Vyklepáno z knih: Blaise Pascal – Myšlenky

Reklama


Blaise Pascal (1623 – 1662) byl francouzský matematik, fyzik, spisovatel, teolog a náboženský filosof. V pouhých sedmnácti letech napsal Pojednání o kuželosečkách, které ocenila Pařížská královská akademie a Descartes je pokládal za práci jeho otce.

Pascal patří mezi předchůdce vynálezců moderní počítačové techniky – v roce 1642 sestrojil jako pomůcku pro svého otce první mechanický kalkulátor, schopný sčítat a odčítat, známý pod jménem Pascalina. Během života jich pak nechal vyrobit ještě více než 50 kusů, různě zdokonalených. Proto po něm byl nazván programovací jazyk Pascal. Spolu se svým starším přítelem Fermatem vytvořili základy teorie pravděpodobnosti a pojem „matematické naděje“. Na jeho práce o celočíselných řadách a o úplné (matematické) indukci se odvolává Leibniz v souvislosti s infinitesimálním počtem, o nějž se od roku 1650 také živě zajímal. Také formuloval tzv. Pascalův princip: tlak v kapalině se šíří všemi směry stejně. Na tom je založena celá hydraulická technika. Na jeho počest se proto jednotka tlaku nazývá Pascal.

Kniha „Listy venkovanovi“ vyšla anonymně a vyvolala veliký skandál. Král Ludvík XIV. ji nechal roku 1660 veřejně spálit a odsoudil ji i papež, přesto se hojně četla. Voltaire napsal: Pascal byl dobrý matematik a fyzik, ale špatný teolog, popudlivý jako krocan, mrzutý jako hypochondr. Listy provinciálovy jsou nesmrtelné selhaniny, v nich pisateli nešlo o to, aby mluvil pravdu, ale aby bavil obecenstvo. Pascal proti každé myšlence postavil myšlenku jí odporující.

Pascalovým hlavním filosofickým a teologickým dílem je ovšem kniha Myšlenky (Pensées), které vyšly až posmrtně. Paradox člověka, který „není ani anděl ani zvíře, a bohužel kdykoli chce dělat anděla, stává se zvířetem“, je jádrem Myšlenek. Pascal žil v době hlubokých otřesů a náboženských válek, které podryly obecnou středověkou důvěru v křesťanské zjevení, ale také v možnosti lidského rozumu.

Pascal je myslitel hluboké skepse, který – podobně jako Descartes, i když jinou cestou – zoufale hledá pevný bod nějaké jistoty poznání i života. “Nemohu odpustit Descartovi. V celé své filosofii se snažil obejít bez Boha, ale přece jen potřeboval, aby Bůh svět na začátku postrčil a dal do pohybu; potom už ovšem není k ničemu.“ (Jiný překlad: Nemohu odpustiti Descartovi. Byl by rád v celé své filosofii se obešel bez Boha, ale přece jen potřeboval Boha, kterýž by byl dal světu šňupku, aby jej uvedl do pohybu, potom již Boha nepotřebuje.) Do této souvislosti patří i slavná „Pascalova sázka“: "Protože člověk nic neví jistě, měl by se chovat aspoň jako hráč a řídit se možnou výhrou. Ztratit nemůže nic, ale pokud má křesťanství pravdu, může nekonečně vyhrát."


***


Člověk jest jen třtina, nejslabší v přírodě, ale jest to třtina myslící. Není třeba, aby se celý Vesmír zdvihl k jeho zničení, pára, kapka vody stačí, aby ho zabila. Ale i kdyby jej Vesmír zničil, ještě by byl člověk vznešenější nežli to, co jej zabíjí, poněvadž ví, že umírá a zná převahu, jakou má Vesmír nad ním, Vesmír to neví. Všechna naše důstojnost zakládá se tedy na myšlence. Odtud máme se povznášeti a nikoli z  prostoru a času, jichž bychom nedovedli vyplniti. Pracujme tedy, abychom dobře myslili, toť princip mravnosti. Svoji důstojnost hledati nám nikoli v prostoru, ale ve spořádání své myšlenky. Nepřibude mě, budu-li míti země – prostorem Vesmír mne obsáhne a pohltí jako bod, myšlenkou já jej obsáhnu. (Jiný překlad: Člověk je jen stéblo, ubohá třtina, a kapka vody ho může zničit. Ale je to myslící stéblo: i kdyby ho Vesmír rozdrtil, člověk zůstane vznešenější než to, co ho zabilo, protože ví, že umírá a jakou má nad ním Vesmír převahu. Vesmír o tom neví nic.)

Člověk je nic proti nekonečnu a vším proti ničemu. Jest středem mezi ničím a vším.

Představme si množství lidí v okovech a všechny odsouzeny k smrti, z nichž několik každého dne před zrakem ostatních jest usmrceno, a ti, co zbývají, vidí svůj vlastní stav ve stavu svých bližních a hledíce na sebe navzájem bolestně a beznadějně, očekávají, až na ně dojde řada. Toť obraz stavu lidského.

Není pochyby, že doba tohoto života není než okamžik, že stav smrti jest věčný, ať je jakékoliv povahy.

Člověk, jenž tolik dní a nocí zuří a zoufá nad ztrátou úřadu nebo nad nějakou domnělou urážkou na cti, jest tentýž, jenž ví, že smrtí všecko ztratí a není pro to zneklidněn ani pohnut.

Zábava: Protože lidé nedovedli léčiti smrti, bídy, nevědomosti, rozhodli se, aby se učinili šťastnými, že na to nebudou myslit. Jediné co nás těší v naší bídě, jest zábava a přece jest to největší z našich běd. Kdo chce poznati nicotnost lidskou, ať přemýšlí jen o příčinách a následcích lásky. Příčina jest jakési „cosi“ a následky jsou ohromné. Toto „cosi“, taková maličkost, že ji nerozeznáváme, otřásá celou zemí, knížaty, vojsky, celým světem. Nos Kleopatřin, kdyby býval kratší, celá tvářnost země byla by se změnila.

Cromwell chtěl zhubiti všecko křesťanstvo, královská rodina byla ztracena a vláda jeho rodu by byla na věky mocná, kdyby nebylo pískového zrníčka, které se mu dostalo do močovodu. I Řím se před ním třásl, ale že ten drobný písek se tam usadil, zemřel, rodina jeho pokořena, nastal mír, a král znovu dosazen.

Naše myšlenky jsou zaměstnány minulostí a budoucností. Na přítomnost takřka nemyslíme a myslíme-li na ni, to jen aby nám bylo jasno, jak si vésti v budoucnosti. Přítomnost nikdy není naším cílem. Minulost a přítomnost jsou naše prostředky, jediná budoucnost je naším cílem. A tak nežijeme nikdy, ale doufáme, že budeme žíti, ale protože se stále chystáme býti šťastni, jest nezbytné, že nejsme šťastni nikdy.

Přejeme si pravdy a nalézáme v sobě jen nejistotu. Hledáme štěstí a nalézáme jen bídu a smrt. Nejsme schopni nepřáti si pravdy a štěstí a nejsme ani schopni ani jistoty ani štěstí. Tato touha jest nám ponechána i proto, aby nás trestala a proto, aby dala cítiti, odkud jsme klesli. Jaký přízrak jest tedy člověk? Jaká zvláštnost, jaká nestvůra, jaký chaos, jaká směs odporu, jaký div! Soudce všeho, ubohý červ pozemský, strážce pravdy, stoka nejistoty a bludu, sláva i vyvrhel Vesmíru. Věz tedy, pyšný, jaká sám sobě jsi záhada. Pokoř se, rozume bezmocný, ztichni tvore ubohý, poznej, že člověk člověka nekonečně přesahuje a pouč se u svého pána o svém pravém stavu, jehož neznáš. Slyš Boha. Jest dosti světla pro ty, kdož touží jen viděti, a dosti tmy pro ty, kdo se kloní opačně.

Marně lidé hledáte v sobě lék na svoji bídu. Všecko vaše poznání přivésti vás může jenom k vědomí, že v sobě nenajdete pravdy ani dobra. Filosofové vám to slíbili, ale nedokázali.

Kdyby dělník každou noc po dvanácte hodin byl ve snách králem, myslím, že by byl takřka stejně šťasten jako král, jež by každou noc po dvanáct hodin snil, že jest dělníkem.

Ten, kdo miluje někoho pro krásu, miluje ho? Nikoli, neboť neštovice, které zabijí krásu a nezabijí člověka, způsobí, že ho už nebude milovati. A miluje-li mne někdo pro můj úsudek, pro moji paměť, miluje mne? Nikoliv, neboť mohu ztratit tyto vlastnosti, aniž ztratím sebe. Kde jest tedy to já, není-li ani v těle ani v duši? A jak milovati tělo nebo duši, ne-li pro tyto vlastnosti, které nejsou to, co tvoří já, neboť jsou pomíjející? Neboť zda milovali bychom podstatu duše něčí abstraktně i kdyby v ní byly jakékoliv vlastnosti? To není možné a bylo by to nesprávné. Nemilujeme tedy osoby, ale jenom jejich vlastnosti. Nesmějme se tedy již těm, kdo se dávají ctíti pro úřady a hodnosti, neboť nemilujeme nikoho, než pro vlastnosti vypůjčené.

Lid má zdravé domněnky, například: Raději zvolil zábavu a hru nežli básnictví, činí rozdíl mezi lidmi podle zevnějšku, pracuje pro nejisté, cestuje po moři, chodí po prkně… Poznejte tedy a vězte, že nejste než králem žádostivosti a jděte cestami žádostivosti.

Proč mne zabíjíte? I co, nebydlíte-li za vodou? Příteli, kdybyste bydlil na této straně, byl bych vrah a bylo by to nespravedlivé, kdybych vás takto zabíjel, ale protože bydlíte na druhé straně, jsem řádný člověk, a to jest spravedlivé.

Jeden poledník rozhoduje o pravdě. Pravda před Pyrenejemi, blud za nimi. Krádež, krvesmilstvo, vraždění dětí a otců, všechno počítáno mezi skutky ctnostné. Může být něco žertovnějšího nad to, že člověk má právo zabíti mne, protože bydlí za vodou a že jeho vládce má spor s mým, ač já s ním spor nemám? Jest nepochybno, že jsou přirozené zákony, ale tento krásný porušený rozum porušil všechno.

Seneca: Z usnesení senátu a z vůle lidu provádějí se zločiny.

Je to strašný pocit, když se člověku ztrácí všechno, co měl.

Dvojí omyl: vyloučit rozum a nepřipouštět než rozum.

Každá věc je pravdivá nebo falešná podle toho, z které strany se na ni podíváme.

Říkat pravdu je prospěšné pro toho, komu se říká, ale nevýhodné pro ty, kdo ji říkají, protože si vyslouží nenávist. Proto je člověk jen předstírání, lež a pokrytectví, vůči sobě i druhým.

Měl bych větší strach, že se zmýlím a zjistím, že křesťanství má pravdu, než že se nezmýlím, když v ně věřím.

Ze všeho nejhůře snáší člověk úplný klid bez vášní, bez obstarávání, bez rozptýlení a bez uplatnění. Tam totiž teprve cítí svoji nicotu, opuštěnost, nedostatečnost, závislost, bezmoc a prázdnotu. Naše přirozená povaha potřebuje pohyb: úplný klid – to je smrt.

Je málo věcí, které by nás mohly těšit, protože jen málo co nás skutečně trápí.

Je jen dvojí druh lidí: spravedliví, kteří si myslí, že jsou hříšníci, a hříšníci, kteří si myslí, že jsou spravedliví.

Spravedlnost bez síly je bezmocná, síla bez spravedlnosti tyranská.

Když jednám, musím dbát – kromě jednání samého – jak na svůj stav, přítomný, minulý a budoucí, tak i na stav těch druhých, jichž se to týká, a vidět souvislosti všech těchto věcí.

Můžeme zabíjet, aby nebyli zlí lidé? Místo jednoho tím jen naděláme dva.

Naši neschopnost dokazovat nepřekoná žádný dogmatismus. Ale máme ideu pravdy, kterou nepřekoná žádná skepse. „… a dokonce na konci každé pravdy je třeba dodat, že víme i o té opačné.

Děláme si modlu z pravdy samé, ale pravda bez lásky není Bůh, je to jen jeho obraz a modla, kterou nemáme milovat ani ctít.

Kdo se přesvědčil, že vlastnosti čísel jsou věčné a závisí na první pravdě, které se říká Bůh, nepokročil mnoho ke své spáse.

Srdce má své důvody, o nichž rozum nemá tušení.

Nejsme pováni k všeobecnému, nýbrž ke zvláštnímu.

Kdyby moje srdce bylo tak chudé jako můj duch, byl bych velice šťasten.

Bůh není Bůh mrtvých, ale živých. Vysmívati se filosofii jest opravdu filosofovati. Čím více má kdo ducha, tím více původních lidí objevuje. Lidé prostřední nevidí rozdílu mezi lidmi. Na konci díla poznáme, čím máme začíti. Příroda podala každou svoji pravdu zvlášť. Naše umění zavírá jednu do druhé, ale to není přirozené: každá má svoje místo.

Slova různě sestavená tvoří různý smysl, a smysl různě sestavený různě působí.

Bůh nekonečný bez částí: Jest bod pohybující se všude nekonečnou rychlostí, neboť jest jeden na všech místech a jest celý na každém místě. (Bůh jest kruh, jehož střed je všude a obvod nikde.)

Jednotka nezvětší nekonečna o nic, stejně jako stopa nepřidává ničeho k nekonečné míře. Konečné ztrácí se v nekonečnu a stává se pouhým nic.

Nekonečné číslo existuje – je sudé, či liché? Přidáme-li jednotku, povaha nekonečna se nemění. Sudé a liché – to je pravda pouze o každém konečném číslu.

Bůh jest. Bůh není. Rozumem nemůžete učinit ani jedno ani druhé, rozumem nemůžete hájit ničeho z obojího.

Bůh vštěpuje náboženství do ducha důvody a do srdce milostí, ale vštěpovati je v ducha i v srdce násilím a hrozbami, neznamená vštěpovati tam náboženství, ale hrůzu.

Spějeme bezstarostně do propasti, když jsme si byli dali něco před sebe, abychom ji neviděli.

Macrobius: Když Augustus se dověděl, že mezi dětmi, která dal Herodes zabíti, jimž nebyly ještě ani dva roky, byl i vlastní Herodův syn, pravil, že bylo lépe býti Herodovým prasetem než synem.

Corneile říká: Často cosi, čeho nedovedeme vyjádřit, nás překvapí, nás uchvátí a k lásce přinutí.

Duše přilnou k sobě a rozvášní se čímsi, čeho si nedovedeme vysvětlit. Není hanba člověka podlehnout bolesti a jest jej hanba podlehnouti rozkoši. Jak prázdné jest srdce lidské a jak jest nečisté.

Myslíme, že hrajeme na obyčejné varhany, dotýkáme-li se člověka. Jsou to opravdu varhany, ale zvláštní, měnivé, nestálé, jejich píšťaly nepokračují po stupnici. Kteří dovedou hráti jen na obyčejné, nedocílili by souzvuku na těchto. Jest třeba věděti, kde jsou.

Mám svoje mlhy i svůj krásný čas ve svém nitru. Zdar i nezdar mých snah málo tam působí. Bojuji-li někdy v sobě proti neštěstí, přemohu-li je, jsem veselé mysli, někdy zase jsem rozmrzelý i ve štěstí.

Nikdo se neuchrání, aby nemluvil hloupostí, neštěstí jest, vypravují-li se zajímavě.

Proč nás kulhavý člověk nepopuzuje a kulhavý duch ano? Proto, že kulhavý člověk uznává, že jdeme zpříma, kulhavý duch praví, že kulháme i my. Kdyby toho nebylo, měli bychom k němu útrpnost, nikoliv hněv.

Jak duch souvisí s tělem, člověk nepochopí a přece jest to člověk.

Přílišné mládí i přílišné stáří vadí duchu, příliš i příliš málo vzdělání, konečné krajnosti jak by pro nás nebyly, nemáme k nim vztahu, unikají nám a my jim. Příliš a příliš málo vína. Nedejte mu ho, nemůže nalézti pravdy, dejte mu ho příliš, rovněž.

Chcete, aby se o vás dobře smýšlelo? Nemluvte o sobě.

Výrazy: zlatý věk, zázrak našeho života, osudný, apod. a toto žvástání nazýváme básnickou krásou. Ale kdo si představí ženu podle tohoto vzoru, jež malé věci vyjadřuje velikými slovy, uvidí hezkou slečnu ověšenou zrcátky a řetízky, čemuž se zasměje, protože ví lépe, v čem jest půvab ženy, nežli půvab veršů.

Filosofové vnukali hnutí ryzí vznešenosti, což není stav člověka. Vnukali hnutí ryzí nízkosti, což není stav člověka.

Vyvolení nebudou vědět o svých ctnostech a zavržení o velikosti svých hříchů.

Ale jest nemožné, aby Bůh byl kdy cílem, není-li principem. Míříme zrakem do výše, ale opíráme se jen o písek a země se sesuje a padneme dívajíce se k nebi.

Jest nepravda, že jsme hodni, aby jiní nás milovali, jest nespravedlivé chtíti to. Kdybychom se rodili rozumní a lhostejní a znající sebe a jiné, nedávali bychom této náklonnosti své vůli. Ale rodíme se s ní, rodíme se nespravedliví, neboť každý směřuje k sobě. Tj. proti všemu pořádku, jest třeba směřovati k všeobecnému a sklon k sobě jest počátek všeho nepořádku ve válce, ve státě, v hospodářství, v jednotlivém těle lidském. Vůle jest tedy porušena. Rodíme se nespravedliví a porušení.

Epiktét nepostihl, že není v naší moci řízení srdce.

Epiktét: Některé věci jsou v moci naší, jiné nikoliv. V moci naší jest soud, chtění, žádost, odpor proti něčemu a jedním slovem: cokoliv je dílem naším. Není pak v moci naší tělo, majetek, sláva, hodnosti a jedním slovem: co není dílem naším.

Ve věcech tělesných panuje vlastně žádostivost, v duchovních vlastně zvědavost, v moudrosti vlastně pýcha.

Všecko co jest na světě, jest žádost těla a žádost očí a pýcha života – Epištola sv. Jana. (Kam se hrabe Freud!)

Výklad hříchu dědičného dle Židů: Myšlení srdce lidského zlé jest od mladosti jeho. Tento zárodek zlý vložen jest v člověka v hodině, kdy byl stvořen. Tento zlý zárodek má sedm jmen: zlo, neobřízka, nečistota, nepřítel, pohoršení, srdce kamenné, půlnoční vítr. Všecko to znamená zlobu, která skryta a vtištěna jest v srdce lidské.

Všecky dobré zásady jsou na světě. Nechybí než uplatnit je. (Filosofové doposud svět jen vykládali, je potřeba jej změnit, říká zase Marx.)

Jest nezbytno, aby byla nerovnost mezi lidmi, toť pravda, ale připustí-li se toto, otevrou se dveře nejenom největší panovačnosti, ale i svrchovanému tyranství. Jest nezbytno uvolniti trochu ducha, ale to otevírá dvéře největším bezuzdnostem. Naznačme hranice!

Není mezí ve věcech, zákony chtějí je stanoviti, ale duch toho nemůže snésti.

Není dobře být příliš svoboden, není dobře míti všechny nezbytnosti.

Seneca: Dobrá mysl nepotřebuje mnoho vzdělání.

Cicero: Co není hanebno, hanebným se stává jest-li schvalováno davem.

Terentius: Takový jest můj zvyk, ty jednej, jak rozumíš.

Seneca: Snadnější jest nezačíti nežli zastaviti se.

Cicero: Nic nemůže býti řečeno tak nesmyslného, co by již nebylo vysloveno některým filosofem.

Cicero: Oddáni jistým pevným domněnkám, nuceni jsou hájiti, čeho neschvalují.

Seneca: Jako ve všech věcech, tak i v literatuře trpíme nemírností.

Lidé si představují Platóna a Aristotela jen jako mudrce ve státnických hávech. Byli to praví muži a jako jiní smáli se se svými přáteli, a když se bavili psaním svých Zákonů a své Politiky, psali je, jakoby si hráli, to byla nejméně filosofická a nejméně vážná část jejich života, filosofičtější část byla žíti prostě a klidně. O politice psali jen, jako by šlo o pořádek v blázinci a tvářili se, jako by o ní mluvili jako o veliké věci, protože věděli, že blázni k nimž mluví, domnívají se býti králi a císaři. Vmýšleli se do jejich představ, aby zmírnili jejich bláznovství na zlo co nejmenší.

Největší zlo jsou války občanské. Jsou jisté, chceme-li odměnit zásluhy, neboť všichni řeknou, že mají zásluhu. Zlo, kterého bychom se mohli bát od hlupáka, jenž nastupuje vládu právem svého rodu, není ani tak veliké, ani tak jisté.

Jsou trojí lidé. Jedni slouží Bohu, když jej našli, druzí jej hledají, neboť ho nenašli, ostatní žijí a nehledají ho a nenašli ho. První jsou rozumní a šťastní, poslední jsou pošetilí a nešťastní a ti uprostřed jsou nešťastní a rozumní.

Poslední čin rozumu jest poznání, že jest nekonečně věcí, které jej přesahují. Rozum jest jistě sláb, nedospěje-li k tomuto poznání. Přesahují-li jej věci přirozené, co řekneme o nadpřirozených? Všechno naše rozumování nakonec ustupuje citu. Rozum jest ohebný na všechny strany a tak pravidla není.

Když nebylo možno, aby spravedlivé stalo se silným, učiněno bylo silné spravedlivým. Proč řídíme se dle většiny? Snad proto, že má více rozumu? Nikoliv, ale více síly. Síla jest královnou světa, nikoliv domněnka. Ale domněnka užívá síly. (Á hele, odkud čerpal Nietzsche!)

Bůh může všecko, mimo věci, které kdyby mohl, nebyl by všemohoucí, jako zemříti, býti klamán, lháti apod. (zde zase čerpal Zbyněk Fišer).

Mlčí-li tito, kameny budou mluviti. Nikdy svatí nemlčeli. Jest pravda, že jest třeba býti povolán, netřeba však čekati teprv na rozsudky Rady, abychom zvěděli, zda jsme povoláni. Mluviti máme, když je nutno.

Zneužití pravdy mělo by se trestati tak, jako zavedení lži. Lidé beze cti, bez víry, bez úcty, bez pravdy, dvojího srdce, dvojího jazyka. Svět by musel být docela slepý, aby vám uvěřil.

Psáno jest: Čas pokoje, čas boje. Ale není psáno: čas pravdy a čas bludu. Jest psáno naopak, že pravda Hospodinova zůstává navěky. Hospodin nepraví, že přišel dáti i pravdu i lež.

Jest nepravá zbožnost – zachovávati mír na úkor pravdy. Jest také nepravá horlivost, zachovávati pravdu a urážeti lásku.


Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku