Vyklepáno z knih: Curzio Malaparte

Reklama


Byl aktivním členem italské fašistické strany. Za druhé světové války působil jako frontový zpravodaj na Severní a Východní frontě (Ukrajina, Polsko, Norsko a Finsko). Po skončení války podporoval komunistickou stranu. Byl vynikající spisovatel, ale docela dost si vymýšlel, fantazii měl skutečně bohatou a uměl to spisovatelské řemeslo tak dokonale, že často vůbec nepoznáme, ve kterém místě textu přechází realita do fantasmagorie. Jeho nejznámější díla u nás přeložená jsou Kůže a Kaput.


Už v roce 1933 přeložil Miloš Hlávka jeho knihu Státní převraty: jak se dělají a jak se jim zabraňuje z roku 1929 (vydal Orbis). Někdy se taky překládá jako Technika státního převratu či také Technologie státního převratu. Hlavní náplní knihy je málem detailní popis převzetí moci v Rusku bolševiky v roce 1917. Snad nejzajímavější je tam rozhovor se Lvem Davidovičem Bronsteinem, tedy s Trockým, o tom, jak to tam tehdy probíhalo. Ono Malapartemu není co věřit, co když si onen rozhovor s Trockým vymyslel, co když je to pouhá umělecká fikce? Kdoví, zda se vůbec někdy ti dva setkali, já o tom docela pochybuji.


Trockij prý trpělivě přesvědčoval Lenina, že masy jsou k provedení revoluce k ničemu, že akorát překážejí, že bez nich to půjde snáz. Lenina ovšem nepřesvědčil. Trockij tedy provedl svůj plán, kterému Lenin nedával sebemenší šanci na úspěch, a kupodivu uspěl. Trockij byl přesvědčený, že revoluční vláda se neudrží – komunismus nemůže existovat v jedné zemi, vždyť kapitalistické státy nás utlučou, smetou. Revoluce musí být světová, jinak nemáme šanci přežít. Navrhl Leninovi, aby mu dal k dispozici stovku odhodlaných mužů (budou v civilním oblečení a maximálně s nenápadnou pistolí v kapse) a nějaké ty finance na podplácení, zajedeme vlakem do Berlína a během měsíce provedeme převrat, nastolíme tam socialismus, jsem si jistý úspěchem. Provedeme to stejným způsobem jako u nás, obsadíme železnice, elektrárny, telefony, poštu, banky, sklady uhlí a petroleje, vypneme jim elektriku, nebudou jezdit tramvaje, nepoteče jim voda – vše se obejde bez střílení (pouze snad ve výjimečných případech, kdyby se vzpouzel třeba hlavní výpravčí na nádraží – zavřít ho do sklepa). Nač útočit na Bundestag, ať si tam žvaní a odhlasovávají zákony, vláda, která nebude mít pod kontrolou správní orgány, je k ničemu, je bezmocná, sama se rozpustí. Lenin nevyhověl, nedovolil Trockému odjezd do Berlína a tudíž zmařil revoluci v Německu, pořád věřil na zásadní roli a podporu mas. Marně se mu Lev Davidovič snažil vysvětlit, že masy přece nedělají revoluci, masy dokonce při revoluci překážejí. Masy, podpora mas, jsou důležité až po provedené revoluci, ale do provedení a průběhu se plést nemohou!


Tož přibližně takový byl rozhovor Malaparteho s Trockým. Bylo to napsáno v roce 1929 a jsou to názory skutečně odpovídající myšlenkám Trockého. Že by spolu přece jen mluvili? Curzio sice v Sovětském svazu byl, ale až jako válečný dopisovatel na straně útočníků, tedy u wehrmachtu či u nějakých italských fašistických jednotek.


Když ovšem Malaparte podobným způsobem popsal operetní provedení i Mussoliniho převratu v Itálii, vysloužil si za to od Duceho pět let vězení – vyhnanství na Liparských ostrovech, odkud ho ovšem brzy dostal Mussoliniho  zeť.


S vypůjčením knihy Technologie státního převratu jsem měl docela zajímavý zážitek. Totiž v dobách tzv. socialismu (či také komunismu a totality) existovala meziknihovní výpůjčková služba, to když třeba požadovaná kniha nebyla v místní knihovně, objednala se v knihovně, kde k dispozici byla, většinou v Moravské zemské knihovně, odkud ji zaslali poštou (moc děkuji obětavým knihovnicím), bývalo to bez poplatku, dnes chtějí 40 korun za poštovné, takže do knihovny jsem po převratu přestal chodit. U Malaparta přišla odpověď přibližně tohoto znění: Nelze půjčit, jedině s potvrzením děkanátu, že píšete diplomovou práci. Podobně to bylo s knihou „Bucharin – Lenin jak marxista“, což byla čtyřstránková brožurka formátu A5 a byla to Bucharinova pohřební řeč nad rakví Lenina. Nechápu, co za idiota to bylo, který tuto „knihu“ zařadil mezi libri prohibiti. Že by to byla práce cenzora Miroslava Sládka? Ale jo, to by docela odpovídalo jeho inteligenci. Mimo těchto dvou knih, už po celou dobu nebyla žádná sporná otázka, zda něco půjčit či nepůjčit. Přitom bez problémů zaslali texty tmáře, zpátečnického reakcionáře, antihumanisty Josepha de Maistra či Nietzscheho. Holt, byl to občas divný svět.


Následují výpisky o VŘSR (Velká říjnová socialistická revoluce) v podání Curzia Malaparta a Lva Trockého. Možná skutečně spolu vedli rozhovor, proč ne? Vyloučeno to není.


***


Malaparte – Technologie státního převratu – z roku 1929

Stát je dílem aristokracie. Stát si pro své potřeby vytvořila aristokracie. Dnes vláda aristokracie padla a místo slibované svobody nová vláda poskytla hrůzy útisku a tyranie, jaké přemožená aristokracie nikdy neprováděla.


Problém demokracie a socialismu je tentýž: Nová společenská vrstva má vyrvat státní moc dosavadním držitelům, a když se jí to podaří, uplatní svoje domnělé zájmy na úkor zájmů vrstev jiných. Kdyby se takto zjištěný problém řešil vědecky, nevedlo by to k nebezpečím. Žel, dějiny nejsou tvořeny vědecky. Davy opovrhují ideami vědecky založenými. A proto nikoliv vědci, ale literáti, snílkové, fantastové, fanatikové a idealističtí filosofové dávají ideje, jež davy uctívají a uskutečňují.


Dějiny ukázaly, že jsou tu jiné a závažnější problémy, než je zašlápnutí šlechtice nebo kapitalisty.


Demokracie otevírá bránu svobodě nebo diktatuře.


Evidentní fakt dějin konstatuje, že existuje lidská vůle (touha) po organizovaném a ničím nespoutaném násilí.


Lenin: Tam, kde je svoboda, není vůbec státu.


Mussolini: Všechno ve státě, nic mimo stát, nic proti státu.


Trockij: Musíme organizovat revoluci, vytvořit a vycvičit úderné oddíly – málo lidí – masy nejsou k ničemu. Malá organizovaná skupina postačí! Naše taktika je prostá, má jenom jedno jediné pravidlo: zvítězit! Odboj není umění, nýbrž stroj. K tomu, aby se rozběhl, je třeba techniků; a zase jenom technici jej mohou zastavit.


Na Moskevské nádraží stačí dvě čety o 25 mužích plus dva námořníci a 10 železničářů. Varšavské nádraží obsadí 60 mužů. Hlavní elektrárnu tři muži. Čety po dvaceti mužích kontrolují vodní a plynové podzemní vedení, elektrické kabely a vedení telefonní a telegrafní. Pod kontrolou jsou všechny mosty, ale i stoky pod sídlem generálního štábu.


Nejde o kulometnou přestřelku s vládou, nýbrž o dobytí státu! Ministerstva a Duma jsou nevýznamné, klíč od státu není byrokratická a politická organizace, ani Zimní palác, nýbrž elektrárny, železnice, telefony, mosty, plynárny a vodovody.


Lenin: Bez generální stávky ztroskotáme. Trockij odpovídá: Mou oporou je nepořádek, ten je lepší než generální stávka. Žádnou generální stávku nepotřebujeme. A vypukne-li generální stávka, bude spíš proti nám, proti bolševikům. Je nutné zabránit generální stávce! (Když o něco později generální stávka přece jen vypukla, bylo už pozdě, Lenin už byl u moci a Trockij generální stávku snadno zlomil!)


Revoluce nepotřebuje příznivých okolností.


Radek: Tisícovka zasvěcených a dobře vycvičených ozbrojených mužů (pouze pistole a granáty, aby nebyli nápadní) se může zmocnit vlády v kterékoliv evropské zemi.


Trockij: S tisícovkou berlínských dělníků vedených ruskými komunisty se zmocním hlavního města Německa Berlína během 24 hodin. Ozbrojené masy jsou druhořadá záležitost, ty jsou potřebné až po dobytí moci.


Bolševici mají v rukou veškerou technickou organizaci, tj. železnice, elektrárny, telefony, poštu, banky, sklady uhlí a petroleje a obilnice. O vládu Kerenského se vůbec nezajímají. Jak totiž může vláda vládnout, když nemá pod kontrolou správní orgány? Ani Lenin nevěřil v úspěch Trockého akce. Lenin chtěl vidět, že vláda padla a že je zatčena a že ministerstva jsou obsazena Rudými gardami.


V den, kdy dal Trockij povel k povstání, nikdo nemohl zpozorovat, co se chystá a co se děje. Divadla, biografy, restaurace a kavárny byly stále otevřeny!


Trockij vstoupil do strany až po červencových dnech. Píše: Nejsem jeden z dvanácti apoštolů, jsem spíše svatý Pavel, který první kázal pohanům.


Trockij z tribuny: Je nutné zavést teror! Menševici křičí: Od gilotiny není daleko k Napoleonovi. Trockij: Mám raději Napoleona než Kerenského. Později řekne Dzeržinskij: Trockij má raději Napoleona než Lenina.


Lenin nosí pořád paruku, vlasy mu padají neustále do čela. Trockij mu říká: Proč zůstáváte přestrojen? Vítězové se přece neskrývají? Lenin neodpovídá, ještě pořád nevěří, že revoluce byla provedena. Teprve až přijde Dybenko a prohlásí, že Zimní palác je dobyt a ministři s Kerenským zatčeni, teprve pak sundá paruku.


V roce 1913 připadalo na jednoho úředníka 15 dělníků. V roce 1922 to už bylo jenom 7 dělníků.


Stalin o Trockém: Ubohý Žid. Trockij o Stalinovi: Nešťastný křesťan.


Trockij chtěl uloupit mumii Lenina (v roce 1927) a použít ji jako buchar proti Stalinovi.


Trockij s Rudou armádou před Varšavou. Lenin slepě věřil, že ve Varšavě vzplane proletářská vzpoura, revoluce. Radek říká: Jenom nespoléhat na polské komunisty, jsou to komunisté, ale nikoliv revolucionáři.


Sověti před Varšavou – na dobytých územích, všude, v každé vesnici a městečku a městě zřizovali sověty, a v čele všech těchto sovětů byli místní Židé!


V Polsku nikdo nedbá vlastních zkušeností, natož zkušeností svých bližních. Poláci se domnívají, že jsou objeviteli činů, kterými se hemží jejich dějiny. Nevěří, že nějaká událost jejich národního života by mohla mít obdobu také v životě jiných národů. Pouze u nich k ní dochází poprvé, nikde jinde nebyla konstatována.


Lenin musel zpřevrátit několik základních principů marxismu, aby mohl zůstat u moci.


Cílem revoluční strategie Marxovy je dobytí státu. Její pomůckou je třídní boj.


Anglický spisovatel Zangwil říká Malapartemu: Revoluce Mussoliniho není revoluce, to je komedie. Nemohl pochopit, jak lze dělat revoluci bez barikád, pouličních potyček a mrtvol na chodnících. Všechno se děje s dokonalým pořádkem, to je komedie, nemůže to být nic jiného než komedie, vykřikl. Dějiny Itálie vypadají jako komedie, hrdinové jako herci a národ jako dav komparsistů a diváků.


S žáky Rousseauovými a Tolstého nelze dělat revoluce, nýbrž spíše cosi velmi blízkého komedii, nelze se s nimi zmocnit státu.


Bůh povstalců může být jedině bůh násilí.


Hitler je pacifista, který si libuje v násilných metodách.


Diktaturu nepřijímáme, nýbrž se jí podrobujeme!


Nepadne s pádem kapitalismu také blahobyt, neskončí politické vítězství proletariátu všeobecnou bídou a všeobecným poklesem kultury?


Marie Terezie: Jednati prusky, ale zachovati vždy zdání slušnosti!


***


Z Kůže: „Co je to?“ zeptal se generál Clark. „Colosseo!“ odpověděl jsem. „Koloseum!“ vykřikl Jack, který jel s námi. Generál Clark vstal a ze svého džípu si dlouho mlčky prohlížel gigantickou kostru Kolosea; pak se obrátil ke mně a řekl s jistou hrdostí: „Pěkná práce! Naše bombardovací letadla tady udělala kus práce.“ A pak, jako kdyby mě chtěl za to odprosit, napřáhl ruce a řekl: „Netrapte se, Malaparte, to je válka!“


Itálii osvobozovali po boku Američanů také Marokánci. Tři tisíce žen, které našly útočiště v papežově vile, udělaly na Marokánce neobyčejný dojem. „Tři tisíce manželek!“ opakovali neustále. A papež se tím pro ně stal nepochybně nejmocnějším monarchou světa.


Když se v kraji roznesla zpráva, že přišli barevní, všichni sedláci utekli, křižovali se při tom, jako kdyby už cítili zápach síry. Mniši dostali za úkol pokřtít všechny Marokánce, protože papež nechce mít žádné Turky v Římě. Generál Guillaume pronesl: „Papež nemá pravdu. Když souhlasí s tím, že ho osvobodí protestantské oddíly, proč se brání tomu, aby mezi jeho osvoboditeli byli také musulmani.“ Já jsem dostal za úkol rozestavět stráže u zdí kolem vily, aby Marokánci nemohli dělat papežovým ženám asistenci. „Teď už chápu,“ řekl Jack, „proč papež nechce Turky v Římě.“


Dne 16. až 17. 7. 1942 bylo ve sportovní hale v Paříži shromážděno 8.160 (osm tisíc sto šedesát!) Židů, z toho 4.115 dětí, kteří byli deportováni do Německa. Přežilo třicet, z dětí žádné. Zátah provedlo 450 francouzských četníků, policistů a gardistů.


Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku