Vyklepáno z knih: Jan Ámos Komenský

Reklama


Jan Ámos Komenský – Labyrint světa – Vypsání toho, kterak v tomto světě a jeho všech věcech nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání.


Komenským revidovaný rukopis Labyrintu z roku 1623 je dedikovaný Karlu Staršímu ze Žerotína, moravskému zemskému hejtmanovi. Pro druhé vydání z roku 1663 autor rozšířil 9. kapitolu o líčení plavby na moři, inspirované jeho cestou do Anglie.


Pohleď na to ušlechtilé pokolení lidské, na toho rozkošného, rozumem a nesmrtelností obdařeného tvora, který obraz Boha v sobě nese.
Spatřím, jak každý chodě v houfu mezi jinými, masku na tváři nosí a když odejde mezi sobě rovné, masku sundává, a když do houfu jíti má, zase si ji nasazuje. Někteří velice zručně s těmi maskami zacházet uměli, takže kdykoli viděli potřebu, jinou masku nasadili.


Slyším je také rozličnými jazyky k sobě mluviti, takže jeden druhému nerozumí nebo odpovídají na něco jiného, než byla řeč. Každý mluví své a žádný žádného neposlouchá, každý svou píseň hude.



Jejich práce nic nebyly než hříčky dětinské a zbytečné a marné namáhání. Někteří sbírali smetí a rozdělovali mezi sebe, jiní klády a kamení sem tam váleli nebo je po lanech kamsi vzhůru tahali a spouštěli zase dolů, někteří kopali zemi a převáželi neb přenášeli z místa na místo, jiní si se zvonci, zrcadly a jinými titěrnostmi hráli, další měřili svůj stín. A to vše prováděli tak usilovně, až se potili a mnozí z toho onemocněli. A všude byli úředníci, kteří ony věci poroučeli a vyměřovali. Když se jeden s něčím motal a namáhal, jiný se mu do toho pletl, z čehož vády a rvačky vznikaly. Někdy se jich jedné věci chytilo několik, najednou toho všichni nechali a každý běžel na svou stranu. Nic zmatenější nemohlo být vymyšleno.


Jeden něco postavil, druhý mu to zbořil, takže jsem ve světě neviděl, aby někdo něco udělal, co by druzí zase nezkazili. Někteří ani nečekali na jiné a bořili hned po sobě sami.



Naposled spatřil jsem Smrt mezi nimi se procházející jak střely na všechny strany házela, kterými strefovala mladého, starého, chudého, bohatého, učeného, neučeného. Kdo trefen byl, křičel, řičel, řval. Někteří přišli se podívat na raněného chroptícího a když dýchati přestal, zpívali sobě okolo něho, jedli, pili, výskali, někteří přitom trošku se pošklebovali. Potom ho chytili, vlekli a vyhodili jej přes ohradu do tmavé jámy. A vrátivše se, hýřili opět. Přece když někdo umře, jiní se mají přestat veselit? Však na místo jednoho další se zase narodí.



Poutník prohlédá stav manželský. Oslovského dítek milování a rozmazlování.


Jeden chtěl tak, druhý onak, jeden sem, druhý tam: pak se hádali, pěsťovali se a knytlovali škaredě. Smířil-li je kdo, za chvíli byli v sobě zas.



Bez manželství i v něm teskno bývá, a i když se manželství nejlépe zdaří, sladké s hořkým se mísí.



Vidíš, jak se sem cosi plazí a leze? To jsou lidé nově se na svět dostávajíc, aniž by věděli odkud, aniž se ještě znají, a aby lidmi byli, vědí: proto je kolem nich tma a nic, jen vřískotu a pláče trochu.



Viděl jsem, že všechna práce člověka jest pro ústa jeho. Co kdo vydělal, všechno do svých úst vecpal. Jen málokteří ústům utrhali a do pytlíků kladli.



Viděl jsem, že těmi lidskými zaměstnáními se jen voda přelívá, peníze se vydělají a hned zase utratí, pouze s tím rozdílem že snáze peníze odcházejí než přicházejí.



Poutník mezi filosofy: Viděl jsem množství starců: Bión tiše seděl, Anacharsis se procházel, Thalés létal, Hésiodos oral, Platón v povětří ideje honil, Homér zpíval, Aristoteles diskutoval, Pythagoras mlčel, Epimenidés spal, Archimédés zemi odstrkoval, Solón práva a Galenus recepty spisoval, Euklidés měřil síň, Kleobúlos budoucí věci zpytoval, Periandros povinnosti rozměřoval, Pittakos válčil, Biás žebral, Epiktétos sloužil, Seneca mezi tunami zlata sedě chudobu vychvaloval, Sokratés o sobě každému, že nic neumí, povídal, Xenofon naproti tomu každému všemu naučiti sliboval, Diogenés ze sudu vykoukaje, všechny mimojdoucí haněl, Timón všem zlořečil, Démokritos se všemu tomu smál, Hérakleitos naproti tomu plakal, Zénón se postil, Epikuros hodoval, Anaxarchos pravil, že to všechno nic není, jen že se to tak zdá. A jiných drobnějších filozůfků mnoho bylo a každý něco zvláštního pronášel.

 

Ale toto-li jsou ti mudrcové, světlo světa? Ach, ach, myslel jsem, že jiné věci spatřím. Však tu jako sedláci v krčmě každý vyje a každý jináč.

 

Vtom přistoupil Pavel z Tarsu a pošeptal mi do ucha, že moudrost tohoto světa je bláznovstvím a přemyšlování moudrých jsou marná. S tím jsem souhlasil.



V jiné síni mnoho jich stálo se štětci, domlouvajíce se na tom, jak by slova buď napsaná, nebo do povětří puštěná na zeleno, červeno, černo, bílo, a jak by kdo chtěl, barvena býti mohla. I ptal jsem se: „Nač by to bylo?“ Odpovědíno mi bylo: „Aby se poslouchajícímu tak či jinak mozek zabarviti mohl.“ A já zase: „K líčení pravdy či lži těch líčidel se užívá?“



Někteří měřili stín na délku, na šířku, na tloušťku, jiní jej na váze vážili…



Křesťanů rozpustilosti: Boha přijali a jeden za druhým do pitek, hádek, nečistot, krádeží a loupeží se dávají. Vidím, že pijí a blijí, vadí se a bijí, lstí a mocí jedni druhým kradou, bujností řehtají a poskakují, výskají a pískají, smilní a cizoloží a ještě i horší věci jsem viděl. Všechno naopak proti tomu, co hlásají, činí.



O mnišských řádech: K službě církve žádného hledati a nutit netřeba, odháněti spíše.



O písmu svatém: Hádali se jaké je barvy: někteří pravili, že modrý, jiní že zelený, jiní že bílý, někteří že černý, až se našli ti, kteří pravili, že jest proměnlivých barev a jaká věc se přistrčí, takový že i on se zdá. Někteří radili, aby ho rozbili, jiní toho zase bránili.



Kdo jiné spravuje, musí často neviděti, neslyšeti, nerozuměti, byť by i viděl, slyšel a rozuměl. Čemuž ty, ve věcech politických neznalý, nemůžeš rozumět.



Stav vojenský: Leží u jakýchsi koryt a džberů, do nichž se jim jísti a píti sypalo a lilo, a oni jeden přes druhého chlemtali a slopali. I řekl jsem: „Copak tu vepřové na jatka krmí? Vidím sice lidskou podobu, ale sviňské činy.



Činy šlechticů: Přehazovati dvě nohy přes koně, honiti chrty, zajíce a vlky, nutit sedláky do roboty, zavírati je do věží a pouštěti zase, hodovati u předlouhých stolů plných rozličných mís a pod nimi co nejdéle nohy držívati, uměti šoustati nohama a líbati prsty, řemeslně ovládat vrhcáby a kostky, tlampati bez studu o věcech slizkých a oplzlých a tak podobně. Měli to pak různými svobodami stvrzené.



Někteří se chlubili, že už deset, ba i dvacet let slunce vycházeti a zapadati neviděli: protože když zapadalo, nikdy nebyli střízliví a když vycházelo, ještě nikdy nebyli vystřízlivělí.



Copak svět dosti svobod nemá, že jich více chce? Uzdy vám, uzdy a biče.



Ženy chtěly také panovati, poněvadž už tolik tisíc let muži přednost měli, již je čas, aby jim ustoupili.



Někteří upřed mýma očima do ohně házeni, jiní do vody ponořováni, jiní věšeni, stínáni, na kříž přibíjeni, kleštěmi trháni, řezáni a bodáni, sekáni, pečeni na hranicích. Ani všechno vyjmenovat mohu, jak ukrutné smrti jim byli činěny: nad čímž plesaly a výskaly zástupové světa.



Kdežs byl synu můj? Kdes byl tak dlouho? Kudys chodil? Čehos ve světě hledals? Potěšení? Ničemu tě svět, ničemu vůdcové tvoji, ničemu Šalamoun naučiti může. Ničím tě neobohatí, ničím nenasytí, ničím žádostem tvého srdce vyhovět nemůže, neboť to, co hledáš, ve světě nenalezneš.



Nevyšels na svět, kdys chtěl, nepůjdeš také z něho, kdy chtíti budeš.



Ráj srdce: Ve světě kvaltování, tady pokoj, ve světě starosti a stresování, tady radost, ve světě nedostatky, tady hojnost, ve světě otroctví a poroba, tady svoboda, ve světě všechno je nesnadné a těžké, tady vše lehké, ve světě samé smutné a žalostné příhody, tady bezpečnost.



Svět převrácený jest a místo pravdy pouhý stín lapá.



Ó nešťastná světa svobodo, nad níž otročtějšího nic býti nemůže.



Když se někomu zle vedlo, jiní z toho plésali, když bloudil, jiní se smáli, když bral škodu, jiní z toho zisku hledali. Pro svůj zisk, potěšení a kratochvíli sami bližního ku pádu a škodě přivodili.



Převráceného světa vzezření, aby jedni ušperkovaní, druzí nazí chodili; jedni přesycením říhali, druzí hladem zívali; jedni pracně vydělávali, druzí marně utráceli; jedni kratochvílili, druzí kvílili.



Svět ze zlého v horší jde, pravda jest: ale zdaž my to fresováním svým napravíme?



Mocní světa se tahají o koruny a žezla, z čehož krveprolití a zhouby krajin povstávají.



Kdyby v světě vládu sám Satan držel či kdyby anděl s korunou nad ním seděl, svět světem býti nepřestane, lhostejné se tedy zdá, kdo na trůnu světa sedí.



Má se mluvit, když je třeba. Když není třeba, má se mlčet, jinak to bude zneužívání. Neukazuj dým věci, nýbrž věc. Řeč pravdy je prostá. Přemnoho lidských řečí je zvuk beze smyslu, hluk bez obsahu. Prázdné nádoby duní.

Přejít do diskuze k článku