Vyklepáno z knih: Bludy a lži v dějinách Aloise Hlavinky

Reklama


Alois Hlavinka (*1852 Věrovany u Tovačova †1930) Bludy a lži v dějinách, složil Alois Hlavinka, v Brně roku 1888 vydala knihtiskárna benediktinů rajhradských, nákladem vlastním. Autor náleží k polemicky bojovným obhájcům ortodoxního katolictví. Historie viděná z takového stanoviska, tedy z hlediska fanaticky věřícího katolického kněze, je docela zajímavá. I takový pohled je oprávněný, ač dost vzdálený objektivnímu vědeckému názoru. Je to pěkné počteníčko, mnohokrát mne to přinutilo k úsměvu. Docela podobné anglickému (pseudo)historikovi Paulu Johnsonovi, sběrateli drbů, klepů, pomluv a domněnek. Takové postoje k historii tedy nejsou nějakým ojedinělým jevem.

***

Cožpak může mít v historii pravdu ten, kdo nevyznává učení Ježíše Krista?

Galilei nemohl podat faktické důkazy o své teorii, nebylo jich tehdy, na tehdejší úrovni vědy, ani možné podat. U soudu řekl: Nakonec tedy vyjadřuji, že ve svém nitru ani odsouzeného názoru se nedržím, ani jsem se ho nedržel po rozhodnutí vrchnosti.

Otázka inkvizitora: „A držel jste se ho, když jste Dialog sepisoval?“

Galileo: „Nedržel.“

Vyslechl rozsudek bez řetězů a kajícího roucha, kleče odpřisáhl svou nauku. Dostal vězení jen na oko a pro jméno. K dispozici mu byl letohrádek Arcetri nedaleko Florencie. Galilei nebyl ani hodinu ve vězení. V době vyšetřovací vazby bydlel v paláci vyslance toskánského Niccoliniho. Od 12. do 30. dubna a pak zase od 21. do 24. června měl příbytek v budově inkviziční. Měl k dispozici tři pokoje a sluhu svého. Mohl se volně procházeti po mnoha prostorách – to píše on sám. Galileo v pozdějším věku oslepnul napřed na pravé oko, brzy i na levé oko – byly to tresty za tolikero křivých přísah.

Vždyť i Koperníkovi bylo dovoleno věnovat svůj spis o nové soustavě samotnému papeži. Výsledek celého případu byl: Zakázáno mluvit o nové soustavě jako o hotové pravdě. Dovoleno mluvit jako o neprokázané hypotéze. Změny, které kongregace nařídila u Koperníka, se týkala pouze názvu spisu. Místo: „Důkaz trojího pohybu Země“ muselo být: „O hypotéze trojího pohybu Země a jeho důkazu“.

V té době i Savonarola, tento učený a horlivý mnich, jež se zasazoval o nápravu mravů, nicméně zůstal věrným synem církve. Ani Galileo nikdy nevystoupil proti církvi a jejím zásadám. Pravou víru si zachoval.

Jezuita Kochaňski vydal v roce 1685 v časopise Acta eruditorum výzvu, aby se shledávaly důkazy o pohybu Země, proti kterým by se nedalo již zhola nic namítati. Liebnitz roku 1688 žádá prostřednictvím hraběte Hessenského, aby kardinálové zrušili zákaz vydaný proti Koperníkovi, jelikož hvězdáři skoro již ani nepochybují o správnosti tohoto názoru a že katoličtí učencové dostávají se u jiných do nepravého světla.

Husitství: Křesťanská Evropa byla ve středověku jednotou víry spojena v jednu velikou rodinu pod jednou vrchní hlavou. V tomto velikém křesťanském soustátí vládl zákon křesťanský a pevný řád v rodině, v obci, ve společenstvech i ve státě. Uměna i věda, občanská zavedenost i blahobyt čím dál utěšeněji vzkvétaly. Renesance zato nadsazovala cenu jednotlivce proti obecnosti a působila nezřízenou touhu po svobodě. Staré chyby tajné i veřejné se počaly odkrývati a zveličovati, mizela vážnost i důvěra k vrchnostem duchovním i světským, dávná autorita co do státu i co do církve se počala hubiti. Otřesením autority církevní otřásla se i autorita světská. Rozvraty na poli církevním nedlouho mohly trvati, aby nezaběhly zároveň na pole politické.

V roce 1857 píše Pavel Josef Šafařík Pogodinovi ohledně vydání spisů Husových: „K čemu by se také měly tisknouti? Snad aby roznítily slepé vášně lůzy? Kam by to vedlo? K novým svízelům a bídě. Nechme mrtvé v pokoji. Hus ne nominetur quidem aut urator demo.“

Proto čin Husův i Jeronýmův, že studentovi za nevěstku přestrojenému zavěsili na hrdlo papežskou bullu a dali jej provážeti po městě na veřejné posměchy poštvaného lidu, v očích rozumného muže zůstane na věky čím byl, činem pouliční sprostoty a tím, že smělou rukou sáhli na nebeskou stránku církve. Nejvíce jest litovati zúmyslného boření a rušení klášterův i kostelův a posvátných věcí v nich i ozdob uměleckých. Byliť to pokladové, kterýmž co do velikosti, skvostnosti a bohatství jejich staré Čechy nad jiné krajiny vynikaly.

Reformace prý byla hnutím ku svobodě. To právě opak jest pravdou. Jejich heslo: „Nechť skřipec jest naší snídaní a hranice naším obědem“, vyjadřuje vše. I Melanchton žádal aby Novokřtěnci zaplatili své učení životem.

Já, Martin Luther, jsem vaším apoštolem, vaším evangeliem. Kdo mé nauky nepřijme, patří v nejhlubší propast pekelnou. Panovníky, knížata a pány, kteří náležejí ku havěti římské Sodomy, všelikými zbraněmi sluší napadati a v jejich krvi ruce koupati.

Zwingli: Evangelium sitit sanquinem (Evangelium žízní po krvi).

Alžběta, zvaná dobrá královna Bětuška, dala za jeden rok popravit více lidí, než ta tzv. „krvavá“ Marie Stuartovna za celý život.

S Biblí v ruce páchaly zdivočelé zástupy hnusné neřesti a vraždily vše kolem sebe. S tyranstvím svědomí šla ruku v ruce úplná poroba občanská. V době husitské básnické umění zakrslo a zahynulo, není v celé historii literatury české doby jalovější. Hus byl pomstěn, ale krví a blahobytem vlasti. Úplné zničení dávné autority co do státu i co do církve, potáhlo za sebou také zničení národní jednoty a svornosti. Bylo nejméně patero hlavních stran. V nedostatku válek zahraničních, strojívaly se války domácí.

Táborité v roce 1420 stanovili 14 článků (a to na potupu celého království). Třeba článek druhý: Každý člověk, tím že studuje svobodná umění a stupně v nich přijímá, jest marný a zpohanštělý a hřeší proti evangeliu. Nebo článek šestý: Všechny misály, zpěvníky kostelní, všechno nářadí chrámové a roucha bohoslužebná mají se spáliti a zničiti.

Slavné druhdy království české za divadlo dáno bylo všem národům a na věky v pořekadlo přišlo.

(Jan mladší z Rabštejna (katolík) byl bratrem Prokopa. Napsal Dialog o věcech roku 1467, proboštem Vyšehradským jmenován roku 1457. Zemřel roku 1472).

Naši evangeličtí jsou teď sedmkrát horší než byli, povzdechl si starý Luther, pak pokračoval: Když jsem byl ještě mlád (tzn. před reformací) pamatuji se, že tenkrát po většině i bohatí pijávali vodu. Nyní však i děti zvykají vínu, silným vínům cizozemským a pálenkám, které pijávají na lačno. Čert v tom vězí, že nynější mládež je zpustlá. Děti neznají ani cti, ani bázně, ani kázně. Matky nehledí na dcery, nevedou je k cudnosti ani k poctivosti.

Witenberg nazývá Luther Sodomou a Gomorou a chce raději žebrotou se potloukati světem, než by se tam vrátil.

Říkal: Dříve prý lidé rádi zakládali školy, teď jich nechtějí ani udržeti.

Říkal též: Univerzity jsou peleší lotrovskou, chrámem Molochovým, synagógou zkázy a lunaparkem Antikristovým. Vysoké školy by zasluhovaly, aby je člověk rozemlel na prášek, neboť od počátku světa nepřišlo a nepřijde na svět nic pekelnějšího a ďábelštějšího.

Melanchton o Witenberských bohoslovcích: Uvedli krásnou vědu v opovržení.

Erasmus o Lutherovi: Luther nazývá Aristotelovu filosofii ďábelskou, všechna učenost jak praktická, tak spekulativní jest zatracena, všechny lidské vědy (disciplíny) vynalezl ďábel. Kde vládne lutherství, hyne věda. Jen dvojí hledá: důchodův a žen.

V reformaci rozpadla se národní jednota napřed duchovně a válkou třicetiletou nastal úplný mravní rozklad také navenek. Blaho společenského života založeno jest na víře a důvěře k bližnímu – tento základ jest podkopán. Anarchie vědecká jest následkem nekázně mravní. Když se odhodí uzda, vrhne se lid do materiálních rozkoší. Evropa stůně na ideologie, a touto nemocí zahyne.

Vyvinul-li se průmysl nekatolictvím a rozmnožilo-li se jím vnější blaho, daleko převáženo jest to neštěstím na všech stranách.

Coligni říkal králi Karlu IX.: Veličenstvo, dejte se do války se Španělskem, sic nás donutíte, abychom začali válku proti vám.

Za Bartolomějské noci bylo pobito dle různých pramenů jeden tisíc až 20 tisíc hugenotů. V Paříži pochovali dle zápisů hrobníci 1.100 lidí. Ovšem Montgomery dal jenom v samém Orthezu pobíti 3 tisíce katolíků. Hugenotští zbořili 800 kostelů, mezi nimi 50 katedrál.

Tajné sekty bratrské: chelčičtí, mikulášenci čili Jednota plačtivá.

Chelčický: Poslouchej, ale neporoučej. Válka pro jakýkoliv účel budiž prokleta. Odepři se vládě světské naprosto, byť i se ztrátou statkův a hrdla.

Pán z Perštejna po vzpouře roku 1547, které se on sám neúčastnil: Jste hlupáci a oslové, kteří se od chlapů (bratrských starostů) necháváte voditi za nos. Tito v čas protivenství seberou sítka a táhnou po svých, vy však zatím s ženami a dětmi za to odbýváte.

Po Bílé hoře: Co utrpěli Čeští bratři, utrpěli pro politické pikle a protidynastické snahy a záměry vlastizrádné, tudíž jen z příčin politických. Kněží bratrští běhají do Frankfurtu a Witemberku na to plané svěcení. Lenochové, ani školám ani obcem neužiteční voslové, mizerní klackové a zmařilí v kancelářích písaři, item zašli ne tak neštěstím a zlou příhodou, jako od pivovaruov, od karet, kostek pohořalí řemeslníci, marnotratcové, lidští pokladačové. (Napsal Brosius, děkan Litomyšelský).

Nacházejí se pohříchu kněží, kteříž kněh čítati ani se učiti nechtějí.

Václav Vratislav z Mitrovic: Když se my dobří přátelé shledáme, jiného nic před sebe nebéřeme, nežli že jeden druhého nesmírně pitím a žraním nutíme, užereme, a padne-li některý jsa ožralý se schodů, nad tím, že jsme ho tak zpravili, potěšení máme a tomu se smějeme.

Kněz Bavorský: Co jest opilství? Jest přátelská kratochvíl. Co smilstvo? Přirozená věc. Co lichva? Spravedlivý ourok. Co peycha? Vážnost. Co lakomství? Opatrnosť. Co peklo? Strašidlo.

Dne 26. května 1621 Ferdinand z 27 odsouzených na smrt prominul pěti osobám trest. (Ale kterým? To nevím, zjistit!)

Šlechta předbělohorská nebyla by uchránila Čech od záplavy německé germanizace.

Cromwel v Irsku, když ho dobyl, prodal 20 tisíc katolíků do otroctví a na hlavu katolického kněze byla vypsána cena jako na vlka – 5 liber. Úřady mohly kdykoliv domy katolíkův prohledávati, koně a majetek odnímati.

V roce 1618 odbojní stavové konfiskovali statky kapitulám v Olomouci a v Brně, vypověděli Valdštejnovi, Náchodovi, Riesenbergovi Brabantskému na Moravě, Slavatovi, Martinicovi, Jindřichovi, Zdeňkovi a Jáchymovi z Kolowrat a Václavu z Mitrovic.

Pascal byl dobrý matematik a fyzik, ale špatný teolog, popudlivý jako krocan, mrzutý jako hypochondr. Listy provinciálovy – o nich Voltaire: Nesmrtelné selhaniny, v nich pisateli nešlo o to, aby mluvil pravdu, ale aby bavil obecenstvo.

Schiller popíjel lihoviny, které chvatem trávily jeho chatrnou sílu životní. Psával na výdělek a z nouze se upsal a ubásnil. Sám Goethe věděl o jeho nemoci a nouzi, ale nepomohl. Viděl v Schillerovi člověka velmi samolibého a neobyčejného sobce. Goethe a Schiller držíce se za ruce jako pomník – je to v kovu ulitá lež! Schillerovy historické spisy jsou vlastně jen duchaplné vzdušné plody, které nejsou založeny ne vědeckém bádání, ale na chvilkových náladách a básnických dojmech. Niebuhr o jeho Dějinách třicetileté války napsal dne 15. ledna 1809: Tento podzim četl jsem Schillerovy Dějiny třicetileté války a bylo mi najednou podivením ruce sprásknouti. Nikoli že by mě byl spis dojal – ó nikoli, nýbrž s podivením, jak bylo možno, že takový spis jež není ani obstojně psán a jehož vypravování neplyne, nýbrž klopýtá a kulhá, byl označen za klasický. Čas ovšem vynese správný soud a strčí to pod lavici.

Učený nedouk Vrchlický. Don Carlos byl slabého těla i ducha, svévolný, vzdorný a ukrutný, dlouhými chorobami zakrslý, prostopášný. Dopouštěl se přestupků nemravných i politických. Marie Stuartovna zavraždila svého druhého manžela a měla cizoložný styk s hrabětem Bothwellem – to vše je lež, kterou vymyslel Schiller. A Panna Orleánská? – Ten darebák Voltaire mluvil o ní s nevyrovnatelnou sprostotou.

Napřed se vykřikuje: „Vyvraťme oltář!“ pak teprve se rozléhá: „Vyvraťme trůn!“

Kdekterý občánek sám si z papíru vystřihuje Boha, jaký se mu hodí, a ve svědomí si přistřihuje věčné pravdy, jak se mu samému uzdálo.

Moderní dějiny uznávají „veliké ideje revoluční“, neuznávají však hrůzy, které je provázejí. Toť je věru hra bídná a nemravná. Revoluce jest pokutou a přísným trestem – dopuštěním božím.

Mravní a právní otupělosti vladařské se stal „omnipotentní“ stát bohem. Na mravní a právní ochablosti založené veřejné mínění jest jim „majestátním zákonem“. Nedostatek pravdy a práva se schovává za státní zájmy. Materialismus stahuje člověka a národ pořád hlouběji na úroveň pozemských věcí, až člověk nebo národ zírají nad sebe a nic tam nevidí – sedí ve stínu smrti. Zkalí-li si celý národ účel života vezdejšího, bloudí po scestí a tato vede v nezbytnou záhubu.

Pius IX.: Vraťte slovům pravý význam.

Tomek píše o pouliční rvačce husitů zrovna tak, jako o přepamátných událostech.

Rozléhal se rachot z Čech po celé Evropě. Ale co znamenal tento rachot? Nedopadaly to hroudy na rakev sebevražedného národa?

***

Přídavek navíc – vyklepáno z časopisů

Historie: Všude v dějinách vládne svoboda nebo zvůle, logika nebo nelogičnost.

Divem ducha bylo, že:

-Malé a nejednotné řecké státy odolaly Peršanům

-Selský Řím se stal nejmocnějším státem a zvítězil nad daleko silnějším Kartágem

-Lutherovo učení se šířilo, aniž to Řím zpozoroval

-Německý protestantismus byl v roce 1629 téměř zničen, ale zachránil se nečekaným vystoupením Gustava Adolfa 1630

-Slabé Rakousko a Prusko porazilo Napoleona

-Hrstka Arabů vnutila mečem náboženství tolika zemím

-První kultury se objevily ve zcela nepříznivém prostředí, v kamenité Mezopotámii a bažinatém Nilu, Řím v Tiberských močálech

-Cikáni se nestali usedlým národem

-Židovský národ nemá společnou řeč, ani zčásti nevěří ve své náboženství a přesto zůstává národem

Slovo historie = pátrání, zpráva, výklad, poznání, věda, vypravování, dějepis

Hegel: Veškeré dějiny jsou rozumné.

Liebnitz: Dějiny jsou zjevením ducha.

Ed. V. Hartmann: Historické dění je život nevědomého rozumu.

Dějepisec Eforos odmítl pozvání Alexandra k účasti na jeho výpravách slovy: Tvé dějiny mohu psát, jen když zůstanu doma.

Napoleon: Co je historická pravda? Smluvená bajka.

Na dojmech mnoho nezáleží. Požívají-li největší historické slávy válečníci, dobyvatelé a diktátoři a vůbec „úspěšní lidé“, je to tím, že dovedli lidi ohromovat, děsit, znásilňovat, věznit, popravovat. Proti nim vědci, umělci a filosofové požívají mnohem menší slávy, třebas lidstvu prospěli a duchovně je obohatili.

Fridrich Pruský: Dějiny nás nesoudí podle našich zásad, nýbrž podle našich úspěchů. Co nám tedy zbývá? Musíme mít úspěchy.

Historická sláva jedinců se nezakládá ani tak na jejich skutečných hodnotách, jako spíš na tom, že lidé na ně přenesli své ideály a že v nich viděli nějak sebe. Největší postava historie ztělesňuje davového člověka, takže většina se v ní poznává a slepě se jí podrobuje. Největší zločiny v dějinách byly možné proto, že nějaký jedinec, nebo nějaká skupina lidí jimi vyjádřila a uskutečnila přáním davu.

Je vždy snadnější být spravedlivý k mrtvým než k živým. Ti, kteří stavějí pomníky mrtvým prorokům, kamenují živé.

Velké doby jsou pouze výtvory obraznosti. Ve skutečnosti velké doby jsou chudé na „velké“ události jako jsou války a revoluce. Právě ty velké události znamenají prach, slzy, krev, bídu a zmar životů a hodnot. Velikost epochy je psychologicky vysvětlitelný omyl. Dějiny jsou pokrok v uvědomování svobody. Zpočátku si uvědomuje svobodu jen jeden, později někteří, nakonec všichni. Orientálci věděli, že pouze jeden je svobodný, Řekové a Římané věděli, že někteří jsou svobodni, my víme, že jsme svobodni všichni.

Určujícím prvkem dějin je: Boží plán (Bossuet), osvěta (Voltaire), Idea (Hegel a Ranke), politické zřízení (Sybel), národní výchova (Treitsche), člověk (Burkhard) a to člověk trpící, bojující a jednající, jaký vždy byl a vždy bude. Ten je jediný možný střed dějin.

Veškeré poznání je konec konců podmíněno prakticky a účelově, takže vzhledem ke všemu konečnému nikdy není poznání samo o sobě, nýbrž vždy zároveň výběrem a utvářením konečného ve službách duchového rozvoje.

Dějiny jsou úsilí o vytvoření organizované společnosti proti svobodě osobnosti, proti svobodě jedince. Mocenský zápas skupin a jednotlivých osob. Boj státních útvarů o životní prostor a rozšíření moci. Prolínání prospěchu a ideálu.

Doufá se ve vyšší harmonii, jednotu, ale to značí konec pohybu. Život je neustálé střetávání racionálního a iracionálního, tvaru a netvárnosti, smyslu a nesmyslnosti, nutnosti a svobody. Překonat tyto protivy znamená zastavit pohyb, život. Vyrovnán je člověk až leží na prkně.

Kant pokládá za cíl dokonalý stát, ale ten je možný jen na útraty jedince!

Th. Lessing: Dějepis je dodatečné vkládání smyslu do toho, co nemá smysl.

Není pokroku z nutnosti, nýbrž jest jen pokrok ze svobody. Pokrok z nutnosti je přímé popření principu svobody. Ta představa znamená uctívání budoucnosti na úkor přítomnosti.

Sorokin: Všechen pokrok moderní techniky znamená jen doznívání materialistické epochy, bujení kvantity na úkor kvality a vyschnutí duchovní tvorby.

Člověk je: živočich družinný, společenský (Aristoteles), živočich rozumný a smrtelný (Augustin), třtina myslící (Pascal), živočich dělající si nástroje (Franklin), živočich, který se může zdokonalovat (Kant), živočich zkažený (Rousseau), bytost, která chce (Schiller), člověk je prvotní rozhovor přírody s Bohem (Goethe), nemocné zvíře, nezvíře, nadzvíře (Nietzsche), tvor, který dokáže říkat ne (Scheller), potlačovatel pudů (Freud), myslící zvíře (Klages), sám sebou ohrožená bytost (Hartmann), bytost umírající (Heidegger).

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku 1 komentář