Kurt Vonnegut (1922-2007) byl americký spisovatel, známý zejména díky knihám jako Jatka č. 5 (1969), Kolíbka (1963) nebo Snídaně šampiónů (1973), v nichž dokázal mísit prvky satiry, černého humoru nebo science-fiction. Vonnegutovy zážitky z války, kterou prožil nejprve jako voják a poté jako válečný zajatec, měly zásadní vliv na jeho pozdější tvorbu. V zimě roku 1944 se jako desátník 106. pěší divize ocitnul odříznut od zbytku jednotky, až ho 14. prosince, po několikadenním bloudění za nepřátelskou linií, zajaly jednotky Wehrmachtu a převezly do Drážďan, kde se stal svědkem ničivého bombardování města. Vonnegut byl jedním ze sedmi amerických válečných zajatců, kteří bombardování přežili v podzemním krytu místních jatek. Jatka za války sloužila jako zajatecký tábor. Administrativní budova tohoto tábora měla adresu Schlachthof Fünf (Jatka č. 5), tento název pak vězni používali pro celý tábor. „Naprostá destrukce,“ vzpomíná Vonnegut, „nesmírné krveprolití.“ Od Němců dostal za úkol nosit těla do masových hrobů. „K pohřbení tam ale bylo až příliš mnoho těl. Nacisti tam proto namísto toho poslali jednotky s plamenomety. Ostatky všech těch civilistů byly spáleny na popel.“ Tato zkušenost tvoří jádro jedné z jeho nejznámějších knih, Jatek č. 5, a je námětem nejméně šesti dalších. Vonneguta osvobodily jednotky Rudé armády v květnu 1945. Po návratu do Ameriky byl odměněn Purpurovým srdcem za, jak sám řekl, „směšně zanedbatelné zranění“.V Časotřesení později napsal, že dostal řád za omrzliny.
Ve sloupcích pro měsíčník In These Times tvrdě útočí na Bushovu administrativu a válku v Iráku. „Copak tím, že řeknu, že naši lídři jsou šimpanzi opilí mocí, hrozí, že zničím morálku našich vojáků, kteří bojují a umírají na Blízkém východě? Jejich morálka už je rozstřílená na kusy, stejně jako spousta lidských těl. Jedná se s nimi tak jako se se mnou nikdy nejednalo, jako s hračkou, kterou dostane bohaté dítě k Vánocům.“
„Jediný rozdíl mezi Hitlerem a Bushem je, že Hitler byl právoplatně zvolen.“
V Muži bez vlasti Vonnegut píše, že „George W. Bush kolem sebe shromáždil dvojkaře ze smetánky, kteří nemají ponětí o historii nebo zeměpise, plus ne zas tak příliš skryté rasisty, známé též pod názvem křesťané, plus, což je ještě děsivější, psychopatické osobnosti neboli PO, což je lékařský termín pro schopné, příjemné lidi, kteří nemají svědomí.“
O Bushovi a Johnu Kerrym prohlásil, že: „…je jedno, kdo z nich vyhraje, tak jako tak budeme mít za prezidenta člena Skull and Bones (Lebky a kosti), a to v době, kdy se kvůli tomu, jak jsme otrávili veškerou půdu, vodu a atmosféru, ze všech obratlovců kvapem stanou jen lebky a kosti.“
V roce 2005 v interview pro The Australian na otázku, jaký má názor na moderní teroristy, odpověděl: „Považuji je za velice statečné lidi.“ Když na něj novinář David Nason, který rozhovor vedl, naléhal, ať odpověď rozvede, Vonnegut dodal: „(Sebevražední atentátníci) umírají, aby si sami sebe mohli vážit. Je strašné, když někoho zbavíte vlastní sebeúcty. Je to jako by vaše kultura nic neznamenala, jako by vaše rasa nic neznamenala, jako byste ani vy sami nic neznamenali. Je sladké a ušlechtilé, aspoň se domnívám, že to musí být sladké a čestné, zemřít za něco, čemu věříte.“ (Poslední věta je buďto narážka na Horatiovy Ódy a jejich verš „Dulce et decorum est pro patria mori“, tj. Sladké a čestné je zemřít za vlast, nebo na Wilfreda Owena, jenž verš ironicky použil ve své básni „Dulce Et Decorum Est“.) Naston pak Vonneguta osočil, že je to stařec, který „už nechce dál žít … a protože si nenašel nic smysluplnějšího, co by ho udržovalo naživu, myslí si, že je bůhvíjak zajímavé bránit teroristy.“ Vonnegutův syn Mark na článek reagoval komentářem pro Boston Globe, ve kterém vysvětluje příčiny otcovy „provokativní pózy“. Píše: „Pokud tito komentátoři dokáží do takové míry nepochopit a podcenit naprosto nehlídaného 83letého anglicky mluvícího muže s rozsáhlou sbírkou veřejně přístupných dokumentů, kde najdeme přesně to, co si myslí, možná bychom se měli začít bát toho, jak jsou schopni porozumět nepříteli, kterého si nedovedou ani pojmenovat.“
Vonnegut sám sebe nazýval náboženským skeptikem, který nevěří na nadpřirozeno. Náboženské doktríny považoval za „despotické a očividně vymyšlené slátaniny“ a věřil, že lidé se dávají k náboženství z pocitu osamění. „Jsem humanista, to, aspoň částečně, znamená, že se snažím chovat slušně i bez toho, aniž bych za to po smrti čekal nějakou odměnu či trest. Až kvůli nám umře poslední živý tvor, jak by bylo poetické, kdyby Země mohla říct hlasem zvedajícím se možná ze dna Velkého kaňonu: „Je po všem. Lidem se tu nelíbilo.“
Přeji každému dlouhý a šťastný život, ať už se nakonec změní v cokoliv. Používejte sluneční brýle! Nekuřte cigarety. Doutníky jsou v pořádku. … Střelné zbraně taky. … Střelný prach neobsahuje žádný tuk ani cholesterol. Totéž platí i o střelách dumdum.
***
Hemingway se mohl vracet na frontu a zpátky podle libosti a mohl si dopřávat dobrá jídla, ženy apod. Skuteční vojáci museli sakra zůstávat tam, kde se jim řeklo, nebo jít tam, kam se jim řeklo, a museli jíst šlichty a den co den a týden co týden schytávat to nejhorší, co na ně měl nepřítel přichystáno.
Tomáš Akvinský řekl o hierarchii zákonů na naší planetě, která byla v té době ještě placatá toto: Nejvyšším zákonem je zákon nebeský, tedy Boží zákon. Pod ním stojí zákon přírodní, který měl zřejmě zahrnovat bouře, naše právo bránit děti před zhoubnými myšlenkami apod. A nejnižším zákonem byl zákon lidský. Nepanuje ovšem přílišná shoda, jak tyto vyšší zákony formulovat. Teologové nám mohou naznačit, jak by tyto zákony mohly vypadat, ale na jejich přesné sepsání je zapotřebí diktátora – aby rozhodl, kde bude měkké a kde tvrdé i. Pro Německo a posléze pro celou Evropu to udělal nedávno muž, který byl v armádě pouhým desátníkem. Neexistovala jediná věc týkající se Božího a přírodního zákona, ve které by neměl jasno.
Bůh je nepoznatelný, ale příroda sama o sobě vydává neustále svědectví. Copak nám až doposavad řekla? Například že černí jsou očividně níže postaveni nežli bílí a že mají odvádět špinavou práci. Toto jasné ponaučení z přírody umožňovalo Thomasi Jeffersonovi vlastnit otroky. Americká svoboda zmizí, pokud začnou být naše soudy, věznice a policie řízeny božským nebo přírodním zákonem. Zkrátka a dobře, všechno dobré musí jednou skončit. A tak americká svoboda jednou – dříve či později – skončí. A jak skončí? Jako končí všechny svobody: podřízením našich osudů vyšším zákonům.
Na počátku stvořil bůh zemi a pak se na ni ve svém kosmickém osamění zamyšleně zahleděl. A bůh řekl: „Stvořmež z bláta živé tvory, ať to bláto uvidí, co jsme dokázali.“ A bůh stvořil všechny živoucí tvory, kteří se dnes pohybují po zemi, a jedním z nich byl člověk. Jedině bláto v podobě člověka mohlo mluvit. Když se bláto v podobě člověka posadilo, rozhlédlo a promluvilo, Bůh se k němu naklonil blíže. Člověk zamrkal. „Jaký má tohle všechno smysl?“ zeptal se zdvořile. „Musí mít všechno nějaký smysl?“ zeptal se Bůh. „Samo sebou,“ řekl člověk. „Pak tedy nechávám na tobě, abys pro tohle všechno nějaký vymyslel,“ řekl Bůh. A odešel.
Je potřeba znovu obnovit kouzlo těch, kteří nás vedou do katastrof, z katastrof a pak zase do katastrof. Je potřeba udělat z vůdců filmové Hvězdy!
Bombometčík Mickey Mouse svrhl pumu přímo do komínu japonské bitevní lodi.
Objevili jsme nový způsob, jak páchat sebevraždu – a to po milionech. Stačí mlčet a neprotestovat proti tomu, co někteří naši byznysmeni a vojenští představitelé dělají s těmi nejnestabilnějšími substancemi a nejobtížněji odbouratelnými jedy, jaké se dají v celém vesmíru najít. Ti, co si s těmito látkami hrají, jsou tak pitomí! A také jsou to ničemové. Jsou to malé zpropadené opice. Nenávidím je. Možná se jim zdá, že jsou mazaní a roztomilí. Ale nejsou. Smrdí.
Lži o jaderné energii, kterými jsme krmeni, jsou propracovány tak chytře jako mistrovská díla Benvenuta Celliniho. Tyto lži byly vyrobeny zatraceně lépe než samotné jaderné elektrárny.
A k čemu je vůbec planeta zvaná Země dobrá, když na ní nevlastníte žádné pozemky?
Dva velmistři naší řeči, William Shakespeare a James Joyce, vyjadřovali ty nejhlubší myšlenky větami téměř dětskými. „Být či nebýt?“ ptá se Shakespearův Hamlet. Celá věta má všehovšudy deset písmen. Prostota jazyka není jen uznávaná, ale je snad také posvátná. Bible začíná větou, kterou by dokázal napsat i trochu bystřejší čtrnáctiletý výrostek: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“
Vypráví o Drážďanech: Každý den jsme chodili do města a jako sanitární opatření jsme kopali v suterénech a bytech, abychom vytahali mrtvé. Typický kryt, obvykle nějaký obyčejný sklep, vypadal jako tramvaj plná lidí, kteří v jednom okamžiku dostali infarkt. Seděli na sedačkách a byli mrtví. Požární bouře po bombardování je zajímavá věc. V přírodě k ničemu takovému nedochází. Požár je živen tornády, jež se v něm zdvihají, a není co dýchat. Vynesli jsme mrtvé. Byli naloženi na vagony a odvezeni do parků, na velká otevřená prostranství, která nebyla zasypána hromadami trosek. Němci rozdělali pohřební hranice a spalovali těla, aby nezapáchala a nešířila nemoci. V podzemí bylo ukryto sto třicet tisíc mrtvol. Bylo to jako strašlivě rafinované hledání velikonočních vajíček. Do práce jsme chodili špalírem německých vojáků. Za několik dní začalo město smrdět, a tak byla vynalezena nová technika. Nutnost je matkou nápadu. Prolomili jsme se do krytu, posbírali lidem cennosti, aniž bychom se je pokoušeli identifikovat, a odevzdali jsme cennosti strážím. Pak přišli vojáci s plamenometem, postavili se do dveří a lidi uvnitř zpopelnili. Vybrat zlato a šperky a spálit je.
Američtí civilisté a vojáci pozemních vojsk netušili, že se americké bombardéry podílejí na kobercových náletech. Bylo to až do konce války uchováváno jako tajemství. Jedním z důvodů, proč vypálili Drážďany, bylo, že už spálili všechno ostatní. Bylo to tajemství, že se vypalují města – vřící nočníky a planoucí kočárky.
Mimo jiné jsme se všichni dozvěděli, jak rychle se dá znovu postavit město. Inženýři tvrdili, že vybudovat nové Německo bude trvat pět set let. Ve skutečnosti to trvalo asi osmnáct týdnů.
Největší masakr v dějinách Evropy. Drážďany byly skutečně jen tak pro nic za nic srovnány se zemí.. Bylo to nejrychlejší zabíjení velkého počtu lidí – sto třicet pět tisíc lidí během několika hodin. Existovaly i pomalejší plány – tábory smrti.
Mnoho lidí vnímá drážďanský masakr jako správnou a zcela minimální odvetu za vyhlazovací tábory. Snad. Jen tak mimochodem poznamenám, že k trestu smrti byl odsouzen absolutně každý, kdo se v tom bezbranném městě nalézal – ženy, děti, staří lidé, zvířata v zoologické zahradě a samozřejmě tisíce a tisíce vášnivých nacistů, a také, mezi jinými, můj nejlepší přítel O´Hare a já. Oba jsme po zásluze měli patřit mezi počítané mrtvoly. Čím více těl, tím spravedlivější odveta.
Z tohoto náletu, který musel stát desítky miliónů dolarů, profitoval jenom jeden jediný člověk na celé planetě. Nálet nezkrátil válku ani o vteřinu, neoslabil ani nenapadl německou obranu, nepřinesl svobodu jedinému člověku z tábora smrti. Prospěch z něho měl jeden jediný člověk – ne dva, pět nebo deset. Jenom jeden. Já. Na každém zabitém jsem vydělal tři dolary. Jen si to představte.
Báseň Kvílení se mi moc líbí. A komu taky ne? Jenom toho nemá se mnou ani s osudy mých přátel moc společného. Jednak jsem přesvědčen, že nejlepšími hlavami mé generace byli nejspíš hudebníci, fyzikové, matematici, biologové, archeologové, šachisté apod., zatímco Ginbergovi nejbližší přátelé byli studenti na katedře angličtiny na Kolumbijské univerzitě. Nechci nikoho urazit, ale nikdy by mě nenapadlo hledat nejlepší hlavy jakékoli generace mezi studenty jakékoli katedry angličtiny. Určitě bych nejdřív zkusil katedru fyziky nebo Akademie múzických umění – a pak biochemii. Každý ví, že nejhloupější lidé na jakékoli americké univerzitě studují buďto na katedře pedagogiky, nebo na katedře anglické literatury.
A také musím říci, a opět nechci nikoho urazit, že nejsmysluplnější a nejtrýznivější dobrodružství, jaká jsem já a se mnou spousta dalších zažili, souvisela s výchovou dětí. „Kvílení“ nic takového nezmiňuje. Ale tak tomu z nějakého důvodu u opravdu skvělých básní bývá.
Alen Ginsberg a já jsme byli přijati do Národní akademie svobodných umění ve stejném roce 1973. Ozval se kdosi a ptal se, co si myslím o přijetí dvou spisovatelů tolik zaměřených proti establishmentu do náruče tak konzervativní instituce. Řekl jsem jim následující a myslel jsem to vážně, ale můj komentář nebyl otištěn: „Propánakrále! Jestli pan Ginsberg a já nejsme součástí establishmentu, tak pak už tedy nevím.“
Všichni ti šarlatánští svatí mužové, kteří hluboce meditují a pak blazeovaně praví, že to, co spatřili a prožili, nelze vyjádřit. K čertu s mediátory, co se neumí vyžvejknout. A třikrát hurá všem umělcům, kteří mají tu odvahu něco ukázat a povědět. Já si vybírám tyto mantry: Vojna a mír, O původu druhů, Ilias, Vzestup a pád Říše římské, Kritika čistého rozumu, Paní Bovaryová, Život na Mississippi, Romeo a Julie, Rudý odznak za statečnost.
Většina lidí neumí číst, nebo je to na každý případ moc nebaví. Čtení je tak složitá věc, že většinu času stráveného ve školních škamnech zabijeme jenom tím, že se ji učíme. Kdybychom strávili na bruslích tolik, času jako nad čtením, byly by z nás dnes hvězdy hollywoodské ledové show, a ne knihomolové.
Čtenáři nestačí pouze zachytit ty drobné černé symboly očima, jakmile tyto symboly dostaneme ve správném pořadí do hlavy, musíme je odít do smutečního, do radosti nebo do apatie, v lásku či nenávist, v zlobu či vyrovnanost nebo cokoli jiného, jak to jejich autor zamýšlel. Abychom byli dobrými čtenáři, musíme umět rozpoznat ironii – to když autor něco říká a myslí tím něco úplně jiného a protiřečí si tak z důvodů, jež považuje za okouzlující. Dokonce musíme umět poznat vtip! Pán s námi, unikne-li nám nějaký. A tak mnoho lidí čtení zanechá. Takže by nakonec stejnou radost celé obci udělala továrna na nudle. Nudle jsou v pohodě.
Protože jsme čtenáři, nemusíme čekat, až za nás nějaký vedoucí pracovník ve sdělovacích prostředcích rozhodne, o čem máme dále přemýšlet a co si o tom máme myslet. Můžeme mít v hlavě cokoli, od abatyše po žvýkačku – kdekoli a kdykoli.
Film je prostě další protetickou pomůckou těch lidí, kterým něco schází. Nežijeme jen ve Věku filmu, ale také v Době náhradního chrupu, skleněných očí, paruk, silikonových ňader atd. Film je dokonalým řešením pro lidi, kteří neumějí číst nebo nemají představivost. Jelikož nemají žádné představy, mohou jim být místo nich ukazováni herci a kulisy doplňované patřičnou hudbou a tak dále. Film je šíleně drahým způsobem, jak komukoli něco sdělit. A to mám na mysli i televizi a tak. A co víc: zdraví lidé vystavovaní nadměrným dávkám herců a kulis se mohou jednoho rána probudit se zcela odumřelou představivostí. Jediným lékem, o němž vím, je knihovna. A dovednost číst. Čtení upevňuje představivost. Svádí ji totiž k neustálému posilování. A věřím, že čtení a psaní jsou těmi nejvydatnějšími formami meditace, jaké byly doposud vynalezeny. Čtením toho, co napsali ti nejzajímavější duchové v dějinách, meditujeme pomoci našich vlastních hlav i jejich zároveň. Připadá mi to jako zázrak.
Mark Twain: „Třináct kulometů začalo rozsévat smrt mezi deset tisíc odsouzených. Ti se zastavili, chvíli odolávali slábnoucímu přívalu ohně, pak podlehli, obrátili se a hnali se ke škarpě, jako by jim u zadků koudel hořela. Čtvrtina z nich se nikdy nedostala ani na majestátně se tyčící val. Zbylé tři čtvrtiny se na něj vyškrábaly, aby se zřítily do příkopu – a utopily. Během deseti krátkých minut poté, co jsme zahájili palbu, byl ozbrojený odpor zcela rozprášen, tažení bylo u konce a nás čtyřiapadesát se stalo pány Anglie! Kolem nás leželo dvacet pět tisíc mrtvých.“ (Twain ale mohl číst o generálu Kitchnerovi a jeho střílení do Etiopanů! Takže jenom popsal realitu!) Mám za to, že ten neblahý výchozí bod Yankeeho z Connecticutu zůstává hlavním výchozím bodem západní civilizace a je stále také výchozím bodem celé světové civilizace.
Jsem tak rád, že v této době nemusím být mladý.
Nietzsche: S nudou se i bohové potýkají marně.
Shodou okolností jsem největším odborníkem na lesní víly. Strávil jsem jejich studiem většinu života. To já jsem objevil, že jsou mořské víly kanibalky. Normálně se samozřejmě živí chrousty, ale ve stísněných podmínkách a při vysoké koncentraci oxidu uhelnatého se začínají požírat navzájem. A kdo by jim to mohl vyčítat?
Současní kazatelé mají před sebou jásající davy jeskynních lidí. Jak může kazatel vykládat o mužích a ženách, kteří slyšeli hlasy, aniž by se zmínil o schizofrenii, nemoci, jejíž univerzální rozšíření je všeobecně známé?
Modlitební snídaně v Bílém domě. Myslím, že je nám všem teď jasné, že takové náboženství je pro lidského ducha stejně výživné jako kyanid draselný. Experimentovali jsme s ním. Všechny morčata chcípla. Chcíplých morčat už máme po krk. Smrtící přísadou těchto snídaní nebyla modlitba. Ani vajíčka, pomerančový džus nebo ovesná kaše. Všechny skolil nový, prudce nakažlivý kmen pokrytectví. Kam se hrabe břišní tyfus!
Ve větším měřítku celé národy s velikou oblibou vymlacují jiné národy, aby pak jako andělé mohly rozdávat skleněné oči, umělé končetiny, čokoládu a tak. Aby mohly znovu budovat a obnovovat. Jimi Breslin mi jednou řekl, že by se docela rád přiklonil zpátky ke katolictví, protože má za to, že je v Nixonově vládě spousta lidí, kteří by si zasloužili, aby jim někdo pořádně zatopil pod kotlem. Ani tuto myšlenku bych zcela nevyloučil.
Nukleární rodina nemůže v žádném případě zajistit dostatečnou společnost. Mysleli jsme si, že se obejdeme bez kmenů a klanů. Jenomže chyba lávky – nejde to.
Alespoň si nemusíme vybírat z různých variant kouzelnictví, manipulace s Bohem, ďáblem a podobně, jako to museli naši předkové. Už nevěříme, že Hospodin způsobuje zemětřesení, neúrodu nebo mor, když se na nás zlobí. Už si nepředstavujeme, že můžeme zchladit jeho hněv obětinami, slavnostmi a dary. Jsem tak rád, že už nemusíme vymýšlet, co mu dát. Co by se asi mohlo líbit někomu, kdo už všechno má? Dokonalým dárkem pro někoho, kdo už všechno má, by samozřejmě bylo nic. Máme-li nějaké dárky, pak bychom je měli dát živoucím bytostem tady na zemi. Bude-li se kvůli tomu Bůh zlobit, pak bychom se měli obrátit na Massachusettskou technickou univerzitu. Existuje velká šance, že se jim ho podaří uklidnit.
Mrtvoly jsou si většinou velice podobné – roztřídí si je teprve historikové ve zpětném pohledu.
Podle své zkušenosti s literárními kritiky a univerzitními profesory vím, že srozumitelnost je dnes považována za lenost, nevzdělanost, dětinskost a lacinost. Jakákoli myšlenka, která se dá okamžitě uchopit, je pro ně už z povahy věci něčím, co už dávno věděli. Stejně je tomu s literárním experimentem. Pokud nějaký literární experiment fantasticky funguje, dobře se čte a je zábavný, je jeho autor nula. Jediným způsobem, jak být doceněn jako neohrožený experimentátor, je jeden neúspěch za druhým.
Královna Viktorie neuznává, že lidské bytosti čas od času prdí. Jak potom můžeme očekávat od královny Viktorie uznání nějakého utrpení Irů, ukrutnosti v továrním průmyslu, výsady šlechty, hrozby světové války… Jak rafinovaně královna Viktorie zařídila, aby se lidé zdráhali bavit o své potřebě mít vlastní život více pod kontrolou. Dokázala je přesvědčit, že budou schopni samosprávy teprve tehdy, až přestanou přemýšlet o všech těch věcech, o nichž lidské bytosti musejí přemýšlet neustále.
Foto: zdroj
