Vyklepáno z knih: Gasset

Reklama


José Ortega Y Gasset (1883 – 1955) byl španělský filosof, sociolog a esejista. V roce 1910 se stal profesorem metafyziky na Madridské univerzitě, kde působil až do roku 1936. Od roku 1931 působil jako republikánský poslanec. Po začátku občanské války ve Španělsku se uchýlil do exilu, ze kterého se vrátil v roce 1945.

S dílem Ortegy y Gasseta Vzpoura davů (La rebelión de las masas) se mohli čeští čtenáři seznámit díky překladu Václava Černého už v roce 1933, tedy pouhé tři roky poté, co byla kniha vydána španělsky. Když byl náš exprezident Havel na oficiální státnické návštěvě ve Španělsku a ve svém projevu pronesl, že komunistická cenzura mu nikdy nedovolila přečíst si knihu slavného Ortegy, neb byla na seznamu tzv. zakázaných knih (Libri prohibiti), tak jsem zůstal jak opařený, vždyť já jsem si tu knihu bezproblémově půjčil v knihovně přes výpůjčkovou službu a bylo to zadarmo, dnes za vypůjčení chtějí 40 korun, takže jsem do knihovny přestal chodit. Tedy Havel neměl možnost přečíst si Vzpouru davů, komunisté mu to zakázali, zato já jsem si dokonce vypsal několik vět z oné knihy a to i přesto, že Ortegovy názory jsou mi velice velmi vzdálené a nepřijatelné, vždyť se samozřejmě považuji za běžného a obyčejného človíčka z „davu“ či „masy“, dokonce za příslušníka lůzy dle Duky, a vůbec ani v nejmenším za nějakého vznešeného příslušníka elity, jak se považuje kardinál. Než patřit mezi takovou „elitu“, tak to raději budu tím nejposlednějším z lůzy.

Nemůžu přece souhlasit třeba s tímto: Společnost je soubor principiálně nerovných lidí, seskupených do přirozených celků profesních a přirozené hierarchie. Řídící funkce patří velkým správcům, či spíše středověkým velmožům, ať řídí průmyslový podnik či velkostatek. V nich je soustředěna moc politická, stejně jako sociální a ekonomická, ale také odpovědnost a sociální cítění, proti umělému a atomizujícímu i demagogickému parlamentnímu státu. (To Ortega cituje Charlese Maurrase z tzv. Action Francaise, předchůdkyně fašismu.)

Taktéž nemůžu přijmout Ortegovu ideu evropského nadnároda a Evropy jako kontinentu, který má duchovní vládu nad světem. Ortega sice prohlašuje, že konec evropské vlády by mu byl lhostejný, „kdyby dnes existovala jiná skupina národů schopná nahradit ji v její moci a v řízení Země“, zůstává nicméně přesvědčen, že „pokud si Evropan navykne nevládnout, stačí půldruhé generace, aby starý kontinent a za ním celý svět upadly do mravní lhostejnosti, rozumové sterility a všemožného barbarství.“ (Václav Liška píše: Mravností se ohánějí nejvíce zločinci. A president Zeman pravil: „Slovo morálka je jedno z nejnadužívanějších slov v české politice. Každý hajzl se ohání morálkou…“)

Přestože Ortegovy myšlenky jsou pro mne nepřijatelné, není ke škodě věci si nějaké ty citace páně profesora metafyziky přečíst.

***

Vzbouření davů je totéž jako vertikální vpád barbarů, stačí třicet let a světadíl upadne zpět do barbarství. V roce 1904 při oslavách Petrarkových nebyl přizván ani národ Goethův, ani Shakespearův, ježto nejsou latinské, ale byli pozváni Rumuni. Nevíme, byli-li pozváni Uruguayci.

Každý život se více či méně podobá zřícenině; pod jejími troskami máme objevit skutečný osud člověka.

Jestliže za plných dvanáct století Evropa nedosáhla vyššího počtu obyvatel než 180 milionů, od roku 1800 do roku 1914 vzrostlo evropské obyvatelstvo ze 180 na 460 milionů. A současně s tímto kvantitativním vzrůstem evropské populace dosáhl průměrný život i daleko vyšší úrovně, než jakou měl v minulosti. Do historie byly jako vlny vrženy spousty a spousty lidí v tak zrychleném tempu, že bylo těžké nasytit je z tradiční kultury, takže davy získaly schopnost naplno žít, ale ne cit pro velké historické úkoly; byla jim spěšně naočkována pýcha a moc moderního prostředí, ne však jeho duch.

Vzpouzející se masa ztratila všechnu schopnost religiozity a poznání. Není schopna mít v sobě víc než politiku, a to politiku nemírnou, ztřeštěnou, pominutou. Takto se totiž snaží nahradit poznání, náboženství, sagesse (moudrost) – koneckonců jediné věci, které jsou svou podstatou vhodné k tomu, aby zaujaly střed lidské mysli. Politika zbavuje člověka osamění a intimity, a proto hlásání integrálního zpolitizování je jednou z metod, jichž se používá k socializaci člověka.

Být levicový stejně jako pravicový je jeden z nesčetných způsobů, jež si člověk může vybrat, chce-li se stát imbecilem.

Když se nás někdo zeptá, jakou politiku zastáváme, anebo s neomaleností příslušející ke stylu naší doby si pospíší, aby nás k nějaké přiřadil, máme se místo odpovědi toho drzouna otázat, co se on domnívá, že je člověk, příroda, dějiny, co je společnost, kolektivita, stát, zvyk a právo. Politika spěchá, aby zhasla světla a všechny kočky byly černé. Je nezbytné, aby evropské myšlení vrhlo na všechny tyto otázky nové světlo. K tomu tu je, a ne aby na akademických shromážděních natřásalo svůj paví ohon.

Davy nemohou a ani neumějí řídit svou vlastní existenci, tím méně vládnout společnosti. Ale davy dosáhly plné moci společenské. Není to pravá krize, říká se jí vzbouření davů.

Masy a kolektiv mohou skutečně žít bez pravdy. Nejsou jí ani schopny, ani potřebny.

Pokrok neznamená včerejšek zbořit, ale zachovat jeho podstatu, která má sílu stvořit lepší dnešek.

Už není hrdinů, je jen sbor. Uvnitř každé třídy je autentický dav a elitní menšina.

Naši dobu vyznačuje to, že všední duch vědomý si své všednosti, troufá si hájit právo na všednost a všude je vnucuje. Dějiny říše římské v úpadku jsou dějinami vlády davů. Doba kolosálnosti, velkých obrovských budov…

Davy dnes provozují životní úkony, které se většinou kryjí s těmi, které dřív byly vyhrazeny pouze menšinám, přestaly být poslušny menšin, neposlouchají je, nejsou za nimi, nectí je, ale naopak je odstrkují a nahrazují. Evropu vedla a řídila vždy menšina, elita, aristokracie. Ameriku vždy davy, nikdy ne elita.

Horác: Naši otcové, horší pradědů, zrodili nás ještě chatrnější, a my dáme původ potomstvu ještě bídnějšímu.

Je možné vše, i cesta zpět k barbarství a úpadku.

Člověk davový je ten, jehož život nemá plánu a plyne s vodou. Proto netvoří nic, ač jeho možnosti a moc jsou úžasné. A tento druh lidí rozhoduje o naší době.

Davu se dostalo schopnosti žít intenzivně, ale ne citu pro velké historické úkoly, byla jim naočkována pýcha a moc moderního prostředí, ale ne duch. Jestliže tento typ zůstane pánem Evropy a definitivním rozhodčím v ní, stačí třicet let a náš světadíl upadne zpět v barbarství. Právnická a fyzická technika se rozplyne do vzduchu stejně snadno, jako se tolikrát už obrátila v niveč různá tajemství výroby. Celý život se smrští. Dnešní bohatství se obrátí ve skutečný nedostatek, chudobu, bědnou impotenci, v pravý úpadek.

Rathenau: Vertikální vpád barbarů. Revoluce není povstání proti platnému řádu, ale uvedení řádu nového, který starý vyvrací.

Herman Weyl: Kdyby náhle zemřelo 10 až 12 špičkových vědců, jistě by byl zázrak dnešní fyziky pro lidstvo ztracen. Bylo by třeba několika staletí přípravy, aby se duševní orgány přizpůsobily abstraktní složitosti fyzické teorie. Neštěstí může tak zničit zázračnou lidskou možnost, která je mimo to základem budoucí techniky.

Dříve: Žít znamenalo cítit své omezení, a z toho důvodu myslet na vše, co nás omezuje. Dnes: Žít, toť nepoznat omezení a tedy klidně se oddat sobě samému, v zásadě nikdo není víc než druhý. Člověk davový nikdy by neuznal něco mimo sebe, kdyby ho okolí nebylo násilím přinutilo. Nyní jej okolí nenutí, a věčný člověk davový v souhlase se svou přirozeností, přestává mít ohledy a cítí se pánem svého života. Naopak člověk vybraný či výborný, má v sobě intimní cit nutnosti uznávat mimo sebe pravidlo jej přesahující, jej převyšující, do jehož služeb svobodně vstupuje.

Goethe: Elitě nechutná život, leč záleží-li ve službě něčemu vysokému. Vznešenost je definována přísností k sobě samému, povinností, ne právy. „Žít podle chuti“ je plebejské, duch vznešený usiluje o řád a zákon.

Proč se davy pletou do všeho, a proč vždy násilně?

Svět a život se nabízely průměrnému člověku tak otevřeně, až se mu zavřela duše. Vzpurnost davů pochází z tohoto zatemnění prostředních duší, a z té vzpurnosti plyne ohromný problém kladoucí se dnes lidstvu. Davový člověk se cítí dokonalý. Vrozená zavřenost jeho duše mu znemožňuje, co je předběžnou podmínkou k odkrytí vlastní nedokonalosti, nedostatečnosti, srovnání sebe s druhými. Srovnat se, znamenalo by na okamžik vyjít ze sebe a převést se v jiného. Jenomže duše chatrná je neschopná tohoto cestování, sportu nejvyššího.

Davový člověk by se cítil ztracen, kdyby přijal diskuzi, i odmítá pudově povinnost přijmout tuto nejvyšší instanci, která je mimo něj. Opouští se soužití kulturní, které je soužitím za platnosti pravidel, klesá se k soužití barbarskému.

Opozice neexistuje! Dav si nepřeje soužití s tím, co k němu nenáleží. Nenávidí na smrt vše, co není davem. Řízení společnosti se ujal, zmocnil druh lidí, jejž principy civilizace nezajímají. Svět je civilizovaný, ale obyvatelé ne! Ani v něm civilizaci nevidí, nýbrž užívají ji jako přírody. Je nadšen pro výrobky, a principy, které jej umožňují, ho nezajímají. Dnešní davový člověk je opravdu primitiv mezi kulisami se vloudivší na starou scénu civilizace.

Všechny civilizace skončily na nedostatečnost principů. Evropské hrozí pád z důvodu opačného, neboť teď selhává člověk, poněvadž nemůže pokračovat týmž krokem, jímž se vyvíjí civilizace.

Bolševismus a fašismus nestrávily v sobě celou minulost, což je nevyhnutelná podmínka jejího překonání. S minulostí se nebojuje pěstním zápasem. Budoucnost ji přemáhá tím, že ji spolkne, nechá-li z ní něco, je ztracena.

Potřebujeme dějin celých, máme-li poznat, podaří-li se nám z nich uniknout, nebo klesneme-li do nich zpět.

Styk s intelektuálem jen pro zábavu, ale v podstatě neúcta k němu a často rozkaz lokajům nebo podomkům, aby mu napráskali.

Rétorika je hřbitovem lidských skutečností, nebo nanejvýš jejich invalidovnou. Věčné tajemství války záleží nikoliv v prostředcích obranných, ale útočných, tajemství, jež znovu odkryl Napoleon.

Taleyrand k Napoleonovi: S bajonety, Sire, lze dělat všechno, krom jediného, posadit se na ně.

Vládnout neznamená urvat moc, ale klidně ji vykonávat. Vláda není tak věcí pěstí, ale zadnic.

Život je boj s věcmi, aby mezi nimi obstál. Rozumové představy jsou pak strategickým plánem, jež tvoříme na obranu před jejich útokem.

Myslit znamená přepínat vždy chtěj nechtěj. Kdo nechce nadsazovat, tomu nezbývá než mlčet, ba více než to, musí ochromit svůj rozum a bude nutně svědkem toho, jak hloupne.

New York a Moskva = dějinná kamufláž. Rusko je marxistické asi tak, jak germánští barbaři byli Římany či občany Svaté říše Římské.

Čína a Egypt vznikly bez vlivu jiných civilizací.

Amerika ještě netrpěla, je tedy naivní domnívat se, že už nabyla schopností k vládě.

Davový člověk morálky nemá, neboť ta je vždy svou podstatou pocit, podléhání něčemu, vědomí služby a povinnosti. Člověk s jasnou hlavou je ten, kdo si uvědomí, že v něm všechno je problematické a cítí se ztracen. Žít znamená cítit se ztracen. Ten, kdo to uzná, počal už objevovat pravou skutečnost, už stojí na pevné půdě. To jsou jediné pravdivé myšlenky: myšlenky trosečníků, ostatek je rétorství, přetvářka, soukromá fraška. Ten, kdo se opravdu necítí ztracen, je ztracen bez milosti, tj. nenalezne nikdy sama sebe, nesetká se nikdy s vlastní zkušeností.

Viktor Hugo: Přijde den, kdy Francie, Rusko, Itálie, Anglie, Německo, všechny národy kontinentu, pevně splynou v jakési vyšší společnosti a vytvoří evropské bratrství, aniž by ztratily své specifické rysy a svůj svéráz. Přijde den, kdy jediným bitevním polem budou otevřené trhy obchodu a mozky otevřené myšlenkám.

Hegel: Davy jsou na postupu.

Nietzsche: Vidím valit se potopu nihilismu.

Comte: Naše doba je dobou revoluční, bez nové moci duchovní, dospěje ke katastrofě.

Spencer: Revoluce je abnormálnost, konzervatizmus je blahodárný, jelikož brzdí pokrok, který je příliš rychlý a působí škody. Zákon vývoje je adaptace. Každý socialismus je otroctvím.

Gossen v roce 1854: Pouze s ustavením soukromého vlastnictví lze najít měřítko k určení optimálního množství každé komodity, jež se má za daných okolností vyrábět. Co největší ochrana soukromého vlastnictví je bezpochyby největší nutností pro další trvání lidské společnosti.

Moderní měšťanstvo vybojovalo si svou moc inkoustem a tiskařskou černí stejně jako dříve rytíři mečem a monarchové střelným prachem.

Už Burkhard měl obavy, že vpádem mas bude znehodnocena kultura.

Člověk je historickým produktem nouze.

Humanismus je morální a intelektuální úpadek (od dob Erasmů a Voltairů), protože je v něm naprostý nedostatek „praktického smyslu“.

Císařovna Alexandra Fjodorovna (německá princezna Alice Hessen-Darmstadt) píše manželovi carovi Mikuláši II.: „Rusko je rádo, když cítí bič, je to jeho přirozenost.“ Nebo: „Nikdy jsi nepropásl příležitost, abys neukázal lásku a dobrotu, nyní jim dej pocítit občas dvou pěst. Sami o to prosí – jak mnozí říkají: Na nás je třeba karabáč. Musí se naučit, aby se Tě báli, sama láska nestačí, třeba vládnout otěžemi: popustit, přitáhnout je, ale vždy nechť cítí ovládající ruku.“

Car končí abdikační listinu slovy: „Kéž je Bůh nápomocen Rusku.“ (Stejnou frázi používá Bush o Americe.)

Králové nemohou chybovat, protože nevládnou, ale panují.


Foto: zdroj

 

 

Přejít do diskuze k článku