Vyklepáno z knih: Běžný život ve středověku

Reklama


Verdon – Volný čas ve středověku

Nepracovalo se kolem devadesáti dnů v roce (neděle a 40 svátků). O svátcích Nanebevstoupení Páně a apoštolů, v Pondělí velikonoční, o Svatodušních svátcích a dva dny po Božím těle se nesmělo pracovat vůbec. To platilo i o následujících svátcích: 3. a 6. ledna – svátek svaté Jenoféfy a Tří králů, 2. února – svátek Očišťování Panny Marie, 25. března – svátek Zvěstování Panny Marie, 1. a 3. května svátek sv. Jakuba Menšího a svátek sv. Filipa, svátek Nalezení sv. Kříže, 24. června – svátek narození Jana Křtitele, 22. a 25. července – svátek Máří Magdalény, svátek sv. Jakuba Většího a svatého Kryštofa, 1. a 10. a 15. a 24. srpna – svátek sv. Petra, svátek sv. Vavřince, svátek Nanebevzetí Pany Marie, svátek sv. Bartoloměje, 8. a 14. září – svátek Narození Panny Marie, svátek Povýšení sv. Kříže, 9. října – svátek svatého Diviše, 1. a 2. a 11. listopadu – svátek Všech svatých a Dušičky, svátek svatého Martina, 6. a 25. prosince svátek sv. Mikuláše a Boží hod vánoční. (O takovém množství svátečních dnů si můžeme dnes nechat pouze zdát!)


Připočítejme ještě mrazy, které v některých řemeslech způsobovaly přerušení práce, získáme kolem 190 pracovních dnů a kolem 70 dalších dnů, kdy byla pracovní doba omezena. Spočteme-li tedy pracovní dny, nebylo jich více než čtyři až pět v týdnu!


Stanovy pekařů: Pekař nesmí péci ani na Boží hod, ani následující den a ani třetí den. Péci se může až čtvrtý den po Božím hodu. V sobotu a v předvečer svátků museli přestat vkládat chléb do pece v pět hodin večer.


Studenti univerzit (ve 14. století) měli vakace od 28. června do 25. srpna, to se týkalo studentů fakulty svobodných umění, od 28. června do 15. září měla vakace teologická a právnická fakulta.


Masopust – bezuzdné oslavy: „Tito bídní křesťané otupělého ducha a těla, kteří se po tři dny cpou jídlem, oddávají se neřestem, opilství a dalším zhovadilostem, se nacpou až k prasknutí a v tomto hýření neustanou až do půlnoci na masopustní úterý. Teprve pak budou vůbec schopni začít dodržovat velikonoční půst.“


Až nařízení z 10. ledna 1397 (ve Franci) zbavilo honebního práva všechny neurozené lidi, s výjimkou příslušníků církve a měšťanů žijících z renty. Honební právo, které bylo zpočátku naprosto přirozenou záležitostí, se tak stalo součástí majetkového práva a začalo být výsadou mocných. Lov, původně otevřený pro všechny, se postupem času stal téměř monopolem šlechty.


Člověk se obyčejně stará jen o to, aby nemusel nic dělat a aby se mohl oddávat pýše, lakotě, hněvu, lenosti, obžerství, blahobytu nebo tělesné touze, neboť díky svým třem nepřátelům – ďáblu, světu a tělu – myslí spíše na zlo než na dobro.


Nedbají o spásu své duše a mnohem větší potěšení nalézají ve štěkotu svých psů než ve zpěvech andělských. Jakmile nebe zrůžoví prvními červánky, lovci poslouchají spíše zvuk loveckého rohu než kostelní zvony a farářův hlas rádi vymění za štěkot svých chrtů.


A copak války nebyly pro mnohé šlechtice jenom hrou?


Lucien Febre: Středověk byl obdobím neustálé podvýživy, čas od času přerušované obrovskými žranicemi.


Řehoř Tourský: "Když se dojedlo, obvykle se sklidilo ze stolu a hosté pokračovali v pití, dokud se nezpili do němoty. Hosté zůstali sedět na lavicích a vypili tolik vína, že pak spali po celém domě, podle toho, kde kdo z nich upadl. Stříbrné nádobí bylo jediným luxusem královských hostin. Král Gontram prohlásil o jídlech, která mu nosili, že stříbrné nádobí pochází z Mumolu, a před očima svých hostů rozbil patnáct stejných podnosů a nechal si z nich pouze jeden a pak ještě další za sto sedmdesát livrů.“


***


Montanari – Hlad a hojnost

Dějiny stravování v Evropě: Zkyslé víno, plesnivý chleba, shnilé ovoce, zkažené sýry a podobné poživatiny mají být dány stranou pro rituální almužnu chudákům, píše Petr IV. Aragonský ve spise Ordinacions.


Rolník Zuco Padella chodil na broskve do zahrady svého pána messera Lippa. Když ho odhalili a lapili do pasti na zvířata, „umyli“ ho vařící vodou a rázně ho napomenuli: „Příště nech na pokoji ovoce pánů a jez si svoje. Tím je řepa, česnek, pórek, cibule a šalotky s čirokovým chlebem.“


Jiné pokrmy byly pro pány a jiné pro rolníky.


Venkované kromě svátečních dnů jedí jako prasata. (Vůbec zde nenajdeme stopu údivu a ani stín lítosti.)


Úslužné názory lékařů a literátů.


Než podali pokrmy na stůl, s velkou slávou je nosili po nádvoří paláce, aby je ukázali lidu a ten spatřil tolik nádhery.


Málo jíst prospívá zdraví – jenže tak o tom může přemýšlet jen ten, kdo jí hodně, nebo alespoň může jíst hodně. Hladoví, skutečně hladoví lidé vždy toužili po tom, aby se mohli nacpat k prasknutí. A občas to i dělali, častěji si o tom však nechali jen zdát.


Jen velmi bohatá společnost si může dovolit oceňovat chudobu.


„Zítra mám přednášet o Noemově opilství, a proto dnes večer budu pít, co hrdlo ráčí, abych o té špatnosti mohl hovořit jako odborník.“ Doktor Cordato odpověděl: „To v žádném případě! Měl byste učinit opak.“ A Luther na to: „Každé zemi je jistě třeba odpouštět její nedostatky. Češi se přecpávají, Vandalové kradou, Němci pijí jak najatí žoldáci, a tudíž, drahý Cordate, jak chcete chválit Němce, který dokáže milovat hudbu i ženy, jen když je opilý?“


Konzumace vína nebo piva dosahovala v minulosti nepředstavitelně vysokých hodnot. Jen málokdy dojdou badatelé ve svých výpočtech k hodnotě menší, než je litr vína na osobu denně. Častěji se hovoří o dvou, třech, dokonce i čtyřech litrech. Ovšem i před rokem 1.000 lze vyvodit podobné výsledky. Ještě vyšší byla spotřeba piva. Ve Švédsku se v 16.století konzumovalo čtyřicetkrát víc piva než dnes. Anglické rodiny v 17. století spotřebovaly zhruba tři litry piva na osobu denně (do výpočtu byly zahrnuty také děti).


Žízeň byla mnohem palčivější než dnes. Byla „nesmírná jako oceán“, vzhledem k tomu, že se dávala přednost potravinám naloženým v soli – maso, ryby, sýr apod.


Někteří lidé, píše v roce 1551 Johann Brettschneider, potřebují tento nápoj k životu víc než jídlo, je nezbytný pro všechny muže, ženy i starce, zdravé i nemocné. Víno se používalo také běžně k „úpravě“ vody, jež se téměř nikdy nekonzumovala čistá. Bylo totiž nesmírně obtížné získat čistou pitnou vodu (tento problém trval přinejmenším do 19. století) a alkohol fungoval do jisté míry jako dezinfekce.


Společenský a rituální charakter pití na schůzkách spolků a bratrstev, při rodinných přípitcích, ve venkovských a městských šencích a krčmách. Jev opilství, proti němuž odhodlaně a bezvýsledně bojovali křesťanští kazatelé, měl ryze kolektivní dimenzi.


Rediker Marcus: Využívám právní záznamy k napsání dějin pracujících lidí, kteří nezanechali žádné vlastní záznamy. Masakry bezejmenných lidí, kteří postavili materiální základy moderního světa a nečekalo je za to nic, jen zapomenutí. Jsem hrdý na svoji rodinu, která byla tvořena horníky, pachtýři a dělníky všech možných oborů. Někteří zločinci jsou ve své době, dokonce i v naší, hrdiny. Všechno to záleží na tom, zda se člověk dívá na dějiny zdola nebo shora. Praktické myšlenky demokracie, rovnosti, komunismu a odporu proti otrokářství nevznikly v hlavách filosofů nebo státníků, ale spíše v činech pracujících lidí.


Sbírky Britského muzea: Anglie jako koloniální mocnost měla sílu a prostředky opatřit si téměř cokoliv a nebyly jim proti mysli ani věci doslova kradené. Vezměte jen všechny ty uřezané hlavy soch z čínských chrámů, které dnes zdobí velká světová muzea.


***


Le Goff – Za jiný středověk

My, barbaři, máme přirozenou výhodu: vyšší třídy sice mají kulturu, ale my máme o to více životního tepla.


Křížové výpravy: Lid odcházel s představou, že bude žít ve Svaté zemi. Právě chudí, kteří při dobrodružné výpravě nemají co ztratit, jsou pravou duchovní silou křížové výpravy.


Výprava dětí roku 1212: Výraz děti znamená lidi chudé a prosté, nejbědnější obyvatele venkova, především ovčáky.


Mladý Michelet: Proudy drahocenných slz středověku se slily v průzračné legendy, nádherné básně, a když vytryskly k nebi, zkameněly v monumentální katedrály, které měly dosáhnout až k Bohu! Když sedím na březích této velké poetické řeky středověku, poznávám v ní podle barvy vody různé prameny.


Starý Michelet: Prošel jsem desetkrát sto let středověku s očima zaslepenýma legendami, s hlavou popletenou scholastiky, místy odzbrojen svým mladickým obdivem ke sterilitě onoho světa, v němž lidský duch strádal, až zchřadnul. Svět prázdnoty a nadutosti. Ze zakázané filozofie vzešla bezpočetná armáda hašteřivců, závažná a zarputilá disputace o prázdnotě a o ničem… obrovské vojsko synů školy, zrozených ze vzduchu a nadutých slov. Všechno je matné a nic nemá jasné kontury.


Michelet u sezení se saint-simonovci: Na jedné slavnostní seanci, kam jsme byli Quinet a já přizváni, jsme s úžasem sledovali, jak v tomto bankovním náboženství přežívá hierarchie, kterou jsme považovali za zaniklou. Spatřili jsme duchovenstvo a jeho papeže. Staré, údajně nepotřebné náboženství se tu vracelo do života se vším, co je na něm nejhorší: zpověď, duchovní vedení, nic mu nechybělo. Kapucíni byli zpátky, bankéři, podnikatelé… Kéž by byl středověk odstraněn v pravý čas, oni jej totiž vyloupili. To už se mi zdálo příliš.


V Janově jsou peníze drahé v září, lednu a v dubnu, kdy lodě vyplouvají na moře. V Římě nebo tam, kde se právě nachází papež, se cena peněz mění podle počtu uvolněných beneficií a podle toho, je-li papež na cestách, protože cena peněz vždy vyskočí tam, kde právě pobývá. Ve Valencii jsou peníze drahé v červenci a v srpnu kvůli obilí a rýži. V Montpellieru bývají tři jarmarky, které způsobují velikou drahotu peněz.


Řeč o lidu není řečí lidu.


Spis Tabula Exemplorum z 13. století: Vzhledem k tomu, že lichváři kupčí jen s nadějí na peníze, neboli s časem, prodávají den a noc. Ale den je časem světla a noc je časem klidu; prodávají tudíž světlo a klid. Nebylo by proto spravedlivé, aby se jim dostalo věčného světla a klidu?


Tři funkce čarodějnic: léčit, přimět k lásce a oživovat mrtvé. Velkou revoluci čarodějnic bychom mohli nazvat rehabilitací útrob a trávicích funkcí. „Nečiníme nic nečistého ani odpudivého.“


14. století: Černý mor pustoší zemi a usmrcuje třetinu lidí. Papež je sesazen. Páni jsou pobiti, pozavíráni a hojí se na nevolnících, které sdírají z kůže. Epileptický záchvat doby začíná nevolnickou válkou, jacquerií. Šílenství dohání lid k tanci.


Nemocemi středověku byly obecně především hlad, únava a chudokrevnost.


Doba 14. století je charakteristická pro hospodářství, které se ještě řídí rytmem zemědělských prací, bez spěchu, beze snahy o přesnost, bez obav o produktivitu, a pro společnost, která je obrazem své doby, tj. střízlivou a zdrženlivou, bez přehnaných tužeb a nároků a prakticky neschopnou vyvinout kvantitativně vyšší úsilí.


Nona byla původně ustanovena přibližně na dobu dnešních 14 hodin odpoledne, nakonec se ustálila kolem poledne. Tato změna bývá připisována klášterním kruhům – údajně měly čím dál méně trpělivosti čekat tak dlouho na dobu jídla a odpočinku, když den začínal ještě před rozbřeskem. Záludné uspíšení nony by tak bylo jedním z aspektů klášterního úpadku. Toto vysvětlení literatura nepotvrzuje a připadá mi velmi laciné. Nona je totiž také přestávka dělníka, který pracuje na městském staveništi a řídí se církevním časem zvonů.


Zvláštní je, že první, kdo žádá o prodloužení pracovního dne, jsou samotní dělníci. Je to vlastně prostředek ke zvýšení jejich mezd, požadavek přesčasových hodin, jak bychom řekli dnes.


Koncem 14 století je již zřejmé, že podnětem k dělnickým bojům již není přímo mzda, nýbrž délka pracovního dne.


Filip Smělý 19. ledna 1322 povoluje noční práci.


Nařízení z roku 1325: Dělníci podle vyzvánění vlastního zvonu, který nechali zavěsit na městskou věž a který se odlišuje od ostatních zvonů, se mají každý den ráno vypravit ke své práci, kdy se mají odebrat k jídlu a kdy se mají po jídle vrátit ke své práci a také kdy mají večer zanechat práce. Tomu, kdo neuposlechl výslovného signálu byla vyměřena pokuta. Když se dělníci zvonu zmocnili a použili jej k vyhlášení své vzpoury, stihly je ty nejtvrdší tresty: 60 liber pařížských pokuty každému, kdo použije zvon k shromažďování lidu a kdo přijde ozbrojen (holí). Každému, kdo použije zvon ke svolání vzpoury proti králi, konšelům či městskému správci zvonu, hrozí nebezpečí ztráty života.


Přísný svatý Kolumban trestal zpoždění modlitbou a zpěvem padesáti žalmů nebo udělením padesáti ran.


V renesanci bývala nula na hodinových strojích někde v poledne, jinde o půlnoci, jinde při východu a jinde zase při západu slunce. Zmatky – v každém městě jinak. Ke sjednocení dojde až v 19. století – železniční řády.


Zahálčivý člověk, který utrácí svůj čas a neměří jej, je podoben zvířatům a nezaslouží si, aby bylo považován za člověka.


Měšťan a obchodník pracuje pouze dopoledne, na rozdíl od ostatních pracujících jen půl dne. Po obědě nastává čas odpočinku (spočinout na hodinu), pak zábavy a návštěvy. To byla doba volného času a společenského života zámožných.


Král musí mít lidi na modlitbu, lidi na válku a lidi na práci. (U Skythů – pohár, sekera a pluh.)


Adalberon z Laonu osočil clunyjské mnichy, že jsou pány početného davu otroků.


Existují přeborníci, kteří postupují boží soudy místo samotných provinilců. Křesťanství odsuzuje textilní dělnice protože se významnou měrou podílejí na prostituci. Patrně na tom bude díl pravdy, uvědomíme-li si, jak mizernou mzdu holky dostávaly.


Zákazy noční práce ve své podstatě chránily řemesla před nekalou konkurencí.


Při výstavbě Notre Dame skupina prostitutek požádala biskupa o svolení darovat jedno vitrážové okno Panně Marii. Žádost uvedla biskupa do rozpaků, radil se o ní a nakonec ji zamítl.


Tomáš z Chobhamu: Jestliže se prostitutka voní a krášlí z toho důvodu, aby se stala přitažlivou falešnými půvaby, a předstírá krásu a vnady, jimiž není obdařena, pročež si zákazník kupuje jenom to, co vidí, což je v tomto případě klam, prostitutka se dopouští hříchu a nesmí si ponechat zisk, který z toho vytěží. Kdyby ji totiž klient mohl spatřit takovou, jaká ve skutečnosti je, nedal by jí víc než jeden obolus, ale poněvadž se mu zdá krásná a skvělá, dá jí celý denár. Potom si holka smí ponechat jen jeden obolus a vrátit zbytek zákazníkovi, jehož podvedla, nebo ho dát církvi či chudým.


Roku 1361 synodální status diecéze Tournai zakazuje kněžím zaměstnání krčmáře, řezníka, herce a tkalce.


Burgundský zákoník polovina 7. století: Za zabití oráče, pasáka vepřů, pasáka ovcí a ostatních otroků se zaplatí pánovi 30 sous. Za zabití tesaře 40 sous, za kováře 50, za zlatníka 150 sous!


Opisování rukopisů je chápáno jako manuální práce, tudíž jako forma pokání. Měli ovšem lepší stravu a lepší oděv, aby mohli podávat dobrý výkon.


Tomáš Münzer: Všechno jmění společné. Téměř všechny kláštery spočívají na komunistickém řádu.


Zásady socialismu se táhnou jako červené pásmo všemi věky a tu a tam též vstupují do života jako Peru pod Mungo Kapakem, jezuitský stát v Paraguayi, Obec ochranovská, za reformace Řád bratří a sester svobodného ducha…


Řehoř I. pravil: Země jest všem lidem společná a přináší tudíž také plody své ke společnému užívání všech.


Svatý Tomáš: Věci vnější nejsou majetkem člověka, nýbrž majetkem božím. Člověku jest toliko svěřeno dočasně je užívati.


Caesarius z Heisterbachu: Každý boháč je buď zloděj, nebo dědic zlodějův! (Každé vlastnictví jest krádež, opakovali po něm osvícenci.)


Řehoř VII. prohlašoval stát za výplod hříchu, za dílo ďáblovo, za příčinu zla.


Papež Jan XXIII. (zemřel v roce 1334) prohlásil za kacířství názor, že by Kristus a apoštolové byli bývali bez majetku. (Holt původní chudoba se stala nepohodlnou.)


Středověk: zmizelo divadlo, cirkus, stadion i lázně.


Mnich Helinand z Froimontu: Verše o smrti: Tělo vykrmené, tělo ušlechtilé/ je jen košilí tkanou z červů a plamenů./ Tělo je ničemné, páchnoucí a poskvrněné.


Tělo, tyto odporné šaty duše. Přesto ale tělo nakonec vstává z mrtvých a spása může proběhnout pouze s tělem a skrze tělo.


Démoni si pohrávají s duší jako s míčem.


Svatý Martin upadl, protože do něho strčil ďábel, a nějak moc si poranil tělo. (Asi byl příliš ožralý!) Anděl mu z nebe přinesl v tykvi olejíček, kterým se svatý Martin mazal a tím mírnil bolesti. Oleje přineseného z nebe samozřejmě neubývalo. Později se tímto olejem mazali králové.


Roger Bacon je ďáblem svedený mnich, koná fyzikální, chemické a optické experimenty, věří svým smyslům a ne dogmatům. Píše o ponorce, letadle, o voze a lodi poháněné vlastním pohonem…


Savonarola: roku 1498 oběšen a pak spálen, předtím drasticky mučen. Křičel z kazatelny v katedrále: Válíte se v postelích, pořádáte orgie, přežíráte se, váš život se neliší od života sviní. Elita i běžní občané Florencie ho obdivovali (Michelangelo, Botticelli, Ficino, Mirandola…). Neobyčejně vzdělaný a inteligentní, považován za proroka. Kázal proti bohatství, prosazoval rovnostářství.


Jeho spolupracovník – mnich: „Upalte mne co nejdříve, abych mohl Bohu referovat, co se tady děje.“


Kardinál Romollino po rozmluvě s mučeným Savonarolou odmítl pokračovat v procesu, odolal i nátlaku papeže. Prý mu dle legendy prorok Savonarola předpověděl budoucnost.


Foto: Massimo Montanari

Přejít do diskuze k článku