Výbor z textů uspořádali Jaroslav Kořán, Petr Oslzlý, vydal Jazzpetit Praha 1982 pro interní potřebu. Moc se podivuji nad tím, že tyhle anarchistickokomunistické texty vydala právě Jazzová sekce a Kořán s Oslzlým, kteří mají k takovým názorům velice daleko. Také se podivuji, že tehdejší komunistická cenzura nijak nezasáhla.
Zakladatelé divadelního souboru Living Theatre jsou manželé Julian Beck, narozen 1925 a Judith Malinová, narozena 1926. Jejich představy o tom, jak změnit svět jsou velice naivní, ale jejich úsilí o vytvoření nového světa zasluhuje obdiv. Jejich snaha má samozřejmě moje sympatie. Hrávali zadarmo, nikdy nevybírali vstupné, neboť: „Chceme-li svobodné divadlo, musí být zdarma pro diváky, bez vstupného, bez měřítka mamonu.“ Členové divadla tak často měli peníze nanejvýš na jídlo. Když navštívili v Berlíně vdovu po B. Brechtovi Helenu Weiglovou, byla tak šokována jejich vzezřením, že koupila každému alespoň boty.
Z recenze na činnost divadla (Jindřich Zíka, ČSAF, Existence č.14 – léto 2002) jsem vybral pár odstavců: My anarchisté mluvíme o svobodě, mluvíme o skutečné nezávislosti, mluvíme o bratrství. Lidé říkají: „To je utopie.“ Odpovídám: „To, co máte, je peklo.“ Sny anarchistů jsou reálné, logické, jsou uvědomělou a racionální alternativou strašlivého systému nevolnictví, ve kterém žijeme.“ (J. Beck). Vedle divadla vyvíjejí manželé Beckovi soustavnou politickou činnost. Aktivně se zúčastňují mnoha protestů a demonstrací. Jen do roku 1963 jsou zatčeni patnáctkrát. Po jedné z demonstrací, která byla napadena policií, dokonce končí Julian Beck v nemocnici s rozbitou hlavou a zlámanými žebry.
Living Theatre už nechce hrát pro privilegovanou elitu, neboť všechna privilegia jsou násilím na neprivilegovaných… Living Theatre už nechce být institucí. Je nepopiratelné, že všechny instituce jsou zkostnatělé a podporují establishment. Hrají tedy převážně na ulici, v parcích, mezi dělníky a nezaměstnanými. Stávalo se, že představení končila rvačkou nebo byla rázně utnuta policií. „Někdy přijeli policisté a snažili se ukončit naše představení. Když nás zatýkali, tak jsme jim říkali „Výborně, hrajete v naší hře. Jste součástí našeho představení.“ „Ne, ne, ne my v ničem nehrajeme!“ odpovídali.“ (J. Malinová).
Během jejich působení v Brazílii v letech 1970-71 hrají v chudinských čtvrtích, mezi bezzemky a dělníky. Nakonec jsou pod záminkou ilegálního přechovávání marihuany zatčeni a uvězněni. Ani ve vězení však nepřestávají se svojí činností. „Práce pokračuje. Mluvili jsme kdysi o divadelním představení pro vězně – a tady je. A tím lépe, jsme-li vězni i my… Jedno takové představení se konalo v Colonia Penal, káznici, kde kromě Juliana byli vězněni všichni mužští členové skupiny, před dvěma sty diváků, vězňů a strážných. Obrovský úspěch.“ (J. Malinová)
Divadelní hra Lapák byla naproti tomu přímou obžalobou autority v její nejryzejší podobě. Podstatou hry byl popis obyčejného dne příslušníka námořní pěchoty v posádkovém vězení. Na jevišti, které bylo od publika odděleno pletivem a ostnatým drátem, se přímo před užaslými diváky odehrával běžný vězeňský život od budíčku po večerku. Den plný potlačování lidské důstojnosti, křiku, rozkazů, psychického i fyzického násilí, represe a degradace veškeré přirozenosti a individuality člověka. Hra neměla žádnou zápletku nebo hlavní postavy. Jednalo se pouze o detailní dokumentaci vězeňského řádu ve vší jeho vojenské zvrácenosti. Její autentičnost později potvrdili i vojenští veteráni, kteří měli tu smůlu a zažili tento režim na vlastní kůži. Hra měla veliký úspěch, což samozřejmě přilákalo i pozornost státních úředníků. Výsledkem bylo zapečetění divadla z důvodu neplacení daní. Divadlo se ale nevzdalo a reakcí na represe byly několik dní trvající demonstrace a ilegální představení v zavřeném divadle. Členové souboru i několik diváků končí ve vězení. Julian je odsouzen k 60 dnům vězení a Judith k 30 a pokutě 2500 dolarů. V podstatě se dá říct, že tímto rozsudkem stát potvrdil Living Theatre, že se vydali správným směrem.
***
Struktura společnosti se musí proměnit, proto musí být napadána z mnoha stran.
Dnešní struktura společnosti je: kapitalisticko-byrokraticko-militaristicko-autoritářsko-policejní komplex. Jejím opakem je komunální organismus. Struktura se zbortí, bude-li tlačena správným směrem. Nejprve však musíme vyváznout z pasti. Budovy zvané divadla jsou architektonickou pastí. Člověk z ulice do takové budovy nikdy nevstoupí. Protože nemůže: divadelní budovy patří těm, kdo si mohou dovolit je navštěvovat; všechny budovy jsou vlastnictvím establišmentu, hájeným ozbrojenou mocí. Protože život, který vede v práci i mimo ni, ho zcela vyčerpává. Protože se uvnitř hovoří v kódu, který ho ani nezajímá, ani neslouží jeho zájmům.
Living Theatre nebude hrát pro privilegovanou elitu, neboť všechna privilegia jsou násilím na neprivilegovaných. Pryč z pasti. Struktura se rozpadá. Všechny instituce jsou zkostnatělé a podporují establišment. Osvoboďte se od závislosti na ustáleném ekonomickém systému. Malá skupinka si vždy najde prostředky na přežití, aniž by se stala konzumním produktem. Opusťte divadla, vytvořte podmínky k akci, stvořte akci! Nacházejte nové formy. Rozmetejte bariéru umění. Umění je vězněno mentalitou establišmentu. Umění je nuceno sloužit potřebám „lepších tříd“. Nemůže-li umění sloužit potřebám lidu, pak se ho zbavme! Potřebuje pouze takové umění, které je pravdivé, aby se stalo každému zjevné, co a jak je zapotřebí dělat. Je pro nás důležitější tvořit nedílnou součást politické aktivity naší doby, než tvořit divadlo.
V roce 1974 dokončili scénář Kainův odkaz. „Navrhujeme, abyste navštívili šest míst, kde dosud panuje Kain, a vykonali tam veřejný čin ve jménu trpícího lidstva.“ Témata dalších akcí: Kdo byl Kain a Ábel? Proč jeden zabil druhého? Co z toho povstalo? Co je to vláda? Co je to krev? Kdo vládne? Kdo je ovládaný? Co je to moc? Co jsou peníze? Co je zlaté tele? Jsou snad peníze mocí? Co je to vlastnictví? Je to snad moc? Kdo je vlastníkem práce? Co je kapitalismus? Kdo jsou policajti? Kdo jsou vojáci? Co je to násilí? Kdo panuje? Kdo žije v porobě? Jak rozbít okovy?
Podnítíme-li sociální hnutí, je možné, že dojde ke změnám: trpké hrozny se změní ve sladké, nenáviděná práce v tvůrčí čin.
Co je stávka? Co je bojkot? Co je hlad? Co jsou hrozny? Co je francouzské víno? Co je stávka? Co je bojkot? Proč bych měl? Proč byste měli?
Každý má právo dosáhnout všech výsad světa. Někteří lidé kouzelně zpívají, někteří úchvatně hrají, jiní se nádherně pohybují, a ostatní dovedou dělat zas jiné věci neuvěřitelně krásně. Každý jsme kouzlem z pohádky a všichni jsme si rovni ve své velkoleposti. A právě tato různost umožňuje pospolitost a společenství, umožňuje neobyčejnou a nádhernou celistvost tvoření. Každá možnost prožívání musí být dostupná každému. Čas musí být k dispozici každému. Každý potřebuje odpočinek a volný čas, aby mohl milovat. Každému musí být umožněno, aby mohl objet svět a vidět všechno, po čem touží, nebo zůstat na jednom místě, jestliže si to přeje. Každý má být plnoprávný. Zatím si lidé vytvořili systém, v němž to není zcela možné. Ale toho systému bychom se mohli velmi rychle zbavit.
Rozhovor s Beckem:
Co rozumíte anarchismem? Anarchismus je svoboda. Svoboda od vůdců, od strany, od tyranů, od hierarchie, od útisku ve jménu nejasných cílů. Anarchismus je svoboda vstupovat do pospolitostí kontrolovaných jejich členy. Anarchismus je svoboda pro svobodu, která ale není svobodou moci jedněch nad druhými. To je anarchismus. Lidé jsou nespokojeni se systémem hierarchie, se závislostí a vztahem sluha-pán, s nepřetržitými boji mezi národy, s hladem, s bídou. Nabízíme jinou alternativu zaměřenou proti strašlivé a děsivé nouzi, kterou nám nastolily vlády, instituce, celá civilizace. Mluvíme o svobodě, o skutečné nezávislosti, mluvíme o bratrství. Lidé říkají: „To je utopie.“ Odpovídám: „To, co máte, je peklo.“ Naše sny jsou reálné, logické, uvědomělé, racionální, jsou alternativou strašlivého systému nevolnictví, ve kterém žijeme. Společnost se musí spravovat sama a sama určovat, co potřebuje a co ne, sama musí rozhodovat o množství práce a produkce v souladu s opravdovým přáním lidu.
Začnete užívat stejných metod, proti kterým teď bojujete? Kdo ti vnukl přesvědčení, že násilí je nutné? Historie? A cos udělal pro to, aby násilí nebylo nutné? Myslíš si, že by bylo dobré, kdyby násilí neexistovalo, ale nemáš jistotu, zda je násilí nutné, a jistě se bojíš… Že násilí je vlastní lidské podstatě, že lidská podstata je od původu zlá a odsouzena k násilí? Lžou ti a přikazují ti věřit, že člověk je zlý. Nedej se obelhávat, člověk není zlý. A ty to moc dobře víš. Vím totiž, žes viděl lidi, kteří milovali jiné.
Řád, v němž žijeme, v němž žijeme všichni, kromě svatých a bláznů, nerespektuje zásady vašeho evangelia. Lidé se snaží vlastnit krásné automobily, barevné televizory, automatické pračky, mrazničky, klimatizaci, všechno, co jste si na Západě vymysleli. Za všechny ty pitomosti, za prachy, prestiž a majetek, jsou lidé připraveni se zabíjet. A vy se jim snažíte povídat o tom, že je důležitější být než mít… Samozřejmě, v intelektuálských kruzích v USA se říká to, co říkáš ty. Akademické žvásty. Je to lež. Lidé najezení, s postavením, ti budou vykládat ledacos, nevěř jim. Lidská podstata není stvořena k odlidšťující tovární práci, ale k práci, která je pozdvihuje na úroveň člověka. Inteligenti s univerzitním vzděláním jako jsi ty, jsou přesvědčeni, že pracující, že lidé chudí a špatně oblečení, nedospěli ke změnám, že se lekají, když o nich slyší a když se o nich mluví, že se bojí přátel a že se bojí být někomu přítelem. Ale není tomu tak! Kdo si to o nich myslí se buď mýlí, nebo lže! Má práce směřuje k tomu, aby lidé neumírali hladem, aby se matky nebály, že jejich děti umřou hlady, a pak se mi moje vlastní smrt nezdá tak strašná. Když vidím, že v této chvíli někdo umírá hladem a já vyhazuji jídlo, protože ho mám nadbytek, tak vím, že právě v tuto chvíli se musím zabývat tím, že já mám příliš a někdo nemá nic, a proč to tak je.
Někdo umírá hladem, jiný přežráním, dalšího zastřelí. A přece jsou lidé o tolik výš než zvířata. A vy navrhujete tuto krásnou utopii. A kam mám v hierarchii umístit intelekt, jestliže intelektuál povídá, že jiný si může umřít?
Žádný intelektuál nic takového přímo neřekne. A to je ještě horší. Kapitalistický systém vyvolává ztrátu víry v možnost změn. Člověk vidí perspektivu a ztratí víru v možnost akce, v možnost přeměn, a ztratí ji uprostřed života. A víc: taková ztráta víry tomuto systému slouží. A proto tento systém ničí lidi, ničí jejich víru v sebe, mění je v pasivní otroky, kteří podporují tento systém, ač je zotročuje. Člověk patří jen sobě, a kdo na to zapomíná, nebo schválně o tom nechce vědět, kdo si myslí, že celý patří jiným, ten nakonec zahořkne, zestárne, zkostnatí a ztratí víru v možnost změn. Bylo by lepší kdyby neříkal: „Když jsem byl mladý, také jsem měl ideály, které mohly udělat hrozně moc…“
Jsem pesimista, to není zahořknutí, prostě časem se iluze vytrácejí, a žít v iluzích je přece velký hřích.
Cpou nás iluzemi ve škole. Pryč s kapitalistickými iluzemi.
Malinová v Mnichově 1977: Každý vládní systém je založen na násilí, i demokratický systém! Musíme začít s alternativními formami přinejmenším v našem myšlení a každodenním životě. Chceme svět bez policie, bez armády, bez hladu. Prakticky by to bylo možné už teď.
Zaútočme na kulturu, učme se létat. Herci i s diváky odešli před místní vězení nebo policejní stanici a uspořádali tam patnáctiminutovou tichou demonstraci. Meditujte o smyslu trestu. A lidé provolávali věci, které jsme ani nečekali.
Vůdci revolty z let šedesátých jsou dnes učiteli, úředníky, byznysmeny. Syn Johna Lennona neví, že jeho otec byl jedním z Beatles. Peníze neztrácejí na významu. Je to hořké konstatování.
Hráli Antigonu: Tragédie spočívá v tom, že lid se nechová tak, jak se zachovala Antigona, lid zůstává k jejímu volání netečný, nereaguje na ně.
Rok 1968 (studentské bouře v Paříži) dočista zabil kulturu v srdci člověka, veškerá kultura pominula. Nepominula však navenek, neboť síly těch, kdo se bojí změny, jsou značné, a ty, kdo se bojí změny, najdeme na celé planetě. Jsou to ti, komu patří zbraně, komu patří tlampače. Ti, kdo mají moc, kdo mají tisk, kdo si mohou zaplatit obranu své ideologie.
Stvoříme svět tvorby namísto světa konkurence, svět vzájemné pomoci, svět svobodného životního stylu pro každého, svět svobodných možností a autonomních rozhodnutí.
Eric Gutkind: Jsem člověk, který se nezajímá o divadlo. O zábavy, které nás degradují. Rozsévání lží. Humor je destruktivní, kdežto radost je tvořivá.
Strindberg: Život je něco, co sníme. Pradávná fatamorgána pro toho, kdo žije na poušti. Celý můj život je sen. Jeden si vysníváme druhého. V každém okamžiku vcházíme do existence a vycházíme z ní. Svou vůlí vytvářím a jinou vůlí jsem vytvářen. Každý den toho vím méně. V tom je moje skvělost.
Většina toho, o čem si myslíme, že chápeme, je nepravdivá Když se díváme na herce spoutané šílenstvím buržoasie, jejíž šílenství spočívá v jejích zákonech, které jsou jejím životem, životem peněz, které jsou rovněž zákonem a dohánějí lidi k šílenství.
Svoboda je dnes ještě v plenkách a může zahynout jako nemluvně, a civilizace, prudce se rozpínající jako vesmír, je zatím dítě a jako dítě může zemřít. Smrt existuje, sebevražda také existuje; volím život.
Pascal: Nikdo se neliší od druhého víc než sám od sebe, jaký byl v nějaké jiné době.
Dalí Ginsbergovi: „Proč je vaše dílo tak zaměřeno na chudobu? Není zlato měřítkem génia?“ Ano, géniové udržují svět v neustálé tvořivosti, ale lidé udržují svět sytý!
Svět je v procesu tvoření a je posvátnou povinností člověka Bohu v tomto procesu pomáhat.
Vidět všechny stránky dané věci zároveň. Úrovně. Simultánnost.
Rozdělení lidé nikdy nenajdou tu zlatou odpověď. Můj jedinečný život.
Jediný život. Běda mi. Volba. Mám být prodávajícím, nebo kupujícím? Mám obdělávat půdu, sytit chudé, vést účty pro obchodníky a přátele, mám rozervat svět a rozprášit peří, proměnit skály a bystřiny na zahnívající krev, dát se na infanticidu, germicidu, mám pasterizovat mléko, nebo malovat prdící panáky, spát s muži, spát se ženami, rozrušovat, uklidňovat, podněcovat zhovadilosti, milovat, obětovat, psát, mučit, rozmnožovat, objímat, močit, nebo se rozkládat? Mám stárnout, nebo moudřet?
Hnízdo, které stavíme, se třeba hemží červy, z vajec se líhnou masožravci.
Zdvíhám zrcadlo, které je jen trouchnivou ikonou z hoven, a já jsem pod nimi pohřben.
Bohoslužba vypadá jinak než spása.
Lidé starověku hráli v slunečním světle, my v elektrickém, protože době vévodí tma.
Vášnivé zaujetí. Agónie, zoufalství. Práce. Práce, kladiva, vytrvalost, košťata. Sám bych nebyl k ničemu. Každý si naříká. Já nejvíc. Nedá se tomu odpomoci, ale je to dokonalé jak počasí, vždycky krásné, jako kalendář, vždycky strašný, den ustavičně odumírá, slunce mizí, vítr je prudký, západní.
Všechno existuje. Nic nemá hodnotu. Bez hodnoty vznikají omyly, hříchy, ztráty. V zapadlých čtvrtích, ve skrytých oblastech Afriky, kdekoliv se prosazuje proměna, v hudbě proměn, v pochodu k moři, v protestních shromážděních před vyslanectvími se proklamuje hodnota světa. V neviditelných podkrovích, kde anarchisté a pacifisté napadají peníze a strukturu společnosti, kde se zkoumají a naruby obracejí lži, lži, spojenkyně smrti, na těchto místech je poezie, jež je jazykem Boha.
V šílenosti, která je silou nesoucí nás k okraji sféry, do níž jsme zapuštěni, sféry, v níž umíráme, sféry, plující nepropočteným vesmírem, který je nám upírán, dokud nenecháme vizi té šílenosti-síly, Ginsbergu, aby nám pomohla prostoupit stěnou té sféry, propíchnout se do tvoření, o němž jsme slyšeli archetypové zvěsti. Až síla šílenosti dokončí své dílo a my se naučíme dýchat.
Forma našeho života se nedá hájit, je to forma předčasné smrti, smrti z vlády, smrti ze zbraní, smrti z útlaku, smrti z třídy, smrti z odvodů, smrti z chudoby, smrti z rasistického cejchu, smrti ze zákona, smrti z policie, smrti ze zamoření, jedu ovzduší, smrti z výchovy, strašlivé smrti zmrazením, smrti z blahobytu, smrti z majetku, smrti z prolhanosti, vředu v mém žaludku, rakoviny v mých zádech, pohrom ničících těla, stále méně způsobilá k lásce, ztráty bytí.
Falešnost ideálního. Smrt z Brodwaye. Ideální oblečení, ideální řeč. Smrt z kompromisu, nevyhnutelná smrt z přepychu a nedostatku přepychu. Aspekty jeviště, které nejsou světem, ale marností. Tohle je to jeviště marnosti, proti kterému jsme se vrhli celou bytostí, neznajíce ještě, jakých nástrojů použít a jak je použít, nejistí, bezradní, bosá armáda nekonformních.
Nemám rád brodwayské divadlo, protože neumí ani pozdravit. Falešné je zabarvení hlasu, falešné jsou manýry, falešný je sex, ideál, hollywoodský svět perfektnosti, čistotný obraz, nažehlené šaty, vydrhnutá řiť, bez zápachu, nelidská, hollywoodského herce, hvězdy z Brodwaye. A ta hrozná falešná špína Brodwaye, ty spodní polohy, v nichž je špína imitována, tak nepřesné.
Naše divadlo bez manýr, bez pěstování mluvy, uhlazené řeči, ochranného zabarvení herců, kteří napodobují svět Bílého domu a předvádějí malichernosti a soužení buržoasie. Svět vědomé zkušenosti nestačí.
Všechno to snažení o mýtus dokonalosti se rozplyne v mase bytí, které je dobrotou.
Odmítnutí všech, kdo psaním konvenčních her proklamují konvenci civilizace, formy předčasné smrti. Démon horního světa, démon směnárníků, kteří se snaží zvýšit cenu dolaru, kteří přijímají svět předčasné smrti. Jsou jako ten „člověk v řetězech“, lidé tak uvyklí chodit v poutech, že nemohou uvěřit, že by to bylo snadnější bez nich.
Harold Rosenberg: Pokaždé, když se před brodwayskou hrou zvedá opona, plesknu se dlaní do čela, 100 000 dolarů a za co?
Vybroušená forma je lež.
V této svobodné společnosti sen o užitečném divadle. Sen o užitečných věcech v epoše přecpané neužitečnými věcmi. Je-li dost času, všechno je zajímavé. Pokud je to zajímavé. John Cage. Jenže času není dost.
Neužitečná výroba, neužitečné zákony, neužitečné formy. Po celém světě vězení peněz, vězení mezd, život naplněný nakupováním nepotřebných věcí, vyráběním nepotřebných věcí, opatřováním a utrácením, pustošením našich sil.
Neužitečné divadlo. Začněme tím, že si prohlédneme stavbu. Má tohle být místo pro lidské bytosti, tahle vtíravost plyše a zlata, ta pompézní schodiště, ta podvržená velkolepost svícnů, ten dekor moderního divadla? Ta architektura potentátů! Ten zápach peněz! Tady že létá Pták v Prostoru? Kde jsou přístavní dělníci, textiláci, montéři? Nejsou tu žádní farmáři, nikdo z těch, kdo tu budovu stavěli, nikdo, kdo obdělává pole, nejsou tu žádní černoši, nikdo, kdo čistí stoky, kdo sešívá švy. Pro koho ta budova je? Kde jsou ti lidé? Co se tu odehrává, že to k nim nemluví? Ten koberec je určen pro bledé patricijské nohy.
Státy diktují umělci jako každému jinému. To je dobré, to špatné, to se má, to se nemá. Demokracie předstírá, že tím pohrdá. Jenže kapitalistické divadlo není zbaveno kontroly: prut peněz, přání investora, hlas konformního diváka. Chceme-li svobodné divadlo, musí být bezplatné. Především musí být zdarma pro diváky, bez vstupného, bez měřítka mamonu, konečně život.
Výlučné divadlo, kam nechodí černoši, kde máme bělošské uzavřené myšlenky a zamrzlé city. Vím, že nejsem lepší, ale máme tu zážitek, který vylučuje chudé, a utěšujeme se tím, že chudí o to nestojí. Jdu-li do divadla, jsem odloučen od chudých. Je v tom něco vadného, jdu-li do divadla, jehož doménou je svět, a místo abych se světu přiblížil, jsem od něho odlučován.
Jsme lidé bez citu. Kdybychom skutečně dovedli cítit, byla by to taková bolest, že bychom skoncovali s veškerým utrpením. Kdybychom dovedli procítit, že každých šest vteřin zemře někdo hlady, skoncovali bychom s tím. Kdybychom to skutečně mohli cítit v břiše, v slabinách, v hrdle, v prsou, vyšli bychom do ulic a skoncovali s válkou, skoncovali s otroctvím, skoncovali se žaláři, skoncovali se zabíjením, skoncovali s ničením. Ach, jak rád bych poznal, co je láska.
Co skutečně chceme, abychom se změnili sami, abychom se společně jeden s druhým všichni změnili a měníce se, změnili svět.
Divadlo se podřizuje modelům vražedné společnosti a dodává jim zdání podivuhodnosti, užívá vydatně i banalit, v životě plném útrap, dodává nesnesitelnému zdání snesitelnosti, životu dává zdání zábavnosti a kratochvíle a poskytuje snadné odpovědi, a když si položím otázku, jak to můžou diváci připustit, k svému zármutku vidím, že je to skutečně proto, že život, který vedeme, se stává nesnesitelným, a podvod na jevištích je útěchou i když mu nikdo nevěří. Ale lidé se raději tváří, jako by to bylo pravdivé, protože pak třeba věci nebudou vyhlížet tak zle. A tak je divadlo naší doby místem podvodu a zkreslování. Co se v něm odehrává, je klam pro střední třídu a aristokracii, které chtějí být klamány. Chcete-li vidět pravdu, musíte být natolik šílený šílený, abyste se postavil tváří tvář hrůze.
Pravdu jdi objevit do blázince, v nevyváženosti řádu věcí, v perverzitě skutečné lásky, v pukajícím otoku mysli. Už žádný klam.Chceš-li vědět, co je co, musíš být šílený, schopný postavit se tváří v tvář hrůze.
Jsi tím, co jíš a co už nikdy jíst nebudeš.
Pusťte z hlavy velká divadla a vstupné, nic se v nich neděje, nemůže se tam nic dít, co by neoblbovalo, nic z nich nikdy nevzejde. Vedou do pasti.
Je v tom cosi zvráceného, když Picassovy obrazy a Schoenbergova hudba se ocitly na erbech mocenské elity. Rockefeller sbírá de Kooninga, na Wal Streetu čtou Allena Ginsberga. Jacqueline Kenedyová zbožňuje Maneta. Ti všechno odcizí.
Malraux a Frost zaprodali svá práva, když se dali do služeb státu s omluvou, že se vynasnaží popularizovat národní umění. Stát nestojí o to, nabízet umění lidu, ten sbírá démanty do své koruny. Umění je kradeno, vyklešťováno a servírováno jako čokoláda.
Cocteau: Revolučního umělce nejprve přezírají, pak se mu vysmívají, a když ani to nemá výsledek, pokoušejí se ho umlčet břemenem poct, jež na něho naloží.
Teoreticky by člověk neměl být schopen mít rád de Kooninga a přitom stavět protiletecké kryty, jak to dělá Rockefeller. Umění musí buď státu oponovat, nebo zlomit vlastní životní sílu. Zahrnuje-li stát umění poctami, jako by tím potvrzoval, že toto umění je pro vládnoucí třídu bezpečné. Varujte se uznání a oficiální podpory.
Dorothy Dayová strávila třicet let života v dobrovolné chudobě a v starosti o jídlo a šaty a obydlí pro chudé, a když jí Fond republiky, součást Fordovy nadace, nabídl 10 000 dolarů, a asi se mýlím, ta částka byla podle všeho dokonce vyšší, ale určitě ne menší, Dorothy Dayová je odmítla, protože nechtěli přijmout krvavé peníze. To znamená, že nechtěli vzít peníze, které byly z lidí ždímány úskočnými výmysly úroků a investic a válečné výroby a krutostí práce v továrnách, a užít těch peněz k nasycení chudých, protože přijetím těch peněz by zmírnili provinění systému, jenž nás ubíjí a vytváří bídu. Dokonce jsem poznal takové, kteří se vztekali, jako by Dorothy Dayová (a nikoliv zrůdná podstata peněz) připravila chudé o chléb. Je to proto, že lidé stále jen hledají východisko a nevědí, že k něčemu dobrému vám nic špatného pomoci nemůže.
Přijme-li divadlo podporu od společnosti, která zuby nehty vzdoruje změně, je to divadlo stávkokazů, je to fabrika, kde se špatné věci dělají mazaněji a účinněji. Pacient umírá a my mu obvazujeme rány. Lidé toho snesou mnoho, až pak nemohou snést příliš mnoho ani o chvilku déle a musí nastat něco jiného.
Výjimečný stav! Bomby vybuchují, pohroma, pohroma, hladovějící nohy, které již nemohou tancovat, oteklá břicha, nemluvňata, odhozené vyhlídky, drancování lidí, jejich životy rozdrceny našimi systémy, tenhle systém je pohroma, pomoc, pomoc, volám na vás a ve vašich zděšených očích vidím, že si myslíte, že na vás přivolávám šílené nesnáze, pohromu bitvy, pohromu změny, pohroma ve svých koncových stadiích, epidemie, zoufalství, hustý zatuchlý vzduch, umírajíce pokukujeme do zrcadla, rozkládající se maso, a my víme, že umřeme nemilovaní a nemilující, paralýza, mor, maso samo se požírající, rakovina, schovej se a mlč, zhasni světla, policie, nepřátelé, živé terče, pohroma války, mučidla imperialismu, zahnívající vředy, plutokracie, dynastické rody, pohromy moci, pohromy vody, pohromy továren, výjimečný stav, smaltovaný intelekt, lidé jsou rozděleni, v pytlovině, hlavy v kuklách, lana na krku, vedeni, vlečeni, narážejí na sebe, doživotně klopýtajíce dokud nepadneme jednou provždy, vyhladovělí, odstřelení, reziví, příliš mladí, zemřelí v posteli na pohromu vyčerpanosti, kdysi pružní, teď zpuchřelí, nedokončení, zborcení, jak stará prkna, nepoužití, otřískaní, neživí. Bída! O tom všem víme. Tohle je každodenní život. Vidím všechno to nebezpečí, rozpad, nejsem spokojený, poznávám výjimečný stav v každém domě, na každém místě.
Nejde o to, co nevíme, ale o to, co necítíme. Víme, co je třídní nenávist a rasová nenávist, ale nezmůžeme se na to, abychom udělali skutečně něco víc, než nepatrná liberální gesta, protože ve skutečnosti necítíme to, v co věříme. Změnit svět.
Nemůžete mluvit o změně a sami zůstat nezměněni. Proto to, co vyjadřujete, musíte prožívat, jinak je to celé neplatné. Pohroma lží. Umění je anti-lež.
Nestačí psát básně k probuzení intelektuálů. Čtyřicet let jsem vynakládal úsilí pod vlivem klamné teorie, že prostřednictvím umění se dá zrevolucionizovat vědomí buržoasie nebo aristokracie a ti že promění celý svět… Spirituální filosofové dělají touž chybu. Představa, že vědomosti, „vysoké umění“ a „hluboké“ myšlení existují pouze pro privilegované skupiny – a nikoliv pro lid – popírá a snižuje smysl umění a vědy jako posvátné krásy. Jak jsme tohle mohli nevidět?
Byli jsme my (elitní umělci) oklamáni stejně, jako jsou klamáni lidé?
Kapitalismus a Stát budují velkolepá divadla, která mají obsahovat divadelní kulturu. Umění na takových místech osvobozuje vědomí, a zároveň se pevněji svírá spár démonů.
K čemu jsou dobré spisy Strinberga, Tolstého nebo Aischyla, jestliže divák je přitom stále pevněji poután otroctvím systému. K čemu jsou dobré lyrické orgasmy, musíte-li za ně platit… svou krví… svou smrtí… svou duší na ledě…
Musíte-li platit, kdo je tu prostitutkou?
Jestli jsem já prostitutka, co jsi ty? Myslíš, že takhle to může pokračovat donekonečna?
Vyšperkované žalářní cely. Nebudeme se předvádět v tureckých indiánských strakatinách v neparfémovaném bezpečí paláce, odcházíme z bordelových arén, ach ta magie děvek, ta perverzita soulože s maskovanými pány. Ach, to ne. Do ulic, do světa.
Vězni nevědí, co budou dělat, až se dostanou z vězení. Jen o tom sní.
Každý není exhibicionista nebo extrovert (plachost je něco moc krásného), ale každý je tvořivý umělec. Represe to zastírá.
Osvobodit od toho umění, které slouží represivním formám společnosti, posiluje je a přimlouvá se za ně. Heslem je osvobození. Nikdo není osvobozen, kdo nemá svobodu jíst!
Velké umění ne jako tvoření, ale jako klíč k tvoření. Velké umění je v jistém smyslu osvobození. Pokaždé krásnější odpověď na krásnější otázku.
Jak může umění pomoci k nasycení všech lidí a nikoho nezabít? Stále táž krásná otázka.
Ve svobodné společnosti není žádná funkce důležitější než jiná. Protože všechny funkce vytvářejí plné bytí. Jsem živ i bez prstu? Bez srdce?
Michaux: Nakonec se už nemůžete práškovat, nechce se vám jít spát, zmůže vás únava, ta bláznivá milenka mistralu, únava, nejúčinnější prášek.
Celníci se nám začali šťourat v kapsách a prdeli a vazbách knih, jestli nepřijdou na něco Podvratného. Přestože se mýlí, mají pravdu, protože tohle vězení chci rozvrátit.
Jenomže posvátné tělo lidské bytosti není majetkem státu ani součástí pozemkového vlastnictví. Narodil jsem se na této planetě, a ta je celá naše, na této planetě jsem se narodil, ne v té či oné zemi. Imigrační zákony, viza, pasy, umělé hranice, nároky a kontrola, to všechno patří k podsvětí, do světa zvěcnění.
Světová Vláda je Světová Iluze. Válka se stane civilní válkou, jeden prezident bude vládnou mocí, o kterou se jich nyní dělí 150. Zákon zůstane svrchovaný, všichni démoni, majetek, peníze, policie, občanské legitimace, pasy a pořádkoví důstojníci budou sloužit jako opory bezpečnosti.
Nacionalismus zrozený z posesívní sadistické perverze.
Skoncovat s izolací, zničit zvrácené bariéry pozemkového vlastnictví, které rozdělují naši matku zemi, a brání v plynulém průtoku potravě a Mně a Tobě.
Obrazy jsou velikým tabu Židů, kteří ve svém transcendentním chápání vědí o svodech oka, které jsou tak silné a pronikavé, že hrozí člověku zkázou.
Dionýsovské divadlo, které vede lidi k tanci, divoké honbě a souloži, naznačuje to, k čemu míříme. Fyzické. Znovu objevené ztracené tělo. Tělo zmrtvělé průmyslovou společností. Tělo sevřené kapitalistickou morálkou, tělo przněné chudobou. Tělo osvobozené potravou a poezií revolucí. Tělo oživlé v akci. Tělo musí dostat, co mu patří. Revoluci.
Kolektivní nevědomí uznává stávající říši, patriarchát. Což nejsme uhranutí rodinou, obchodem, zákonem, se všemi těmi předem danými hodnotami, jako by byly věčné? Věčné pro nás, protože zemřeme dříve, než se vymění. Co je anorganické, může být jen měněno, samo se měnit nemůže.
Televize. Ať poskytuje jakékoli množství informací, vždycky oslabuje a odebírá sílu, vždy z něho dělá pasivního diváka, zmenšuje vnímavost a hlásá: jsem skvělý přístroj, zázračný nositel informací vzduchem, jsem magie a ty proto ve mně věříš. Jsem silná, a ty jsi slabý, jsem moc a ty jsi hmota, jsem inteligentní a ty jsi hloupý, já mluvím a ty posloucháš, já jsem a ty se díváš, já tě nevidím, neslyším tě, nestarám, se o tebe, přeměňuji tě na pytel, abys mě přijal, přeměňuji tě na konzumní společnost, konzumuj mé poselství, jsi věc, která kupuje, jsi měšec pro mou nejapnou informaci, nechci tě dojmout, nechci tě k ničemu strhnout, chci, abys tam seděl, abys byl podmíněn vlastní pasivitou, aby ses zadlužil, chceš-li mě mít, abys pocítil svou slabost, mou sílu, abys mě uctíval, toužil po mně, byl mým otrokem.
Muzeum zabíjí umění. Buď klidný, ukázněný, nevýrazný, slušně se chovej, šeptej, choď tiše, respektuj vnitřní vytržení druhého, drž se v pozadí, nesměj se šílenství a skvělosti toho, co tvé smysly vnímají, nech si to pro sebe, potlačuj to.
Proto, aby se peněžní systém udržel věčně, není třeba, aby jednotlivci toužili po penězích. Činí to za ně abstraktní korporace. Uplatňují kontrolu, žádají peníze. Prestiž je korporací a její symbol, ten ohavný podpis, obchodní značka. Začíná se objevovat mnoho znamení smrti… přinášejí je technologie, korporace, muzea, televize. V demokraciích má technologie v rukou kontrolu. V anarchismu technologie slouží.
Divadlo, místo aby osvobozovalo, zavázalo se věrností třídní kultuře, odcizení, nedostatečné stravě.
Koneckonců je celý tvůj život hra. Přistupme teď k otázce: jaká?
Mao: Abychom vytvořili masovou mentalitu, musíme zničit kult jednotlivce.
Masa, která drtí jednotlivce, vytváří mrtvé maso.
Individualistická kultura, která nás fragmentarizuje – tříští nás na kousky – páchá sebevraždu.
Veškeré primitivní divadlo, divadlo ve svých počátcích, jsou obřady lidu, má blízko k lidu, vyjadřuje se v symbolech a podobenstvích. Realistické divadlo je výmysl vytvořený aristokracií pro aristokracii, realismus je jazykem aristokracie, protože aristokracie je vzdálena životu.
Buď se vědomě rozhodneš, že v tomto boji budeš prvkem, nebo jím budeš manipulován a podlehneš jeho proměnám, jeho výhrám a prohrám, sliz na mořském dně, troska.
Najím se, k penězům si přijdu, vždycky je seženu, bílá měšťácká intelektuálská společnost mě bude podporovat. Tuhle jistotu mám. Bojuji. Protože má duše není spokojená. Neustále slyším zvuky tonoucích, to jak vězni padají do žaláře, barbarského žaláře, všechna vězení jsou barbarská, slyším hřmot plechových misek, jako když se hlasitě pustí stereo, příliš hlasitě, ten zvuk, nikdy mě nenechá na pokoji, dokud nepadne poslední vězení, poutá mě ke skutečnosti, protože můj život probíhal v požitcích, musím se přidržovat toho rámusu, jinak by mě zavalil blahobyt.
Mluvíme o tom, že patříme na tvář boží. Je tvář boží tváří lidu?
Protože nejsem černoch, protože nejsem bytost z třetího světa, nepatřím k dělnické třídě ani k lumpenproletariátu, protože nejsem utlačovaná žena… v prvních sedmi letech života jsem dobře jedl. Vývoj mozku ve velké míře závisí na výživě, kterou dostanete v prvních sedmi letech života. Jenže chudým dětem je odepřena nejen spokojenost plného břicha, ale i nádhera ducha, s nímž se narodily.
U lidí, s nimiž mluvím, mám pocit, že v podstatě stojí o revoluci, že by měli rádi krásnou nenásilnou anarchistickou revoluci, ale chtějí, aby ji za ně udělal někdo jiný. Lidé se bojí rozhodování, které by vedlo k akci, je to proto, že nechceme nést vinu, nechceme být odpovědní, nechceme dělat chyby a nechceme připisovat nikomu a ničemu vinu. Tato váhavost je v podstatě anarchistický postoj. Není to slaboduchost, protože to není nerozhodnost, je to rázný akt odmítnutí vládnout.
Můžeme mít pravdu nebo se můžeme mýlit, ale udělat to musíme, chopit se příležitosti. Ať strávím sebevíc nocí studiem, vždycky nastane okamžik, kdy se musíte nezávisle rozhodnout. Bezpečí vytvářené knihami, otcem, autoritativním vůdcem jako Bible, Talmud, Marx nebo Mao.
Existence špatných podmínek je nezbytná pro stát: špatné podmínky jsou jeho vlastní doménou, musí je kontrolovat a řídit. Špatné podmínky jsou důležité pro kapitalismus. Ten musí mít otroky, a proto plodí bídu. Systém tvrdí, že vězení existují kvůli lidskému charakteru. Systém omezuje myšlení, ochromuje tělo, exkomunikuje ducha.
Musíme být silní, abychom létali. Musíme zvrátit klesající sklon oblohy, dusivou atmosféru, musíme si tvořit počasí podle svého, v rytmu života. A přece, i když ho hledám, vidím, že ztrácím rytmus života, všechno se stává neskutečným, pomůže mi báseň znovu ho nalézt?
Cocteau: Celý život se denně dívej do zrcadla a uvidíš smrt v činnosti.
Podívej se do oka pohlavních orgánů chudých a uvidíš Boha při práci.
Padesát procent Shakespearova díla je oslabeno jeho obojetnictvím, jeho elegantní vyvážeností v nevyváženém světě, jeho neschopností vytvořit něco jiného než jen rozpětí struktury, jeho bezcitností, která ohlašuje a proklamuje věk Churchila, velkolepým jazykem šířil lži, znehodnocoval posvátné slovo falší, není divu, že voláme „Spalte ty texty.“
Démoni, fúrie. Pomoc. Rychle. Tichý bzukot. Ustavičně.
Média mají rozhodující vliv na naše chování. Zmocněte se médií: komunikujme. Ovládněte média, nebo raději: vymyslete je a budete ovládat chování. Jsou tedy démoni? Fúrie? Všechny nás posedají. Kdo je svobodný? Fúrie? Ani ty ne. Démoni charakteru, osobnosti, dispozice, ctižádosti, moci, msty, sexu, pohlavní démoni, bezpohlavní démoni. Studuj démonologii, potom exorcismus. Přestože chci, aby odešli, neodcházejí, na slunečním světle nemizí. Zůstávají, protože podobně jako hmota, nemohou být zničeni. Ale stejně jako hmota mohou být přeměněni. Přeměňují se na anděly. Až bude dobro učiněno zajímavějším než zlo.
Potřeba vymýtit literaturu z mého života. Ziskuchtivost: jíst ze stromu poznání dobrého a zlého a nikoliv ze stromu života.
Démon tvrdí, že tuto knihu příliš aktivně prožívám, než abych ji dokončil.
Demokraticko kapitalistický systém je podvod. Bojuji proti establišmentu za svobodnou společnost s potravou a bezpodmínečnou svobodou pro každého.
Pokus vytvořit morálku, která by nebyla buržoasní, i když já a to, co vím, a mé bytí, mé předpoklady, jsou buržoasní. Jsem ten, který se snaží zradit vlastní třídu, protože jsem viděl letět rajského ptáka, slyšel jeho zpěv, bájný zpěv začínající: „Nejlepší vláda je žádná vláda. Línej, línej…“
Woodstockský Národ, Hippie, Láska, Rockový Životní Styl, Hudba, Revoluce. Establišment to podporuje, aby to obsáhl a ekonomicky využil, má to kupní sílu. Osvobozuje děti buržoasie od buržoasní formy života. Jenže neosvobozuje dělníka, který vyrábí gramofonové desky, nebo chlapa, který sklízí marjánu, nebo farmáře, který sbírá vejce pro vaječný salát, toho, kdo sklízí ječmen do piva a mléčných koktejlů.
„Nemůžete žít bez peněz.“ Každej to ví. A dělníkovi, který láme na ulici kameny je jasné, že Alternativní Životní Styl žije z drobtů koláčů ze stolu Kapitálu. Woodstockská vzpoura neosvobozuje Třetí svět, nevzdělané brazilské venkovany, nevede je ke vzpouře. Oni jen závistivě přihlížejí, pokud nás vůbec svýma unavenýma očima vidí.
Tato revoluce, dokud se zříká politické a sociální akce, podporuje systém, stejně jako systém podporuje ji.
Nářek lidu brzy přehluší zvuk této hudby. Ale pak bude příliš pozdě. A hlas nářku vzrůstá, jak zesiluje represe. A války budou pokračovat dál, protože protest a sentiment nezvrátí systém, který může protest a sentiment obsáhnout a dělat přesně to, co dělat chce.
Čím je systém technokraticky pokročilejší a čím je bohatší, tím snáz může zahrnovat a kontrolovat. Proto čím úspěšnější je kapitalistický systém, tím hroznější je jeho pronikavá, pružná síla, i když obrovské rozměry jeho masy působí trhliny v jeho základech.
Woodstockský Národ: Vynikající Produkt Buržoasní Kultury. To všechno je privilegium. Privilegium znamená třídy. Hladoví zaměřují pušky. Na nás. Aristokratické Básníky Buržoasní Strany.
Woodstockský Národ provádí krásný bakchický tanec, zatímco Apollónovci vládnou a páchnou.
Génius, zázračný zjev, jako Mozart, který neustále hrál pro krále.
Kosmické vědomí, které ví všechno o galaxii v Andromedě, ale neslyší vzlykot Afriky, kňučení v Peru zamořeném kokou.
Zavraždil jsem ti otce. Zavraždil jsem ti matku. Nyní to uvaž.
Oni vraždí naše bratry. Nyní to uvažte.
Všechna nádherná krása našeho životního stylu bude smetena buď ďábelskou zuřivostí zraněného kapitalismu, nebo krvavou lázní, která propukne, až ta posvátná nestvůra Lid povstane. Nedotčena našimi nenásilnými vibracemi, našimi zpěvy, zpívanými, zatímco oni se plazili do práce, krváceli v továrnách, dřeli v rozpálených vlhkých bažinách, kde se rodí rýže a moskyti, zatímco se potáceli a hádali mezi sebou v okrscích ghett zamořených výkaly a zápolili s blechami, vešmi, krysami.
„Neodejdu ze zahrady muk, dokud se z ní nedostane každý.“
Každé umění, které establišment podporuje, zároveň využívá, každé umění, které establišment podporuje, je již nakažené. Každé umění vytvářené pro privilegium jedné třídy (těch, kteří mohou zaplatit), pracuje proti ostatním třídám.
Technokratická společnost konsoliduje svou moc. Hlavním zájmem těch, kdo královsky financují výzkum, jsou zbraně a techniky sociální kontroly. Žádná vláda nevěří svému lidu.
Gutking: Fakt už není to, co je nejjistější, ale stal se tou nejzáhadnější věcí.
Steinová: Trávíme život potlačováním emocí, s nimiž jsme se narodili.
„Nejprve najdi sebe sama“. Jistě že se musím najít, ale určitě se nenajdu, nenajdu-li tebe.
Kdo netrpí, nic necítí. Kdo není smutný, je nadopován lžemi. Vědomí utrpení otočí klíčem…
Život je sen/ bdí jenom ten/ kdo odsunul svět stranou.
Až přijde Mesiáš, všichni řekneme: „Ach, takhle je to tedy!“
Násilí je kontrarevoluční, násilí je produktem naší civilizace, a právě naši civilizaci chce revoluce zničit. Revoluce je proces destrukce a tvorby, revoluce je tvořivá destrukce, po níž přichází čistá tvorba. Revoluce zavrhne metody staré civilizace, a proto také zavrhne násilí, protože my nestojíme o vybavení staré civilizace. Stará civilizace vynalezla násilí pro uskutečnění svých násilných cílů, revoluce nemá násilné cíle, cíle revoluce jsou prosté násilí. Stará civilizace je násilím společenských systémů, násilím peněz, násilím autoritativní moci armády, policie, násilím zloby, násilím pýchy, násilím egocentrických mravouk a mrtvých sraček.
Skutečný revolucionář nezná násilí, a proto musíme najít jiné způsoby jak změnit svět. Chceme se osvobodit od státu-vraha.
Pokud nevidíte, že život je prostě posvátný, nevěřím vaší koncepci světa. Pokud si budete myslet, že je dobré zabíjet, pak se neosvobodíme.
Všechny zbraně jsou prostředkem nátlaku. Tento systém musíme zničit, systém, nikoliv lidi. Nemůžete zabít vraha, aniž se sami stanete vrahy. My revolucionáři, užíváme inteligence, tohle musíme vědět.
Revoluce odloží kapitalismus, revoluce odloží militarismus mezi fosílie minulosti. Pryč z vězení, pryč z barabizen z černých ghett, pryč ze života ve mzdě, pryč z civilizace smrti, umírající a vraždící, pryč ze života v nenávisti, konečně vprostřed života. Dělo je logikou vodnatého mozku, bomba je spravedlností nenávisti.
Vzpoura volí násilí, protože nevidí dopředu. Lačnost násilí je dědictvím, které nám zanechala stará civilizace. Násilí, moji drazí současníci, je zlaté tele revoluce. My chceme úsilí, nikoli násilí.
Vláda je nám k ničemu, potřebujeme jednoduchou správu. Smyslem vlády je chránit peníze. Jednoduchá správa docela stačí, spravovat se budeme sami.
Násilná revolta proti násilí násilí neodstraní. Říkají, že to už takhle chodí deset tisíc let. To je lež, my ji odmítáme. A když se postaví proti nám, pak je rozdrtíme svatostí, prodchneme je radostí, chceme je otevřít nádobami lásky.
Meditace o ovládání a podrobení, o potlačování sexuální lásky.
Láska byla v nepřetržitém procesu korumpována a omezována, přičemž byl zákonně stanoven poměr pán – otrok. Otroci chlastají vodu u pánových nohou. Rána jeho hole je jim vítána. Olizují mu med z prstů. Meditujme o otázce: Co zkorumpovalo lásku?
Poslušnost je principem lásky ze stanoviska státu
Poslouchej otce
Poslouchej manžela
Poslouchej učitele
Poslouchej policistu
Poslouchej starostu
Poslouchej faráře
Poslouchej soudce
Poslouchej spolkového kancléře
Poslouchej pravidla systému a všechna je miluj.
Model ovládání a podrobení našich sexuálních zvyků žene lidi k autoritativnímu chování, jež vládnoucí třída vykořisťuje, aby chránila svou moc. Sexuální model ovládání a podrobení žene lidi k autoritativnímu chování, které se vždy projeví hospodářským vykořisťováním.
Stát zakazuje lásku a podporuje vynucený sňatek
Stát zakazuje neskrývaný sex a podporuje prostituci
Zákon zakazuje homosexuální lásku a plodí nenávist mezi bratry a sestrami
Zákon zakazuje dětem sex a rozbombardovává města
Zákon nám brání, abychom se vzájemně dotýkali, a prosazuje zbraně
Zákon zakazuje nahé tělo a honosí se vojenskými uniformami
Stát zakazuje onanii a znovu zavádí trest smrti
Stát zakazuje erotiku a plodí rasismus
Stát zabraňuje něžnosti a produkuje násilí
Stát zabraňuje radostnému a spontánnímu sexu a zakazuje sexuální život vězňů
Stát staví věznice a zatýká milující
Zákon nenávidí lásku k lidem a plodí kolonialismus
Stát zakazuje lesbickou lásku a degraduje ženu
Stát zabraňuje kontrole porodnosti a plodí katastrofu prostředí
Stát drtí tělo a plodí zvrácenou mentalitu
Stát bude zničen, protože my se zničit nenecháme.
Meditace o autoritě a vládě jako zrcadlení poměru pán-otrok:
Lidé se stali otroky
Sami sebe uvrhli do okovů
Jsou spoluvinni na svém otroctví
Pod jařmem státu byli oloupeni o svou vlastní sílu a vlastní moc
Představují produktivní síly světa, jsou však drženi v otroctví
Dosud se nevzbouřili.
Meditujme o původu útisku.
Stát stanoví sexuální normy, které podporují sadistický, autoritativní systém, ovládaný muži.
Vláda je tady proto, aby chránila vlastnictví těch, kdo mají více, než potřebují.
Stát je mechanismus útisku. Jeho funkcí je udržovat vládu jedné třídy nad druhou.
Bakunin: Otroctví je nutný následek samé existence státu. Otroctví může měnit svou formu nebo své jméno, jeho obsah zůstává týž. Být otrokem znamená být donucen pracovat pro někoho jiného; zrovna tak být pánem, znamená žít z práce ostatních. V antice byli otroci naprosto poctivě nazýváni otroky. Ve středověku obdrželi jméno nevolníci. Dneska se jim říká námezdní dělníci. Jejich postavení je mnohem důstojnější a méně tvrdé, než postavení otroků, ale jsou neustále donucováni, jak hladem, tak politickými a sociálními zřízeními, aby svou extrémně tvrdou prací podporovali totální nebo částečnou zahálku jiných lidí.
Proto jsou otroky.
A žádný stát, ani antický, ani moderní, se nikdy neobešel nebo se nikdy neobejde bez nucené práce mas. Neboť jak námezdní dělníci, tak otroci, jsou absolutní nutností pro volný čas a svobodu politické elity.
Meditace o majetku a vlastnictví jako vraždě
Jako otroci otroků střídavě vlečeme pouta majetku. Ale otroci začínají klást otázky. Meditujme o způsobu, jak lze řešit rozpor mezi vlastnictvím a lidskými vztahy.
Každý člověk je vlastnictvím jiného člověka. To lze odvodit z modelu soukromého vlastnictví v sexuálním vztahu, v němž žena patří muži.
Posedlost majetkem je náhražka za uspokojující život, za smysluplnou práci a za naplněnou lásku.
Ve jménu obrany kapitálu a práva na soukromé vlastnictví stát vydržuje polici, armádu, soud a vězení, aby potlačil ty, kdo systém soukromého vlastnictví, otrocké práce a kontroly napadají.
Eric Gutkind:Vlastnický pud a touha po smrti jsou bratr a sestra.
Oddat se vlastnickému pudu je jeden ze způsobů umírání.
Vlastnit věci proměňuje vlastníky ve věci.
Náš sociální řád, řád k uzoufání, je výsledkem proměny ve věci.
Lidstvo propadlo posedlostmi věcmi. Posedlost věcmi a nicota jsou blíženci.
Propadání lidí do posedlostmi věcmi je produktem vlastnického pudu.
Lidé podléhají výrobnímu procesu a končí jako zboží.
Je nepochybné, že posedlost věcmi má kořeny v naší ziskuchtivosti.
Elementární forma veškerého snažení a hromadění se týká potravy.
Lakota není nic jiného než produkt nedostatku.
Nehromadíme nic, čeho máme nadbytek.
U plného stolu se nikdo nebude rvát o jídlo.
Je naším privilegiem, že umíme vyrábět nadbytek, je to charakteristika, jež nás povznáší nad zvířata, která musí přijímat nepřátelství přírody a nemohou je změnit.
Lakota by zmizela, kdybychom měli hospodářství nadbytku.
Bylo řečeno, že vlastnictví je krádež; já říkám: vlastnictví je vražda.
Kenneth Patchen: Ruce hladovějících dětí sahají po tvém chlebu.
Ty je mlátíš holí.
Šlapeš mi do tváře.
Jsem chudý.
Jsem ten, v jehož domě žiješ.
Je to mé jídlo, co jíš.
Čtvrtá meditace o penězích, o šalebné hodnotě peněz, která člověka zotročuje:
Peníze mají svůj vlastní rytmus. Zákon o minimálním příjmu. Peníze uvádějí člověka do stavu vytržení, v němž lidé směňují hodiny svého života za marky. Promarňují svůj život, zatímco počítají hodiny a příjem.
Každá námezdní práce je nucená práce, tudíž je každá námezdní práce otroctví.
V peněžním systému lidé nadále umírají hladem. Každé tři vteřiny jeden člověk. Přestože bychom mohli vyrábět dostatek potravin. Peníze a peněžní systém nejsou nutné pro výrobu a rozdělování k uspokojení základních požadavků každého člověka. Peníze jako takové jsou zbytečné. V peněžním systému lidé musí prodávat svá těla a svůj čas, jako by nebyli nic jiného než neživé zboží.
Gutkind: Peníze jsou praktickým výrazem nepřímého života. Peníze jsou nahromaděný a uskladněný život. Původně byly peníze zavedeny jako symbol, aby se usnadnila výměna zboží, stejného za stejné. Tento symbol však znamenal první krok směrem k odtržení od přímého života. Platidlo bylo prostředkem, jak ušetřit nárok za dodanou práci nebo zboží, a určeno k tomu, aby se ho použilo později. Mezitím se však hodnota těchto peněz zvýšila nebo snížila, nebo se muselo obchodovat se ztrátou. Tak se toto platidlo stále více osamostatňovalo. Tak stále více pohlcovalo prostý a přímý život a posléze mu tak úplně vysálo krev, že nakonec zaujalo místo oněch věcí, jichž původně bylo symbolem. Že se peníze staly modlou, to je v nejhlubším smyslu pravda. Jeden z nejúčinnějších procesů – vytvářet modly – je koncentrace moci v penězích. A je to právě peněžní systém, kde dojde k rozhodující bitvě.
Meditace o násilí a policejním teroru
Válka je taktika rasismu a imperialismu.
Válka je zdraví státu. Válka je soutěž o majetek, zisk a moc uvnitř vládnoucí třídy. Ve válce jsou obětováni lidé.
Válka je kulturou a zákonem dovoleným projevem sadistických pudů.
Policie a armáda jsou paže mocenské struktury. Jsou to svaly, které mají všechno pod kontrolou a všechno mohou vynutit. Mají smrtonosné zbraně, aby lidskému tělu způsobily bolest. Mohou nás pomalým, strašným způsobem zabít. Mají pendreky, aby tloukly naše tělo a hlavu. Mají kulky do pušek, aby zmrzačily naše maso a aby zabíjely. Používají násilí, aby tě donutili dělat to, co vládci rozhodli, že máš dělat.
Každá vláda na zemi má tyto organizace násilí. Všude se lidé tohoto násilí a této moci bojí. V jejich očích má tato moc podobu divoké, vrčící šelmy, schopné zničit všechny jejich sny. Trestají. Disponují celami a žaláři, aby vás zavřeli. Vynášejí rozsudky. Nenechají tě jít, když chceš. Techniky služebníků moci jsou přečetné: popravčí čety, plynové komory, elektrická křesla, mučírny, garoty, gilotiny, šibenice. Zjistilo se, že trest smrti je nutný, neboť je třeba napomáhat zákonu, aby se lépe prosazoval.
Není vůbec důležité, že ne každý věří na týž zákon. Jaké zákony budou prosazeny, záleží na tom, kdo je u moci. Nikde se nikdo neradí s lidem. Přesto se všechna rozhodnutí uskutečňují jeho jménem, údajně pro jeho blaho. Kdežto ve skutečnosti se jeho problémy nikdy neřeší. Lid není nic jiného, než zástěrka pro pokrytce a intrikány a žádný problém nemůže být vyřešen, aniž by se počítalo s policií a armádou.
Policie vykonává na národní úrovni stejnou práci jako armáda na úrovni mezinárodní: chrání životní styl a privilegia vládců. Policie kontroluje města, izoluje obce, uzavírá jisté oblasti, vniká do rodin a společných obydlí a všechno prohledá, aby našla, co bylo ukryto.
Vojsko patroluje po světě, zaplavuje země a kontinenty, vytváří clonu mezi národy, uzavírá ostrovy a celá národní společenství. Pustoší vesnice, městské čtvrti, vniká do domů, do sklepů a chýší, všechno prohledá, aby našlo to, co bylo ukryto.
Policie a armáda znásilňuje tvou osobu. Má k dispozici nejsilnější jedovaté plyny, aby vás vytáhla z úkrytů. Střílí na vás, tříská vás pendreky, probodává vás bajonety, dělá vám díry do kůže, zabíjí vás.
Policie a armáda má moc střílet na vás, kdy se jí zachce, použije všeho, aby vás srazila na kolena. Nestrpí žádný odpor. Postavíte-li se na odpor jejich pendrekům, vezmou si pušky. Postavíte-li se na odpor jejich puškám, vezmou si posilu a ještě smrtonosnější zbraně. Konečně vjedou se svými tanky, bombami a válečnými loděmi. Nedají pokoj, dokud se jim nevzdáte nebo nejste mrtví. Policie a armáda chtějí mít poslední slovo.
Ale policista, voják, tito obránci „klidu a pořádku“, nejsou skutečnými členy vládnoucí třídy. Jsou to muži z řad lidu, chudí muži, kteří za plat přistoupí na to, chránit systém, z něhož pochází jejich chudoba.
Je to neuvěřitelné?
Ale přesto je tomu tak.
Z tohoto závěru lze všechno odvodit:
Mezi otroky jsou takoví, kteří chrání své pány, tytéž pány, kteří je a zbytek národa drží v otroctví.
Fakta o mučení: Papouščí houpačka se říká tyči, na níž je zavěšena oběť. Oběť dostává elektrické šoky na nejcitlivějších místech těla: na očích, uších, ústech, na prsou, v řiti, na penisu a na varlatech nebo ve vagíně.
V tomto roce (1977) bylo těchto nebo jiných forem policejního mučení použito v mnoha zemích: v Brazílii, Uruguay, na Filipínách, v Irsku, v Alžíru, v Německé spolkové republice, v Chile, Izraeli, Španělsku, Turecku, Iránu, Iráku a ve dvaapadesáti dalších zemích.
Přístroj, jehož se v Brazílii a jiných zemích používá k elektrickým šokům, je generátor polního telefonu armády Spojených států, vyráběných v USA firmou ITT.
Někteří brazilští vězni referovali o bizarních metodách mučení; mezi jinými byli donuceni po celé dny stát před stolem, k němuž byl přibit jejich penis.
V Argentině je dneska ve vazbě více než padesát tisíc politických vězňů, z nichž asi patnáct tisíc je vyslýcháno mučením. Předpokládá se, že v Chile je více než deset tisíc politických vězňů, z nichž velká část jsou dělníci a sedláci.
V posledních deseti letech Spojené státy vycvičily více než 80 tisíc policejních důstojníků nejrůznějších států světa.
Během války ve Vietnamu bylo v saigonských věznicích více než dvě stě tisíc politických vězňů a tisíce z nich byli drženi v tygřích klecích. Tyto klece původně do Indočíny přivezli a vyráběli Francouzi. Za války ve Vietnamu je vyráběla firma Raymond, Morris a Jones Company v Austinu v Texasu a odtud byly exportovány do Vietnamu. Také papouščí houpačku nejprve vynalezli Francouzi v Indočíně. Později se jí používalo v Alžíru, kde ji objevili důstojníci americké tajné služby a od té doby ji naučili používat policejní důstojníky celého světa, aby lidem zabránili rebelovat proti represivním a sadistickým vládám, které se uchylují k násilí ve snaze udržet lidi v otroctví.
Meditace o smrti, o kapitalismu a kultuře smrti:
Tanec smrti je definitivní agónie kultury smrti. Jsme stále otroky kultury smrti. Ale už to pomalu končí. Kultura smrti zmrzá do sochy děsu. Zpěv odumírá, je konec. Kultura smrti odumírá.
Kapitalismus je systém smrti, který otravuje naše jídlo, náš vzduch, naši práci a náš život.
Existují různé stupně smrti: částečná smrt vězněním, nudou, zoufalstvím; smrt rasistickým, sexuálním či autoritativním útlakem; předčasná smrt chudých a vykořisťovaných.
Kapitalismus nemilosrdně usiluje o to, nahrabat peníze bez ohledu na utrpení nebo zhoubu, které tím způsobuje; nezalekne se ani smrti nesčetných lidí.
Sexuální útlak vede ke smrti.
Hospodářský útlak vede ke smrti.
Rasový útlak vede ke smrti.
Duchovní útlak vede ke smrti.
Poddanství vůči smrti se projevuje fascinací neživými věcmi, fascinací objekty. Toto poddanství se dále projevuje v nadřazování věcí nad životem. Toto poddanství vůči smrti spočívá ve struktuře společnosti, jejímž cílem jsou materialismus, moc, peníze a majetek.
Lidé jsou nuceni vydávat své životy svým utlačovatelům. Třídní systém z lidí vysává život. Smrt se stává podvědomou fixací aktivity, a naopak fixace smrtí přivádí každou aktivitu do strnulosti, a život, tak jak ho známe, už napůl odumřel kvůli politickému a hospodářskému systému, v němž žijeme.
Až do samé smrti jsme zotročeni. Sami se zabíjíme. Trávíme se. Vzájemně se usmrcujeme. Věříme na smrt. Instinkt smrti je podporován všemi strnulými formami. Instinkt smrti je psychologický faktor strachu, na kterém vykořisťující třída buduje své hrozby, jimiž drží lid v otroctví. Instinkt smrti je beznaděj lidu, revoluce je její opak.
Je-li pud lásky potlačen, proměňuje se v pud smrti: zabíjet nebo být zabit. Jakákoliv činnost je orientována na smrt. Celou sociální strukturu by bylo možno vybudovat na principu lásky, ale protože láska je potlačována, buduje se na pudu smrti. Je-li sex zakázán nebo potlačen, jeho místo zaujme násilí. Toto násilí je vždy spjato s masochistickými nebo sadistickými tendencemi, které spojují potěšení se smrtí. Sadomasochistický výlet končí vždy smrtí.
Meditace o revoluční proměně, osvobození a anarchii:
Lid neumírá, opouští staré struktury, aby vyvinul nové formy sociální organizace. To je sociální solidarita lidu, jež nás osvobozuje ze sevření ustrnulých forem. Mluvme tedy společně o způsobu, jak změníme svět, jak začneme znovu…
Enrico Malatesta: Lidé se přizpůsobují podmínkám, ve kterých žijí, a zvykají si na ně. A tyto osvojené zvyky předávají svým dětem. Protože se lidé narodili a vyrostli v otroctví, a protože pocházejí z dlouhé řady otroků, začínají věřit, že otroctví je nutná podmínka života a svoboda se jim jeví jako něco nemožného.
Tak je tomu s dělníky, kteří byli po staletí nuceni, a tudíž zvyklí, očekávat práci, tj. chléb, od rozmaru svého pána, a kteří nakonec věřili, že jsou to zaměstnavatelé, kdo jim dává jíst. A ptají se: „Jak bych pak mohl žít, kdyby nebyli žádní páni?“
Podobají se lidem, jejichž údy byly od dětství spoutány řetězy, a kteří se přesto naučili ustavičně se belhavě pohybovat. Mohli by věřit, že je to možné díky řetězům, místo aby poznali, že tyto řetězy jim naopak ve volném pohybu brání a ochromují svaly jejich končetin.
Když si k těmto řetězům přimyslíme výchovu, kterou jim vštípili jejich mistři a učitelé, kteří všichni měli zájem na tom, že bossové jsou nutní; a když k tomu dále připočteme soud a policii, které umlčí všechny, kdo smýšlejí jinak, pak pochopíme, jak víra v nezbytnost pánů a vlád zapustila kořeny. Protože lidé věří v nezbytnost vlád a namlouvají si, že bez nich by nastal nepořádek a chaos, věří také tomu, že anarchie, která znamená neexistenci každé vlády, musí znamenat také absenci řádu.
Kropotkin: Anarchismus je název pro teorii o životě a lidském jednání, podle níž společnost nepotřebuje žádnou vládu. Harmonie se v takové společnosti nedosáhne prostřednictvím zákonů nebo poslušností vůči nějaké autoritě; zakládá se na svobodných dohodách mezi různými společenskými skupinami, které se autonomně vytvářejí k neomezenému uspokojování potřeb a přání lidí.
Ve společnosti, jež se vyvíjí podle takových principů, dobrovolná sdružení, která už nyní začala pronikat do všech forem lidského počínání, by se ještě více rozvíjela, až by konečně nahradila vládu ve všech jejích funkcích. Tato sdružení by tvořila velice rozvětvenou síť. Skládala by se z různě velkých skupin. Na komunální, regionální a internacionální rovině by sloužila nejrůznějším účelům: výrobě, spotřebě, směně zboží, komunikaci, zdravotním zařízením, výchově, vzájemné ochraně a stále rostoucímu množství sociálních a kulturních potřeb, jejichž samotné zárodky už nyní zahrnují všechny oblasti naší aktivity a mohou je rozšířit.
Naše představy nejsou utopie, opírají se o analýzu tendencí, které už nyní jsou v proudu.
Technologický potenciál společnosti, která už není založena na nedostatku, duch vzpoury, jenž každým dnem mohutní, a alternativní struktury, které jsou stále rozsáhlejší, ustavičně posilují anarchistické tendence.
Jak můžeme roztrhnout řetězy systému, který pěstuje smrt?
Jak můžeme vybudovat novou společnost uvnitř staré?
Jak můžeme osvobodit všechny vězně?
Jak můžeme osvobodit velkou lásku v nás?
Jak můžeme organizovat naše síly?
Nemůžeme násilí zastavit. Musíme najít cestu, jak násilí učinit přítrž. Není-li žádná cesta, musíme ji stvořit.
Říkáme, že poměr pán-otrok existuje všude a v každé situaci se manifestuje jinak. Budou tedy samosebou také formy osvobození na každém místě jiné. Proto se ptáme: Co je příští krok, tady, v tomto městě. Jaké jsou alternativy prospěšné v tomto okamžiku?
Kde jsi? Jak dlouho budeš žít? Co chceš? Odpovědi: Prosvítit svět tvorbou. Učinit život neodolatelným. Nasytit všechny lidi. Odstranit příčiny násilí. Dělat užitečnou práci. Žít bez policie. Změnit sám sebe. Ozřejmit cíl! Jak se ten cíl jmenuje? Osvobození od majetku, nenávisti, násilí, tříd, vězení, práce bez radosti…
Jaký je to pocit pálit peníze? Dejme průchod tvůrčímu chaosu! Nasyťme všechny. Sehrajme bod zvratu. Sehrajme radost. Sehrajme konec nesmyslné práce. Plán se naplňuje – spalme peníze! Neexistuje stát! Neexistují peníze. Neexistuje směnný obchod, zákon, armády, policie, byrokracie. Dýchejte. Povzneste se. Létejte. Svobodné divadlo. Svobodné bytí. Svobodný život. Dělejte co chcete. Nedělejte nic. Buďte! Změna je přirozený stav bytí.
Mé „já“ se projevuje celým tělem v stejné míře nebo dokonce ještě výrazněji než mým duševnem.
Pokud oděv není oděvem pracovním, chránícím tělo při práci před sluncem či chladem, pak je formou represe a útisku.
Nadešel konečně čas, abychom konečně začali odmítat sloužit těm, kdo si nepřejí, aby poznání a síla umění patřily jiným než těm, kdo si je mohou zaplatit, kdo si přejí udržovat lid v temnotě; abychom přestali pracovat pro mocenskou elitu, která usiluje o kontrolu nad životem umělce a životem všeho lidu. Nadešel čas osvobodit umění a zbavit je podpory Věku ponížení a vykořisťování. Nadešel čas říci své Ne, dříve než ztratíme poslední špetku cti. Umění už nelze nadále zneužívat.
Má-li mít životní styl, drogová kultura, móda nebo umělecký směr nějakou vnitřní sílu, musí se sám uvést do postavení, kdy nemůže být přijat. Je-li zařaditelný, ztrácí revoluční hodnotu.
Vlády vždy a všude praktikují politiku biče a cukru. Bič už jste pocítili, teď čekejte cukr. Předpokládáte, že biče i cukru se dostane stejnou měrou jedněm a témže osobám. Tady bijí jedny – a cukr dávají druhým, přičemž když dávají cukr, ti první jsou opět biti.
Můj život je jedna hodina za 10 korun
Můj život jsou dvě hodiny za 20 korun
Můj život jsou tři hodiny za 30 korun
Můj život jsou čtyři hodiny za 40 korun
Můj život je pět hodin za 50 korun
Můj život je šest hodin za 60 korun
Můj život je sedm hodin za 70 korun
Můj život je osm hodin za 80 korun
Můj život je den za 80 korun
Můj život je týden za 400 korun
Můj život je měsíc za 1600 korun
Můj život je rok za 19 200 korun
Můj život je čtyřicet roků za 768 000 korun
(Skutečně jsem vydělával kolem roku 1970 oněch 16 stovek měsíčně!)
Foto: zdroj
