Vyklepáno z knih: Le Bon

Reklama


Gustave Le Bon (1841-1931) byl francouzský sociální psycholog, sociolog, archeolog a amatérský fyzik.

Duše davů: vydáno roku 1897, cena 1 zlatý 35 krejcarů. přeložil L. K. Hofman.

Psychologické zákony vývoje národů: vydáno roku 1898, přeložil M. Křepinský.

Obě knihy vydal Josef Pelcl, Královské Vinohrady, Praha.

Kniha Duše (či také psychologie) davu vyšla poprvé v roce 1895 ve francouzštině a o pouze dva roky později byla přeložena do češtiny. Touto studií o vlastnostech či charakteristikách mas byly vlastně položeny základy k dnes už velmi rozsáhlé literatuře o masové civilizaci a kultuře. Le Bon tehdy stál před zcela novou politickou a sociální skutečností. Charakterizovala ji politická mobilizace společenských skupin, které dosud byly politicky zcela inertní, tedy dělnické masy či masy proletariátu. Samozřejmě mnoho z Psychologie davů se jeví jako poplatné tehdejší době. Dnes se nám Le Bon může jevit jako bizarní outsider, stejně tak ho vnímali někteří jeho současníci. Ale pravičákům se některé věty o davu, mase, lůze budou určitě moc líbit.


***


Předmluva: Teprve osvícenci „vrhli“ do světa myšlenku rovnosti jednotlivců a ras. Tato myšlenka nebyla v dřívějších dobách známá. Tato myšlenka zplodila nejhrůznější revoluce a prudké bouře, jejichž konec nemožno předvídat. Prý pouze výchova a společenské vztahy způsobují nerovnosti. Potom je velice jednoduché řešení: poskytnout všem lidem stejné vzdělání.

Socialismus si bezpochyby brzo podmaní většinu západních národů. Ve jménu rovnosti se žena dovolává týchž práv a téhož vzdělání a dobude-li svého vítězství, učiní z Evropana kočovníka bez krbu a bez rodiny.

Národ jest veden mrtvými mnohem více než živými! Vyhaslé generace nám vnucují nejen své fyzické složení, vnucují nám také myšlenky. Mrtví jsou nepopiratelně jedinými pány živých. My neseme tíhu jejich chyb a přijímáme odměnu jejich ctností.

Giganti Konventu, jako např. Robespierre – o sto let později by býval počestným soudcem a velikým přítelem farářovým a takový Saint Just by byl býval za sto let výtečným učitelem.

Lišila se centralistická, autoritářská a despotická vláda jakobínů od centralizované, absolutistické a despotické vlády, kterou 15 století monarchie zakořenilo hluboko v myslích?

Uprostřed nivelizující civilizace a hesel o všemohoucnosti vědy se vždy najde někdo, kdo dovede vzkřiknout, že lidé si nejsou rovni, že cílem života nemůže být kasárenský řád, že noviny, parlamenty a profesoři nejsou ještě kulturou, a že tuctový dnešní vzdělanec je pouhé nedochůdče člověka.

Saint Simon: Kdyby Francie ztratila náhle 50 prvních učenců, 50 prvních umělců, 50 prvních továrníků, 50 prvních hospodářů, stal by se národ bezduchým tělem, byla by mu uťata hlava. Kdyby Francie ztratila všechen úřední personál, rmoutila by Francii tato nehoda, poněvadž jsou to dobří lidé, avšak národu by z toho vyplynula jen malá škoda.

Kdyby Ludvík XIII. a XIV. vstali z hrobu, aby posoudili dílo revoluce, kárali by ovšem některé ukrutnosti, ale řekli by, že se přesně shoduje s jejich tradicemi a s jejich programem a přiznali by, že jim by se to tak rychle nepodařilo. Řekli by, že revoluční vláda byla nejméně revoluční vládou, jakou kdy Francie poznala. Je to plod pravidelného vývoje, evoluce, je to pokračování monarchistického ideálu a výrazem ducha doby. Snad by ještě poznamenali, že postavivše namísto staré šlechty kastu administrativní, stvořili jsme ve státě mnohem hroznější neosobní moc, než byla moc staré aristokracie. Avšak nekladli by na tuto námitku příliš velkou váhu, majíce na paměti, že národové snesou každý despotismus, jen když je neosobní, poněvadž se pramálo starají o svobodu a velmi mnoho o rovnost. Snad by se jim zdála velice přehnaná a velice tyranská nesčetná ustanovení, ony tisíceré ustanovení, jaké dnes obepínají nejmenší projev života a upozornili by na to, že se ocitneme samovolně a beze vší revoluce v plném socialismu, když všechno pohltí stát a zbaví občany vší iniciativy. Socialismus není ničím jiným, leč posledním výrazem monarchistické ideje, kterou revoluce jen urychlila.

Často si představujeme asijské samovládce jako jakési despoty, kteří se řídí toliko svými nápady. Jejich nápady jsou však naopak sevřeny do hranic až kupodivu úzkých. I ten nejdobrodružnější despota se chrání narazit na tradici a veřejné mínění.

Prý géniové mění osudy národů. Mohou sice porušit vývoj společností, ale není jim dáno, aby změnili jejich směr. Ani Napoleon ani Cromwel. Mohou sice vyhladit mečem a ohněm města, lidi i říše, stejně jako dítě může zapálit muzeum. V politice jsou velcí opravdu jenom ti, kteří už dopředu vycítí budoucí potřeby, události, jimž minulost připravila půdu a ukazují dráhu, kterou jest třeba se dáti. Možná tu cestu nikdo neviděl, avšak souzený vývoj na ni brzy musí zahnat národy s osudy, které tito mocní géniové na okamžik vedou (César, Richeliéu). Na hlas poustevníka Petra se vrhly miliony lidí na východ, slova halucinovaného Mohameda stvořila sílu, jež zvítězila nad řecko-latinským světem, omezený mnich Luther uvrhl Evropu v požáry a krveprolití.

Mezi davy nenalezne hlas nějakého Galilea nebo Newtona nikdy nejmenšího ohlasu. Geniální vynálezci urychlují pochod civilizace. Fanatikové a halucinovaní tvoří dějiny. Dějiny se skládají z dlouhého líčení zápasů, které člověk postoupil, aby stvořil ideál, aby jej zbožňoval a konečně jej zničil. Liché fatamorgány způsobené světlem na pohyblivém písku v poušti mají větší cenu než čistá věda Newtona apod.

Napoleon za 15 let prováděl Francii Evropou za nejpošetilejšími příhodami.

Právě nejchiméričtější ideje vždy lidi nejvíce rozněcovaly a hrály nejdůležitější úlohu. Svět byl převracen ve jménu nejklamnějších chimér, civilizace, které se zdály nezničitelné, byly vyhlazeny, jiné byly založeny.

Fanatikové tvoří část tajemných sil, které světem vládnou. Rozšířili toliko iluze. A iluze jsou nejmocnější. Právě ony vztyčily pyramidy a kamenné kolosy, právě ony zbudovaly nebo zničily nejrozsáhlejší říše, právě ony zbudovaly naše katedrály. Iluzím děkujeme za to, že naši otcové poznali naději a ve svém heroickém a šíleném běhu za těmito stíny, vyvedli nás z  prvotního barbarství a dovedli nás tam, kde jsme nyní. Nikoliv za pravdou, nýbrž za bludem se lidstvo nejusilovněji honilo, nemohlo sice dosáhnout chimérických cílů, za nimiž spělo, avšak spějíc za nimi, provedlo všechny pokroky, jichž nehledalo.

Davy nemilují liberální zákony. Césarismus jim slibuje ne-li svobodu, o niž se příliš nestarají, tož alespoň náramně velkou rovnost v otroctví.

Nová dogmata odporují zdravému rozumu, avšak i náboženská dogmata, která nás po tolik století vedla, se protivila též zdravému rozumu a bránilo to snad, aby pod svůj zákon nesklonila nejzářivější génie? Socialismus bude ovšem vyjádřen přísnými vědeckými formulemi, dobrými nanejvýš pro ideální společnost, jakou lidstvo nikdy nezplodí, avšak tento poslední čin čistého rozumu, bude nesnášenlivější a strašnější než všichni jeho starší synové.

Rusko bezpochyby vydá jednou neudržitelnou záplavu barbarů určených ke zničení starých západních civilizací. Socialismus bude příliš potlačujícím vládním systémem než aby mohl dlouho trvat. On vzbudí lítost toužící po době Tiberiově, Caligulově a přivede zas onen věk. Římané dospěli tak daleko, že pokládali tyto tyrany za své poslední spasitele a opravdu je také nikým nenahradili. Po nich bylo konečné rozdrcení pod nohama barbarů, konec světa. Dějiny se stále točí v témž kruhu!

Ideje působí pouze tehdy, přetvořily-li se v city. Tu unikají vlivu chladné rozvahy. Dějiny lidstva byly vždy souběžné s dějinami jeho bohů. Tito synové našich snů mají takovou moc, že ani jméno jejich se nemůže změnit, aby se ihned nepřevrátil také svět. Zrození nových bohů bylo vždy východem nové civilizace a jejich zaniknutí bylo vždy jejich západem.

Konec předmluvy

Duše davů, vydáno roku 1897: Dnes už se nerozhoduje o osudech národů v radách panovnických, rozhoduje se o nich v duši davů. Dogmata, která zrodil socialismus, nabudou moci starých dogmat, tj. tyranské a neomezené moci, která zakáže jakoukoliv diskuzi. Božské právo králů bude nahrazeno božským právem davů!

Civilizace byly stvořeny a vedeny aristokracií ducha, nikdy však davy. Davy mají moc pouze bořivou. Jejich vláda představuje vždy období barbarství.

Daň nepřímá bude lidem vždy přijata, protože jest placena denně a na běžných předmětech po haléřích. Daň přímá i kdyby byla 10 krát lehčí, vzbudí protest. Místo neviditelných haléřů splácených denně, nastoupí suma poměrně vysoká, která bude v den splatnosti velmi rozčilovat. Lidi nelze nikdy vést předpisy čistého rozumu.

Vědomý život duše představuje pouze velmi malou část vedle jejího života neuvědomělého! Dav jest často zločinný, o tom není pochybností, ale často jest také hrdinský. Zvláště jest jej možno přivést k tomu, aby se dal zabíjet pro víru nebo nějakou ideu. Dav lze naplnit nadšením pro čest, slávu a hnát jej skoro bez chleba a beze zbraní proti nepříteli. Jest to ovšem hrdinství poněkud neuvědomělé, ale právě takovým hrdinstvím se dělají dějiny. Kdybychom měli národům přičítat pouze skutky chladně uvážené, zaznamenaly by jich kroniky světa velmi málo. Dav jest hříčkou všech vnějších podnětů a odráží ustavičné jejich obměny, jest otrokem dojmů, které přijímá. Davy mohou být vznešené, ukrutné, hrdinské, malicherné, ale vždy jsou tak panovačné, že jich neovládne ani zájem osobní ani zájem sebezachování. Dav se snadno stává katem, ale neméně snadno se stává mučedníkem. Z jeho prsou to prýštily proudy krve, které žádá vítězství každé víry.

Osobní zájem je u jedince osamělého téměř motivem výlučným. To nebyl jistě sobecký zájem, který vedl davy do tolika válek zpravidla nepochopitelných jejich inteligenci, kde se nechaly tak snadno ubíjet jako skřivánci hypnotizovaní lovcovým zrcadélkem.

Ze stanoviska sociálního, hierarchická cena idejí nemá důležitosti. Čeho je třeba si všímat, jsou její důsledky. Křesťanské ideje středověké nebyly jistě příliš vznešené, filosoficky je lze posuzovat jako dosti chudé bludy a přece jejich úloha byla ohromná.

Než filosofické ideje vyústily v revoluci Francouzskou, usazovaly se dříve skoro celé století v duši davů. Pak 20 let národy se na sebe vrhaly a Evropa poznala hekatomby, které by poděsily i Džingischána a Tamerlána. Nikdy nepoznal svět takovou měrou, co zmůže rozpoutání ideje.

Divadlo: Herec představující zrádce, či nějakou negativní postavu, musel být chráněn před násilnostmi diváků rozhořčených nad zločiny, ač jen smyšlenými, jíž se ve své úloze dopustil.

Neskutečné má alespoň stejný (ne-li větší) vliv než skutečné. Davy jeví patrnou tendenci nelišit je od sebe.

Napoleon řekl: Učiniv se katolíkem, skončil jsem válku ve Vendéé, poturčiv se, upevnil jsem se v Egyptě. Tím, že jsem se stal ultramontánem, získal jsem kněžstvo italské. Kdybych vládl národu židovskému, obnovil bych chrám Šalamounův.

Nikdy nesmíme působit na rozum a inteligenci, tj. cestou důkazů. To nebyla učená rétorika, kterou se Antoniovi podařilo poštvat lid proti vrahům Caesara: přečetl pouze prostě jeho závěť a ukazoval na jeho mrtvolu.

Můžeme ukazovat pouze veliké vítězství, veliký zázrak, veliký zločin a velikou naději. Věci se musí ukázat rázem, nesmí se ukazovat jejich vznikání. Sto malých zločinů, sto malých náhod, nevzbudí nikdy pozornost, kdežto jediný velký zločin, jediná velká náhoda, rozruší jej hluboce. Na chřipkovou epidemii zemřelo za pár týdnů tisíce lidí a dav nic. Ztratil se malý parníček s desítkou lidí na moři – a tento příběh rozrušoval davy celých 14 dní, než se parníček nalezl.

Na obraznost davů nepůsobí ani události samy, jako spíše způsob, jakým jsou představeny.

Nejprudší revolty končívají pouhou změnou jmen.

Náboženství nelze zrušit vzdělaností, pro velký počet nešťastných jsou zdrojem útěchy.

Učit se lekcím, znát zpaměti gramatiku, dobře opakovat a napodobovat, tj. rozkošné vychování, které nás jenom zmenšuje a činí bezmocnými. Úsudek, zkušenost, iniciativa, charakter, to jsou podmínky úspěchu v životě, a toho nelze nabýt z knih. V určitý den v lavici či před lavicí žák opakuje všechny vědomosti lidské, ale za měsíc již by nebyl schopen podstoupit zkoušku tu znovu.

Člověk nemá být jen kolečko, ale spíše motor. Dnes se mu dostává pouze abstraktních vědomostí o světě a jeho první kroky v praxi jsou jen řadou bolestných pádů, zůstává po nich zjizven a na dlouhou dobu zdrcen, často zmrzačen navždy. Znalosti genealogie synů Chlotarových, války Německa, atd. to vše vštěpuje tomu, kdo tyto vědomosti přijal, nechuť ke stavu, v němž se narodil. Získání vědomostí, jejichž použití nelze v praxi nalézt – toť jistý prostředek učinit z člověka revolucionáře. Škola dnes tvoří nepřátele společnosti, ve škole se připravují pro národy blízké hodiny úpadku.

Vystavěli bychom pyramidu mnohem vyšší, nežli jest pyramida starého Cheopsa jenom z kostí lidí, kteří padli za oběť moci slov a formulí.

Obyčejně právě ta slova, jejichž smysl je nejhůře definován, mají nejvíce moci. Tak například výrazy demokracie, socialismus, rovnost, svoboda atd., jejichž smysl je nejasný, že tlusté knihy by nestačily k přesnému vytčení. A přece mají sílu magickou, jakoby v sobě obsahovaly rozřešení všech problémů. Jsou pronášeny před davy slavnostně a jakmile byly proneseny, obličeje se stanou uctivými a čela se sklánějí. Mnozí na ně hledí jako na síly přírodní, jako na tajemné božstvo.

S malou zásobou formulí a obecných míst naučených v mládí, máme všecko, čeho jest třeba cestou životem, a netíží nás už nijak unavující nutnost o něčem rozhodovat.

Chceme-li na dobu působit, musíme dobře znát smysl, jaký mají tyto výrazy pro něj v daném okamžiku a nikoliv ten, který měla kdysi.

Moc slov jest tak veliká, že stačí označit výrazy dobře volenými i nejnenáviděnější věci, aby jej davy přijaly. Umění vládců záleží hlavně v tom, umět zacházet se slovy. Největší obtíž jest, že tatáž slova mívají často smysl velmi odlišný pro různé společenské vrstvy. Užívají zdánlivě těchže slov, nemluví však nikdy týmž jazykem.

Ve výčtu činitelů, kteří dovedou působit na duši davů, mohli bychom rozum úplně opomenout, kdyby nebylo nutno ocenit alespoň negativní stránku jeho vlivu. Logické zákony u davu nemají významu. Náboženské pověry příčící se logice i nejprostší – skoro dva tisíce let byli největší géniové ohnuti pod jejich zákony – žádný skvělý osvícený muž středověku neměl ani slabou pochybnost o zločinech ďáblových, nebo o nutnosti upalovat čaroděje. Rozum nedovede strhovat člověčenstvo na cesty civilizace s tím ohněm a s tou smělostí jako je pozvedávaly jeho chiméry. Chiméry ty, byly nepochybně nutné.

Kdybychom hleděli jen na osamělá fakta, zdálo by se, že historie je řízena nepravděpodobnými náhodami. Bylo přece nepravděpodobné, aby nevzdělaný tesař Galilejský mohl po dvě tisíciletí stát se Bohem v jehož jménu byly založeny nejdůležitější civilizace. Rovněž je nepravděpodobné, aby několik čet arabských vyšlých právě z pouště, mohlo dobýt největší části starého světa a založit říši větší než byla Alexandrova. A bylo nepravděpodobné, aby v zestárlé a dobře hierarchizované Evropě mohl neznámý důstojník dělostřelecký vládnout davem národů i králů.

Vůdcové s trvalou vůlí: svatý Pavel, Mohamed, ať vzdělaní nebo omezení, na tom nezáleží, svět bude vždycky jejich!

„Šíří ideje od krčmy ke krčmě“, prohlásil Renan o prvních křesťanech a dnešních socialistech.

Pascal: Bez paruk a talárů ztratili by soudci snad tři čtvrtiny své autority.

Obdiv nám brání vidět věci tak, jak ve skutečnosti jsou. Obdiv ochromuje všechny naše soudy.

Bozi, hrdinové a dogmata se vnucují, ale nerozebírají. Jakmile se počnou kriticky rozebírat, rozplynou se!

Týrejte lidi jak chcete, dejte je zabíjet v miliónech, přivozujte válku za válkou – všechno je vám dovoleno, máte-li dostatečný stupeň prestiže.

Hrdina, kterého dav včera vítal, bude jím zítra popliván, potká-li ho nezdar. Dav dívá se pak na padlého hrdinu jako na sobě rovna.

Sochy starých bohů rozbíjejí věřící vždy zuřivě!

Bozi a lidé, kteří si dlouho udrželi svoji prestiž, nesnesli nikdy diskuze.

Dobu, kdy jest nějaká velká víra určena k zahynutí, lze snadno poznat. Jest to tehdy, počíná-li se kriticky její cena rozebírat, neboť každá obecná víra jako skoro pouhá fikce může žít jen pod tou podmínkou, že nebude podrobována zkoumání. Avšak tehdy, když je víra už silně otřesena, zachovávají instituce, které z ní plynou, svou plnou moc a stírají se jen pomalu. Teprve když víra ztratila svou sílu docela, zřítí se brzo i všechno to, co udržovala. Nehleděli evropští národové skoro po 15 století na náboženské legendy, které zkoumány blíže jsou právě tak barbarské jako legendy Molochovy, jako neotřelé pravdy?

Strašná absurdnost legendy o Bohu, který se děsnými mukami mstí svému synovi za neposlušnost jednoho ze svých tvorů, nebyla pozorována po celá staletí. I nejmohutnější duchové, Galilei, Newton, Liebnitz, nepomyslili ani jednou, že by pravda takových dogmat mohla být vzata v pochybnost.

Jediná opravdová tyranie jest ta, která se provozuje neuvědoměle nad dušemi, protože proti ní jediné nelze bojovat. Tiberius, Džingischán a Napoleon byli opravdu tyrany velikými, ale Mojžíš, Buddha, Mohamed a Ježíš a Luther provozovali nad dušemi nesrovnatelně hlubší despotismus i ze svého hrobu. Tyrana může svrhnout spiknutí, co však spiknutí zmůže proti pevně stanovené víře?

Filosofická absurdnost, která se často jeví v obecných vírách, nebyla nikdy na překážku v jejich vítězstvích. Ano, zdá se, že vítězství to nebylo ani možné, kdyby neobsahovaly jistou tajemnou absurdnost, proto zřejmá slabost dnešních věr socialistických nezabrání jejich triumfu nad dušemi davů. Inferiornost socialismu záleží v tom, že štěstí má být provedeno už na zemi, a tak po prvních pokusech o jeho uskutečnění ukáže se brzo nepodstatnost slibů a nová víra ztratí rázem veškeren svůj prestiž. Bude jeho moc vzrůstat tak dlouho, až po hotovém vítězství začne jeho praktické uvádění ve skutečnost.

Dogma o suverenitě davů lze filosoficky právě tak málo hájit, jako středověká dogmata náboženská, má však dnes absolutní moc a není možné na ně útočit zrovna tak, jako kdysi na naše ideje náboženské. Představme si současného filosofa přeneseného do středověku. Jak by popřel a vyvrátil obvinění, že se zúčastnil tance čarodějnic, jak by popřel a vyvrátil existenci ďábla i těch čarodějnic? S vírami davů a s cyklony se nediskutuje.

Dogma o všeobecném hlasovacím právu má dnes tutéž moc, jakou mělo dogma křesťanské. Řečníci a spisovatelé mluví o něm s úctou a lichocením, jakého nepoznal ani Ludvík XIV.

V dobách rovnosti nemají lidé v sebe důvěru, protože jsou si navzájem podobni. Zdá se jim nepravděpodobné, aby pravda nestála na straně většiny.

V davu se lidé vyrovnávají vždycky. A v obecných otázkách hlasování není 40 členů akademie lepší, než hlasování 40 nosičů vody.

Instituce a vlády hrají v životě národů úlohu docela bezvýznamnou. Rasa a hnací stroj denních starostí – to jsou tajemní vládcové, kteří řídí naše osudy.

Obecně uznaná, avšak psychologicky bludná jest myšlenka, že množství shromážděných lidí jest schopnější nežli malý počet jich rozhodovat moudře a neodvisle.

Čtení řečí velikých řečníků jest velice zajímavé. Každým okamžikem se přerušovali, aby proklínali zločin a velebili ctnost, potom vybuchli v kletby proti tyranům a přísahali, že budou žít volni nebo že umrou. Shromáždění vstávalo, tleskalo zuřivě a potom utišeno, opět sedalo. Inteligence a vzdělání jest vůdci, obecně řečeno, spíše škodlivé než prospěšné. Velicí vůdcové všech věků a jmenovitě vůdcové revoluční byli žalostně omezeni, a právě ti nejomezenější požívali největšího vlivu. Řeči Robespierrovy překvapují často svou nesouvislostí. Čteme-li je, nenalezneme nikde vysvětlení nesmírné úlohy mocného diktátora. Obecná místa a bohatství pedagogické výmluvnosti a latinské kultury ve službách spíše dětinské duše než ploché, která se omezovala při útoku i obraně jen na školácké: „Jen si přijď!“ V něm není ideje ani života ani originálnosti – je to nuda v bouři. Když odkládáme tu nevlídnou četbu, máme chuť vzdychnout s roztomilým K. Desmoulinsem: „Uf!“

Sněmovní shromáždění přes všechny obtíže a nesnáze jsou přece jen to nejlepší, co národové nalezli pro svou vládu. Jsou jistě ideálem alespoň pro filosofy, myslitele, spisovatele, umělce a učence, krátce pro ty, co tvoří vrchol civilizace. Ostatně, hrozí od nich jen dvojí vážné nebezpečí: nutné plýtvání financemi a postupné omezování osobních svobod.

Spencer: Čím více vzrůstá zdánlivá svoboda, nutně se zmenšuje svoboda skutečná.

Parlament přijímá zákony, které nutí občana tam, kde dříve byly jeho činy volné, a zavazují ho konat činy, které dříve mohl dle své vůle konat nebo nekonat.

V klamné iluzi, že rozmnožením zákonů se zajišťuje lépe rovnost a svoboda, přijímají národové co den těžší a těžší pouta. Pak už jsou to jen prázdné stíny, trpné automaty bez vůle, odporu a síly.

Lůza vládne, barbaři postupují. Civilizace se může zdát sice ještě zářivou, protože má fasádu stvořenou dlouhou minulostí, ale ve skutečnosti je to zpuchřelá budova, kterou už nic nedrží a která při první bouři se zřítí.

Přejít od barbarství k civilizaci za určitým snem a pak upadat a umřít, jakmile ten sen ztratil svou sílu, tj. kruh, ve kterém se pohybuje život národa.

Vražda správce Bastilly, pana de Launay: Po dobytí Bastily obklopen davem, dostával rány ze všech stran. Návrhy: pověsit, setnout hlavu, koni za ocas přivázat. Šlápl kuchařskému učni na nohu. Učeň se šel k Bastile jen podívat. Teď měl jako postižený, utnout správci hlavu. Sekne, ale nedosekne, vytáhne tedy z kapsy malý nůž s černou rukojetí a protože jako kuchař dovede s masem pracovat, operaci šťastně dokončí.

Vždy, když se civilizace rodí, má malé potřeby a velké ideály. Když končí, je tomu právě naopak. Přejít od barbarství k civilizaci sledujíce svůj sen, a poté upadat a zaniknout, když sen ztratil svoji sílu, takový je životní cyklus národů.

Božské právo králů bude v blízké budoucnosti nahrazeno božským právem mas. Osudy národů se dnes pečlivě připravují v srdci mas, a ne již v radách knížat.

V davech je psychické znásilnění masovými sdělovacími prostředky doplněno drsnou a bezprostřední řečí. Pak se lidé, kteří tvořili dav, opět rozptýlí, a zbudou rozprášené a povolné masy.

Socialismus je vyvrcholení monarchistických tendencí v dějinách, nahrazení šlechty neosobní administrativou, úplný centralismus, zbožštění vůdců, to se nepodařilo ani králům.

Svět nemá žádný utajený smysl. Neprostupuje jím žádná myšlenka, svět není veden žádným cílem.

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku