TOPlist

Vyklepáno z knih: F. M. Dostojevskij

Reklama


Snad nejslavnější scéna z Bratrů Karamazových – Velký Inkvizitor: Jehošua se po 1.500 letech vrátí na zem, do Španělska. Zase dělá zázraky, slepí prohlédají, mrtvé dítě obživne, všichni v něm poznávají Krista. Stařičký kardinál Inkvizitor ho dá zatknout a mluví k němu ve vězeňské kobce takto: Už nemáš právo přidávat něco k tomu, co jsi už kdysi řekl. Proč jsi nás přišel rušit? Přece všechno jsi odevzdal papeži, všechno je teď u papeže a ty se raději už vůbec neobjevuj a do ničeho nezasahuj. Autoritou je teď církev. Chybils, říká dále Inkvizitor, když jsi po třikrát odmítl pokušení ďábla na poušti, ďábel ti nabízel zázrak, tajemství a autoritu, tys odmítl, církev přijala. Církev vládne masám právě zázraky, tajemstvím a autoritou, to masy potřebují. Svoboda je pro lidi příliš složitá a děsivá. Proto církev přijala od ďábla, od onoho strašlivého a přemoudrého ducha, ty tři strašné dary. Nejsme už na tvé straně, nýbrž na jeho, v tom je naše tajemství. Zítra tě nechám upálit a lid bude spěchat vyplnit rozkaz! Ježíš ho beze slova políbí na rty, to je celá jeho odpověď. Inkvizitor otevře dveře a řekne: Jdi a už se nevracej, nikdy, nikdy se už nevracej! A božský návštěvník odchází.


Tohle vypráví atheista Ivan Aljošovi. Aljoša jenom vstane a políbí Ivana na ústa. (Imitace Boha?) A Ivan potěšeně zvolá: „Literární krádež!“


Ivan dále dává příklad utrpení dětí. Proč trpí děti? Nevinné! Dospělí? Jedli jablko… není proč je litovat! Ale děti!!


Běsi: Štěpan Verchovenskij: „Jde jen o to, co je krásnější: Shakespeare, či boty, Rafael, či petrolej? Já pak prohlašuji,“ zaječel v posledním stádiu rozčilení Štěpan Trofimovič, „že Shakespeare a Rafael jsou výš než osvobození rolníků, výš než národ, výš než socialismus, výš než mladá generace, výš než chemie, výš než téměř celé lidstvo… Bez Angličana by ještě lidstvo mohlo dál žít, bez Německa by mohlo, bez Rusa by až přespříliš dobře mohlo, bez vědy je možno žít, bez chleba také, jedině bez krásy není možno žít…“


„Stěpane Trofimoviči!“ zařval vesele seminarista. „Tady v městě a po okolí se teď potuluje Feďka Kriminálník. Utekl z káznice. Loupí a právě nedávno spáchal novou vraždu. Dovolte mi otázku: kdybyste ho byl před patnácti lety nedal odvést na vojnu, pro peníze, které jste potřeboval na zaplacení karetního dluhu, kdybyste ho jednoduše neprohrál v kartách, dostal by se do káznice? Zabíjel by lidi v boji o existenci? Co na to řeknete pane, pane estetiku?“


Hlavní věc je rovnost. Především se sníží úroveň vzdělání, věd a talentů… Ciceronovi se vyřízne jazyk, Koperníkovi se vypíchnou oči, Shakespeara ukamenují. Touha po vzdělání je touhou aristokratickou. Uvedeme všechno na společného jmenovatele, bude úplná rovnost. Škoda, že nemáme kdy vyčkat, až by byli ještě opilejší. Och, jaká škoda, že není proletářů! Ale budou, budou, všecko k tomu spěje.


Z Dostojevského dopisů: Učenci (v Evropě), budiž, ale také jací úžasní hlupci! Lid zde umí číst a psát, ale je omezený a hloupý, má ty nejhorší zájmy.


V Evropě má každý proti nám schovaný kámen. Evropa nás nenávidí, pohrdá námi, pohlédá na nás jako na cosi nižšího, mnohdy se jim hnusíme, hnusíme se jim naprosto. Nejsme jim Evropany, zdá se jim, že smrdíme. Evropa je ochotna vypařiti všechny Slovany jako hnízdo štěnic. Už se rozhodli dávno skoncovat s Ruskem. Přijde den, kdy se na nás vrhnou, aby nás pohltili. Nechceme-li, aby nás shltla Evropa, jest na nás pohltit Evropu.


Evropa je podkopána a snad již zítra se propadne beze stopy na věky věkův.


Německo je národ mrtvý bez budoucnosti. Francie zmizí a opravdu není jí škoda. Zůstanou jen divoši, kteří zaplaví Evropu. Pozvolna, ale jistě zrodí se nové hloupé budoucí barbarství. Evropa je již jen hřbitov na němž odpočívají drazí zesnulí. Je nutno smést ty mrtvé náhrobky, všechny ty kosti, ty relikvie Svatých zázraků a zorat pro nové ruské sémě tu starou evropskou zemi zúrodněnou popelem drahých zesnulých. Evropu ruský oceán potopí ve svých vlnách.


Lid, och, zajisté jsme vzdělanější než on, ale čemu jsme ho naučili? Nemluvím o řemesle, mechanice ani o vědách, tomu jej mohou naučit Němci, když je tím pověříme. Ale my, čemu ho naučíme my?


Cařihrad musí býti náš a musí navěky zůstat v našem držení. Válka s Orientem se rozlije ve válku evropskou, och, zajisté je to hrozná věc, že tolik drahocenné krve musí být prolito… ale tato prolitá krev spasí Evropu.


Lidstvo miluje válku. Je to nutnost. Dlouhý mír zatvrzuje srdce a kazí mravy. Křesťanství uznává úplně válku a předvídá jak známo, že meč nezmizí do skonání světa. Válka rozvíjí lásku k bližnímu a živí a sjednocuje národ.


Orlové se slétají, kde leží mršina. Vesmír je mršina. Ruský orel se napase na mršině světa.


Je nám třeba války a vítězství. Rusko je dnes nejsilnější evropskou zemí. Celá Evropa ztroskotá na takové síle. Není na světě nic, co by mohlo Rusko přemoci.


Každý národ, je-li veliký, věří a nemůže nevěřit, že v něm a jenom v něm leží spása světa, a že je zde, jen aby kráčel v čele ostatních národů, aby je všechny společně vedl k cíli. Tato veliká domýšlivost, toto víra, že jsme to my, kteří chceme a můžeme říci na světě poslední slovo, toť záruka nejvyššího potvrzení života pro náš národ.


Až Rusko pomocí svého Boha, svého Krista, přemůže a vypudí z vesmíru všechny ostatní Bohy a Kristy, teprve tehdy stane se „Ruský Kristus“ vesmírným.


Domnívali jsme se, že křesťanství bylo vesmírnou pravdou. A hle, najednou se ukazuje, že křesťanství je pravdou jediného národa, vyvoleného mezi všemi, národa ruského, nositele Boha nového Izraele.


Dnešní Evropa řízená židovskou burzou.


Není to národ jenž přijímá svou existenci od Boha, ale Bůh, jenž nabývá své z národa. Národ – toť absolutno, Bůh relativno.


Rusové jsou dětmi cara a car je jejich otec. Je to síla, která sjednocuje, kterou sám lid chtěl, která vyšla z jeho vlastního srdce… od níž jedině očekával, že ho vyvede z Egypta. Tato myšlenka bude mít vliv na celou naši pozdější historii, proto se naše historie nemůže podobat historii ostatních národů. Není u nás jiné tvůrčí síly než car, z ní vychází vše – sjednocuje národ, řídí jej, uchovává.


Myslíš stále na naši současnou zemi. Je však možno, že tato dnešní země sama se již bilionkrát zrodila, žila, zmrzla, rozpraskala, rozpadla, roztříštila se ve své prvky a znovu se stala párou vznášející se prostorem nebeským a potom kometou, opět sluncem a to sluncem zemí – ale tento vývoj se možná opakuje do nekonečna a stále stejně až do těch nejmenších podrobností. Jak je to nudné!


Věčný návrat téhož. Ale nynější země se možná sama už bilionkrát opakovala. Vždyť ten vývoj se možná už nekonečněkrát opakuje a pořád v jedné a téže podobě do posledního puntíku. Ukrutná nuda, prachsprostá. (Vesmír se rozpíná a pak smršťuje, nekonečný cyklus. Může být za l. každý cyklus jiný, za 2 každý cyklus stejný. Střed je všude. Křivá je cesta věčnosti.)


Zbožňuji lid, ale čekat, že by si mužici sami uspořádali svůj život, je totéž jako čekat, až si vlci v lese zřídí samosprávu.


Nerozumím náboženství, ničemu nerozumím v Rusku, zhola ničemu nerozumím v umění – a ihned jste výjimeční, a je obzvláště výhodné, jestliže skutečně ničemu nerozumíte.


Vlastně jsme tatáž Čína, avšak bez jejího pořádku. My sotva začínáme co v Číně již končí. Nepochybně přijdeme k témuž konci, avšak kdy? Musíme prožít ještě tisíciletí hlubokého přemýšlení, abychom dostali tisíc svazků „ceremonií“ a tím už definitivně nabyli práva nad ničím se nezamyslit.


… nastalo naše konečné střetnutí s Evropou a… cožpak mohlo snad jinak začít než nedorozuměním?


U nás mají doposud rádi rébusy. Čtěte vyhlášky o vydávání měsíčníků.


Není takového předmětu na zemi, na nějž by nebylo možno popatřit z komické stránky.


Turci přáli jinověrcům pod svým panstvím značnou samosprávu a volnost. U nás: S kacíři se nemá diskutovat, byla by to marná práce, v případě nutnosti je třeba vyhladit je násilím.


Zákony mají smysl pouze potud, pokud ochraňují slabé. Silní si pomůžou i bez zákonů.


Kdo ochutnal moc, tu neomezenou možnost ponižovat druhé, ztrácí automaticky vládu nad vlastními pocity. Tyranie je zvyk, má vlastní organický život a nakonec se zvrhne v nemoc. Ten zvyk zabije i toho nejlepšího člověka a dokáže jeho duši zdrsnit na úroveň šelmy. Krev a moc opájejí… Lidské i občanské stránky umírají v tyranu nadobro; znovu nabýt lidskou důstojnost, činit pokání, polepšit se, je téměř nemožné.


Víte, že už teď jsme strašně silní? Naši nejsou jenom ti, kdo zabíjejí a pálí. Já už je všechny spočítal: učitel, který se posmívá s dětmi jejich Bohu a jejich kolébce, už je náš. Advokát, který hájí vzdělaného vraha… Školáci, kteří zabíjejí mužika, aby zakusili pocit zabíjení… Porotci, osvobozující šmahem zločince… Prokurátor, chvějící se u soudu, že není dost liberální, je náš, náš. Administrativní úředníci, literáti, ó, našich je mnoho, strašně mnoho, a sami to nevědí…


Propadání se do řetězce minulých vin, jež, nezreflektovány, nevyhnutelně plodí viny nové.


Rusko vyzvracelo hnus, kterým ho krmili.


Hranice monarchií, republik, pradávných království a ztracených civilizací, paktů, dohod spojenectví, černých a žlutých plemen. Stěhování národů. Hranice, kam až dorazili Mongolové, kam až Chazarové a kam Hunové. Kolik obětí, krve a bolesti je spojeno se záležitostí hranic! Hřbitovy těch, kteří na celém světě padli při obraně hranic, jsou nekonečné. Stejně bezměrné jsou hřbitovy odvážlivců, kteří se snažili své hranice rozšířit. Dá se předpokládat, že polovina těch, kteří se pohybovali po naší planetě a položili svůj život na poli slávy, vydechla naposled v bitvách vedených kvůli hranicím.


Cestou jsem narazil na několik stovek lidí obojího pohlaví, hnaných do vyhnanství někam k Irkutsku. Doprovázelo je jen pár strážných, šli od jedné osady k druhé a z Evropy do Irkutska mohli dorazit tak za tři roky. Uprchnout není kam, protože mimo cesty žádné jiné osady nejsou. Kdyby někoho ze zajatců napadlo hledat útočiště v lese, sežrala by ho zvěř.



Dostojevskij objevil v člověku strašnou vlastnost – zbytečnou krutost. Že člověk má sklon působit jiným utrpení, a to bez důvodu a cíle. Člověk trápí druhého bez příčiny, trápí ho jen proto, že mu trápení působí rozkoš, ke které se však nikdy nahlas nepřizná.


Odpovědnost za neodpovědná slova!? Svět si popravil Boha a upíná se k novým, falešným božstvům, společenská hnutí jako přírodní živel, který se řídí vlastní logikou, sebevražedné pokrytectví salonního radikalismu, malé komické příčiny (třeba i uražená ješitnost), velké, tragické následky: motýlí efekt.


Bronzový jezdec nutí Rusko, aby se vzpínalo. Granitový podstavec Bronzového rytíře stojí, byť vyhlížel tak nezdobně, na kolísavém a hnilobném bahnisku z něhož se rodí mlhy plné přízraků. Petrohrad – město proti přírodě, úmyslné, město bytostí netělesných nebo přízraků tělesných, je par excellence městem Dostojevského. Petrohradem došlo Rusko Petrovo vzpínající se pod ocelovým udidlem jaksi svého vrcholného bodu a kolísá nad propastí. Rusko se nikdy nevrátí k Moskvě, kam jej volají slavjanofilové, ani dále k Jasné Poljaně, kam jej volají tolstojovci. Rusko se nezastaví v Petrohradě, půjde dál do Evropy!

Přejít do diskuze k článku