Vyklepáno z knih: Machiavelli & spol.

Reklama



Niccolo Machiavelli (1469 – 1527) má vcelku negativní přístup ke křesťanství s výjimkou těch jeho forem, které hlásají návrat k chudobě. Bedřich II. Veliký se o něm vyjádřil takto: "Machiavelli svádí vladaře k nepravostem a v tom je horší než povodeň či jiná živelná katastrofa."

Za nejlepší formu považuje republiku, ve které nikdo nezíská přílišnou moc. Tři „čisté“ ústavní formy – monarchie, aristokracie, demokracie – jsou podle něj bytostně nestálé a cyklicky směřují ke zkáze a rozkladu. Nestálé rysy čistých forem se tedy musí korigovat a silné stránky spojit pomocí smíšené ústavy. Machiavelli rozeznává tři druhy států, přičemž za nejlepší považuje onen, v němž byla zachována vnitřní jednota, v němž nedošlo k zásadnímu rozporu mezi bohatými a chudými, v němž hegemonii podržely střední vrstvy.


***


Politik musí být jako liška, aby rozeznal nástrahy, a musí být jako lev, aby zahnal vlky. Ti, kdo se chovají jenom jako lvi, jsou hloupí. Prozíravý vládce proto nemůže a nesmí ctít své slovo, pokud by ho to uvádělo do nevýhody. Vladař se musí naučit být velký lhář a podvodník, musí se ale také naučit toto své důležité umění skrývat. Musí vypadat, jako by byl důvěryhodný, pravdomluvný, poctivý a dobrý, ale musí si dát pozor, aby nezašel příliš daleko, neboť má-li tyto vlastnosti a vždy se chová v souladu s nimi, zjistí, že jsou škodlivé. Když ale jen předstírá, že je má, budou mu politicky velmi užitečné. Vladař by měl působit dojmem, že je soucitný, věrný svému slovu, laskavý, bezelstný a upřímný. A vlastně by měl i takový být. Ale v případě potřeby by měl umět chovat se opačně. (Odhalení etického kodexu vladařů pobouřilo mnoho humanistů. Machiavelli se hájil tím, že tento kodex nevynalezl, popsal pouze již existující.)

Žoldáci jsou vždy nebezpeční, protože je na bojišti nedrží žádná jiná loajalita a pohnutka než to málo, co se jim platí, a to nestačí na to, aby byli pro tebe ochotni zemřít. Nejlepší je vojsko národní. Jsou to jediní vojáci, na něž se vladař může spolehnout, protože se svými rodinami žijí na tom území, které mají chránit, a vítězství je pro jejich další přežití důležité. Národní voják nebojuje ani kvůli žoldu, ani kvůli svému vladaři, nýbrž kvůli sobě.

Nová vladařství se získávají vlastními zbraněmi a schopnostmi, nebo cizími zbraněmi a štěstím. Druhý případ je častější, a panovník se zde neobejde bez odborného poradce.

Když si lidé budou moc být svým majetkem jisti, rádi ho budou znásobovat. Panovník musí zajistit ochranu majetku a žen poddaných nejen před jinými poddanými, ale ani sám si na ně nesmí činit nárok.

Nejspolehlivější pevností je taková vláda, která nevyvolává nenávist lidu.

Opravdu nebyl nikdy u žádného národa vynikající zákonodárce, který by se nebyl dovolával Boha, protože by jeho zákony jinak nebyly bývaly přijaly, protože mnoho užitečných pravd, které může znáti mudrc, nemá v sobě tak samozřejmé důvody, aby přesvědčilo o tom druhé.

Muž ve službách státní moci nikdy nesmí myslet na sebe, ale na prospěch země a vladaře.

Lidé rádi mění vládu v domnění, že si polepší, a teprve zkušenost je poučí, že si vlastně pohoršili

Kdo se neumí přetvařovat, nedokáže panovat.

Svět byl vždycky tentýž. Bylo na něm vždycky stejně mnoho zla jako dobra.

Je velký rozdíl mezi tím, jaký život je a jaký by měl být.

Nejlépe zjistíte moudrost člověka tím, že se podíváte na jeho přátele.

Protože láska a strach mohou být těžko společně, pokud si máme mezi nimi vybrat, je o mnoho bezpečnější, aby se vás lidi báli, než aby vás milovali.

Lidé jsou tak prostomyslní a tolik se pachtí za tím, co právě potřebují, že kdo chce klamat, vždycky najde někoho, kdo se oklamat dá.

Všichni lidé jsou špatní, dokud je nutnost nepřivede k tomu, aby byli dobří.

Nejlaskavější ze všech stvoření jsou ženy, a nejnepříjemnější taky.

Základní lidskou slabostí je, že člověk nepředvídá bouři, když je pěkné počasí.


***


Francesco Guicciardini (1483-1540): Vládci se řídí spíše svými touhami než rozumem. Rozum lidových mas je podoben šílenému zvířeti, které je naplněno tisícem omylů, tisícem zmatků a nemá vkus, bystrost ani stálost. Duchovenstvo je banda násilníků, u nichž jsem se nesetkal s ničím jiným než s ctižádostí, hrabivostí a smyslností.

Úspěšní vládci jednají výlučně ve svém vlastním politickém zájmu, dokonce i ti, kdo tak přesvědčivě káží Svobodu, mají za cíl svůj vlastní zájem.

Politika je bouřlivá a nebezpečná hra, již hrají muži falešní, záludní, prolhaní a lstiví. I když je lež morálně odsouzeníhodná, politicky je výhodná a vladař se musí naučit dobře lhát. Vladař žije v nemilosrdném světě, v němž pomsta je nejen sladká, ale také nezbytná. Bezpečnost znamená, že člověku jeho nepřátelé nemohou ublížit, i když by si to velmi přáli.

Osud má nad lidskými záležitostmi velkou moc. Vidíme, že tyto záležitosti jsou neustále ovlivňovány náhodnými okolnostmi, které lidé nemohou ani předvídat, ani se jim nemohou vyhnout. Protože chytrostí a péčí lze dosáhnout řady věcí, samy o sobě nestačí. Osud rozhoduje pouze o polovině činů člověka, zbývající část ovládá jeho vlastní vůle.

Lidé zapomínají spíše na ztrátu svého otce než na ztrátu dědictví.

Jak se mýlí ti, kdo citují Římany na každém kroku. Měli bychom mít město s naprosto stejnými podmínkami, jako měli oni, a pak by se mohli stát naším vzorem. Takový vzor je však stejně nevhodný pro ty, kdo postrádají správné vlastnosti, jako je marné čekat, že uvidíme osla běžet jako koně.

Znakem člověka není Rozum, ale vášeň, aktivita, žízeň po moci, vládě a expanzi. (Guicciardini je zde pesimističtější než Machiavelli.)

Shakespeare: Není-li autority, kdo rozdělí mezi děti hrst oříšků?

Kdyby každý dostal to, co si zaslouží, kdo by si byl jistý před výpraskem?

Mezi shnilými jablky není valného výběru.

Vymknuta ze svých kloubů, doba šílí, že jsem se zrodil, abych napravil ji.

Práce hojí duševní bolesti.

Jen bublina je svět a člověk živ je, co bys pliv.

Čas ubíhá různě, podle toho s kým.

Alexander zemřel. Alexander byl pochován. Alexander se obrátil v prach, prach je země, ze země se dělá hlína. Proč by tou hlínou, co se v ní proměnil, nemohli v pivovaře ucpat sud?/ Snad veliký César, proměněný v hlínu,/ je dnes kus lepenice na skulinu,/ a nemá imperátor jiný účel,/ než nedat větru, aby škvírou fučel.

Timon athénský: …Co je to tady?/ Co? Zlato? Žluté, třpytné, ryzí zlato?/ Nebesa! Myslím to tak, jak to říkám:/ kořínky, bozi! Tolik zlata změní/ čerň v běl, hnus v krásu, křivdu v právo,/ v kov strusku, v mládí stáří, v chrabrost babství./ Vy, bozi, proč to? Na co to? Vždyť tohle/ přetáhne vaše žrece na svou stranu,/ zatlačí víčka těm, kdo ještě živi!/ Tenhleten žlutý otrok/ rozloží náboženství, prokletému/ požehná, sněžné lepře zjedná úctu/ a zlodějům dá pravomoc a čest/ zasedat v křeslech senátorů. Troška/ vyžilou vdovu provdá, a i kdyby/ lazaret vředy kyšící se z ní/ pozvracel, tenhle balšám jí dá vůni/ jarního dne. Do země zpátky, kletbo,/ ty, lidstva nevěstko, jež seješ svár,/ v změť národů…

A o kousek dále: A ty, jež leskem krále vraždíš, otce/ a syny rozvádíš a poskvrňuješ/ nejčistší lože svatební, ty Marte/ udatný, svůdče věčně mladý, švarný/ a půvabný, světice svádějící/ svým ruměncem, ty viditelný bohu,/ jenž spájíš polibky, co je si z duše/ odporné, ty, jež všemi řečmi mluvíš/ pro každou potřebu, ty průbo srdcí:/ měj za to, že tvůj otrok, člověk, povstal/ a všeničivý svár mu vnuť, ať svět/ se stane říší zvířat. (Timon aténský, první jednání, scéna třetí, překlad Bohumil Franěk.)

Co čtete princi? – Slova, slova, slova. – Jedno takové slovo je čest, co je čest? – Slovo. – Co je čest? Kdo ji má? – Ten, co umřel třeba minulou středu. – Cítí ji? – Ne! – Slyší ji?- Ne. – Nedá se tudíž vnímat? – Nikoliv mrtvolou. – A co s živými, s živými čest žít nebude? – Ne. – Proč? – Lidská pomlouvačnost to nestrpí. Čest je pouhý nápis na náhrobku.

Jindřich: Stejně jsi Bohu dlužen smrt. Falstaff: Jenže není ještě splatná. Proč bych měl s placením pospíchat? Nač se mám někomu nutit, když mne neupomíná?

Voltaire: Je-li tento svět nejlepší ze všech možných světů, jaké pak jsou ty ostatní? (Jestli je tento svět nejlepší z nejlepších, jaké musí být ty ostatní?)

Válka vedle morových ran a hladomoru patří k nejhorším metlám lidstva. Na válkách mají vinu představy tří nebo čtyř stovek lidí rozptýlených po povrchu zemském pod označením vladaři a ministři.

Od doby smrti syna svaté panny nebylo pravděpodobně ani jednoho dne, v kterém by nikdo nebyl býval zabit v jeho jménu.

Historie? Vypadá to jako by již čtrnáct století žili v Evropě pouze králové, ministři a generálové.

Je zřejmé, že jedna země může získat jen v případě, že jiná země tratí.

Čím více jednotlivého neštěstí, tím více všeobecného blaha.

Panovníci se všeobecně svrhují násilím.

Jan Amos Komenský: Jazyk plný nábožnosti, oči plné bůjnosti míti.

Ó, nešťastná světa svobodo, nad níž otročtější nic býti nemůže.

Omylem jim duchovní otcové říkají. Důchodní otcové slouti by měli.

Ukrutné smrti jim byly činěny, nad čímž plésaly a výskaly zástupové světa.

Ničemu tě svět, ničemu tě vůdcové tvoji nenaučí.

Nevyšels na svět, kdyžs chtěl, nepůjdeš také z něho, kdy chtíti budeš.

Moudrost, sláva, veselí, bohatství, to neužitečné břemeno na sebe člověk bera…

Svět, jakož všudy převrácený jest a místo pravdy stín lapá.

Bůh všechněm lidem ustavně do srdce hledí.

Když se někomu zle vedlo, jiní z toho plésali, když bloudil, jiní se smáli, když bral škodu, jiní z toho zisku hledali.

To vůle boží není, ale vůle světa to je, převráceného světa křtalt, aby jedni ušperkovaní, druzí nazí chodili, jedni přesycením říhali, druzí hladem zívali, jedni pracně vydělávali, druzí marně utráceli, jedni kratochvílili, druzí kvílili.

Klid najdeš v tichounkém přístavu svého čistého svědomí.

Obecná náprava věcí lidských: Jsme všichni v Evropě na jedné lodi a hledíme na ostatní světadíly, jak se na svých lodicích potácejí oceánem vlastních pohrom. První, ne-li jediné, co má být pro nás všechny cílem, je štěstí lidského rodu. Složte zbraně a odějte se v roucha míru.

Nerodíme se jenom sobě, nýbrž i Bohu a bližnímu.

Cesta k míru vede stopami pravdy. Cesta k pravdě vede poznáním, věděním.

My, křesťané v Evropě, nejsme celé lidstvo. Nemůžeme mít pochyb o tom, zda evropské plavby do vzdálených zemí přinesly víc dobrého či zlého. Je jasné, že jsme bohatší o majetek, různé vzácnosti a pochoutky, ale stali jsme se pro nejhorší zla horšími. Je absolutně nezbytné ukončit boj o nadvládu nad moři, dokonce i úsilí o prvenství je nesprávné, protože Stvořitel dal všem stejné právo na oceány. Tato slova jsou určena tobě, Amsterdame, tobě, Londýne, tobě, Lisabone, i vám, Benátky, přijde doba, kdy vaše ostudné zisky ze všech království světa se navrátí opět k Bohu…. tak v budoucnosti to nebudou jednotlivci, kdo bude hromadit poklady pro svůj vlastní užitek, ale všichni, kdo žijí na zemi budou jíst a pít, dobře se oblékat a radostně velebit Boha celé země.

Svět, i kdyby sám Satan žezlo jeho držel, nebo zase s korunou nad ním anděl některý seděl, svět světem býti nepřestane. Kdyby světu vládl anděl nebo Satan, svět bude pořád stejný.

Komenský píše Mikuláši Drabíkovi, který ho ubezpečoval, že vynalezl perpetuum mobile: „Dá-li Bůh ti to, pak se nebojím nazvat tě Eliášem. Bude to Mojžíšova hůl, Drabík třetím Eliášem. Bude to božské zjevení. Pak nastane teprve úplná obnova, kterou Bůh chce. Záchranu světa nelze čekat pouze od výchovy.

Havlíček Borovský: Farář dělá z chleba a vína/ pro duše selské/ tělo a krev./ Sedlák dělá tělem a krví/ pro tělo kněžské/ víno a chléb.

Machar: Láska k nepřátelům – eh, prosím vás, kdo viděl kdy v životě katolického kněze, jenž by miloval svého nepřítele?

Křesťanství? Nesmysl slátaný podvodníky.

Bernard Bolzano: Čím více majetku má jeden, tím méně ho mohou mít druzí.

Kolik lidí musí zchudnout, aby jeden mohl zbohatnout?

Raději pochybujte o kterékoli jiné pravdě, o božském původu naší svaté víry či o nesmrtelnosti duše, ano, raději pochybujte, co pravím! – o existenci Boha na nebesích, než abyste i jen na okamžik zapochybovali o podstatné rovnosti všech lidí a o na věky nezměnitelné povinnosti, která z toho vyplývá: milovat každého, jako sebe sama.

Přijde čas, říkám to s naprostou důvěrou, kdy si budou lidé ošklivit válku, tuto protismyslnou snahu dokazovat své právo mečem, právě tak všeobecně, jako si již dnes oškliví souboj! Přijde čas, kdy budou do patřičných mezí vykázány všechny ty tisíceré rozdíly hodností a přehrady mezi lidmi, které působí tolik zla, kdy bude každý jednat se svým bližním jako bratr s bratrem! Přijde čas, kdy budou zavedeny ústavy, které nebudou vystaveny tak strašnému zneužívání jako ty naše dnešní, čas, kdy nebude nikdo hledat slávu v tom, že se hodně vzdálil přírodě, kdy si nebude nikdo myslit, že si zaslouží úctu a čest jen proto, že pro sebe jako jedinec urval tolik statků, že by stačily k uspokojení potřeb tisíců.

Georg Büchner (1813-1837): Naše činy jsou produktem sociálního prostředí a sociálních funkcí (říká ještě před Marxem!).

Pohleďte na onu Bohem poznamenanou obludu, na krále Ludvíka Bavorského.

Ty kuplířko, ty scvrklá sublimátová pilulko, ty červivé jablko hříchu. Roucho tvé ti servu z ramene a nahou zdechlinou tvou mrštím po Slunci. Ty kurví pelechu, v každé vrásce tvého těla hnízdí neřest.

Zahal svou holou lebku, havran ostudy na ní sedí a klove po tvých očích. Pracujeme rukama, nohama, proč tedy ne též tím? Její matka tím pracovala, když ji rodila a bolelo ji to, nemůže ona také pracovat pro matku, co? A také ji to při tom bolí, co? Ty hlupáku!

Má kapesník! Aristokrat, na lucernu s ním!

Je to jen hra s konopnou lokničkou okolo krku. Trvá to jen okamžik, jsme milosrdnější než vy. Náš život je vražda prací. Visíme šedesát let na provaze a mrskáme sebou, ale my se odřízneme! Na lucernu!

Büchner hledal cosi jako ztracené sny, ale nenalézal nic. Bylo mu všechno tak malé, tak blízké, tak mokré. Bylo mu útěchou, mohl-li několika očím uplakaným do krvava, přinést sen a zmučeným srdcím klid, mohl-li nad tento život trýzněný hmotnými potřebami, nad tato tupá utrpení, vést k nebi.

Zdál se zcela rozumný, mluvil s lidmi, dělal všechno, co dělali ostatní – byla v něm však strašná prázdnota, necítil už žádnou úzkost, žádnou touhu, jeho život byl mu vnuceným břemenem. (Aberatie mentalis partialis – fixní idea za všeobecně rozumného stavu)

Jen jedno zůstane: nekonečná krása. Musíme milovat lidstvo, abychom vnikli do zvláštní povahy každého člověka, nikdo se nám nesmí zdát příliš nepatrný, nikdo příliš ošklivý, teprve pak lze rozumět, nejnevzhlednější tvář působí hlubším dojmem než pouhý pocit krásy.

Každý něco potřebuje, může-li si odpočinout, co by mohl mít víc?

Pořád stoupat, zápasit, a tak na věky odhodit všechno, co dá okamžik, a pořád strádat, abys mohl jednou užívat, žíznit, zatímco člověku jasné prameny tryskají přes cestu. Je mi snesitelně, chci tu zůstat. Proč? Proč? Právě protože mi je dobře.

Teď je mi tak těsno! Víte, někdy mi je jako bych rukama vrážel do nebe. Ó, já se udusím.

Bylo mu, jako by mohl zatít obrovskou pěst nahoru do nebe a přirvat si Boha a smýkat jím mezi jeho oblaky, jako by mohl svět rozdrtit zuby a vyplivnout jej tvůrci do tváře, zapřísahal se, klnul. Nebe bylo hloupoučké modré oko a Měsíc v něm tkvěl zcela směšně, ťulpasovsky.

Což neslyšíte? Což neslyšíte ten děsný hlas, který křičí kolem celičkého obzoru a jemuž se obyčejně říká ticho?

Vojcek: Držte své větvičky rovně před sebou, aby to vypadalo jako les jedlí, aby se zdálo, že vaše nosy v něm jsou jahodami, vaše třírohé klobouky parohy zvěře a vaše jelenicové kalhoty měsíčkem.

Máme hezký počasí pane hejtmane, kouknou, takový pěkný, pevný šedý nebe, člověku by se chtělo do něj zatlouct poleno a voběsit se na něm, jen pro čárku mezi jó a zas jó – a né. Pane hejtmane jó a né? Může jó za né nebo né za jó?

Každej člověk je propast, dostanem závrať, dyž se do ní koukáme.

I v duši, i v duši cítím kořalku.

Jó i peníze se časem promění v nic.

Bratři, musíme slzama naplnit sud! Chtěl bych, aby naše nosy byly láhvema a abychom si ji mohli navzájem vylejt do chřtánu.

Točte se a válejte, proč Bůh nesfoukne slunce, aby se šecko mohlo po sobě smilně válet, mužský, ženský, lidi, zvířata.

Proč je člověk? Ale věru, povídám vám, z čeho by žil sedlák, švec, lékař, dyby Bůh nestvořil člověka? Jak by byl živ krejčí, dyby byl nedal člověku stud? Jak voják, dyby ho nevyzbrojil chutí řezat se tak dlouho, až ho někdo podřeže?

Kdo není ožralý Pánbůh, ten ať mě nechá na pokoji, nebo ho ztřískám, až mu vleze nos do prdele. Chtěl bych, aby svět byl kořalkou, kořalkou. Šichni tančete, jen tančete, poťte se a páchněte, stejně si jednou pro vás šecky přijde.

Dobrá vražda, dokonalá vražda, pěkná vražda. Tak pěkná, jak si ji jen možno přát. Už dlouho sme žádnou takovou neměli.

Z dopisů: K subtilní sebevraždě prací se nedovedu jen tak rozhodnout. Neopovrhuji nikým zejména pro jeho rozum nebo vzdělání, poněvadž není v ničí moci, aby se nestal hlupákem nebo zločincem, poněvadž bychom se stejnými okolnostmi asi stali stejnými – a poněvadž okolnosti jsou mimo nás.

Směji se často, ale nesměji se tomu, jakým kdo je člověkem, nýbrž tomu, že je člověkem, za což stejně nemůže, a směji se přitom sám sobě, který sdílím jeho osud.

Aristokratismus je nejhanebnější opovrhování duchem svatým v člověku.

Je stupeň bídy, který dá zapomenout na jakékoliv ohledy a zmlknout každému citu.

Lidé se stávají učenějšími nikoliv moudřejšími.

Zlo je dvojí: to, které člověk činí, a to, kterým trpí.

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku