Vyklepáno z knih: Keynes

Reklama


John Maynard Keynes (1883 – 1946) byl anglický ekonom, profesor na univerzitě v Cambridge a guvernér anglické centrální banky (Bank of England). Je označován za jednoho z nejvýznamnějších ekonomů 20. století. Během 2. světové války (1940) se stal poradcem ministra financí Spojeného království a věnoval se problematice financování válečných výdajů. Na konci války se Keynes podílel v americkém Bretton-Woodu na budováním nového světového ekonomického pořádku (bez tehdejšího tzv. socialistického světa) jako zástupce Velké Británie. Výsledkem bylo nové uspořádání mezinárodního finančního systému po druhé světové válce. Keynesova představa byla dosti radikální, volal po fungujícím systému řízení měn a vytvoření celosvětové banky, jež by byla zodpovědná za světovou měnovou jednotku. Ale jeho umělá mezinárodní měnová jednotka bancor byla odmítnuta. Nakonec zvítězila podoba systému prezentovaná Spojenými státy.

V roce 1942 byl Keynesovi udělen titul barona a k němu příslušející právo zasedat v britské Sněmovně lordů. Stýkal se s nejvýznamnějšími osobnostmi své doby (Alfred Marshall, Winston Churchill, Virginia Woolfová). Za svůj život nahromadil obrovský majetek na komoditních burzách, přišel o něj během hospodářské krize a znovu jej vydělal.

Hlavní práce: Ekonomické důsledky míru (The Economic Consequences of Peace, 1919) – napsal po návratu z Versailleské mírové konference, kde se postavil proti výši válečných reparací, které představitelé vítězných stran udělili Německu. Upozorňoval na rizika snahy vítězných států srazit poražené Německo na kolena válečnými reparacemi. V knize předpovídal, že tyto reparace Německo hospodářsky zničí. Keynes navrhoval, aby se po Německu nevymáhaly žádné reparace. Výsledky Versailleské konference podrobil ostré kritice. Podle něho válkou zruinované Německo nebude schopné platit vysoké reparace a jedinou cestou, jak se zbavit dluhů, bude tištění inflačních peněz. To povede k dalšímu hospodářskému rozvratu, který bude mít zcela opačný výsledek, než byl původní záměr. Jeho předpoklady se potvrdily o nedlouho později, kdy špatné ekonomické podmínky vedly k jedné z největších hyperinflací v dějinách, při které Němci platili i za obyčejný chléb miliony marek.

„Chceme-li si z Německa udělat dojnou krávu, nesmíme ji předtím zničit.“ Když pročetl mírovou smlouvu, zděsil se: „Vždyť to je recept na hospodářskou katastrofu a budoucí válku. Při téhle frašce nebudu přisluhovat.“ Loydu Gergovi oznámil: „Vycouval jsem z této scény hrůz.“ V dopise Grantovi napsal: „Pracuju pro vládu, jíž pohrdám, a pro cíle, které považuju za zločinné.“

V roce 1923 Keynes vydal Traktát o peněžní reformě, ve kterém varoval před návratem ke zlatému standardu. To by vyvolalo deflační nebezpečí a hospodářskou depresi. Winston Churchill, tehdejší ministr financí, jeho varování nebral v potaz a výsledkem byla deprese britského hospodářství. Keynes na ni reagoval kritickou brožurkou Ekonomické důsledky pana Churchilla (The Economic Consequences of Mr Churchill, 1925).

Konec Laissez-Faire (The End of Laissez-Faire) – spis, v němž přišel s názorem, že existují oblasti, ve kterých si stát počíná lépe než soukromí podnikatelé. Distancoval se od klasické ekonomické teorie, podle níž volná soutěž, liberalizace cen, mezd a úspor vede automaticky k plné zaměstnanosti. Ukázal, že tato možnost je jen zvláštním případem tvorby a rozdělení národního důchodu. Prosazoval intervence státu do ekonomiky podporou investic. Jedním z nejdůležitějších tvrzení pak bylo, že neviditelná ruka trhu Adama Smithe nemůže tuto nezaměstnanost řešit a proto je záhodno, aby v dané situaci intervenoval stát, a to formou přílivu peněz do hospodářství, například veřejnými projekty.

Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz (The General Theory of Employment Interest and Money, 1936) je považována za jeho životní dílo. Nastartovala revoluci (keynesiánskou revoluci) tehdejšího ekonomického myšlení a přístupu k hospodářským problémům. Obecná teorie zaměstnanosti významně ovlivnila chod celého 20. století. Po obecné teorii Keynes publikoval již pouze Jak zaplatit válku v roce 1940, kdy upozorňoval, že stát by měl válku financovat spíše větším zdaněním nežli rozpočtovými deficity.

Jeho výjimečně vlivné dílo je pokusem přiblížit ekonomii reálnému světu, v němž neviditelná ruka trhu často nejen že neřeší naše problémy, ale naopak jako neviditelný zlý pařát proměňuje individuální zisky v kolektivní ztráty. Smysl jeho díla byl jednoduchý: Jaká má být agenda demokratického státu v reálném světě, v němž je často třeba bránit veřejné statky – mezi něž počítejme i zaměstnanost, sociální jistoty, stabilitu – před neviditelnou prackou trhu. Ve svých proslulých Essays in Persuasion napsal: Mnoho z největších ekonomických zel naší doby je důsledkem rizik, nejistot a ignorance. Velké nerovnosti v bohatství vznikly tím, že někteří jedinci dokázali vydělat na nejistotě a ignoranci… Náprava je mimo možnosti jednotlivců. (Velmi aktuální slova v době, kdy nadnárodní hyperburžoazie programově zneužívá nedostatek informací a sociální nejistotu mas k prosazení nesmyslného globálního růstu Růstu. Nevědoucí a znejistělí občané nechodí k volbám. Proč také? Mohou si vybrat jen mezi různými způsoby jak jít k nesmyslnému cíli, ne odmítnout ten cíl sám.)

Dnes se hodnoty mění ke svému pravému opaku – od lásky k bližnímu, altruismu a solidarity k egoismu, agresivitě a ignoraci druhých. Takovéto vlastnosti jsou sice velmi efektivním nástrojem k podrobení si celého světa, avšak lord Keynes říkal: Pokud jsou lidské neřesti – jako je chamtivost a závist – systematicky kultivovány, je neodvratitelným důsledkem kolaps inteligence. Člověk řízený svou chtivostí a závistí ztrácí schopnost vidět věci tak, jak jsou ve skutečnosti – v jejich celistvosti – a jeho vlastní úspěchy se stanou jeho fiaskem. Pokud jsou těmito nepravostmi infikovány celé společnosti, tyto sice mohou dosáhnout překvapivých výsledků, ztrácejí však zcela schopnost vyřešit elementární problémy své vlastní existence.

Jakkoli velká agregátní nabídka si vždy vytváří stejně velkou agregátní poptávku. To vše za předpokladu pružných cen a mezd. Tento zákon tak vylučuje nedostatečnou dlouhodobou společenskou poptávku a zároveň výrobu přebytků. S takto podaným Sayovým zákonem Keynes nesouhlasil a ve své následující teorii se ho pokusil zpochybnit. Podle něj je celá dosavadní klasická ekonomie jen pouhým speciálním případem jeho Obecné teorie a platí pouze ve stavu plné zaměstnanosti (Einstein versus Newton). Dosahování plné zaměstnanosti není podle něj žádnou samozřejmostí a stává se tak jen výjimečně. Výjimečně tak platí i Sayův zákon. Klasikové předkeynesovské doby si vysokou nezaměstnanost vysvětlovali příliš vysokými mzdami. Podle nich se při takto vysoké nezaměstnanosti sníží mzdy zaměstnanců a nezaměstnanost zmizí. Podle Keynese je tomu však jinak. Pokud zaměstnavatelé sníží svým zaměstnancům mzdy, zároveň tím sníží jejich koupěschopnost a tím i celkovou agregátní poptávku (po jejich zboží). Budou tak dosahovat nižších zisků a své zaměstnance začnou propouštět. Vše se tak dostane podle Keynese do jakési spirály, z které není bez vnější pomoci úniku. Pomocí takto definovaných zákonů a teorií se Keynesovi na první pohled podařilo vysvětlit dlouhodobou nezaměstnanost, která panovala při velké depresi 30. let. Keynes se snažil dokázat, že celé hospodářství může být i při takto vysoké nezaměstnanosti v rovnováze. Navrhoval proto své vlastní hospodářské řešení s „viditelnou rukou státu“. (Hitler měl recept na léčení nezaměstnanosti dříve, než Keynes stačil ukončit vysvětlování, proč nezaměstnanost nastala.)

Čím je dán objem zaměstnanosti v té které zemi? Toto je otázka, kterou si na počátku svého zkoumání Keynes položil. Dosavadní ekonomie považovala veškerou nezaměstnanost v podstatě za dobrovolnou. Keynes však připouští možnosti existence zaměstnanosti nedobrovolné, což právě zásadám tehdejšího ekonomického myšlení odporovalo. Keynesova teorie nezaměstnanosti vychází z toho, že cyklická a strukturální nezaměstnanost nejsou dobrovolné, nýbrž nucené a že jejich příčinou je samotný hospodářský mechanismus společnosti.

Keynesův názor na hospodářskou politiku lze shrnout do citátu z jeho Obecné teorie: Kdyby ministerstvo financí naplnilo staré láhve bankovkami, zakopalo je přiměřeně hluboko v opuštěných uhelných dolech, které by potom byly zasypány až k povrchu odpadky, a ponechalo by pak soukromému podnikání, aby podle dobře osvědčených zásad laissez-faire znovu tyto bankovky byly vykopány ze země… nemusela by již existovat nezaměstnanost a nepřímo by se to odrazilo pravděpodobně tak, že by se reálný důchod společnosti, jakož i její kapitálové bohatství patrně podstatně zvýšily. Bylo by ovšem mnohem rozumnější stavět domy apod., ale brání-li tomu politické a praktické obtíže, je předcházející prostředek lepší než nic. (Keynes, Obecná teorie, kap. 10, str. 144-145) Válečná konjunktura, která přišla o několik let později, dávala Keynesovi za pravdu. Jeho teorie se tak v 60. letech chopili politici a začali ji převádět do praxe. Za Kennedyho vlády dosahovalo hospodářství Spojených států nevídaných úspěchů a podobně se vyvíjela situace i v celé západní Evropě. Tím ale vše končí. Keynes svou teorií, v jejíž platnost po několika letech sám přestával věřit, zboural dosavadní tabu o vyrovnaných státních rozpočtech a zahájil tak éru nekontrolovatelných deficitů národních rozpočtů, která trvá dodnes. Keynesovy hospodářské teorie se chopili politici a začali využívat státní rozpočet ke svým vlastním politickým cílům.

***

Demokratickou vládu neohrožuje nic tak silně jako síla globálních finančních trhů.

Materiálně zajištění lidé se budou dívat na lásku k penězům jako na jeden z polokriminálních a polopatologických sklonů, které rostoucí bohatství vyléčilo.

Volný čas. Poprvé v historii nebude nutné pracovat. Myslím s hrůzou na to, jak se budou přetvářet zvyky a instinkty prostého člověka, v nichž byl vychováván po řadu generací, a nyní se po něm žádat, aby tyto zvykl zavrhl během několika desetiletí. Musíme očekávat všeobecné nervové zhroucení. Lidé mají dosud radost ze své denní práce. Ať je jakkoliv nudná, je hlavním pojítkem lidí k realitě. Prostřednictvím práce se dostává do kontaktu s jinými lidmi a prožívá pocit soudržnosti. Pro ty, kteří si v potu tváře vydělávají na denní chléb, je volný čas dlouho kýženou cukrovinkou – dokud volný čas nemají! Jestliže dojde k tomu, že práce nebude nadále potřebná, muselo by dojít k hluboké revoluci v jejich psychice, aby se necítili nepotřební a nechtění. Je nádherně vzrušující poslouchat nezralé revolucionáře, jak hovoří o emancipaci mas od těžké práce a o osvobození jejich tvůrčích sil, zkušenost však ukazuje, že prostí lidé si příliš brzy s nelibostí uvědomí, že jejich tvůrčí a umělecké schopnosti jsou omezené. Jejich život ztrácí řád a strukturu, jejich smysly ochabnou a oni se začnou potloukat po světě bez cíle, nespokojeně. Pocit, že svět se bez nich obejde, že jsou pouhými parazity, je přivádí k zoufalství a může vést k uvolnění destruktivních pudů. Psychologické problémy už jenom se zkracováním pracovního týdne (třeba dvacetihodinová práce) mohou být nezvladatelné. Delší dovolená přivádí prosté muže a ženy do stavu neklidu, nerozhodnosti a úzkosti. Bude-li se pracovní doba výrazně zkracovat, půjdeme vstříc psychologickým problémům, které budou mít znepokojující a nebezpečné důsledky.

Zvyšující se životní úroveň a vzdělání jsou ve všech bohatších zemích doprovázeny rostoucí zločinností a násilím, zejména mezi mladými lidmi. Svět, ve kterém budou naše přání okamžitě splněna, svět ve kterém budeme žít v neustálém stavu přesycení. Ve světě bez frustrace, tj. ve světě okamžitého uspokojování potřeb, nemůže existovat sublimace, a proto tam nemůže existovat romantická láska. V takovém světě nemůže dojít ke konfliktu, a proto v něm nemůže existovat drama. V takovém světě není utrpení, a proto v něm nemůže existovat tragédie. V takovém světě není obětí a tudíž ani hrdinství. Nemůže v něm existovat ani vášeň, ani poezie. A rozumí se samo sebou, že je to svět bez transcendentálních emocí a trvalé náklonnosti.

Skutečně se zdá, že lidské potřeby jsou neukojitelné. Existují však dvě kategorie potřeb: potřeby absolutní v tom smyslu, že je pociťujeme bez ohledu na situaci jiných lidí, a naopak potřeby relativní v tom smyslu, že uspokojení z jejich naplnění pociťujeme jen v té míře, nakolik nás pozdvihují nad jiné lidi, nakolik nás činí nadřazenými. Potřeby spadající do této druhé kategorie, které vyplývají z touhy po nadřazenosti, mohou být opravdu neukojitelné. To však neplatí o potřebách absolutních (jídlo, ošacení, bydlení).

Neviditelná ruka trhu musí být doplněna viditelnou pěstí státu!

Všichni lidé se rodí svobodní a rovní – bohužel to platí jenom v okamžiku zrození.

Alespoň ještě 100 let se budeme muset držet zásady, že lež je pravda a pravda je lež, než konečně hojnost nám dovolí být poctivými.

Volný trh hodnot vytvářených podle vzoru volného trhu zboží, je bezpečnou cestou k úpadku společnosti.

Bude-li ekonomický problém vyřešen, lidstvo bude zbaveno svého tradičního účelu života (smyslu života). Bude to k jeho prospěchu?

Volný čas je dnes silným hospodářským činitelem (zábavní průmysl).

Jeden minutový telefax přenese přes oceán víc bohatství, než kdysi největší španělská flotila s ukradeným indiánským zlatem.

Šílenci u moci, kteří naslouchají hlasům z éteru, většinou vysávají svou mánii z učení nějakého již zapomenutého akademického pisálka. (Posedlost autoritářských šílenců, kteří slyší hlasy shůry, bývá extraktem z některého nedávného ekonomického pisálka. Blázni u moci, kteří slyší hlasy ve vzduchu!)

O válce se říká, že ji způsobují blázni a obecněji politické chování ovládané šílenstvím a nevědomostí.

Z dlouhodobého hlediska jsme koneckonců všichni mrtvi.

Ekonomika je v podstatě morální vědou, nikoli vědou přírodní. Vydělávání peněz je poměrně nevinou ventilací temných lidských pohnutek. Existují hodnotné lidské činnosti, jež ke své plné realizaci potřebují motiv vydělávání peněz a jež se neobejdou bez prostředí soukromého bohatství. Nebezpečné lidské sklony se navíc dají usměrnit do poměrně neškodných proudů, když je lidem dána příležitost vydělávat peníze a hromadit soukromý majetek, nemohou-li být takové sklony uspokojeny tímto způsobem, mohou vyústit do krutosti, do bezohledné honby za osobní mocí a autoritou či do jiných forem prosazování sebe sama. Je lépe, když člověk má tyranský vztah ke svému bankovnímu účtu než ke svým spoluobčanům.

Neexistuje žádná smlouva, která by zaručovala trvalá práva vlastníkům či nabyvatelům majetku. Světu nevládne nikdo shůry tak, aby byly ve shodě soukromé a společenské zájmy. Ani tady dole není svět řízen tak, aby se oba zájmy v praxi shodovaly. Není správné vyvozovat z principů ekonomiky, že soukromý zájem vždy funguje ve veřejném zájmu – neplatí to!

Každá civilizace v sobě nese zárodky své vlastní zkázy. Každá civilizace vrhá svůj stín v podobě podezřelého dvojníka zavrhujícího její cíle, znevažujícího její úspěchy a osnující její zánik. Ke všem společnostem patří nejen tvůrci a stavitelé, ale též vizionáři apokalypsy.

Je jisté, že společnost již déle nestrpí stav nezaměstnanosti, který až na krátké období rozmachu je průvodním zjevem, a podle mého názoru nevyhnutelným průvodním zjevem, soudobého kapitalistického individualismu. Avšak správnou analýzou problému je snad možno vyléčit nemoc, aniž by se obětovala efektivnost a svoboda. Sociální problémy vymizí.

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku