TOPlist

Vyklepáno z knih: Ladislav Klíma

Reklama


Základní bibliografie:

Svět jako vědomí a nic 1904. Traktáty a diktáty 1922.
Vteřina a věčnost 1927.
Utrpení knížete Sternenhocha 1928 – románem se volně inspiroval režisér Jan Němec ve svém filmu V žáru královské lásky z roku 1990.
Slavná Nemesis a jiné příběhy 1932 – delší novela a různá torza prezentovaná jako povídky, vyšlo posmrtně, v roce 1979 zhudebněno skupinou Plastic People of the Universe.
Bílá svině – kontroverzní dílo zpochybňující základy křesťanství.
Matěj Poctivý 1922 – fantastická lidová veselohra o třech dějstvích, spolu s Arnoštem Dvořákem.
Boj o vše – deníky a korespondence 1909 až 1917, vydáno roku 1942. Duchovní přátelství – korespondence s O. Březinou a E. Chalupným, vydáno roku 1942.
Filosofické listy, vydáno roku 1939.
Listy o iluzionismu a Ivanu Karamazovu, vydáno roku 1940.
(Kabeš J. – Ladislava Klímy filosofie češství 1945 a Ladislav Klíma filosof a básník, vydáno roku 1948)


Dnes nechápu, jak mne ten pán (obskurní filosof a prozaik) mohl v mládí tak moc fascinovat. Sice některé jeho výkřiky jsou vskutku parádní, ale ten jeho ludibrionismus, solipsismus, egosolismus, egodeismus, deoesence, sebeobjetí, sebeafirmování… to je trapnější než evropský buddhismus, tak třeba: „Svět je absolutní hříčka Mé absolutní vůle. Vše jest jen Má Zář.“ Klíma ze svých výprav do oblasti metafyziky vytěžil jen nezodpovědnou hru sebezbožnivšího já.



Takže nejdříve ty parádní výkřiky:


Ukrad jsem jednou kočce zakousnutou myš a sežral ji, jak byla, s chlupy a kostmi.


Rvačka dvou opilých lidí je nejlepším obrazem historie.


Přišel jsem proto sem, abych dokázal, že i orel může žít v bahně.


Že nevydělávám? Milióny šakalů nevydělávají a mají se líp.


Přisedne-li ke dvaceti politikům deset jiných, sedí pohromadě třicet lumpů.


Nejvyšší literatura je jen monologem Božím.


Češi nemají literatury, mají jen fůry agitačních brožurek.


Sáhneme-li po české knize, nepochybujeme, že ji psala hysterická žena nebo vykleštěnec.


Kdo není génius, je lump.


Řeč vznikla z instinktu tlachavého.


Jsou lidé, kteří s oblibou ukazují své vředy, kupříkladu básníci.


Tvorba znamená dnes: dát hovnu pěknou formu.


Pro básníka neexistuje kompromis – buď hoří nebo hnije.


Malovati blátem obrazy – toť realismus.


Vzhledem k bohatství přírody je každé výtvarné umění mírně řečeno směšná blbost. Něco absolutně jiného je hudba. Hudba je zhušťování, malba pitomé rozřeďování.


Cena autora měří se dle počtu jeho výtvorů, dle plodnosti, plodí-li děti nebo fekálie, je lhostejné.


Čtenář… nové asociace, nové vhledy – není pak čtenář autorem víc než autor sám?


Jdi originále, s tou tvou nádherou. (Goethe)


Láska existuje jenom v románech… nepatří do literatury, ale do hnoje. (K. Havlíček)


Neuléhat nikdy jinam než na vavříny.


Ideálem lidí je mít stále bezvrásčitou tvář selete.


Tzv. člověk je jen zmetek tzv. Boha, jenž je zase zmetek Všeotroctví.


Nejpokornější, k smrti zbitý pes, je také Bůh.


Zabil jsem se napolo jen proto, že jsem vždy myslil, že Bůh nesmí spát, a On spí a jak spí!


Hlavní chybou filosofie bylo, že hledala. Netřeba hledat. Vše od věčnosti je nalezeno, je tu, je samozřejmostí. Hledání, filosofování je jen směšné poblouznění lidského ducha. Každé zvíře je v hloubce Bohu bližší než člověk: vše je mu samozřejmostí.


Bohové jsou stejně fikcí jako lidé, proč by neměli být fikcí menší než bohové? Po smrti praští se každý do hlavy jaký to byl tak dlouho idiot!


Krtek – nejnádhernější zvíře. Symbol všeho pozemského. Radost z utrpení je tajemstvím tohoto světa.


Svět jakožto prostor je jen kouskem špíny za Jeho nehtem. Jako slušný chlap si té své špíny nevšímá, tak slušný „nevidí“ vůbec tento vesmír, on leží daleko za ním, pod ním.


V slově sloužím je celé tajemství člověčenstva. Sloužit velké myšlence a chefovi zároveň. Člověk nedovede na nic hledět jinak, než z hlediska služby, otroctví. Raději pojít než nesloužit: to je jádro člověka. Aby se řekly ordinairní věci bez trestu, které by filosof za živý svět nenapsal, k tomu dobrá beletrie. Belletrie z nejvyššího hlediska jest, zůstává cele ordinairností. S různými červy nesmí se zabývati Nejvznešenější.


O nic jsem se vskutku ze základu nepokusil. Bylo hanba odejít takto. Ale vskutku hanba? Což je-li nejsvůdnější, nejvlastnější tohoto – bloudit? Proč vítězit? Předsudek vynucený bičem bídného boje o život. Nic božského v tom.


Otroctví zas a zas. Ale i toto – Má setrvačnost. Mé otroctví. Ehm, obé je dobré a špatné. To nejvyšší: Bůh, jest jen stálé práskání bičem do prázdna.

Člověk se bojí a bojí a bojí. A pro nic za nic. Vše illuze. A strach ze strachu je tajemstvím člověka.


Čím větší technický vynález, tím menší dělá lidičky. Nutný termín pro člověka, člověky.


Neviděl jsem dosud jediného lidského oka, které by nemělo výraz očí spráskaného psa.


Není případu v dějinách kultury, kde by nebyla každá raketa ducha zapadla hned do močálu. Vše božské je jen padající hvězdy.


Milovat znamená najít svůj ideál mimo sebe: předpokládá otroka. Milujeme jen otroky, před Svobodným klesá se prostě v prach, zdrceně, ale to je opak lásky. Miluje se jen ubohost. I ženy milují na mužích jen jejich ubohosti.


Bůh jest monumentální mrzák. Nezlámal si ruku ani nohu ani vaz – zlámal sebe celého tak hezky, že rozletěly se všechny atomy jeho nitroglycerinu do vesmíru.


Co je moderní technická věda? Jen vůle padnout do okovů přírody když dřívější římsko židovské zrezavělé se rozpadly. Nebylo člověka, který by hlásal volnost.


Co je lidská historie? Miliony vrabců, kteří – ovšem přes miliony svých mrtvol – uklovávají nakonec vždy jediného orla.


Každý sen je masochistní. Masochismus je základním faktorem. Peklo se mi zalíbilo. Je mně ho teď skoro líto, když jsem se rozhodla, že je zničím.
Potřebnější jest míti kočár tažený třemi páry koní než pravdu.


Nad-člověk byl už fakticky mnohokrát dosažen. Společenskost je totožná s totální zkažeností. Člověk je převahou pasivní zvíře. Člověk je nemocný vřed přírody: je mozkové monstrum. Rozum je pouze zvrhlost.


Svět je fraška pro ukrácení chvíle neznámé moci – lidstvo jedním z nejsměšnějších kašparů.


U ženy jest více vyvinut altruistický pud, rovněž je silněji vyvinuta i její zadnice.


Co je lidstvo? Přiblblá společnost žebravých bestií.


Raději být psem a štěkat na měsíc, než malým evropským státem.


Ano, národe, ty můj milý nezdárný kluku!, čeho potřebuješ je bití, čím větší, tím lepší, až krev bude z  tebe stříkat.


Žmolek z prdele statného drvoštěpa větší má cenu než celá dnešní česká inteligence.


Co není absolutní, je ubožácké.


Uchechtal by se Říman či Helén, kdyby slyšel, čemu se dnes říká Orgie, trošce pití a rozbíjení lahví, caressování žen a hulákání: Jak by se chechtal Lucullus, kdyby viděl hostiny amerických, v jádře vždy skrblických, milionářů. Circus Maximus postaven vedle dnešních cirků. Bary vedle bakchanálií, moderní hetéry vedle Messaliny. Pravá zábava je něco velkorysého. Antičtí lidé ukřižovali ve svých hodovních síních krásné otrokyně a mladé otroky, aby si občasným podíváním na jejich dlouhé umírání opepřovali své hody. Odsuzuji ovšem podobné zhovadilosti.


Radost je cílem světa, práce jen prostředkem k tomu.


Hlavní ctnost budoucnosti bude přežvykování absurdních kvant nezažitého.


Utopická je jen utopičnost.


Stárnutím blíží se věčný člověk stále více věčnému Jasnému Dětství. Kult mládí je symbol zestárlé kultury. Buďme důslední: udělejme tedy svým idolem tříměsíční foetus nebo ohromně zvětšené spermatozoon.


Schopenhauer: „Kdyby tento svět byl jen o vlas horší než je, nutně by ihned praskl“ – proto je nejhorší ze všech světů.


Uřícené slepé řítění se, kam? Lidstvo neví: běží jen, aby běželo.


Všechny ty „pokroky“ neučinily člověka lepším, šťastnějším; prohloubily jen vnitřní prázdnotu, rozjitřily nervy, zpovrchněly ducha, vůli zeslabily, třebas trainovaly různé vůlečky. A přitom všem nepoznal z přírody ani miliontinu – a Ona se směje a mstí.


Je možno vůbec něco mysliti, co lidstvo dříve již nemyslilo?


Pokora je nejvlastnější neřest člověčenstva. Člověk je prozatím stvořen k obrazu mandrila ne-li dešťovky.


Za-nad-pod každou myšlenkou zejí strašlivé propasti Neznáma. Vzácní ti, kdož našli smělost do nich popatřit, vzácnější, kdo sestoupit, nejvzácnější, kdo seskočit. Čím výše se v Myšlence vystupuje, tím širší a neznámější horizonty rozkvétají akceleračně před zrakem.


Troglodyt je v podstatě člověk. Svět jest variacemi na totéž téma. Vše lze uvésti na několik mentálních kategorií, ba na jedinou jednu myšlenku. Novost spočívá jen v dobrých variacích.


Svět je stojaté bahno a víra v něj ke zbahnění fakticky vede.


I pouhé embryonální larvy myšlenek odívají se automaticky týmž „slovním hávem“ jako myšlenky vyvinuté.


Pravá filosofie spočívá v negování filosofie.


Bůh, který je ševcovským mistrem.


Bůh jest jen Věčné Vítězství.


V každé pravdě je lež, svět je dvojsmyslná, stomyslná, sobě odporující a se sebou harmonizující záludná obluda.


Bůh spí v každé housence; kde veškerenstvem si hraje, jest jen absolutně bdícím zvířetem a kamenem.


Některé následky těžší fyzické práce jsou úžasně podobny, více než podobny, účinkům alkoholu.


Práce není o nic úctyhodnější než alkohol a slouží přesně témuž účelu, je to jen duševní rozptýlení, aby člověk přestal uvažovat o sobě. Práce je prostě droga, nic víc.


Vláda nad myšlenkami je daleko krutější, nelidštější, imorálnější, než nad lidmi. Spirituální morálka zakázala by s děsem sebeovládání.


Dle toho pozná se nejvznešenější, že opakování nemůže učinit je všedním in vulgus profáním.


Vzděláním vzdělá se na nízkém člověku především jeho nízkost.


Dnešní kultura vykultivovala obrovsky hlavně jen lidskou povrchnost a materialismus. Vše bez výjimky je v lidstvu předsudek, i bezpředsudkovost.


Bojím se, že uslyším někdy z úst normálního člověka skutečnou myšlenku; znamenalo by to konec světa.


Není šarlatánství bez malé alespoň pravosti, ale není pravosti bez velkého šarlatánství.


Ideální lék je ten, který léčí pouhou svou sladkostí, snad je jím jedině žena.


Velcí duchové jsou pestrobarevné prašivky, vyrostlé saprofytně z hnoje duchů malých.


Dnes dělí se lidstvo ve dvě hlavní skupiny: v obyčejné a geniální lidi, za nějakých pár mizerných stotisíciletí bude se dělit v génie a bohy.


Lidé mají překrvený žaludek a genitálie, v mozku mají tolik krve, co bejk mlíka.


Jeden z nejlepších pokynů, především velkým lidem: Vybarvi se konečně, dobytku!


Bůh byl slovo = Bůh byl sentence.


Přílišná láska k lidem vzniká z bestiality a vede k bestialitě.


Užívat jen! jest praedikát Boha a preadikát prasat.


Na otázku: znáš Bergsona, Pirandella, atd. zní nejlepší odpověď: nestarám se o to, co lidé povídají.


Z toho, že je homunkulus pravdy nekonečně vzdálen, plyne logicky, že každá dnešní pravděpodobnost, a každá lidská pravda je pravděpodobností, od pravdy elonguje, každá paradoxie i absurdita k ní přibližuje.


Nejvyšší duchové jsou špatní pozorovatelé, protože se štítí pohlížet.


Dokud nedokážeš věci přisoudit opačné praedikáty, nepoznal jsi ji.


Není jediného zvířete, které by v určitých podstatných ohledech nevynikalo nad lidi.


Vřed si myslí zcela jistě, že je nejdokonalejším květem těla, to patří k podstatě vředu.


Zvíře je člověk – lidstvo je jen a jen absolutní hovado. Význam a důsledky toho jsou nekonečné. Ukázalo-li se, že lidstvo je v základním bodu: v poměru k jiným bytostem, naprosto nemyslitelně špatné – co následuje? že je takové ve všem, ve všem.


Nemůže býti rozuměno konsekvencím, kde nemohlo být zatím rozuměno praemisám.


Člověk se dostal do jednoho z nejhanebnějších koutů Všejsoucna, prožívá minutu věčnosti vyplněnou zcela bitím – netajit si to a nesnažit se umýt lejno.


Filosofové, ta cháska měla drzost degradovat svět na skrývačku, na křížovku.


Lidstvu nezáleželo jedině na tom, na čem jedině záleží.


Materialismus neboli svět jako lejno z něhož se kouří – duch.


Tertulianus: Opásejte se špínou jako krunýřem.


František z Assisi vložil si vyčesanou veš zpět do vlasů: chceš také žít, sestro.


Napoleon diriguje zvířecí rvačky ožralých stád lůzy, tzv. bitvy.


Vše vznešené končí komedií, nezdvojnásobilo se to?


Vyšší myšlenky byly lidstvu dosud jen almužnou nebes, až stanou se mu jen hracími míči, teprve potom stát bude mimo zoologii.


Jen ten má právo smát se náboženství, kdo měl dost síly založiti nové.


Spřátelení se s chaosem, toť strašná úloha budoucího lidstva. Chaos – božskost sama, Hrůznost sama.


Duševně jsou všichni lidé kastráti, česky volové.


Co je César proti Ahasverovi?


Podstata světa není síla, ale iluse.


Hrdý odejde ze života kdy chce, všichni však lidé nechávají se z něho jako z hospody vyhodit.


Kdo řekne-li Bůh a nemyslí tím Já, patří dosud do zoologie. Jediná slušná definice člověka: zvíře, které si je vědomo, že je Bohem.


Každému lejnu může říci lidstvo „bratře“.


Já, které by bylo jen částí Boha, bylo by pořád červem. Bůh nemůže existovat v drobtech. Já je podstatně suverénní univerzum.


Vnášet lásku do říše boží, znamená kydat hnůj na oltář.


Bůh sám se nesnesl a vznikl Vesmír. Vesmír bude jím rozmačkán, ba on rozmačká tíhou svou sebe sama. Bůh jest jen Svá Ruina.


Já jsem jen šprýmem Mne.


Lidská kultura se mě netýká.


Nejen když Spinozou jsem byl…


Směšno mně, že mohl se kdo pídit po pravdě, po poznání.


I to nejhmotnější má duši, nádraží, mrakodrap i ministr financí.


Lidé říkají, že jsem blázen, a já mohla bych podělit rozumem celé naše zdravé město a pořád zbylo by mi ho plná prdel. Jsem příliš čistá, než abych nemusela se brodit v kalu, příliš jemná, než aby sprostotu neodolatelně nepřitahovala, příliš krásná, než aby co činím, nebylo okouzlující, příliš dokonalá, než abych nebyla dokonalá mizera.


Dokonale šťastný, dokonalý Bůh, může být jen dokonalým prasetem!


Chtěl jsem to – ve věčnosti to znamená: vše milovat, vše chtít, vše sen, všechno klam, iluze, všechno mimo mne je pohádkové, féerické. Jsem nezranitelný, nedotknutelný – jsem zhovadilý bestiální dobytek. Ničeho se nebát a nic si nepřát. Věčnost je jenom veliký dům, který jenom mně náleží. Celý život, neřku-li jeho statky, nestojí za žádné zbabělé pozdvižení, vzpouru.


Poznat žert na dně každého zjevu, znamená teprve uzříti jeho Boží podstatu.


U národů říká se tomu „kultura“, u jednotlivců „vzdělání“ – a znamená to plesnivění ducha pod smetištěm darebných vědomostí. Zapáchajících slov těch nemělo by se v žádném smyslu užívat.


Pravdy, které člověk považuje za své, běhají ulicemi.


Mějte v úctě mládí. Jak víte, že jednoho dne nebudou tím, čím jste nyní vy? Ale dosáhl-li někdo čtyřiceti, padesáti let a nikdo o něm nic neví, toho jistě není třeba mít v úctě.


Genitálie jsou více než kterýkoliv jiný vnější tělesný úd podrobeny jenom vůli a v ničem poznání, vůle se zde projevuje téměř jako nezávislá na poznání, slouží vůli slepě, neboť plození je jenom reprodukce. Genitálie jsou vlastní ohnisko vůle.


Ve světě filosofů se stalo dobrým zvykem zacházet uhlazeně i s těmi nejnehoráznějšími idiotismy.


Myšlenky vysoce praktické stojí o pět hodnostních tříd výše než teoretické, teorie je embryo praxe.


Cožpak orel vidí mravence?


Každá víra je známkou rozumové demoralizace.


Mysli na něco a mysli hezky zčerstva, hned z toho vzniká něco jiného.


Co jsem to řekl pitomého?, tázal se Foikón, když athénský lid tleskal jeho řeči.


Chudoba cti netratí, ale svinstvo to je!


Bohové hrají v kostky, místo aby se dívali na svět.


Nikdy se nepouštěj do něčeho, od čeho nemůžeš svobodně odejít.


Je královské být mezi lakomci, podvodníky, lupiči a bandity jediný, komu není možné uškodit.


Páteří lidstva nejsou filosofové, nýbrž kutilové, kteří si s lupénkovou pilkou hrají, a ještě filatelisté.


Lovečtí psi se tváří jako učení soudci. Když voli přežvykují, tak člověku připadají jakoby hloubali o metafyzických problémech, a kudlanka vypadá jakoby se modlila.


Čím přísnější zákony, tím více legrace.


Někteří z nich upřímně věří, že revoluce je obšťastní. A to je přece rozkošné, úplně dojemné.


Člověk se nerad nechá obtěžovat nižšími živočichy. Ty prostě zašlápne. Jen s lidmi sobě rovnými mluví rozumně.


Optimismus se jeví nejen jako absurdní, ale též zvrhlý způsob myšlení, jako hořký výsměch nezměrnému utrpení lidstva.


Kolosální zlořády světa připisuji plně vládám. Kdyby totiž plnily svou povinnost, byl by na světě ráj, tj. všichni by se mohli bez jakékoliv námahy dosyta cpát a chlastat a plemenit se. Taková filosofie jest bestialismus.


Šovinismus je vyšším duchům zdrojem snů, zamrazením, exaltací, objektem hry, odpočinkem, je poezií, protože je to neužitečný luxus. Pro masu je to skvostný stimulus boje neboli života a vedle žaludku jedinou mocnou hybnou silou, která jim dnes zbyla, jediná náhrada za dohořívající religiozitu.


Umění jsou v duši jediným nedorozuměním. Římané a Řekové uměním stejně jako vědou opovrhovali, neboť odváděla od jediného velkého, od snahy po nezranitelné povznesenosti nade vše, po absolutnosti.


Ještě jsem neviděl tři kroky před sebe, tehdy jsem složil profesuru.


Lež je lepší než pravda. Za lež ještě nikdy nikdo nebyl popraven, za pravdu ano. (Richelieu)


„Co se se mnou stane? Mluv! Poroučím ti!“ – „Je to hrozné!“ – „Chci to vědět!“ – „Ó pane můj, budeš po smrti profesorem!“ – A zavyl Fábio po té zvěsti a v hrůze vytřeštil oči a vše… – „Chci být hovnem!“ – „Ó ne, budeš profesorem, tj. výtažek hovna.“


Proč toto píši? Jsem jen zvědav, jak bude působit zjevení boží na stádo volů, a, panebože, abych dostal za ni peníze, které velmi potřebuji.



Kdo se chce namáhat čtením Ladislava Klímy filosofie a jeho metafyzickými výlety do transcendentna, tak se může ponořit do následujících odstavců.


Je hanebnost zabývat se čímkoli dočasným a pozemským. A vše, co není Věčnost, jest jen vteřina. V mém díle ale nechci se zabývati Věčností – ubohým to korelátem secundy. Chci dílo, které by bylo pouze nadčasovou, nadprostorovou Svézáří, v němž by ze člověka a „všehomíru“ nezbylo vůbec nic. Vše ostatní je nízkost.


Svět jako vědomí a nic. Kauzalita je svou podstatou nekonečná, tedy nesmyslná. Jako začátek kruhu je pravda všude a nikde. Základní filosofické poznatky jsou zároveň pravdivé i lživé. Systematické budování filosofie jest pochybenou tendencí. Přílišná pořádnost jest jen druhem nepořádnosti a horším všech ostatních. Umělá logika je nemocí lidského ducha vůbec. Filosofie musí se státi improvizačním, příležitostným uměním – vše nad to je nemoc nebo řemeslo. Filosofie jest biologicky bludný instinkt.


Metafyzická potřeba neexistuje. Kdo se trápí, že nemůže nalézti pravdy, pruty měl by být přiveden na jiné myšlenky. Vrtošivé hledání pravdy je svéhlavostí, slabostí, zbabělostí a hloupostí – být otrokem svých ideálů je otroctví jako každé jiné. Je to pravda? lež? – je nutno vždy grandiosně odpovědět: je to hra! A nastane Jistota s jejíhož hřbetu mohu zcela libovolně komandovat věčné Nejistotě co chci. Svět jest odporování si.


Že vše jest pravdou – Boží pravdou, Božím Nejvyšším Světlem, bylo vyřčeno už mnohokrát, ale nikdo nevyvodil z tohoto „vše“ radikální samozřejmé konsekvence, tedy hlavně to, že všechny kontradikce jsou pravdou – toto idiotské strašidlo animality jsem překonal. V končinách kontradikcionalismu nemá pojem „více stanovisek“ vlastně smysl. Je-li opak všeho pravdou, pak jest pravdou, že opak všeho není pravdou. Co je toto vše? Absolutní podstatná Nejistota. (Ne praktická, relativní – vzhledem k člověku – odstranitelná – ale nejistota vůbec – vzhledem k Bohu – nejistota jako to, co jedině dáno, jako věc o sobě. To znamená hluboce: cokoliv – Volnost – svět je quodlibet. Svět je quod libet = je to, co z něho jeho vůle kdykoliv míti chce. (Nic není mimo svět, tedy ona vůle musí být jeho součástí – a hloub: svět a vůle jsou identica a zároveň něco od sebe nutně odděleného – ludibriozní dvojjedinnost. Avšak these tato jest jen jiným výrazem pro větu: Vůle je všemocná – neboli prostě jest Bůh, jest jen jedno, absolutní, Summum, Zář – a nic mimo to. Konečná formule pro celý tento myšlenkový celek rozřešení „světového“ problému je má základní věta ludibrionizmu: Svět jest absolutní hříčka Své Absolutní Vůle (S.j.a.h.S.A.V.). Mohutnější znění: Svět je absolutní hříčka Mé Absolutní Vůle. (S.j.a.h.M.A.V.).


Egosolismus je podmínkou ludibrionismu – ale zároveň je ludibrionismus jedním z důkazů egosolismu. Svět a vůle jsou hlavní momenty ludibriosní věty. Fundamentální je však Vůle = Bůh. Svět jako pouhá „látka“ Boží, sub specie jeho hříčkovosti.


Ludibrionismus sahá co nejdále, nejbezohledněji, necouvaje před nejhroznější absurditou – vida v ní svůj element – jelikož vše jest hříčkou a šaškovstvím je tím i on sám. Musí sám sebe negovat, byl by vyvrácen, kdyby sám sebe nevyvracel.


Deologie, neboli Boží praxe – vyvstane titánská idea mého Boha – Summi Absoluti Všeho, Victoria Aeterna, Nihilentis Cíle, Monstrorum Monstri Záře, Suisplendoris. Nejlépe však vyjadřuju Boha tím, že ponechám na papíru větší kus prázdný.


Můj Bůh je to Nejvyšší, protože to nejnižší, Záře září, protože absolutní tma, vše, protože nic. Pravda, protože lež, nejvyšší Blaženost, protože nejvyšší Utrpení, Dokonalost, protože ubohost, jeho praedikáty jsou např.: pes, svině, idiot, fripon, merde. Zkoumajíce pojem Boha najdeme jakožto vlastní jeho jádro a podstatu – pocit svého božství. Zde dojdeme též ke konečným rezultátům. Bůh spočívá zcela jen v cítění se Bohem – toť jeho nejvnitřnější tajemství. Pravda pravd nespočívá v myšlence jest Bůh, nýbrž Jsem Bůh.


Jelikož cítění se Září všech září může být jen bezmeznou láskou k sobě, je pramysterion, je slovo Sebeobjetí – precizní to název Boha. Pocit Jsem Bůh je dosažení všeho, je totéž co věta: svět je dokonalý, ničeho teď a po věčnost netřeba – vše stojí! pojem Bůh je příliš vágní, dosadil jsem Suisplendor: Svá vlastní zář, svá svatozář. Sebeoslava, hymnus na sebe. Jsem jen Má Zář. (j.j.M.Z.)


Boží praxe: l.) Přijetí lidského já v Boží Já. 2.) Intungibilita vším co se děje, adiaforia, a ataraxia. 3.) Sebeobjetí – stálé spočívání ve Své metafyzické nádheře a tajemstvích, rozplývání se v sobě, extatické opojování se sebou, sebeafirmování, věčné vítězství, pohrávání si se vším.


Přeju si, by všude před Vámi kráčelo vítězství. Libeň list. prosinec 1916


Vyznání (Autoportrait): Sebe sama vidět je poloviční zázrak, jako sebe sama vyzvednout.


Můj základní instinkt, má bytost spočívá ve „vědomí mé absolutnosti – aseity, souverainní Síly stálého vítězství jen kvůli vítězství. Victoria Aeterna zovu tento faenomen. Ve vědomí tomto však jedině spočívat může podstata Absolutna, Boha. Absolutum spočívá zcela ve vědomí své absolutnosti (jsou jen mínění o věcích, ne věci samy, neboli věci spočívají jen v mínění o věcích).


Sebeobjetím nazývám vědomí to, tímto termínem specifisuji pojem Bůh. Každý okamžik cítit se Jsoucím, něčím věčně stálým a nehnutým, nepodmíněným, nade vším stojícím, ničím nedotýkaným, spokojeným, slunečně klidným, nic nechtějícím, po ničem se nesnažícím, neboli nepachtícím, se vším souveraině násilnicky si pohrávajícím…


Nesnažíce se po konání plodu, nezaujati nekonáním (Bhagavatgítá).


Potud nejsem originellní, originellní je moje pojetí jednotlivých bodů, moje dále jdoucí konsequentnost a různé konsequence plynoucí z mých filosofických a hlavně egosolistních předpokladů. Můj světový názor a právě trochu popsaný základní instinkt jsou jedno a totéž, to čemu snad později budu učit, budu jen já a zcela jen já – jak jinak ani býti nemá. Nejlepší cestou k tomu je Síla (síla skutečná, vše přemáhající, souverénní síla) – je třeba si jen stále a stále opakovat – vše ostatní následuje. Vše v průvodu největšího světla, nejhlubší, nejčernější stíny, vedle excelsních hor, nejhlubší, nejčernější propasti. Za vystoupení nad lidskou přirozenost mstí se zcela samozřejmě, všechny lidské instinkty strašným svým rozvratem, milionyletá sankciovaná havěť, havěť nechce sloužit mladinké nezkušené vůdkyni absolutně komandující Vůli, ohromná desorganizace nastane v jejím vojsku: ecce – můj nynější stav, vítězství své, zaplatil jsem dočasným ohromným chaosem, zkalněním, infernálním zpotvořením i oslabením celého instinktivního intelektuálního života.


Jsem křeč světla, svět je křeč světla.


Na transcendentní svět, kde chtění, kde čas a věčnost mají již jen stínovou existenci, nesmí být přikládána měřítka platná pro obvyklý život animální, jiné přírodní zákony tam vládnou. Kdo s jeho výše shlíží, touží po působení mezi lidmi stejně, jako po působení mezi mravenci člověk, jež sotva rozeznává pod nohama černé jejich tečky.


Je mně lhostejno vše vnější, tak i poznání, teprve lhostejnost ke všemu činí božským…


Nezabývám se žádnými problémy, to je žádný nemohl jsem bráti vážně, tj. žádný nezřel jsem nad sebou. Jsou mému stupni nazírání na Vše něčím futilnějším než fantom faty morgany, má filosofie nezná vůbec problémů, vše je hotové a nehnuté a pravdivé a jsoucí a světlé. Nejsem člověkem poznávajícím. Bůh nepoznává, ví. Kdo ví, že vše, že absolutně všechny kontradikce jsou pravdou, ten ví vše a jest aspoň embryo Boha. Poznávání je jen snažení, snažilství, streberei, suptění, třeba být, tkvít věčně v cíli. Tím vším není řečeno, že nechci v budoucnu v lidstvu působit. Naopak, mé spodní instinkty to chtějí a jim třeba vždy ponechat pole k rejdění. Ale budu si ovšem působením svým jen hrát. Tak mluví nejušlechtilejší pýcha animala. Ale jen pýcha a pýcha jen animala.


1. Pýcha vidí vždy falešně. Učinit si cílem nepodlehnutí vnějšku, když steré zkušenosti každé minuty ukazují, že podléháme mu nutně stále a stále. Skoro totéž jako nechtít podléhat zemské přitažlivosti. Brouk, bacill, bodnutí muškou opustivší právě zdechlinu, chuchvaleček zacpavší arterii – a podlehl jste vnějšku co nejdůkladněji. Podlehnutí trvalé jest v podstatě stejné jako podlehnutí momentální a jen illuzivně čímsi jiným, že onen úctyhodný pocit je veskrze výplodem srdce, naprosto ne rozumu.


2. Animalita je vždy nefilosofická. Vysoká filosofie nezná distinkci vnějšek vnitřek. Mně i vnějšek je vnitřkem, to je něčím, co má vůle vidí mimo sebe jako svou hříčku. Na podlehnutí např. finančním okolnostem hledím stejně jako na podlehnutí progresivní paralýze. A proč podlehnutí? Nepodlehl, kdo bojovat vůbec nezamýšlel.


Viděn sub specie me aeternitatis je tento malý život jednou z miliónů knih v bibliothece, kterou chci-li mohu číst, chci-li zas na její místo nedotčenou postavit. Všechny knihy nestojí za čtení, ale je dědičný hřích, dědičná hovadskost člověčenstva, že věří, že tahle jediná knížečka ceny velmi problematické, musí být dočtena do konce.


Ale můj proces, proces rotační kol své osy, akutnost – ta leží už za mnou, za mnou leží vrchol, špice zanikly, sladkost odpoledního slunce spí na krajině. Hlavním dílem člověka je vždy udělat sama sebe. Literární díla jsou vedle toho vždy něčím ubohým, vnějškovým.


Nejsem filosof theoretický, ale praktický, chci žít a být, ne něco říci a učit.


Ale praktická filosofie – much věčné stání nad černou propastí věčnosti, něco daleko vyššího než filosofie jen theoretická, jen myšlenková, potřebuje nutně nejasností. Jsou jí něčím, co je jasnosti rovnocenným.


Já jsem ten, který jsem. Co Christus tím chtěl říci, nevím ovšem, já chci tím říci: Má podstata spočívá ve vědomí mé absolutnosti, neboli v absolutnosti, neboli ve Jsoucnosti, nebo prostě: Jsem Bůh… V užším smyslu je zcela futilní při definici mne, čím se moje zvířecí já vyznačuje, co jsem já ve skutečnosti. Já = Jsoucnost, absolutnost, já jsem Já, člověk jako vše je vpravdě jen Bůh, Allah il Allah – vše ostatní pára dým.


Absolutně komandující vůlí označuju Boží Vůli, pokud se zárodečně jeví u člověka. Spočívá v hlubokém zinstinktivnělém přesvědčení, že vše možno a nutno vždy ovládat, se vším činit co se chce – v naprosté – ne ubohé napoleonské imperiozitě, v tendenci vše stále překonávat a souverainně znásilňovat, ve zběsilém praktikování tendence té do krajních důsledků: v ustavičném křečovitém pohánění, prohánění, promíchávání svých myšlenek všemi možnými směry a mlhami – bez reálného cíle, jen kvůli ukojení svého Despotismu… nade vším tím strmí stále pocit Své Svrchovanosti.


Permanentní zuřivé napětí vůle, ochablosti naprosto nepřístupné, v hloubi jistota, že v každý okamžik všeho je věčně dosaženo a že celá ta konvulzivní aktivita je směšně, je božsky bezvýznamná, nutnost nejvyšších cílů člověk s absolutní komandující vůlí musí se stát, lépe jest Egodeitou, tímto nejvyšším vůbec – avšak přitom v životní a myšlenkové praxi nezbytně stálá „nepřirození“ násilnost, křeč, znepřátelení se s celým zděděným instinktivním životem -: specifická strašná Nemoc, kterou možno nazvati: musit s násilným sebepřemožením křečovitě myslit – všimněte si zdánlivé kontradikce v tom -nemožnost se zastavit – na něco jiného myslit – dokud není absolutně komandující vůle v každém případě nějak uspokojena… nezbytnost vynalézat stále nejpříšernější prostředky a úskoky, aby to bylo v tomto světě otroků možno: sestoupení do neznámých dosud nejmlhavějších koutů a pekel myšlenky: infernální chaos, zdeformování ducha, život jako ohromné paradoxon, můj život od 15 do… vlastně až 35. roku.


Ale ani stín šílenství v tom, ani možnost jeho, člověk s absolutně komandující vůlí nesmí mít v sobě essentielně ani zárodeček šílenství. Tato nemoc sama o sobě jest obsáhlou vědou. Mimo u sebe, nesetkal jsem se s Nemocí ani s absolutně komandující vůlí nikde.


Že moje nejvlastnější, nejmocnější, jediné v lidstvu schází naprosto, nazval bych nejdivnějším, nejděsnějším ze všech faktů – kdyby egodeista mohl něco divným, něco děsným shledávat. Zde první skutečná Samota. Ale nikdy jí egodeista v nejmenším netrpěl, jako Nietzsche např. svými samotičkami: co je samozřejmějšího abs. k. vůli: Kultura je něco, co se mne vůbec netýká.


Abs. k. vůle je vědomím Své božskosti, ne synovství božího, emanence z Boha a podobných mizerností, ale vědomí, že jsem Vše a Jediné. Stav můj, neboli stav světa, neboli Boha, jest jakožto něco absolutního – Boží zář – světlem, tj. symbolem Nejvyššího, tedy i absolutně neměnného, jeho essentiellní permanentní „řícení se“ – bolestná, svíjející se instabilita – křečí. Groteskní obraz „křeč světla“. Mluvit o křeči světla je něčím monstrózním, kontradiketním, paradoxním – právě vhodným k označení hrůzného kontradikčního, paradoxního monstra, jímž je svět.


Boží zář je pro myšlení něčím naprosto pevným ale per ludibriozitatem omnium zároveň čímsi naprosto vratkým, oscilujícím bolestně se svíjejícím, křečovitým. V proměnlivosti spočívá stálost, ve stálosti proměnlivost ve stávání se bytím, v bytí stávání se, slast v bolesti – slast jest bolest tak rychle vibrující, že přeskočí ludibriozně ve svůj opak ve slasti bolest – jeť jen přespřílišnou nesnesitelnou slastí, sluncem přílišnou svou jasností setmělým křečovitě… Nejvyšší bolest, nadšení, láska, paroxysmy, extase, summum – vše jest křeč, existuje i slastná, zdravá, positivní křeč… Křeč je základní silou světa fyzického, stejně jako bolest to je psychická křeč základní silou světa psychického, ovšem ne jedinou: korrelatum křeče je pevnost, bolesti rozkoš.


Vše přemáhající Síla, Victoria Aeterna (totéž vlastně co Boží vůle, Boží všemoc. Victoria Aeterna můj nejmilejší název pro Boha. V nejryzejším svém stavu zahrnuje v sobě absolutní vítězení všude a v každém smyslu, vedle toho ovšem i absolutní podléhání). Tedy nejen nepodléhání vnějšku, ale i případné okamžité zastavení rotace zemské, zachce-li se Jí toho, pokyneš-li, hvězdy zhasnou, dí katolická píseň. Theofanie Boha, zvaná člověk, tímto nejryzejším stavem být nemůže (ač strašným sběhem okolností mohla by být snad na okamžik drobtem jeho). Může být jen nejzárodečnějším stavem stavu toho. A přesto musí i tento strašně nedokonalý stav nazýván být Věčným Vítězstvím jako embryo jest už člověkem, jsou stupně Deity, na každém z nich je Bůh v jistém smyslu celým Bohem, jako v každém drobtu hostie je celý Christus. Mysteriosní pravda, lépe ludibriozní, ludibrionismus je mysticismus explicite, je vysvětlený mysticismus.


Jsou dvě hlavní součásti věčného vítězství: Základní je pocit Své absolutní souverainity, věčně spokojené, slastně vznešené, spočívající ve vědomí Své Dovršenosti – Dovršenosti všeho. Za druhé: Projevování se činem – sebeafirmováním tohoto pocitu „stálým vítězením.“


V každé myšlence spí hluboko nový nezrozený vesmír, myšlenky jsou jen spermatozoa vesmíru, hodně sviňské spermatozoa zplodilo tento kosmos.Nenechme se odstrašit trilionky jeho hvězdiček – jen statečnost, Nejvyšší statečnost! a ani třísku neuzří člověk pod sebou, jež by mu mohla být překážkou aby byl Vším, všechnu dosavadní kulturu vidět jako žalostný abortus exkrement žalostného mrzáka, jímž je lidský ssavší duch. Tedy pocit své vítěznosti učím, je primus causa, vítězení samo posterius affektus – sebeaffirmace.


Na Vaši otázku: Jak možno cítit se stále vítězícím, když stále nutně podléhám? Odpovídám: že vlastně pro mne neexistuje neb aspoň je pro mne něčím vedlejším. Prostě musím se tím cítit, jednou tj., ergo je to odůvodnění. Jak – otázka pro pouhé teoretiky, čumily a čmuchaly ducha. Victoria Aeterna značí česky „věčné bití.“ Ale ani po nejstrašnějším dni nejeví až do usnutí můj komandující pocit nejnepatrnější odklon od své vertikální – věčně vzpřímené polohy, má vůle nemůže být za žádných okolností ani o milimetr ohnuta, tím méně zlomena – má absolutně komandující vůle! V ryzím stavu je: 1.) pocit Své souverainity stále slunečně jasný. 2.) vítězení absolutní. U člověka může být pocit ten jen velmi slabý, kalný, znetvořený – více méně přerývaný – a vítězení jen partiellní pokud je možné, ale přece jen jak uvedeno, musí být nazván Věčným vítězstvím. Kdo stavem tímto je – cítí to tak, že nepochybuje, kdo není, bude vidět ve všem jen éamas des kontradiction, des absurdités.


Řeknu-li „jsem Victoria Aeterna“ myslím si pod tím „Jsem Victoria Aeterna“, zvířecí já je zde transcendentálně přeměněno v Boží já, a absolutně jiné, transcendentální nazírání a hodnocení zavládne všude, země dole zmizí, námitka o „reálném“ vítězství stane se nesrozumitelností, nastane nevidění, zhasnutí toho čemu zvíře říká realita, neboť vše změnilo se v uniformní Záři. Tento stav extase v dozvucích, účincích jejích – postextase, petrifikovaná extase trvá u mne více méně stále – jsem jím.


Člověk může ne absolutně v každém smyslu věčně vítězit – ale přece jen v jednom smyslu může věčně vítězit a sice především lhostejností ke všemu, jako zlaté kapky padá mně vše do klína co se jen přihodí. Strast je totéž co slast, porážka totéž co vítězství – i když podléhám já – vítězím Já. Je naprosto vyloučeno nezvítězit kdykoliv! nevítězit Bohu, jenž všechno chtěl, jenž všechno chce, jehož Věčné Glorioly paprsky jest jen vše a ničím jiným, jenž sám není ničím jiným, než Svou vlastní Září.


Víc než ten, kdo něco má, má ten, kdo toho nepotřebuje, více ještě, než ten kdo něco přemohl, přemohl to ten, kdo dovedl tím opovrhnout, kdo vším vskutku opovrhl, přemohl vše na věky – jest Věčným Vítězstvím, Nejvyšší opovržení a Nejvyšší Láska je jedno tělo. Nejvyšší Láska a Nejvyšší Vůle jest jedno tělo. Sebeobjetím zovu je -a věta: Bůh není ničím jiným, než svou vlastní Září (Bůh je vždy jen Já – existuje totiž jen v první osobě – jest nejvlastnějším Sebeobjetím.) Nejryzejší stav Victoria Aeterna je syntézou obého: hrubě materiellního a nejvýš spirituellního vítězství. Výsledný produkt je parole: nic jiného nečinit, než vše jen souveraině pohrávaně se smíchem znásilňovat – sebe tím afirmovat – vítězení kvůli vítězení – bez starosti o výsledek každé té akce – teprve tato lhostejnost podmiňuje a garantuje absolutní Boží vítězení. Člověk podléhávající vnitřku i vnějšku stále a nutně, stále a nutně může per ludibrionismus – nad ním vítězit lhostejností, opovržením, láskou, Sebeobjetím.


Pocity jsou iracionální a nepotřebují logické důvodnosti.


Já změnilo se transcendentně v Já, z čehož rezultují zcela jiné perspektivy – zmizení „reality“.


Ludibriozní rozpor: svět je snažící se nesnažení, nesnažící se snažení. Je to rozpor pouze zdánlivý, ba i pouhé nedorozumění.


S jedné strany akcentuju sice stále, že jsem jen mizerně zárodečním Božím stavem, s druhé však mluvím často tak hrdě, že zdát by se mohlo, že považuju se zaň v jeho ryzím stavu. Má to však jeden původ – no, v drobtu hostie je celý Christos.


Předpokladem překonání logiky v metalogiku – deifikace alogicit, absurdností, kontradikcí na základě konsekventní „divoké“ skepse. Je-li jen jedna objektivní pravda mimo mne – nade mnou, jsem do věčnosti v okovech – Otrok – Pán – já se liším tím, že činím člověka Pánem, absolutním pánem ducha – jádro metalogického ludibrionizmu – Pán jest u křesťana synonymum Boha. Máte pravdu, je to úžasné.


S hlediska, že existuje, vyložena je mimo nás, objektivní pravda, jest esenciálně nemožno vypořádat se aspoň minimálně obstojně s jakýmkoliv problémem. Problémy jsou tu nerozřešitelné, neřešitelné. Vypořádat se vskutku s jediným problémem značí poznat vše, být vševědoucím. Jsou-li pak vůbec problémy? Problémů není, protože vše je pravda (nebo lež) – sine Zář (neboli absolutní Temno). Jen v absolutně absolutním nazírání spočívá filosofie, neboli metafyzika.


Pravdy nedosáhnete, nepřiblížíte se k ní ani o píď čiňte co chcete – neboť není cíle toho. Nuže hleďte dosáhnouti co největší grandiosity a tou je ludibrio – egosolismus, egodeismus – ale tím jste dostal pravdu pod sebe.


Jednalo se o dosažení absolutní „noetické“ jistoty poznání, jež musí být zároveň absolutní nejistotou. O dosažení Nadpravdy, která by byla zároveň pravdou i lží.


Byl jsem Hotový, byl jsem Hotovostí (o svém stavu).


Tvé plody Zarathuštro, jsou zralé, ale ty nejsi zralý pro své plody, ale pro Plod není člověk v tomto životě zralý nikdy.


Jsem Naprostý = to čemu se říká Bůh.


Bůh = Jsem Bůh, poněvadž nemožno zhola nic odloučit od pojmu Ego.


Homo creavit – Deum ad imaginen – Deus minoris gentis.


Pro Boží praxi: – Vlastní vědomí Jsem Bůh – Sebeobjetí – věčné dovršení a Klid a Zář. – Lhostejnost, Opovržení vším, Nedotknutelnost cizím, stoická adioforia. – Sebeafirmace ustavičná, souverainní Pohrávání vším. Victoria Aeterna, stálé tvoření světa z ničeho. – Pro člověka přistupují v praxi jisté taktické necessity: člověk musí, může se stát jednající mašinou. Iluze vítězství je ostatně též vítězstvím.


Jen mým plazmatem je vše. Na vše, co lidi znepokojuje a drtí, hledět jen jako na plazma Bohem mu dané, aby se smíchem je modelloval dle Své Boží Libovůle. Porážka je vždy iluzí (sub specie aeternitatia je každá „porážka“ vítězstvím, fakticky je vše Vítězstvím, Září, částí Boha, nebo vše je kdykoliv tím, čím to mít chci.


Přirovnání: Systém můj jest rostlinou např. lilií, slunečnicí. Bůh je rostlinou celou v nejširším smyslu. V užším je centrum byliny, to je stvol (stonek). Lhostejnost je kořen. Sebeafirmace, Victoria Aeterna je listoví ze stonku kol do široka se rozprostírající a deviza: jsem jen Má Zář, to je vrchol. Sebeobjetí je květ, kterým stonek končí.


Chce se najít pravda, jistota – pravda je otrocké pouto, strnutí ducha, negace Boha. Ale zároveň se chce věčná nejistota, nepravda. Jak smířit obé, když docílení jen jednoho je téměř nemožností?


Pravda je odůvodněnost – dostatečná. Tzn. Každý důvod musí být odůvodněn jiným, tento stejně, in infinitivum, to je není pradůvodu, vše se vznáší ve vzduchu, vše je bezdůvodné. Pravda je lež, ergo lží je i tato these, pravda si odporuje, sebe vyvrací Par consequence vše si odporuje, vše sebe vyvrací. Opak všeho je pravdou – tedy i opak této věty.


Chce se jistota: ale každá myšlenka je eo ipso vyvrácena jakmile se vynoří. Vše rodí se mrtvé. Každý pokus o vyváznutí je předem odsouzen k smrti. Řekne se např. nakonec: Není pravdy – pravdou je vždy, co pravdou mít kážu, rozkazuju – vyvstane staré „mrtvě narozeno“ – vyvráceno už svou existencí – logický soud je to – ale logika je nelogická.


Věta „pravda je, co jí kdykoliv míti chci!“ mrtvě narozená? Odporuje si jako vše – ale: je-li vyvrácena pouhou možností opaku – není opakem tohoto opaku ihned zase retablována? atd. atd. Smysl: Myšlení nic nevyvrací, nic nedokazuje, je mimo obojí. Není pravda, že vše je zároveň pravdou a lží: vše je mimo pravdu a lež. Co je toto mimo? Je tím všechno možné, cokoliv, něco s čím možno cokoli činit, cár, absolutní plasma, hříčka. Nutný korrelát hříčky: Hrající si. Obé subsumováno pojmu Hra. Myšlení, tedy vše, je Hra. Vše jest jen souverainní Hra (jinak vyjádřeno Rozkazování, Imperatum) toť ono tertium stojící mimo pravdu a lež, jistotu a nejistotu.


Pravda absolutní jest hypertrofie, zneužití, zabsolutizování fiktivní pravdy relativní, to je pouhého spoutání myšlenek řetězem, jež je jen nástrojem v ruce Imperantis. Hodnocení absolutnímu bude možno po věcích (po letech) si odvyknout – absolutní pravda je strašný návyk. Relativní pravda, logika jest jen projevem Hry. Hra vyvodila Hru (z Hry plyne logicky Hra). – mimo Hru nic není. Našel jsem v thesi vše jest Hra jistotu? Ne, Nenašel. Našel jsem Hru. Našel jsem uspokojení? Ne. Našel jsem Hru. Slovo to musí být alfou i omegou. Bát se vyvrácení je směšné a odpor zde není vyvrácením, nýbrž zase tou starou – božskou Hrou.


Pojem realita, pravda ve všedním smyslu je odbyt, nad nimi klene se tu nesmírný svět illuzionismu, féérismu, supramentalismu, umbrismu – to jsou mé reality. Celý tento komplex myšlenek, tento čarovný labyrint odpovídá ludibrionizmu.


Vše jest souverainní Hra. Toť Nadjistota (tak nazývám jistotu vyrostší božsky na negaci jistoty). Tím překonána skepse, nalezena úplná harmonie myšlení, uspokojení.


Silnou vůlí se může vše, i číst cizí jazyk jehož neznáme, jen když se do věci intenzívně ponoříme.


Je slušno psát jen o metafyzice. Vše ostatní hledání psychologické je an fond praktickou nízkostí, quasi druhem klepařství. Celý člověk je metafyzikou proti zvířatům, jako jednotlivé druhy těchto proti jiným. Jen subjektivní nazírání všude. S relativního hlediska je vše buď stínem, nebo lejnem.


Vůle jest jen flagelanství, jen mávání bičem, ale to zastihuje jen heauton, mimo já nic není. Člověk buď spí, nebo se mrská. Buď řádný habitus sebemrskání (Vůle) nebo spánek (11.1.1923).


Tento život jest jen sebeznásilňování. Sebeznásilňování, pravý výraz pro eufemistické sebeovládání, sebepřekonávání. „Tyranizování“ všech pudů – to je můj casus a casus celého lidstva do statisíciletí. (20. 8. 1926).


Jak jsem každým instinktem vlastně člověk. Co vše je nutno vysajrajtit. Kolik tisíc životů na toto mé velké dílo praskne. (25. 4. 1926).


Je vůbec neznámo mysterium sebepřemožení. Dosud nebylo u lidí nic, co by přemáhalo, ani to, co by mělo být přemoženo. Nebýt už člověkem! to je vše! Těžké, ale chci to!


Bůh jest synonymem pojmu Volnost. Ve všech svých myšlenkách, pudech, pocitech, hledat jen otrockost a vytyčit proti tomu všude volnost. (1926)


Co strhuje dolů? Člověk. Rozmésti antagonismus člověka a Boha. Korelát Boha v lidském smyslu je otrok. Člověk je hnůj, vše vyšší jest jen strašně krásné vybředávání z hnoje.


Ve všem vidět nanejvýš jen otroctví, to musí být direktiva! Naprosto – i v tom nejvyšším. Heroismus spočívá ve Lhostejnosti.


Arkanum: Malý krůček dělí každého od jeho nejvlastnějšího jeho cíle, a on ho neudělá. Chodí jako blázen stále kolem jednoho bodu, všeho kolem něho stokrát se dotkne, jen jeho ne… Ludibriozita Bohové…


Bohové o člověku nevědí. Epikur. Boží vševědoucnost? Ale ta může znamenat jen nadhrdé přimhouření očí před ní – před Sebou samým.


O řeči rozhodovala ponejvíce lůza a arcilůza: profesoři linquistiky. A vše nejlepší v lidském duchu padá tomu za oběť. Ovšem: konvence je nutna. Ale kde konvence přestává, tam teprve začíná duch.


Mystika jest jen potencovaný realismus – je vrchol realismu jen.


Hrůza je nejpoetičtější ze všech afektů, tím zcela ospravedlněna. Je positivum. Je to hrubý strach oblekší se do spirituality.


Člověk, ovšem i ostatní animalita se svými smysly, zevním světem – je zploditel mlh. Hory mraků navalil mezi sebe a věčné Slunce.


Dosažení cíle cílů: absolutního světla, nehmotnosti, Bytí Bohem je ze všech věcí na světě to nejlehčí – a právě proto nejtěžší. Lehčí než zapálení sirky.


Cenění „dokonalosti“ – pud k pohodlí. Chce se mít připraveno hezky všechno na tapetě. Ale vše velké je bouře, chaos, je infernum, je strašlivé rodění, se vším svinstvem rodění. Goethe stal se jedním slovem: Fuj. Pojem dokonalost mohlo vymyslit jen nejnedokonalejší ze zvířat.


Vnitřnosti nejvyššího ducha jsou nanejvýš špinavé a smrduté: jen tvář ducha oblévá plachý svit, jen z oka jeho line se silnější proud světla. Ale auroela musí kol něho zasvítit, gloriola zazářit a všechno tělo i s vnitřnostmi strávit a v světlo proměnit.


Teprve kde absurdita Všeho stane se nade vše ohromná a ohyzdná, třeskne světlo věčné krásy a dobra.


Svět jako absolutní odpor: svět jako nejvyšší, nejstrašnější volnost – oslepující, nepojmenovatelné věčně šíleně kolísající Moře Záře – spojení krásy a hrůzy v Nejvyšší.


Každá myšlenka obsahuje v sobě svůj opak, logicky zase vyplývá: každá je tedy správná, vše je správné, jen krátkozrakost mluví o pravdě a lži, o dobru a špatnu, opak všeho je pravdou, tzn. vše je Zář nekonečna, uniformní Zář. Svět jako Zář.


Má dosavadní koncepce Absolutnosti byla patrně nedokonalá. Není Bůh ovládnutí všeho, nýbrž ignorováním, ne viděním všeho, tj.Září.


Pokrok: Idea tato je přiznáním se lidstva: jsem absolutní ničema. Vznešený stav nezná pokroku, ten je věcí jen nejhlubšího bahna.


Síla: Co s tímto pojmem lidé spojovali, vše bylo nízkost. Vůbec člověk strhl vše Vznešené dolů do svého bahna. Síla stala se mu jen prostředkem jak sílit svoji slabost. Vznešenost – snížit ještě svou úzkost. Vše co rumorovalo jako něco vysokého u lidstva – komicky ludibriozně, byla Pranízkost, odívajíce se v královská roucha. Síla byla, metafyzicky viděno, jen měch rozdmýchávající slabost. V křesťanství zvlášť dobře viditelna vis ut ancilla imbecilitatis. Nic strašnějšího než dosavadní síla jako prostředek slabosti. Bůh jako prostředek červa k červotočivosti. (1926)


Svatost – Vládnout se v hloubi chce – toť prapodstata všeho. Ale resultantou toho je v tomto světě – všeporoba. Zde tajemství etiky. Prapodstata se oslepila, zůstala ve tmě, ve tmu se přetvořila.


Moje doména je metafyzika – psychologie už ne, tím méně sociologie. Poslední perhoreskují i má střeva. V prvním Nietzsche učinil víc, než bych mohl – i kdybych se zde úplně koncentroval – já učinit. Ale metafyzika – zde jsem zcela já a nemám dokonce ani předchůdců.


Cesta od člověka k nadčlověku vede přes zhovadilost.


Není stavění, je jen bourání – to je roztrhnutí řetězů.


Co je velikost? Vrozená snaha a vůle vykřesat z ničeho všude požáry.


Moje arkanum bude v budoucnosti vědou věd.


Rozdrť lidstvo a z jeho krve povstane Nadtigr.


Sociálnost musí padnout! První příkaz kultury. Sociologie – v základě jen líbání se s prasaty. Svět je Zář obléknutá Tmou.


Světový problém neexistuje prostě proto, že svět neexistuje. Nebude-li se zdát tato pravda bláznovstvím, budiž zde za bláznovství prohlášena.


Zevní svět je „můj“ duševní stav. Není ani subjektu, ani objektu, jsou jen duševní stavy. Fikce tvořit jest jedinou činností vědomí, je podstatou světa, fikce je základní faktum, je to co existuje – tedy je pravdou. Mohou-li být podstatou světa intelektuální fikce – proč by nemohla být pouhá gradace jejich.


Hmota mimo vědomí, hmota bez vědomí = nic. Materialismus popírá existenci vůbec. Za každou hmotou se skrývá totéž co za mozkem – vědomí. Vědomí jest původní jednotou už od sama sebe existuje substance světová a svět je jen množství na sebe působících duševních stavů.


Hmota jest pouze duševním stavem k němuž mohly dát popud zase jen duševní stavy. Věčnost byla teprve námi stvořena. Hmotné předměty jsou nám blízky proto, že jsou nám blízky duševní stavy jimi označené – ne naopak. Vesmír jest jen částí světa. Hmota jest jen stín ducha. Aktiva a pasiva se ruší – svět jest bez hodnoty. Svět spočívá v působení, ale každé působení je znásilňování, ale každé znásilňování je dělání bolesti, každé znásilňování je ničení, ale každé ničení je vražda. Svět jest jediná veliká Vražda. 


Nadmravnost: Není dobrý či špatný čin, vždy jen pocity při něm. Pocity jsou pravé činy.


Království boží – radikální debestializace – ale náš ráj bude založen na Vůli, která vše co chce, orgiasticky činí a stejně orgiasticky a blaženě vše, co se jí přihodí, přijímá ve své záři věčně nezranitelná – je to nadmravnost.


Omnismus – co chce Bůh? Jedině vše. Dosáhne tedy všeho myslitelného i nemyslitelného, např. nyní je mnou, Bůh si usmyslil být jen a jen mnou a ničím jiným! Bůh = vše, je svým nejhrůznějším nepřítelem.


Můj článek „Metafilosofika“ rozměrem ne menší, obsahem vyšší, Svobodnější, než summa všech dochovaných slov Kristových.

Přejít do diskuze k článku