Vyklepáno z knih: Kybersocialismus Cottrella a Cockshotta

Reklama


   Překlad R. Převrátil, 272 stran, vyšla česky v roce 2006 v nakl. Luboš Marek Brno. Celý text lze stáhnout z internetu. Autorská dvojice Allin Cottrell a Paul Cockshott vychází z kritiky názorů Friedricha Hayeka a Ludwiga Misese o „nemožnosti socialismu“. Velmi zajímavé čtení.

***

Za doby Thatcherové bylo zatlačování socialismu a upevňování moci bohatých zdůvodňováno lidmi jako Hayek a Friedmann – neomezované svobodné trhy, minimální sociální zajištění a minimální role státu. Hayek udělal pro kapitál to, co Marx pro práci, poskytl mu ucelenou politickou ekonomii přiměřenou potřebám doby. Jeho ideje ovládly ekonomickou politiku na celém světě.

Kapitalista jako organizátor a vedoucí výrobního procesu je degradován na placeného funkcionáře (i když dobře placeného), zatímco kapitalista jako majitel je degradován na nefunkčního rentiéra. Vzhledem k tomu, že rentiérské vlastnictví je pro chod kapitalismu funkčně nadbytečné, může vymizet.

V Číně kapitalismus dozraje během několika desetiletí a je tedy nevyhnutelné, že dojde k nové restrukturalizační krizi. Tentokrát ale bude vnitřní, bez možnosti exportu kapitálu. Do popředí opět vystoupí objektivní nutnost zrušení soukromého vlastnictví.

Mises: Každý krok, který nás odvádí od soukromého vlastnictví výrobních prostředků a používání peněz, odvádí nás také od funkcionální ekonomiky. Plánovaná ekonomika nevyhnutelně končí tápáním v temnotách a bude vytvářet absurdní výstupy nesmyslného aparátu. Marxisté postavili proti údajné anarchii trhu racionální plánování, takový nárok je neopodstatněný. Zrušení trhu by naopak zničilo jediný vhodný základ ekonomické kalkulace, totiž tržní ceny. I kdyby socialističtí plánovači měli nejlepší úmysly, neměli by prostě jakoukoli základnu pro přijímání rozumných ekonomických rozhodnutí: socialismus není ničím jiným než zrušením racionální ekonomiky.

Mises: Kapitál je stahován z určitých výrobních oborů, konkrétních prací a podniků, a uplatňován v jiných oborech. To není věc, která přísluší manažerům akciových společností, je to v zásadě věc kapitalistů, kteří kupují a prodávají cenné papíry a akcie, poskytují půjčky a získávají je zpět, kteří spekulují se všemi druhy komodit. Žádný socialista nebude popírat, že funkce, kterou za kapitalismu vykonávají kapitalisté a spekulanti je vykonáván jedině proto, že jsou motivováni, aby si uchovali svůj majetek a docílili zisku, který tento majetek dále zvětší, nebo jim umožní žít bez toho, že by spotřebovávali svůj kapitál.

Protinázor: Jestliže Mises tvrdí, že taková řešení kapitalisté přijímají vědomě, se zřetelem k rizikům, pouze jako jednotlivci motivovaní perspektivou velkého osobního bohatství (v případě úspěchu) nebo osobního finančního zruinování (v případě neúspěchu), tak je to přece racionální plánování!

Klasičtí ekonomové mylně považují mzdu a kapitál za věčné rysy všech ekonomik.

Společnosti sovětského typu byly v důležitém smyslu socialistické. Samozřejmě nepředstavovaly uskutečnění ideálů Marxe a Engelse, ba ani Lenina, ale koneckonců, která konkrétní historická společnost byla kdy vtělením nějaké Ideje?

Sovětská společnost byla nepochybně socialistická, ale měla mnoho nežádoucích a problematických rysů. Vážné politické chyby jsou stejně možné i v kapitalistické společnosti. Bolševici se pustili do budování socialismu v krajně obtížných historických okolnostech. Ve třicátých letech XX. století vyrostla bezprecedentní rychlostí základna těžkého průmyslu, která prošla tvrdou zkouškou za úspěšného odporu proti nacistické invazi. Charakteristika Stalinovy éry: na jedné straně kombinace teroru a nucených prací, na druhé straně opravdový pionýrský zápal. Jestliže vyjdeme z otázky, jak bylo v tomto plánovaném, ale nedemokratickém systému možné dobývat nadprodukt, jeví se kult Stalinovy osobnosti nikoli jako úchylka, ale jako integrální součást systému. Stalinův kult se svými populistickými i strašlivými aspekty byl ústředním prvkem sovětského způsobu dobývání nadproduktu.

Bohatí snadno dospívají k přesvědčení, že snahy o dosažení společenské rovnosti jsou marné, ne-li zcela scestné, a že jejich chudší spoluobčané k tomu někdy potřebují trochu domluvy. Nerovnost je prý funkční a také nezbytná. Nerovnost v příjmech je zapotřebí, aby lidé měli pobídky k usilovné a efektivní práci; dokonce socialistické státy bez ohledu na své původní záměry zjišťují, že musí zavádět nerovnost, aby fungovala ekonomika. Je zajímavé, že si obhájci společenské nerovnosti myslí, že bohatí reagují na zcela jiné pobídky než chudí. Pokud je třeba o nutnosti pracovat přesvědčit bohaté, potřebují jako stimul příslib ještě většího bohatství: z toho plyne prvořadý význam snižování daní z vysokých příjmů. Když se ale jedná s chudými, předpokládá se naopak, že není lepší pobídky k práci než perspektiva ještě větší chudoby: odtud prvořadý význam přísného omezování požitků, na které mají nárok. S oběma těmito tvrzeními zásadně nesouhlasíme. Trocha ekonomické nerovnosti může být nevyhnutelná, ale myslíme si, že je možné uspořádat společnost tak, aby byla efektivní, humánní a v zásadě rovná.

Příčiny nerovnosti:

1. Vykořisťování těch, kdo pracují

2. Dědění bohatství menšinou lidí

3. Nezaměstnanost

4. Nemoc a stáří

5. Podřízené ekonomické postavení žen

6. Rozdíly ve zkušenostech a schopnostech

Ve vzácných případech, kdy je pracovní síly nedostatek a mzdy rostou na úroveň, která už neznamená vykořisťování, mají zaměstnavatelé možnost ponechat svůj kapitál v bance a vydělávat na úrocích. Této alternativě dají přednost před najímáním pracovní síly na mzdové úrovni, která by ohrozila jejich příjmy. Mohou také zvážit přesun svého podnikání do zahraničí, do rozvojové země s mnohem nižší úrovní mezd.

Akcie jsou mezi obyvatelstvo rozděleny velmi nerovnoměrně. Dolních 80 % obyvatel vlastní méně než 4 % akcií. Většina pracujících nemá vůbec žádné akcie!

V Anglii Královská komise ve své zprávě udává, že zhruba 330.000 lidí vlastní 55 % všech akcií a 58 % veškeré půdy. Tato část obyvatelstva může žít z příjmu z vlastnictví a má dost příjmů, které mohou z velké části opět investovat do dalších akcií nebo jiných finančních aktivit. Protože si mohou dovolit ušetřit mnohem větší část svého příjmu než průměrný zaměstnanec, tato třída bude trvale, z jedné generace na druhou, držitelem většiny národního finančního kapitálu. Tato malá menšina je konečným příjemcem výtěžku plynoucího z toho, že pracující obyvatelstvo je systematicky špatně placeno. To zůstane hlavním zdrojem ekonomické nerovnosti tak dlouho, dokud bude trvat současný tržní systém.

Nezaměstnanost pomáhá udržovat vykořisťování zaměstnaných lidí. Nezaměstnanost způsobuje, že trh práce je trhem kupujícího, na každé volné místo je několik uchazečů. Ti, kdo nemají alternativu, nebudou zpochybňovat vykořisťovatelské mzdy. Odbory budou váhat se stávkami za vyšší mzdy, jestliže vědí, že si zaměstnavatel snadno najme stávkokazy z řad nezaměstnaných. Tak lze propustit i celé osazenstvo podniku a najmout jiné pracovníky za nižší mzdy.

Nezaměstnanost je regulátorem vykořisťování a vládní politika ji udržuje za tímto účelem.

Po druhé světové válce byla nezaměstnanost po dvacet let zanedbatelná a bylo to období stálého růstu mezd, čistá mzda se skoro zdvojnásobila. Avšak za tutéž dobu zisky klesly na polovinu. Počínaje polovinou sedmdesátých let politikové přijali názor, že politika plné zaměstnanosti je neschůdná. Vlády tudíž akceptovaly nezaměstnanost jako trvalou nutnost sloužící regulaci trhu práce a vydaly se cestou degradování nezaměstnaných.

Aristoteles považoval vydělávání peněz za nepřirozenou činnost.

Za socialismu byla pouze práce legitimním zdrojem příjmů. Renta, dividenda nebo úrok, jež vyplývají z vlastnění majetku a ne z osobního úsilí, byly vyloučeny.

Vzdělanější pracovníci jsou celkově lépe placeni. Znamená studentské živobytí opravdu „sebeobětování“ ve srovnání s někým, kdo po skončení základní školy pracuje na stavbě? Ve srovnání s většinou dělnického dorostu mají studenti snadný život. Mají čistou práci, která není příliš náročná, mají dobrá společenská zařízení a bohatý kulturní život. Vyžaduje vůbec takový způsob života finanční náhradu v pozdějším životě?

Prohlášení o rovném přístupu ke vzdělání jsou prázdné řeči, pokud vám tvrdá ekonomická realita připomíná, že vás společnost považuje za méněcenného.

Lze sotva pochybovat, že plánované ekonomiky dosahují vyššího tempa industrializace než tržní ekonomiky ve srovnatelném stádiu vývoje.

Z hlediska společnosti je nesmyslné nechávat své členy upadat do nevědomosti nebo nemoci.

Trh potravin je silně regulován v Japonsku, EU a USA. Účelem této regulace je jednak dosažení stabilní nabídky a hlavně ochrana vlivné zemědělské lobby před tvrdostmi trhu.

Zda jsou obchody plné nebo prázdné, je jen velmi nedokonalým měřítkem efektivnosti zemědělské politiky. Pokud jsou ceny dostatečně vysoké, budou obchody vždy plné. Na světě je množství zemí, které mají plné obchody a hladové obyvatele. Pokud se budou ceny uměle držet na nízké úrovni, obchody budou vyprodány.

Za hladomoru cena zrní vždy stoupá a jíst mohou pouze ti, kdo mají hodně peněz, takže to málo, co existuje, dostanou bohatí a chudí umírají.

Chudí nemají jinou volbu než chtít peníze, aby přežili. Bohatí po nich touží jako po znaku úspěchu, společenského statusu a postavení.

Zisky kapitalisty nejsou určovány jeho vlastní tvrdou prací, ale tím, jak tvrdě pro něj pracují zaměstnanci. Pro většinu lidí v kapitalistické společnosti platí, že pokud tvrdě pracují, obohatí tím jiné. Právě na obětavosti zaměstnanců spočívá koneckonců úspěch kapitalistů. Kdyby se brala vážně kázání o potřebě sebemotivace, pronášená západními ekonomy, museli bychom přijít k závěru, že kapitalismus je nemožný. Jak by se totiž podařilo dobrovolně přesvědčit miliony lidí, aby se obětovali pro dobro svých zaměstnavatelů?

Stalinova ústava z roku 1936 stanovila, že země, nerostné zásoby, vody, lesy, závody na zpracování surovin, továrny, doly, železnice, systémy vodní a letecké dopravy, banky, komunikační prostředky, velké státní zemědělské organizace, jakož i městské podniky a velká sídliště ve městech a průmyslových centrech jsou ve vlastnictví státu, tj. jsou majetkem všeho lidu. Vymezení státního vlastnictví odpovídalo skutečnosti.

Aristoteles: Volby jsou vždy a všude znakem aristokratického nikoliv demokratického státu. Zkušenost ukazuje, že zvolení lidé nejsou nikdy a nikde představiteli těch, kdo je zvolili. Ti, kdo byli zvoleni, mají více privilegií než ti, kdo pro ně hlasovali. Zvolení lidé jsou vždy spíše představiteli dominantních tříd společnosti než masy obyvatelstva. Jakmile jsou zvoleni, mají vždy sklon představovat zájmy „vyvolených“, zájmy „lepších“ lidí.

Ti, kdo prosazovali otevřené parlamentní volby v socialistickém bloku, byli hlavně vědomými zastánci kapitalistické restaurace, k nimž se připojilo několik naivních sociálních demokratů. Ti, kdo obhajovali stát typu komuny, chtěli naopak reformovat a zabezpečit socialistický systém. Jejich jediný problém byl, že před nimi došel do stejnému bodu už Stalin.

Demokracie a parlamentarismus: Je jednou z velkých ironií historie, že tajné hlasování, po tisíciletí typický znak oligarchie, je dnes považováno za symbol demokracie.

Aristoteles ve své Politice výslovně připomínal fakt, že demokracie znamená vládu chudých. Demokracie existuje tehdy, když svobodní a nebohatí, tvořící většinu, svrchovaně ovládají vládu. Oligarchie je, když je tato moc v rukou bohatých a urozenějších, kterých je málo. Pokud jde o obsazování oficiálních funkcí, dělat toto losem se považuje za demokratické, výběrem (volbami) za oligarchické.

Ve skutečnosti jsou všechny kapitalistické státy plutokratické oligarchie. Plutokracie je vláda majetné třídy a oligarchie je vláda malého počtu lidí. Tato moc je vykonávána otevřeně ve jménu Kapitálu, protože dnes všichni zúčastnění akceptují, že úkolem vlády a nejvyšším cílem státu je sloužit podnikání. Jde o plutokracii.

Volby jsou pouze mechanismem pro výběr jednotlivých oligarchů. Jejich vládě propůjčují volby okamžitě legitimitu a umožňují, aby byli vybíráni ti nejlepší. Volby se tak v nejlepším případě mění na aristokracii. Aristokracie však znamená ústavu, v níž zvolení do úřadu závisí na schopnostech, a ne pouze na bohatství. Oligarchie se však snadno ztotožňuje s aristokracií, protože skoro všude se bohaté a vzdělané vyšší třídy navzájem překrývají, píše Aristoteles.

Klíčovou otázkou však není, zda se do funkcí dostanou někteří jednotlivci poměrně skromného původu, jde o to, kdo drží moc. Všechno ostatní je iluze.

To, čím se odlišuje oligarchie a demokracie, je bohatství nebo nemajetnost. Jádrem věci je, zda vlastnění politické moci vyplývá z vlastnění ekonomické moci a bohatství – to je oligarchie. A když má moc nemajetná třída, je to demokracie. Ale jak jsme již řekli, těch prvních je málo a druhých mnoho.

Parlamentní systém a demokracie jsou polární protiklady. Demokracie znamená, že vládnou masy, chudí a nemajetní. Suverénní je zástup a nikoli zákon. Dekrety jsou nadřízeny ustanovením zákona. Lid se stává monarchou, jedinou osobou složenou z mnoha, protože zástup je suverénní nikoli jako jednotlivci, ale v souhrnu.

Aristoteles: Volby do úřadů všemi ze všech. Rada je nejdemokratičtější ze všech úřadů, pokud její členové nedostávají štědrý plat. Vláda všech nad každým a každého postupně nad všemi. Úřady jsou obsazovány losem, a to buď všechny, nebo v každém případě ty, které nevyžadují zkušenost či specifické schopnosti. Nástup do funkce nezávisí na velikosti majetku. Tentýž člověk nemá držet úřad dvakrát, nebo jen vzácně, nebo jen v malém počtu případů s výjimkou úřadů souvisejících s válčením. Krátké funkční období u všech nebo pokud možno všech úřadů. Držitelé úřadů jsou vybíráni losem namísto voleb.

Vzhledem k tomu, že rod, bohatství a vzdělání jsou definiční znaky oligarchie, jejich opak – nízký původ, nízké příjmy a mechanická zaměstnání se považují za typické pro demokracii.

Na volby se hledělo s podezřením a používaly se pouze při obsazování vojenských funkcí. Volby jsou aristokratické a ne demokratické, je to vybírání nejlepších lidí (aristoi) namísto vlády všech, říkal Aristoteles.

Nejlepší lidé v třídní společnosti budou ti bohatí. Chudí, chátra a lidé špatné pověsti jsou samozřejmě jako kandidáti ve volbách nevhodní. Bohatství a úctyhodnost jdou pospolu.

Vzhledem k tomu, že se do správy vybíralo losem, mohl být povolán do funkce kdokoli, což vedlo k vysoké politizaci obyvatelstva. Člověka, který odmítne účast, považujeme nikoli za nezaujatého, ale za neužitečného.

Parlament znamená vládu profesionálních politiků, kteří jsou součástí oligarchie.

Přechod od kapitalismu k socialismu není možný bez určitého „návratu“ k primitivnímu demokratismu, neboť jak jinak může většina obyvatelstva anebo naprosto veškeré obyvatelstvo přejít k vykonávání státních funkcí? (Lenin-Stát a revoluce)

Leninova koncepce podle níž jsou vynikající třídně uvědomělí příslušníci dělnické třídy voleni prostřednictvím systému dělnických rad až vytvoří vládu, je v zásadě mylná a vadná od základu. Pokouší se postavit demokracii na nástroji třídní nadvlády – totiž na volbách. Skutečnost, že se hlasování omezuje na dělníky, nemění nic na tom, že volby jsou aristokratickým systémem v klasickém smyslu. Politika se stává záležitostí politických profesionálů-živnostníků. Jako všechny aristokracie, degeneruje na oligarchii sloužící svým vlastním zájmům. Odvolatelnost zástupců vyvolává úsměv (k odvolání je nutno shromáždit desítky či až stovky tisíc podpisů!)

Je vůbec dnes možná demokracie? Moderní stát je natolik složitý, že je s ním schopna zacházet pouze elita profesionálních politiků.

Prótagorás tvrdil, že schopností politického úsudku jsou nadáni všichni lidé stejnou měrou. Pokladní v samoobsluze je schopna posoudit, jestli je nějaké politické rozhodnutí v jejím zájmu nebo ne stejně dobře, jako poslanec parlamentu, přestože ani jeden z nich nemá příslušné speciální technické znalosti.

Dalším běžným argumentem proti klasické demokracii je, že to byla demokracie otrokářů, takže nás nemá co učit. Athény nebyly demokracií majitelů otroků, byla to demokracie občanů, kteří se narodili svobodní. Otroci nemohli být občany – většina občanů však otroky nevlastnila! Demos z velké části tvořili lidé, kteří sami pracovali, chudí rolníci a řemeslníci. Demokracie byla u nich nástrojem proti bohatým a proti velkým pozemkovým vlastníkům, kteří vlastnili množství otroků. Ti ale dávali přednost oligarchické ústavě a prosadili ji s pomocí římského imperialismu. Demokracie v Athénách byl propracovaný ústavní mechanismus, který vytvořili lidé na ochranu své moci proti uzurpaci vyššími třídami. Tato vláda vzkvétala po dvě století, až byla rozdrcena Makedonskou říší a pak Římskou říší. V průběhu tohoto období zažehla světlo umění, architektury, filosofie, vědy a kultury, které ozařovalo následující temná staletí. Tato pochodeň znovu doopravdy nevzplane, dokud demos nepřijde k moci.

Prozaičtější námitka upozorňuje, že prý není možné shromáždit všechny občany moderního státu na agoře nebo náměstí, aby prodebatovali státní záležitosti. Televize už vytvořila globální vesnici. Technicky není žádný problém vybavit každý televizor hlasovacím zařízením.

Moderní stát je založený na centralistických a hierarchických principech. V demokracii by nebyla žádná vláda, žádný ministerský předseda, prezident, žádná hlava státu. Suverénní moc by mělo lidové shromáždění. Konkrétní úseky státní správy by řídily poroty nebo funkcionáři vybraní losem. Moc by nebyla předávána nahoru ani dolů, byla by rozptylována. Systém demokratické kontroly všech veřejných orgánů by znamenal, že občané mohou počítat s tím, že v určitém okamžiku svého života budou povoláni do služby v nějakém druhu rady. Pokud by se lidé přímo podíleli na správě státu, nebyli bychom svědky cynismu a apatie, charakteristických znaků moderního voliče.

Dnes dokáže inteligentně vyhodnotit státní rozpočet jen hrstka profesionálních ekonomů a ekonomických novinářů. Takže hned na samém začátku je vyloučena ze hry velká většina obyvatelstva. Plné porozumění rozpočtu se tak opírá o ohromný soubor dat, který je reálně k dispozici pouze ministerstvu financí.

Vlastnictví tvoří čtyři prvky: právo užívat, právo kupovat, právo prodávat a právo dědit. Podle amerických zákonů neměli otroci žádná vlastnická práva, neměli žádný majetek, na který by si mohli vynutit zákonný nárok. Na opačné straně jsou buržoasní práva, při nichž jednotlivec může užívat, prodávat, kupovat nebo dědit jakýkoliv majetek. Mezi tím leží řada kombinací. Námezdní pracovníci mají teoreticky plná buržoasní majetková práva, ale v praxi je jejich klíčovým právem prodej vlastní pracovní síly. Sami ji nedokáží efektivně využívat, protože nevlastní investiční zařízení.

Na jedné straně vychvalujeme potenciál moderních výpočetních technologií, ale na druhé straně se vůbec nesnažíme prosazovat čistě kvantitativní plánovací systém. Moderní počítače umožňují zcela se obejít bez trhu, bez zprostředkujících funkce cen nebo hodnot. Nasazení počítačů je alternativa k jakýmkoli trhům.

Dnešní pravicová móda je mylná, lidé na to nakonec přijdou.

Skutečné kapitalistické trhy jsou velmi vzdáleny ideálnímu trhu, jaký předpokládá většina zastánců tržního socialismu. Fungování trhu vyžaduje reálné náklady a spotřebu zdrojů. Trhy jsou zřídka konkurenční a suverenita spotřebitele není reálná. Sayův zákon nefunguje.

Socialismus nevznikl z nespokojenosti spotřebitelů s tím, jak fungoval trh, vznikl proto, že kapitalismus je vykořisťovatelský systém, jehož oběti usilovaly o nápravu.

Marx: Předpokládejme, že trh je úplně spravedlivý a já dokáži, že i tak vede k vykořisťování. Prý spásu proletariátu přinese poctivé obchodování, zrušení monopolů a spravedlivé mzdy. Marx naopak dokazoval, že s vykořisťováním může skoncovat pouze zrušení námezdního systému.

Podniky kupující pracovní sílu jsou právními subjekty a jejich cílem je využívání pracovní síly k tvorbě zisku. Pokud budou podniky vlastněny státem, zisk připadne státu a ten jej bude přerozdělovat.

V kapitalismu je konečným regulátorem mezd nezaměstnanost.

Přechod k tržnímu hospodářství byl triumfem kapitalistické restaurace a byl pro pracující třídu v postižených zemích bezprecedentní ekonomickou katastrofou. V celosvětovém měřítku znamenal znovuobnovení nadvlády těch několika kapitalistických mocností, které vládly světu před rokem 1917. Socialistické hnutí a pracující třída byly prakticky donuceny vyklidit scénu.

Když socialismus odešel, jaká naděje, kromě fašismu a socialismu, zůstává těm, co nic nemají? Nic, pokud to nebude socialismus radikálnější, demokratičtější a rovnostářštější než cokoli, co zde bylo předtím, socialismus založený na jasných ekonomických a morálních zásadách, který se nevzdá své integrity ve prospěch demoralizujících mýtů trhu.

Ideologie je soubor idejí a postupů sloužících konkrétní politické moci. (V definici se nikde, ani implicitně, nevyskytuje slovo pravda!)

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku