Vyklepáno z knih: Jeremy Bentham

Reklama


Jeremy Bentham (1748- 1832) byl anglický filozof, právník a sociální reformátor. Byl zastánce asociační teorie myšlení, liberalismu a volného obchodu a první myslitel, který se vyslovil pro volební právo (vzdělaných) žen. Východiskem jeho reforem byla představa, že cílem společnosti je rozmnožovat lidské štěstí a odstraňovat nebo aspoň omezovat každé utrpení. Protože cílem každého jednání je zvětšovat štěstí a omezovat strasti, a protože míru štěstí lze podle něho dokonce změřit, lze na základě jeho „počtu obšťastnění“ (felicific calculus) kvalitu každého jednání přesně a objektivně určit. Rozhodující je trvání, intenzita, blízkost a jistota pocitu blaha, počet osob, které je zakusí, a vyhlídka na to, že z něho vzniknou další. Protože jde o minimalizaci utrpení, zaslouží si podle Benthama ochranu všichni, kdo mohou trpět, a tedy nejen lidé, ale i zvířata. Největší štěstí největšího počtu je základ morálky i zákonodárství. Zastával myšlenku státem zaručené minimální mzdy pro každého, povinného zdravotního pojištění a státní podpory růstu hospodářství i populace. Moderní ekonomičtí liberálové (L. Mises, F. von Hayek aj.) jej proto kritizují a pokládají naopak za nebezpečného odpůrce principů liberálního hospodářství.


***


Jeremy Bentham sepsal knihu s dlouhatánským názvem: Panoptikum neboli dozorovna, kde se pěstí idea nového řádu použitelná pro jakýkoli systém a kde mají být lidé jakéhokoli typu drženi pod dozorem, zejména v nápravných zařízeních, věznicích, dílnách, továrnách, chudobincích, manufakturách, blázincích, lazaretech, nemocnicích či školách, které jsou dle tohoto řádu spravovány.

Jedná se o potrestání nenapravitelných, střežení šílených, nápravu zlých, zajištění podezřelých, zaměstnání líných, zabezpečení bezmocných, léčbu nemocných, zácvik tvárných do jednotlivých oborů činnosti a průpravu nastupující rasy na cestě ke vzdělání.

Může to být doživotní vězení v cele smrti, vyšetřovací vazba před soudem, trestnice, nápravné zařízení, kasárna, továrny, manufaktura, blázinec, nemocnice nebo škola. Podmínky chovanců se však podle sociální identity nemění.

Nezáleží na tom, co si chovanci myslí o tom, co je od nich požadováno – na tom, co cítí. Nezáleží ani na tom, zda považují příkazy za legitimní nebo zda si je osvojují a přijímají záměry svých dozorců za své vlastní. Panoptikum není zaměřeno na to, co si chovanci myslí, nýbrž pouze na to, co dělají. Ideologický diktát, kulturní hegemonie, indoktrinace nebo jakýkoli jiný výraz, jímž budeme snahu o dosažení duchovní podřízenosti nazývat, působí v kontextu panoptika jako irelevantní a neospravedlnitelná výstřednost. Nikdo se neptá, zda budou chovanci to, co nakonec vykonávají, konat dobrovolně.

Byly snad liberální duch a samostatnost svobodného občana nahrazeny mechanickou disciplinou vojáka či askezí mnicha? Nemohl by výsledkem této skutečně obratné konstrukce být soubor strojů připomínajících lidi? Podívejme na samotný konec procesu převýchovy. Je pravděpodobné, že disciplína podpoří spokojenost nebo ji spíše omezí? Říkejme jim vojáci, říkejme jim mnichové, nazývejme je třeba stroji; takoví jsou, a přece jsou spokojeni, alespoň já o tom nemám pochyby. O válkách a bouřích je lepší jen číst, ale mír a klid je lepší si vychutnávat. Stav klidu a míru má dvě tváře. Objektivně je charakterizován pravidelností, vyrovnaností a předvídatelností zjevných projevů činnosti chovanců. Nic není ponecháno náhodě a žádné realistické alternativy chovance nezatěžují nutností volby. Není sice v co doufat, ale také není čeho se bát. Chovanci mají jistotu, že jejich chování není v rozporu s požadavky dozorců a tudíž nevyvolá jejich nesouhlas provázený trestem. Vzhledem k tomu, že nadřízení nevyžadují nic než konformní chování, je možné si poměrně rychle osvojit umění, jak si zajistit trvalý přísun pochval. Díky němu se pak chovanec vystříhá případných konfliktů, protože toto umění nezahrnuje žádné rozpory ani morální nejednoznačnosti. Když někdo nepracuje, nemusí od rána do večera dělat nic, ale zůstane o tvrdém chlebu a vodě a nebude mít s kým promluvit. Ve srovnání s pobytem na samotce o chlebu a vodě vypadá cokoli jiného jako odměna, i když půjde o tvrdou práci s maximální fyzickou zátěží. Volba je skutečně jednoduchá, a dokonce u lidí bez schopnosti správného a užitečného chování máme jistotu, že se rozhodnou správně.

Podstatou panoptika je asymetrie vědění. Dohlížitel ví o chovancích všechno, oni o něm nevědí nic. Osvědčený prostředek umožňující vidět a nebýt viděn. Vlastnosti a jednání dohlížitele jsou zahaleny tajemstvím, jsou nepoznatelné a tudíž nepředvídatelné, kdežto všechno, co dělá chovanec, je pod neustálým dohledem. Skutečně nepřetržité sledování by sice bylo výhodné, ale pokud by bylo vůbec uskutečnitelné, jednalo by se o značně nákladnou operaci. Je třeba zajistit stav, kdy chovanec neustále sám sebe považuje za sledovaného a nemůže se ujistit o opaku.

A celá tato reforma proběhne bez mravoučných kázání, bez hlásání ideálů i bez jakéhokoli jiného zapojování duše a mysli chovanců. Potřebná je pouze vnější kontrola chování.

I dohlížitelé jsou do panoptika umístěni jen proto, aby vykonávali konkrétní úkol, který si sami nevybrali, totiž aby hlídali a ovládali. Nemusí to být nijak vnitřně uspokojující, ale může to být prostředek k dosažení slušné životní úrovně, takže ani dohlížitelům není možné stoprocentně věřit. „Kdo bude žalářníkem žalářníků?“ Jsou tedy nadstrážci a nakonec centrální velitelská věž.

Jakékoli zákony pro šéfa (nájemce, továrníka…) jsou škodlivé a je třeba se jim za jakýchkoli okolností vyhnout. „Byl bych rád, kdyby zákon mohl zůstat za branami mého podniku,“ říká Bentham.

Panoptikum v ideálním stavu – je to společnost životaschopná, uspořádaná a bez zločinnosti, kde je neochota nebo neschopnost spolupracovat a zařadit se okamžitě odhalena a vyřešena. Je to společnost, jež aktivně usiluje o co největší prospěch a největší spokojenost svých členů.

Vzhledem k manipulaci s prostředím a s odměnami a tresty jsou ideologické tlaky zbytečné. Nenajdeme tu žádnou snahu „centra“ obrátit „periferii“ na svoji víru, kázat, vzdělávat, evangelizovat. Jediná víra, kterou se snaží vštípit svým podřízeným je nezvratnost nadřazenosti vládců a následné ztotožnění vlastních zájmů s bezpodmínečným podrobením se.

Jestliže je pravda, že lidé dělají společnost, pak rovněž platí, že někteří lidé dělají takovou společnost, v níž druzí musejí žít a konat. Někteří lidé stanovují normy, jiní je dodržují.

Lidé, kteří neomezeně usilují o možnost ovládat, řídit a regulovat práci druhých, se objevují ve stále se zvyšujícím počtu.

Svoboda se jeví jako schopnost vládnout, jako úsilí o moc. Svoboda je ve skutečnosti moc, pokud existují jiní, kteří jsou omezováni.

Pro zisk jsou nutné zdroje. Tyto zdroje vrchní dohlížitel má. Může být tudíž svobodným činitelem a ze své vlastní iniciativy a na vlastní zodpovědnost se zapojit do interakce s dalšími svobodnými činiteli. Legislativci zde mohou v klidu odpočívat. Od nynějška už jich není zapotřebí. Systém je tak dobře sestrojen, že si může dovolit některé ze svých členů osvobodit, a dokonce jejich svobodu potřebuje k tomu, aby sám byl úspěšný.

Příroda určila lidstvu dva suverénní pány, utrpení a štěstí. Jen oni stanoví, co máme dělat a určují, co budeme dělat. Lidské bytosti jsou motivovány pouze touhou získat blaho a vyhnout se utrpení.

Právníci jsou jediní, u koho se neznalost zákonů netrestá.

Laskavá slova nestojí více práce než nelaskavá. Laskavá slova působí laskavé skutky, nejen u těch, k nimžto jsou promluvena, nýbrž i u těch, kteří jich užili, a to ne snad pouze náhodou, nýbrž pravidelně, příbuzností myšlenek.

Benthamův argument pro zrušení tajné diplomacie: Závoj utajení umožňuje monarchům, ministrům a vojevůdcům zneužívat zahraniční vyjednávání pro své vlastní obohacování. V tomto procesu kazí národní politiku a zatahují svět do válek, které slouží jen nepočetné elitě. V systému utajení mají ministři všechna pokušení, která je vedou k chybnému chování, zatímco nemají žádné brzdy, jež by jim bránily jim podlehnout.

Bentham navrhoval vězení pro všechny chudé, měly to být Domy práce, jakési donucovací pracovny.

Erasmus: Jak je to možné? Člověku téhož těla jako ty trnou zuby z hladu, zatímco ty pouštíš pšouky z koroptvího masa? Tvůj bratr se třese zimou nahý, zatímco tvé hromady hadrů ničí moli a plíseň? Přistupuj ke svému vlastnímu majetku jako ke společnému dobru. Bohatý člověk by měl chápat své bohatství jako majetek všech, jehož je pouhým správcem. Chudým by se měla spíš najít práce, než jim dávat peníze.

Život lidský podoben jest frašce a je třeba, abychom na něj takto hleděli, protože jinak by se nám musel jevit nekonečně smutným.

Z knihy Život svatého Eligia: „Bůh by mohl učinit všechny lidi bohaté, ale chtěl, aby v tomto světě byli chudí, a aby tak bohatí měli příležitost činit pokání za své hříchy tím, že chudým budou dávat almužny.“ Můžeme totéž říci i jinak: „Majetek bohatých je potřebný k tomu, aby chudí mohli získat podporu!“

Agrární období středověku dělilo lidi na tři kasty: Ti, kteří se modlí. Ti, kteří válčí. Ti, kteří pracují. V pozdějším období na ty, kteří mají peníze a na ty, kteří je nemají.

Svatý Bernard: Zplozeni v hříchu, sami hříšníci, plodíme hříšníky. Zrozeni zkažení, sami jsme zkažení, zrozeni jako otroci, nepřestáváme jimi býti. Od palce u nohy až po temeno hlavy na nás není zdravého místečka.

Odloučit se od panujících poměrů, zavrhovat pozemské statky, volit samotu, askezi, chudobu, pohlavní zdrženlivost, záměrnou nevědomost, tj. zřeknout se všeho, co nabízí rozum!

Svatý Bonaventura: Oceňování panenství neznamená nenávist k manželství a chvála poustevníků neznamená společenský život odsuzovat.

Anonym z 12. století: Jsem cosi lehkého, pouhý list, s nímž si vítr pohrává./ Lačním po rozkoši víc než po věčné spáse,/ moje duše je mrtva, chci už jenom tělesnou slast./ Chtěl bych zemřít v hospodě/ S vínem u rtů, které vychládají/ Andělské sbory tam pak zazpívají/ „Bože, buď milostiv i tomu pijákovi.“

Honorius z Antunu: Nevědomost je vyhnanství, člověk je doma v poznání.

Vilém z Conches: Odmítají vzít na vědomí přírodní síly a chtějí, abychom zůstali spoutáni jejich nevědomostí, odpírají nám právo zkoumat a odsuzují nás, abychom žili jako neotesaní tupci jen ve víře a bez rozumu.

Kazatelny se nestaví kvůli pravdě, ale kvůli přesvědčování.

Samuel Butler: Slepice je nástroj, jímž vejce vyrábí další vejce.

Zapomnělo se, že za všech dob je nutno křivdy přikrašlovat.

Cenou každé věci stane se / jen kolik peněz vynese.

Bůh může udělat z dubu tele, jak říkají nevzdělaní mužici, ale udělal to někdy?

Člověk nemůže aktivně zasáhnout do všepohlcujícího procesu dějin, nýbrž stává se pouhou hračkou, „pěnou na vlně“.

Gercen: Zdalipak příští pokolení pochopí, proč jsme lenochy, proč vyhledáváme všelijaké požitky, proč pijeme víno, a ocení celou naši hrůzu, celou tragickou stránku naší existence. Proč v okamžiku nadšení nezapomínáme na smutek, což snad byla na zemi někdy taková epocha? Nás zabíjí prázdnota a nepořádek jak v minulosti, tak v přítomnosti.

Cílem hlásání asketismu je přivyknout nešťastné a hladové myšlence, že mají být věčně hladoví a že se mají těšit z toho, že takový je jejich osud.

Bůh, který může osvobodit člověka od fyzických potřeb, měl to dávno udělat.

Gorkij: Základní úloha všech církví byla jedna a táž: vštěpovat chudým nevolníkům, že pro ně není štěstí na zemi, že je pro ně připraveno na nebesích a že otrocká práce na cizího je věc bohulibá.

Maxim Gorkij v Berlíně roku 1921: Myslím, že většina z 35 miliónů mužiků pomře hlady. Polodivoký, tupý a obtížný lid ruské vesnice vymře, aby ho nahradili lidé nového typu, vzdělaní, inteligentní a pevní.

Spinoza: Intelekt je emocionální. Nesnažme se pudy potlačit, naučme se je jen ovládat.

Prospěch musí znamenat prospěch pro duši. Hobbes říká opak: Štěstí je neustálý postup, od jedné žádostivosti k druhé. La Mettrie doporučuje drogy: Poskytují alespoň iluzi štěstí.

Bernard Mandeville roku 1715: Hlavním principem, který z nás dělá společenské tvory, pevným základem, náplní a oporou veškerých živností a zaměstnání je bez výjimky špatnost.

Ve svobodném národě, kde není dovoleno otrokářství, se nejspolehlivějším pokladem stává velké množství pracující chudiny. Moudrý zákonodárce musí pečlivě pěstovat chudé a tak předcházet jejich nedostatku, jako se předchází např. nedostatku potravin!

A ztrácejíce důvtip veškerý,/ vždy tupí to, co jiní milují…/ I ten nejhorší z celého davu/ udělal něco k společnému dobru.

Asketické ctnosti jsou škodlivé, jsou brzdou rozvoje průmyslu a obchodu, který je právě podporován sobectvím, ziskuchtivostí, podváděním a touhou po přepychu. Statečnost je jenom zuřivý vztek. Rozum je služebník pudů a je jen pro odůvodňování pudového chování. Milosrdností se chceme zbavit nesnesitelně dotírajících smyslových dojmů z nářku, zubožení apod.

Michelet: Úcta zabíjí historii.

Michelet se ptal starce, jak na něho zapůsobil rok 1793? Odpověď: „No, rok špatných papírů.“

Přejít do diskuze k článku