Vyklepáno z knih: Bernard de Mandeville – Bajka o včelách

Reklama


Veškerá lidská činnost, ať se jeví jakkoliv ctnostná a altruistická, pochází výhradně ze sebelásky a sleduje pouze egoistické pohnutky. Ponechme tedy jednotlivé egoismy jejich vlastnímu rozvoji, tím se bude samo od sebe regulovat hospodářství a společenská spolupráce. Ničím neomezované egoistické cíle povedou k optimálnímu rozvoji individuálních vloh a tím k největší spokojenosti všech členů společnosti, bude se zvětšovat blahobyt a i morálka celé společnosti.


Aby ovšem mohlo svobodné hospodářství fungovat, musí existovat podřadná třída dělníků, jejichž údělem je vykonávat nejtěžší práci za nejmenší mzdu. A protože úděl této vrstvy je nezměnitelný, bylo by neodpovědné těmto lidem slibovat vzdělání a zvýšení příjmů a tak jim dávat iluzi lepšího života. Také zákaz dětské práce je nehumánní: když si dělník nezvykne už v raném věku na nejtěžší dřinu, která se tak jako tak stane jeho životní náplní, tím těžší pro něj bude později přijmout úděl, který je mu souzen.


Tato slova napsal Bernard de Mandeville v knize Bajka o včelách neboli Soukromé neřesti jako veřejné ctnosti. Karel Marx pronesl na adresu Mandevilla obdivnou poznámku: „Tento Angličan byl čestným mužem.“


Bernard Mandeville (1670-1733) sepsal veršovaný pamflet Pobouřený úl aneb Taškáři, kteří se stali počestnými (1705). Roku 1714 vyšlo druhé vydání doplněné o autorovy komentáře a o traktát Studie o původu morální ctnosti. Roku 1723 další vydání doplněné o Esej o dobročinnosti a dobročinných školách. V posledním vydání doplněno o Studie o povaze společnosti. Do konce 18. století vyšla desetkrát.


Vyjádření Egona Bondyho: Osobní neřesti jsou veřejným blahem. Nepravosti jsou v dnešní společnosti nezbytné a užitečné. Ve včelím úlu převažuje lakota, klam, licoměrnost, ctižádostivost, zahálka a marnotratnost. Obyvatelům úlu to však nijak nevadí. Naopak, úl vzkvétá a žije se jim skvěle. Každá část úlu byla plná neřestí, ale vcelku úl vypadal jako ráj. Náhle se obyvatelé úlu dali na cestu počestnosti – a bohatství a přepych vystřídala bída a zanedbanost. Tatam byla někdejší moc včel, úl chřadl a rozpadl se. Mandeville uzavírá: Klam, přepych a ctižádostivost musí existovat, protože nám přinášejí výhody. Sama ctnost není s to zajistit národům rozkvět; ten, kdo by chtěl obrodit zlatý věk, musí se nejen stát počestným, ale také se spokojit s tím, že se bude živit žaludy.


Člověka nečiní společenskou bytostí jeho družnost, dobrota, soucitnost, přívětivost či jiné příjemné a přitažlivé vlastnosti, nýbrž právě jeho nízké a odporné vlastnosti jsou nutné, aby společnost rozkvétala. Názor, že je člověk od přírody ctnostný vyvrací naše každodenní zkušenost.


Na upevňování morálky mají největší zájem politikové, protože s její pomocí se snáz a bezpečněji vládne. Morálka je vynález vládců. Morálka je lidem vštěpována moralisty a politiky. K čemu je však dobré potlačovat neřesti, jestliže jsou tak moc užitečné a výhodné, jestliže na nich spočívá společenský blahobyt?


Každému člověku působí zjevné potěšení přemýšlet o své vlastní hodnotě. Kdyby lidé měli všechno, co potřebují, kdyby se mohla splnit všechna jejich přání, neměli by žádný stimul k sociálnímu životu a žili by v úplné vzájemné izolaci.


Co je krásné? Co je čestné? To je pouze honba za přízraky, to je čistě chimérické. V okamžiku, kdy by zlo přestalo existovat, společnost by propadla zkáze, ne-li úplné záhubě. Bez egoismu by se nebylo dospělo k civilizaci, kultuře a moderní kapitalistické ekonomice, neboť tak zvané ctnosti by to nejen nedokázaly, ale přímo znemožnily. V bajce učiní Zeus zázrak a v úlu jsou najednou všechny včely dokonale mravnými. Nikdo nekrade, nepodvádí, každý platí dluhy atd. Všechno je to krásné, ale chod úlu se zastaví v naprosté letargii a včelstvo by zahynulo, kdyby nebyly obnoveny původní „nemravné“ poměry. S egoismem zmizel totiž i duch soutěživosti, nápaditost, iniciativa, snaha vyniknout, touha po sebeuplatnění atd. Autor rozvádí nectnosti všech společenských vrstev, pranýřuje je, ale současně ukazuje, jak jsou v rámci celku společnosti prospěšné pro obecné blaho. Kdyby příroda (či Bůh) chtěla vytvořit člověka šťastného, nemohla pro něj najít nešťastnějšího daru než morální smysl.


Také Václav Klusoň v časopise Listy – dvouměsíčník pro kulturu a dialog (číslo 3/2003) se velice trefně vyjádřil k Mandevillovi v článku Počestní darebové v ekonomické transformaci.


Václav Klusoň píše: Kniha vyvolala velký skandál a vzrušení, protože údajně propagovala atheismus, kazila morálku a mládež. Mandevillovi byla proto udělena „hodnost“ Lorda Nejvyššího Satana, jejímž nositelem v 16. století byl i Thomas Hobbes. Mandeville byl pak dvakrát zažalován před velkou porotou, která knihu prohlásila za závadnou, což jí zajistilo trvalé místo v dějinách společenských věd. Dostávalo se jí též příkrých odsudků z kazatelen, včetně biskupů; John Wesley (zakladatel metodistické církve) prohlásil, že tolik špatností nevyslovil ani Voltaire, ve Francii byla kniha zakázána a úředně spálena. Podobné ohlasy byly zaznamenány v Irsku, Německu i v Americe. Jediný z tehdejších intelektuálů, který se o knize příznivě vyjádřil, byl Dr. Samuel Johnson (1709-1784), který prohlásil, že ho bajka nejen nepohoršila, nýbrž že mu široce otevřela oči, co se týče reálného života. Stručně řečeno, příčinou velkého pohoršení byla základní teze, že civilizace závisí na neřestných sklonech a že není důsledkem našich ctností, nýbrž vlastností, jež Mandeville nazval nepravostmi.


Bajka o včelách mu zajistila světovou proslulost. Zemřel v plném zdraví na chřipku 21. 1. 1733 a jako „kacíř“ nebyl sťat ani upálen.


Několik úryvků:


Podvod, přepych a pýcha spolu žíti musí,

vždyť prospěch z toho máme všichni!

Hlad, hrozný to osud bezpochyby,

leč kdo bez něho prospíval by?

Nevděčí-li snad vína plod více nebo méně

proschlé, sešlé a pokroucené révě,

jež rostliny ostatní dusí a do dřeva roste,

ušlechtilým ovocem nás však obdařuje,

jestliže vázána a klestěna je…

A tak neřest užitečnou nalézáme,

když spravedlivě seříznuta a upoutána je.

Samotná ctnost však národy neuživí;

jen lesk, nádhera a přepych je vzkřísí,

a zlatý věk svobodu pro hřích

i počestnost nabídne…

V nadbytku, stravě i v oblečení,

podivná a směšná neřest spočívá;

je však právě tím, co kola obchodu roztáčí.

Zákony i oblečení

rovným dílem objekty proměnlivosti se staly;

to, co ještě před nedávnem dobrým bylo,

již po půl roce hřích přivodilo.

A tak včely i zákony své neustále měnily,

další však mezery v nich znovu a znovu nalézaly

a své chyby novou proměnlivostí napravovaly;

tu však moudrost žádná předvídat nemůže…

Tak neřest důmysl živí,

jež s časem a s přičinlivostí spojena,

životu pohodlí a potěšení natolik dává,

že i velmi chudí lépe nežli bohatí

kdykoliv předtím žijí.

A ničeho více již není jim třeba…

Ctnost pouhá nezpůsobí,

by v lesku žil národ celý.

Věk zlatý kdo chtěl bys zavést zas,

ctností i neřestí zem spas.


Miliony lidí si vzájemně marnivost a žádostivost dopřávají, takže ač každá část plna neřestí, celek přesto rájem je. Na alegorii své básně Mandeville vybudoval tezi, že neřest je základem prosperity a štěstí národa. V tomto přesvědčení nebyl ostatně sám; kupř. představitel vrcholné scholastiky Tomáš Akvinský mimo jiné napsal: Mnoho užitečného by se neuskutečnilo, kdyby všechny hříchy byly striktně zakázány, resp. kdyby lidé nehřešili. V literatuře je často citována Mandevillova myšlenka, že …i nejhorší z davu může učinit něco pro společné dobro. Pravdivost tohoto svého tvrzení dokládal na příkladu s lupiči a zloději, kteří ač jsou pro společnost velmi škodliví, přesto jsou i užiteční; kdyby totiž všichni lidé byly důsledně čestní a poctiví a nikdo by neoprávněně nezasahoval do toho, co není jeho, potom by …alespoň polovina kovářů celé země zůstala bez práce. Nastal by nadbytek řemeslníků, kteří dosud vlastníky před zloději zabezpečovali. Loupežník, který na cestách cestující přepadá a obírá, je užitečný tím, že nepoctivě získaný majetek utrácí, příp. rozdává chudým, čímž poskytuje obživu mnohým. Dokonce je-li lapen, uvězněn či popraven, mají z toho prospěch strážci pořádku, soudci, dozorci vězňů i popravčí. Pro daleko otřesnější příklady tohoto druhu bychom nemuseli chodit daleko zejména dnes. Vysoké náklady a ztráty spojené s kriminalitou se na druhé straně mění v příjmy a zisky; zlo tak alokuje ekonomické zdroje. Je namístě otázka: je to jiná alokace nežli ta, která by probíhala pod patronací dobra a cti? Která z nich je efektivnější, když dobro a zlo jsou tak relativní. Jak by na tuto otázku asi opověděli Mandeville nebo Tomáš Akvinský, jak si na ni odpovíme my?


Nečestné jednání je vlastně čestné a veřejně prospěšné. Mandeville chápal potřebu plné zaměstnanosti právě v souvislosti s platností svého paradoxu: Veliké umění, jak učinit národ šťastným a tím, co nazýváme vzkvétajícím, spočívá v tom, dát každému příležitost k zaměstnání… Od této politiky, nikoliv od malicherných nařízení o marnotratnosti a spoření, lze očekávat velikost a štěstí národů. Ať hodnota zlata a stříbra stoupá nebo klesá, uspokojení všech společností bude vždy závislé na plodech země a práce lidí, které, sloučené dohromady, jsou pokladem mnohem bezpečnějším, nevyčerpatelnějším a reálnějším než všechno zlato Brazílie nebo stříbro Potosí.


Po převratu u nás došlo k obrovitému obohacování všech těch, kteří neváhali nestydatě porušovat nejen právní, nýbrž i morální normy. Současní tuneláři a podvodníci, kteří při privatizaci nějakým nečestným a nelegálním způsobem nabyli velikého jmění, budou posléze v budoucnosti ve vlastním zájmu dbát na to, aby se to již neopakovalo, aby právě jejich vlastnictví již bylo chráněno, aby se dodržovaly zákony a základní normy morálky. Jinými slovy řečeno, současné „neřesti“ a nepoctivé jednání privatizátorů se koneckonců někdy v budoucnosti obrátí k obecnému dobru, protože i tito lidé budou usilovat o nastolení právního řádu. Současní darebáci se posléze stanou počestnými a začnou ve větší míře zalidňovat i českou kotlinu. Jednou k tomu zajisté dojde, jako k tomu došlo i v Americe, kde „loupeživí baroni“ šedesátých a sedmdesátých let devatenáctého století se posléze stali počestnými, velmi zámožnými, a proto i velmi váženými občany. V očích veřejnosti se darebáci mohou stát počestnými velmi rychle, pokud se ovšem domohou většího majetku. Vlastnictví totiž propůjčuje nejen moc, nýbrž i vážnost. Veřejnost velmi rychle zapomíná, jakým způsobem ke svému majetku přišli, a i velmi nepoctivě dosažené vlastnictví se pokládá spíše za přirozené nežli za nespravedlivé. Darebáci se stávají počestnými a jejich bohatství jim propůjčuje vážnost a respekt. Adam Smith se touto otázkou podrobněji zabýval ve svém prvním slavném díle, v Teorii mravních citů. Říká v něm mimo jiné, že moudrost a ctnost nejsou jedinými objekty respektu: Často pozorujeme, že uctivá pozornost světa je daleko více zaměřována na bohaté a mocné nežli na moudré a ctnostné. Neřest a hloupost mocných jsou daleko méně posmívány nežli chudoba a slabost…


Počestní a vážení občané by měli Mandevillovi postavit jako svému patronu monumentální sochu, kterou by mohli umístit třeba v hale dnešního ministerstva financí, nebo ještě lépe v hale Fondu národního majetku, aby budoucím generacím připomínala ten velký zázrak, který se v dobách ekonomické transformace stal; jak někdejší darebáci se stali počestnými. To by je zajisté naplnilo velkou úctou a vděčností k muži, který žil před třemi stoletími a který – kdyby se mohl vrátit – by jim i dnes porozuměl. Mandevillova socha – jako symbol počestného darebáctví.


K. R. Popper: …neboť vláda, která zřizuje instituce pro kontrolu zbraní a gangsterů, ale nikoliv instituce pro kontrolu moci peněz, má sklon k tomu, aby se dostala pod vliv této moci. V takové zemi může vládnout nekontrolovaný gangsterismus bohatství.


Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku