Vyklepáno z knih: Český stát – střípky z historie

Reklama


Přemyslovci (bratři a příbuzní!) se vzájemně věznili, mučili, vylupovali si oči, kastrovali své soky, a přitom navenek zůstávali zbožnými křesťany!

Pečetě králů byly náhražkou podpisů. Ani jeden z našich přemyslovských knížat a králů neuměl číst a psát, včetně Václava II., jehož současníci pokládali za mimořádně učeného panovníka a přítele „mnišské vzdělanosti“.

Vzdělávání bylo pro šlechtu ponižující záležitostí.

„Zemřel, nejsa nemocen, ve svém paláci.“ Přeloženo: Byl zavražděn.

Feudální páni – docházelo k permanentnímu křížení rodů, takže když se sešel panský sněm, tak to byla schůze švagrů, strýců, bratranců a kmotrů. To ovšem nebylo na překážku vzájemné nenávisti.

Okázalé plýtvání šlechty: Nechal osít zorané pole kousky stříbra, nechal zaživa upálit svých třicet koní, nechal vařit ne na dřevu, ale na ohni z drahých voskových svíček. Mrhání statky bylo známkou šlechtictví!

Přemyslem Otakarem I. roku 1197 ustala vzájemná řevnivost mezi Přemyslovci, a to ne proto, že by se nějak umoudřili, ale proto, že jich už moc nezůstalo, většinou byli mrtvi a okruh uchazečů o trůn se zmenšil na Přemysla I a Vladislava. (Vladislav dobrovolně předal trůn staršímu bratrovi a odstěhoval se na Moravu.)

Wiklef: Na světě nebude dobře, dokud nebude kléru vyrvána sladká kost bohatství (tj. vyvlastnění církevního majetku!) Nechť si lidé vezmou nazpět, co jim patří.

Teologové a právníci ve 13. století došli k tomuto závěru: Člověk má právo krást v případu krajní nouze, poněvadž v případu krajní nouze se všechno znovu stává společným.

Biskupec: Pravda je jenom jedna, ale můžeme ji postihovat z různých aspektů a na rozličných rovinách. Biskupec odmítá papeženství, kult Panny Marie, ctění svatých, obrazů a soch, odmítá očistec a modlitby za mrtvé – je to pouze hrubý prostředek kléru k zotročování prostého lidu a aby ulovili více peněz, takže prostý lid Kristův je podrobován vůli a zvůli antikrista. Oltář do kostela vůbec nepatří, stačí stůl pokrytý ubrusem. Proti králi sice není, ale dává přednost radě představitelů volených lidem. Boháči se opíjejí z majetku a těžké práce chudých, kteří si musejí potřeby k živobytí a ošacení vydělávat svou krví a potem, aby mohli žít. Ožebračeni trpí bídu a hlad. Ti, kteří tak činí chudým, jsou vražedníci pijící a jedoucí jejich krev (Ez. 34). Křesťan platí daň mocným, aby konali dobro, ne aby tyranizovali. Rozhodně je proti trestu smrti. Mikuláš Biskupec z Pelhřimova skončil v Poděbradech ve vězení Jiřího z Poděbrad, datum smrti není známo.

Karel starší ze Žerotína: Ó časy, ó mravy, pomalu člověk nebude moci říkat (psát) pravdu.

V roce 1599 byly studentům na Pražském vysokém učení položeny tyto otázky (kvestie): Je jistější vyznat se ve vědách, či vlastnit bohatství? Je pravdivý onen výrok Menandrův: Jak mnoho zla působí lidem volný čas?

Model kutnohorského náboženského míru (1485!) lze použít jako model budoucí Evropy. V Kutné Hoře každá strana uznala formu náboženského přesvědčení druhých a potvrdila, že je bude respektovat. Všechny strany odmítly veškeré násilí.

Kolem roku 1660 karmelitánky vykopaly po letech z hrobu svoji bývalou představenou Electu, posadily ji ke stolu ke slavnostní večeři (akorát měly problémy s její hlavou, neboť před uložením do hrobu jí byl zlomen vaz). Potom ji posadily do světlé místnůstky a davy se na ni chodily dívat.

Svatý Tomáš: Lidský plod nenese v sobě nesmrtelnou duši od počátku, od oplození. Duše vstupuje do mužského plodu ve čtyřicátý den jeho růstu, do ženského plodu v osmdesátý den. Do té doby byl potrat povolen, teprve po překročení osmdesátého dnu se potrat stával hříchem.

Karel Hoff – Historetta: Na panském sněmu v Praze se čeští pánové dohadovali, kdo bude českým králem. I vystoupil stařičký Tobiáš z Bechyně a navrhl, ať jde poselstvo do Stadic, že tam najde třeba sedláka jak oře, a nechť ho přivedou do Prahy na Hrad. Stařec Tobiáš byl rozzuřenými vlastenci na místě zabit. Žertovat se holt nemá.

Bitva u Lipan: „Mám“ zase jednou nařezalo pravdě a lásce, dokonce i té boží. Z celé ohnivé doby zůstal jen kalich a heslo: Pravda vše přemáhá.

Jiří Poděbradský: Mnozí jiní stáli po válkách a vítězství, nám nešlo než o zachování práva i spravedlnosti, mnozí hleděli množiti a šířiti panování své, my nestarali se nežli o čest koruny a blahobyt obyvatelův jejich; jiní chtěli, aby lidé moci jejich báli se, my radili a sloužili národu nejinak než jako pilný otec čelední své rodině.

Jiříkův šašek doporučil královně Johaně, která se rozhodla vykonat pěší pouť do sázavského kláštera, aby „raději doma na řiti poseděla a nějaké příze napředla a potom z ní plátna nadělati dala a chudým rozdala.“ Královna, všechna čest, poslechla.

Roku 1445 bláznivý stařík Jakub se vydával za krále tichého a bez lsti, z hor vysokých a dúpnatých, a chtěl, aby „červie zemští“ (sedláci) panovati mohli.

Veleslavínův Kalendář historický uvádí jednu perličku k 14. 7. 1461. To lazebník Janda holil krále Jiřího a jak mu tak břitvou šmejdil po krku, ptal se ho, „čí že jest království české?“ Král řekl Jandovi, že jeho, když však práce dokonána a břitva schována, král tutéž otázku holičovi položil a velikým políčkem jej za všetečnou opovážlivost potrestal. V Hájkově kronice je konec historky dramatičtější: „A král dal jemu veliký políček, tak až upadl na zemi, a tu jej král nohou v bok udeřil. Vtom se dvořané zchytili a krále zastúpili prosíce, aby jeho více nebil, i šel král z lázně hněviv sa a Janda osmý den umřel.“ Halt, neradno s mocnými žertovati.

Jiří navrhl mírový plán pro Evropu. Tento plán šokuje skutečností, že předběhl dobu o 483 let. Kdyby tehdy evropští panovníci plán mírové spolupráce přijali, což snad z papežovy zloby, snad z jiných důvodů neučinili, měla by Evropa OSN (Organizaci spojených národů) se vším všudy již dávno. Svět se mohl vyvíjet jinak. Místo míru přišla válka.

Kvirín: Kdysi lidé méně hřešili, klanějíce se krtkům a netopýrům, než dnes té svátosti oltářní.

Rokycana: Pro kus kožicha zapřel božího kalicha.

Chelčický: Mocné tohoto světa sám ďábel uvedl v úřady své. Jsou to lidé „pyšné, lakomé, tělestné a slepé.“ Neboť se „Boha nebojie a na lid nic netbajie“. Myslí si, že lid obecný je pro ně, aby „jejich břichu slúžili a jich pýchu usilovali“.

Petr Žitňanský asi roku 1260 – 1270: Staří, ač bývali chvály velmi hodni, přece se vyhýbali chválám, po kterých nynější lidé tak touží, a zač oni se styděli, tím se tito honosí. V ústech nemají k řeči knížete nic tak nasnadě jako: „Tak pane“, druhý: „Tak jest pane“, třetí: „Tak učiň pane“. Dříve arci nebývalo tomu tak. Neboť kníže míval v úctě nejvíc toho, kdo pro spravedlnost nastavil štít proti nespravedlnosti a kdo zlé rádce a takové, kteří se uchylovali z cesty práva, zakřikl jediným slovem pravdy. Takých dnes není a jsou-li, mlčí jako bych jich ani nebylo.

Proč jsem uznal za vhodné pomlčeti o nynějších časech? Protože abych mluvil pravdu (a pravda vždy plodí nenávist), neměl z toho škodu. Kdybych se však uchýlil od pravdy a psal jinak než se věci mají, upadl bych nicméně ve výtku pochlebenství a lži, poněvadž jde o poměry skoro obecně známé. Vždyť lidé naší doby jsouce svlečeni ze ctností, touží býti oblečeni samými chválami, a to jest největší jejich pošetilostí, chtít se těšit z projevů uznání a nečiniti to, co zasluhuje uznání – či myslíš, že by nás mohl cizozemec více milovati a lépe této zemi přáti nežli domorodec? To chceme raději, věru raději, aby psí ocas nebo oslí hovno bylo posazeno na svatý stolec než Lanc. Tvůj bratr Spytihněv měl dobrý rozum, že v jediném dni vypudil všechny Němce z naší země.

Jsou někteří, kteří po způsobu barbarů pěstují dlouhé brady a neholí se. Jsou i jiní, kteří zneucťují mužskou důstojnost a v úpravě vlasů se ve všem přidržují ženského způsobu. Jiní své vlasy jako vlnaři naširoko rozčechrávají do okrouhla a až po uši je rozpouštějí, druzí si vlasy nakrucují želízkem, aby své plece zdobili vlasy zkadeřenými a kolem poletujícími. V oděvech je tak veliká znetvořenost, jak veliká různost znetvořených myslí uvnitř to káže. Vzniklo nyní obecné přísloví: „Čechy se chovají jako opice, neboť dělají cokoli uvidí jiné provádět.“

Jan Milíč z Kroměříže – Knížka o Antikristu: Kniha není vyplněna jeho nápady, ale spíše myšlenkami Písma svatého, Bible a učitelů. Skládání hotových pasáží cizích myšlenek do nových celků a pro nový účel. Boj velkých ideálů se světem nenávisti, závisti a nízkých úmyslů. Kde je v takové době moc jednotlivcova?

Pes když u kosti leží, i na svého druha se ježí.

Tóma ze Štítného: Od počátků nebylo pánóv, ale rovni sobě lidé byli, ale zlost lidská zavinila, že mosí nad sebú pány jmieti.

Ne obecný lid je pro pána, ale pán pro obecný lid jest ustaven.

Pes brání mrchy, aby jie nejedli jiní psi, ale aby ji on sám ohlodal všicku.

Chlapť jest jako vrba, čím častějie ji obrúbáš, tiemť se húště obalí.

Jan Želivský: Pouze ti, kdo skutečně pracují, říkají právem „chléb náš vezdejší“, ale ostatní jedí chléb jako zloději a lupiči. Jsou to králové, knížata, rychtáři, konšelé, všichni, kdož se povalují na radnicích, všichni preláti, kteří nepracují s lidem podle příkazu evangelia, kněží, kteří předpisy evangelia nedodržují, mniši a jeptišky.

Tento svět se podobá moři. Je falešný, trpký a smrdutý.

Tak jako velká ryba pohlcuje malé, tak požírá boháč chudé.

Chudí a hloupí (nevzdělaní) musí rozmetat učenost tohoto světa a ďábelskou pýchu.

Nemusíme dbát lživých nařízení lidských, papežů, kardinálů, proradných mistrů… Kněží v ornátech jsou nastrojené nevěstky.

Mniši a kněží se často spolu na veřejnosti prali. Důvodem bylo, kdo z nich bude konat pohřby, zpovědi, kdy mohl zpovídající udělovat tzv. pokuty – tj. zaplatit za hřích, vykoupit se penězi z hříchu. Účast kněze nebo mnicha na pohřbu stála 4-6 grošů, což byla týdenní mzda nádeníka, nebo za takové peníze se daly koupit slušné boty.

Žižkovi (a dalším) vědomí příslušnosti k urozenému stavu dovolovalo loupit, krást i vraždit, nikoliv však pracovat.

Píseň Kdož sú boží bojovníci: Kdo proň život složí/ věčný mít bude;/ blaze každému,/ kdo na pravdě sejde (zemře).

Vavřinec z Březové po páté kruciátě proti Čechám napsal: Meč se změní v pluh/ a oštěp v srp,/ zbraně se roztaví ve zvony/ národ již meče nezdvihne/ souseda válkou nestihne,/ neb krásou míru, soužití,/ budou se všichni těšiti.

V roce 1462 Oldřich z Rožmberka vlastnil 9 měst, 26 městeček a na 700 vesnic!

Cechovní omezení: Švec mohl mít k okamžitému prodeji pouze dva páry bot a krejčí dva obleky. Mistři mohli mít pouze dva tovaryše a dva učně.

Sedláci, ti zemští červi.

Mistr Jan Hus zjistil: Pohříchu Čechové velmi se od díla táhnou k trhu, aby brzy byli bohati a nedělali, a lehce živi byli.

Což ani pán násilím, ani lapka, ani zloděj noční nevezme, toť svatoprodavač vylúdí, ono za zpověď, ono za mši, ono od svátosti, ono za odpustky, ono za úvod, ono za požehnáni, ono za pohřeb, ono za pokropeni, ono za modlitbu. Né, haléřek poslední, jejž jest babička v šlojeřík zavázala, aby ani lapka, ani zloděj jí ho nevzal, ten haléřek na ní vylúdí.

Hus: Hledej pravdu, slyš pravdu, uč pravdě, miluj pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti – ovšem Hus měl na mysli pravdu zjevenou v Písmu, nikoli pravdu nalézanou vědeckými metodami.

Svědectví Štěpána Pálče: V červnu 1413 v Betlémské kapli současně opisovalo Husův traktát O církvi osmdesát písařů!

Koranda: Nepořádky a křivdy jimiž trpí společnost, jsou zaviněny hříchem lidí nejvýše postavených.

Palacký viděl v husitské revoluci vzpouru přirozeného životního světa proti autoritářské a odlidštěné civilizaci.

Kolem roku 1650 bylo upáleno ve Zlatých Horách 85 lidí, v Mikulovicích 22, v Glucholazích taky 22, v Nise 11, v Losinách více než sto.

Anhalt píše: Ráno se nevrátilo do ležení stavovských vojsk na Bílé hoře na pět tisíc vojáků a důstojníků, patrně zůstali po krčmách a nevěstincích. (Místo 20 tisíc vojáků jich tedy zůstalo pouze 15 tisíc!)

Třicetiletá válka: Když se armády dověděly, že byl podepsán Vestfálský mír, řada z nich se vzbouřila. Armády bez velení a bez vedení se na svých cestách za jídlem a kořistí bezcílně toulaly střední Evropou. Armády se změnily v ohromné loupeživé útvary bloudící střední Evropou ve snaze zajistit si základní životní potřeby. Vpadaly do vesnic, polykaly zdroje a přesunovaly se jako obrovská smečka hladových vlků. Za nimi zůstávali ožebračení vesničané. Mnoho obyvatel se rozhodlo k dravé smečce připojit a parazitovat na její kořisti. Za armádou o 30.000 mužích se někdy jako zlodějský chvost tohoto divokého plenění táhlo dvakrát tolik hladových mužů, žen a dětí. Armády spolu těmito průvodci představovaly obrovské přesunující se brlohy o 100.000 lidech, jejich itinerář se neřídil ani tak vojenskými cíli jako starostí o bezprostřední přežití. Vynořila se tu třída vojenských dobrodruhů bez půdy, bez domova a bez slitování, bez náboženství nebo zábran, bez znalosti jakékoli jiné živnosti kromě války a neschopná něčeho jiného než ničení.

Balbín: V Olomouci před Bílou horou žilo 30 tisíc lidí, po válce zůstalo jen 1.670. V Jihlavě z 13 tisíc osob přežilo pouhých 299 osob. V Uherském Hradišti ze 180 domů zůstalo deset. V Čechách bylo 133 tisíc selských usedlostí, zůstalo jenom 82.813. V Čechách bylo zničeno 215 zámků, 80 měst a 813 vesnic. Na Moravě 63 zámků, 22 měst a 332 vesnic. Poválečná Praha má 27 tisíc obyvatel, o třetinu méně než před válkou. V Praze je 334 šenků, 17 hospod, 54 pekařství, 56 řeznictví, 56 ševců a 43 krejčích.

Šlechtic měl příjem 1.050 zlatých ročně, rytíř 1.500 zl., baron 3.150 zl., hrabě 6.300, hrabě okněžněný 12.600. Nejvyšší titul byl vévoda. Poddaný měl 5 až 8 zlatých ročně. Duchovní až tisíc zlatých. Na jednoho šlechtice či preláta tedy pracovalo sto až sto padesát nevolníků.

Chrám svatého Víta po Bílé Hoře získal (a asi ještě pořád vlastní): chrastí z hořícího keře Mojžíšova, několik vlasů Panny Marie, ubrus Ježíše Krista a dokonce i kameny vržené po svatém Štěpánovi.

Roku 1797 ve Slovníku výtvarných umění napsal Fr. Milicia o baroku: Nejvyšší stupně bizarností, vrchol směšnosti. Baroko (italsky) abnormálně komplikovaná figura v logice scholastiků, čili krkolomný a zbytečně složitý úsudek. Baroko (francouzsky) vlnitý, zakřivený.

Průměrná sklizeň byla pětinásobek zasetého. Osminásobek – to byla vynikající úroda.

Leopold I. měl velmi převislý spodní ret a stěžoval si, že mu za deště do pusy prší. Jeho milec Partia ho upozornil, že je možno ústa zavříti, císař se z výsledku velmi zaradoval.

Císař Leopold I. se podobal spíše než panovníkovi soše, která se dá přenést, kam kdo chce, a postavit podle libosti, pronesl Lobkovic.

Sarkander byl mučen, opalována žebra až tak, že bylo přes ně vidět plíce. Výslechy ovšem vedl katolík Jan Scintilla. Sarkander byl svatořečen roku 1995. Nutný zázrak, bez něhož nelze svatořečnit, se udál roku 1979, kdy „byl lidsky nevysvětlitelným způsobem vyléčen kněz Karel Picha ze Sarkanderova rodiště Skočova“.

Kancléř Kounic pronesl, když se dověděl, že Josef II. zemřel: „On zemřel? To udělal dobře. To udělal velmi dobře…“

Roku 1848 bylo v parlamentu projednáváno zrušení roboty za náhradu. Vzepřel se Ivan Kapusczak: „Praví se, že šlechtic je humánní! I to je pravda, neboť povzbuzuje unaveného robotníka bičem. Když si někdo stěžuje, že má příliš slabý dobytek a nemůže proto přijít na robotu, co pak slyší? Zapřáhni sebe a svou ženu. Ptám se vysokého shromáždění, za co máme platit odškodnění? Nikdy jsme nebyli považováni za lidi, nýbrž jen za robotující mašiny, otroky, nejnižší třídu lidstva. Na tři sta kroků od paláce jsme museli smekat čepice. Chtěl-li nebohý rolník vystoupit po schodech zámku, říkali mu, aby zůstal ve dvoře, protože smrdí a pán to ve svých pokojích nesnáší. A za to všechno teď máme platit náhradu?“

Metternich o kněžně Zaháňské: Ta ženská hřeší sedmkrát denně a odbývá svá milostná dobrodružství, jako by obědvala.

Marx o roku 1948: Češi nemohou existovat jinak, než jako součást Německa, i když někteří z jejich obyvatel budou nějaké to století mluvit neněmeckou řečí.

Havlíček o Rusku: Duše (lidé nevolníci) se tu prodávají prostřednictvím inzerátů společně se psy, koňmi a býky.

K. H. Borovský: Ke zdaru obce třeba, aby každý oud v tom poměru užíval společných výhod a užitků, v jakém poměru nese společné obtíže, aby totiž ten, kdo více přispívá, zase větší podíl bral. Nadměrnými odměnami vzniká privilegovaná vrstva vyčleňující se z celkové životní úrovně.

Havlíček v Brixenu dostával od eráru 500 zlatých ročně, drželi si služku a obědy si nechávali přinášet z drahého hotelu U slonů.

Foto: Jiří z Poděbrad

Přejít do diskuze k článku