“

Popis pekla: silný pach a hnusné výpary. V jámě plápolal oheň, ohnivá kola pobíhala sem a tam, a na těch kolech visely duše a narážely na sebe, bylo tam spousta křiku a nářku. V další jámě vyhřezává bláto a červi, jak se tam zmítají duše, hlasitě skřípají zuby. Duše jsou pověšené za jazyk (pomlouvači), za vlasy (protože chodí po světě s obnaženou hlavou!), pověšení za ruce (krádeže), pověšení hlavou dolů a dusí se kouřem a sirným zápachem….

Vyprávění o zesnutí Panny Marie: Kelsus kolem roku 178 zaznamenal pomluvu, že Maria podvedla svého muže Josefa s vojákem jménem Pantheras, byla Josefem zapuzena a porodila tajně. To víme z Órigéna, který tuto pomluvu vyvrací! Sestry Ježíšovy se jmenují Lydia a Assia (v koptské verzi Lydia a Lysia).

Dogma o nanebevzetí těla i duše Panny Marie vyhlásil papež Pius XII. roku 1950. Tomáš přišel pozdě a nanebevzetí od začátku neviděl a tak Panna Maria už ve veliké výšce mu shodila pás, kterým byla ovinuta. Apoštol taky hned všem ten pás ukázal. Podnes je tento pás uchováván jako relikvie v nějakém chrámu.

Co je na tom divného? Vždyť Pán dovedl vstoupit do uzavřeného lůna a vystoupit z panny, zavřenými dveřmi vstoupil k učedníkům, uzdravoval mrtvé…

 

Foto: Mozaika s apoštolem Tomášem

Přejít do diskuze k článku