Vyklepáno z knih: Napoleon III.

Reklama


Charles Louis Napoleon Bonaparte jinak též Napoleon III. (1808 – 1873) z Boží vůle a Ústavy republiky císař Francouzů.

Docela zajímavý dobrodruh. Synovec slavného Napoleona Bonaparta. Po prvním (nezdařeném) pokusu o puč v roce 1836 byl deportován do USA. Druhým pokusem v roce 1840 se pokusil o „pochod na Paříž“, když se vylodil s 56 stoupenci v severofrancouzském městě Boulogne, kde se snažil po vzoru svého strýce získat na svou stranu místní posádku. Když však byl zatčen a odsouzen na doživotí, zdálo se, že s jeho kariérou je konec. V roce 1846 se mu ale s pomocí přátel podařilo z vězení uprchnout. Poté žil v Londýně pod falešným jménem Badinguet a do Francie se vrátil v okamžiku, kdy začaly revoluční události roku 1848, které vyvrátily trůn Bourbonů. Socialistická strana vedená žurnalistou Louisem Blancem a advokátem Ledru-Rollinem, prosazovala všeobecné hlasovací právo (nutno dodat, pouze pro muže). Také byly zřizovány tzv. národní dílny, kde se o jejich výtěžek dělníci sami dělili. 24. června 1848 propuklo v Paříži povstání dělníků, a to i kvůli uzavření oněch národních dílen, které umožňovaly práci nezaměstnaným. Povstání bylo po prudkých bojích s francouzskou armádou a národní gardou potlačeno. Boje si vyžádaly 3.000 mrtvých a asi 15.000 osob bylo posláno do trestních táborů v zámořských koloniích.

Při volbách do sněmu ústavodárného byl Ludvík Napoleon zvolen za poslance a nedlouho poté byl zvolen prezidentem druhé francouzské republiky (1848–1852). Šlo o historicky první a na dlouhou dobu poslední přímou volbu prezidenta v Evropě. Když se ujal vlády, přísahal věrnost demokratické republice a její ústavě. Dlouho mu to ale nevydrželo, Napoleonovu synovci úřad prezidenta nestačil. Vadilo mu též omezení mandátu na čtyři roky, navíc bez možnosti znovuzvolení. Tedy zorganizoval státní převrat, zosnoval vlastně puč sám proti sobě. V prosinci 1851 rozpustil Národní shromáždění a nechal se jmenovat císařem, stal se v podstatě neomezeným vládcem. Metody, které používal, a kterým se souhrnně říká bonapartismus – sociální demagogie, plebiscity a teror pouličních bojůvek, se staly předobrazem metod fašistických diktátorů první poloviny 20. století. A tak se nechal korunovat císařem (1852-1870), vzniklo druhé francouzské císařství.

Otakar Dorazil popisuje převzetí plné moci Ludvíkem Napoleonem takto: „Večer 2. prosince 1851 byla ještě u presidenta obvyklá recepce, sotva se však hosté rozešli, zatkla policie nejpřednější členy Národního shromáždění na lůžku. Zbylí poslanci se za úsvitu sešli ve sněmovně a rozhořčeni porušením ústavy se usnesli sesadit presidenta, ale vojsko je zatklo a odvedlo do vězení. Ulice byly pečlivě střeženy. Když se ráno roznesla zpráva o provedeném násilí, došlo k protestům na ulicích, ale vojsko nezaváhalo a dalo se do střílení. Bylo 2.000 mrtvých a zraněných. Potom dala vláda zatknout 26.000 osob, které se jí zdály ‚příliš oddanými republice‘, a 15.000 z nich odsoudila do vyhnanství. Z Francie odešel tehdy i Victor Hugo. Ludvík Napoleon se tak stal neomezeným pánem země a vydal provolání k lidu, aby slůvkem ‚ano, nebo ne‘ prohlásil, zda schvaluje to, že se ujal plné moci. Toto ‚hlasování lidu‘ dopadlo ovšem ve prospěch Ludvíka Napoleona, dostal 8 milionů hlasů proti 250.000. Usadil se v bývalém královském paláci a připravoval obnovení císařství, jež bylo prohlášeno 2. prosince 1852. Dal si vyhlášení císařství schválit v lidovém hlasování, které však neprobíhalo ve zcela svobodných poměrech.“ Později ho napodobil Charles André Joseph Marie de Gaulle, 18. prezident Francouzské republiky, ve funkci od 1959 do 1969, také si nechal udělat plebiscit.

Důležitým počinem za vlády Napoleona III. byla přestavba Paříže. Cílem bylo snížit schopnost revolucionářů vést v úzkých uličkách staré Paříže odpor proti vládě. Velké části města byly zbourány a staré spletité ulice byly nahrazeny mnoha širokými bulváry, což umožnilo použití děl i ve městě. Přestavba Paříže se uskutečnila pod vedením barona Haussmanna, pařížského prefekta v letech 1853-1870.

Ludvík doufal, že dosáhne vojenské slávy podobně jako jeho strýc. A tak vedl tyto války:

V roce 1854 – 1856 vystoupila Francie spolu s Anglií a Sardinií do Krymské války na straně Turecka, neboť je přepadal děs, že by Rusové na rozpadající se Osmanské říši mohli získat Bospor a Dardanely. Rusko bylo drtivě poraženo. Angličané i Francouzi se tehdy kamarádili s muslimy a válčili proti pravoslavným Rusům, tedy proti křesťanům!

Ve stejném roce obsadila francouzská vojska Senegal a připojila ho k francouzské koloniální říši.

V roce 1858 schválil vyslání námořní expedice s cílem potrestat Vietnam a přinutit vietnamský dvůr přijmout přítomnost Francouzů v zemi. Angažoval se také v Číně při potlačení tchajpingského povstání.

V letech 1860/61 nechal obsadit Sýrii. (V současné době totéž prosazuje president Hollande.)

V Mexiku roku 1862 vojensky podpořil kandidaturu Maximilána I. na císařský trůn.

Roku 1870 rozpoutal francouzsko-pruskou válku. Tato válka se ukázala pro Francii katastrofální. V bitvě o Sedan byl císař zajat (2. září 1870) a sesazen o dva dny později v Paříži silami třetí republiky. Zemřel v exilu v Anglii.

Od té doby francouzští presidenti velice rádi a velice ochotně válčí kdekoliv ve světě, vždycky se přidají k útočníkům.

A ještě pár docela zajímavých statistických dat:

Dobytí Sevastopolu a celková porážka ruských vojsk byla tedy hlavně dílem francouzské armády, což vyplývá i z počtů nasazených vojáků. Francie odeslala v průběhu války na bojiště postupně celkem 310.000 vojáků a ztratila z nich celkem 180.000 mužů. Velká Británie nasadila celkem 98.000 vojáků a ztratila z nich celkem 60.000 mužů. Rusko nasadilo celkem 650.000 vojáků a ztratilo z nich celkem 520.000 mužů. Do těchto ztrát jsou zahrnuti nejen padlí v boji, ale i zemřelí na nemoci i na špatně ošetřená zranění, dále pak těžce a lehce zranění, zajatci, zběhové a trvale nezvěstní. Přímých bojů o Sevastopol se zúčastnilo na 166.000 Francouzů, 54.000 Britů a 180.000 Rusů. Ztráty na padlých a zemřelých činily 39.000 Francouzů, 12.300 Britů a 102.000 Rusů. K dokreslení situace uvedeme základní vojenské statistické údaje pro zúčastněné státy k roku 1853.

Francie měla roku 1853 35,4 milionů obyvatel. Francouzská armáda podle úředních výkazů čítala 570.000 mužů, z nichž 500.000 mužů bylo v Evropě a 70.000 v Alžírsku. V souvislosti se zahájením válečných akcí bylo v roce 1854 povoláno do armády na 80.000 mužů, čímž vzrostl početní stav na 650.000 mužů. V roce 1855 bylo povoláno dalších 150.000 mužů pro doplnění ztrát na bojištích. Celkem sloužilo v letech 1853-1856 ve francouzské armádě postupně na 800.000 mužů. Z těchto počtů je nutno odečíst 180.000 mužů ztrát.

Velká Británie (včetně Irska) měla roku 1853 27,5 milionů obyvatel. Britská armáda čítala (bez domorodých indických jednotek) 162.000 mužů. V letech 1854 a 1855 bylo naverbováno postupně dalších 138.000 vojáků. Celkem sloužilo v letech 1853-1856 v britské armádě na 300.000 vojáků. Z těchto počtů je nutno odečíst 60.000 mužů ztrát. Dalších asi 200.000 vojáků sloužilo v řadách domorodých indických jednotek. Mimo to sloužilo v britském válečném loďstvu v letech 1863-1856 na 100.000 mužů.

Evropské Turecko, včetně podunajských knížectví Moldavska a Valašska (dnešního Rumunska), vazalského knížectví Srbska a pozdějších států Bulharska a Albánie, mělo v roce 1853 podle tehdejších oficiálních údajů asi 15,5 milionů obyvatel. Pokud jde o asijské Turecko, nejsou z té doby k dispozici ani přibližné údaje. Početní stav turecké armády byl v úředních zprávách uváděn číslem 540.000 mužů. Úhrnné turecké ztráty za léta 1853-1856 dosáhly počtu 400.000 mužů.

Rusko mělo roku 1853 62 milionů obyvatel. Ruská armáda čítala na 1,200.000 mužů pravidelného vojska včetně gardy (z toho 30.000 důstojníků) a 250.000 mužů kozáckých vojsk (z toho 5.000 důstojníků). kromě toho bylo k dispozici na 200.000 vojáků, kteří byli po patnáctileté službě propuštěni na dobu dalších desíti let na tzv. trvalou dovolenou a mohli být kdykoliv v případě potřeby povoláni k dalšímu výkonu vojenské služby. Z počtu 1,200.000 mužů pravidelné armády patřilo 700.000 mužů k polnímu vojsku, rozdělenému na 14 armádních sborů a 500.000 mužů k záložnímu vojsku, posádkám pevností atd. V průběhu války bylo nejprve povoláno všech 200.000 mužů vycvičených záloh a kromě toho postupně na 1,000.000 nováčků. Protože ani to nestačilo, bylo v roce 1855 mobilizováno i na 500.000 domobranců, kteří však do bojů nezasáhli. Z těchto celkem 3,150.000 mužů je nutno odečíst 520.000 mužů ztrát (120.000 padlých a zemřelých, 400.000 nezvěstných, raněných a zmrzačených).

***

Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta

Marxovy novinové články o historii státního převratu Ludvíka Bonaparta čítají necelých sto stránek. Vybral jsem pouze několik Marxových jízlivostí.

Ústava určila Bonapartovi plat 600.000 franků. Po půl roce presidentství se mu podařilo zvýšit tuto částku dvojnásobně, prý na reprezentační výlohy. Nyní má roční plat 3 miliony. Dlouhý dobrodružný život vagabunda vyzbrojil ho krajně citlivými tykadly. Zabýval se fakticky vyděračstvím.

Pod záminkou založení dobročinné společnosti byl organizován pařížský lumpenproletariát. Vedle sešlých zhýralců pochybných existenčních prostředků, individuí pochybného původu, vedle zchátralých a dobrodružných zplozenců buržoasie, se tu sešli vagabundi, propuštění trestanci, uprchlí galejníci, gauneři, taškáři, povaleči, kapesní zloději, kejklíři, hráči, pasáci holek, majitelé bordelů, nosiči, literáti, flašinetáři, hadráři, brusiči, kotláři, žebráci, zkrátka celá ta neurčitá, rozložená, zmítaná masa, kterou Francouzi nazývají bohéma. Tato dobročinná společnost byla dobročinná potud, pokud si všichni její členové, stejně jako Bonaparte, pociťovali potřebu činit si dobro na účet pracující masy národa. Tento Bonaparte, který se staví v čelo lumpenproletariátu, který jedině v něm nachází hromadnou podobu svých vlastních osobních zájmů, který se v tomto výkalu, odpadcích, sedlině všech tříd setkává s jedinou třídou, o niž se může bezpodmínečně opřít, to je pravý Bonaparte. (To je jako by psal o naší společnosti právě teď!)

Tak návrh banky čestných půjček pro dělníky. Peněžní dary a půjčky, to byla perspektiva, na kterou chtěl nachytat masy. Dary a půjčky, to je celá finanční věda lumpenproletariátu, vznešeného i sprostého. To byly jediné pružiny, které dovedl Bonaparte rozhýbat. Nikdy žádný pretendent nespekuloval banálněji na banálnost mas.

Tento tatrman již nebere světové dějiny jako komedii, nýbrž svou komedii jako světové dějiny. Vystupuje před veřejností s oficiálními frázemi pořádku, náboženství, rodiny, vlastnictví, opíraje se o společnost nepořádku, prostituce a zlodějství. Francie žádá si především klidu! Po dvacetiletém životě vagabunda a mnoha groteskních dobrodružstvích splňuje se báje a tento člověk se stává císařem Francouzů.

Tento starý prohnaný zhýralec považuje historický život národů a všechny jejich vůdčí a státní akty za komedii v nejsprostším slova smyslu, za maškarádu, v níž veliké kostýmy, slova a postoje slouží jen za masku nejnižší ničemnosti.

Parlamentní kretenismus, který nakažené jím oběti začaruje do vymyšleného světa a olupuje o všechen smysl, o všechnu paměť, o všechno pochopení drsného vnějšího světa.

Ve starém Římě se třídní boj odehrával pouze uvnitř privilegované menšiny, mezi svobodnými boháči a svobodnou chudinou, kdežto velká produktivní masa obyvatelstva, otroci, sloužila oněm bojovníkům jen za pasivní piedestal.

Sismondi: Římský proletariát žil na útraty společnosti, kdežto novodobá společnost žije na útraty proletariátu.

Při tak naprosté rozdílnosti materiálních a hospodářských podmínek antického a moderního třídního boje, nemohou mít ani jeho politické výplody navzájem více společného, než arcibiskup z Canterbury a velekněz Samuel.

Hegel kdesi poznamenává, že všechny velké světodějné události a osoby se tak říkajíc přiházejí dvakrát. Zapomněl dodat: jednou jako tragédie, po druhé jako fraška.

Lidé dělají své vlastní dějiny, ale nedělají je libovolně, ne za okolností, jež si sami zvolili, nýbrž za okolností přímo předem daných a zůstavených. Tradice všech mrtvých pokolení tíží mozek živých jako můra. A právě v takových dobách, kdy se zdá, že lidé pracují k tomu, aby převrátili sebe i věci, aby vytvořili něco nebývalého, právě v takových epochách revolučních krizí vyvolávají duchy minulosti, aby jim sloužili, vypůjčují si jejich jména, bitevní hesla, kostýmy, aby v tomto starém a ctihodném převlečení a s touto vypůjčenou řečí zahráli novou scénu světových dějin. Tak se přestrojil Luther za apoštola Pavla…

Skuteční vojevůdci seděli za účtárenskými stoly.

Buržoasie byla cele zaujata výrobou bohatství a pokojným konkurenčním zápasem.

A tak jako v soukromém životě rozlišujeme mezi tím, co si někdo o sobě myslí a co říká, a tím, čím skutečně je a co dělá, musíme tím spíše rozlišovat v dějinných bojích fráze a domněnky stran od jejich skutečného organismu a jejich skutečných zájmů, jejich představy od jejich reality.

Práva občanů: Mají právo se spolčovat, shromažďovat, podávat petice, vyjadřovat svá mínění tiskem nebo jinak – pokud tím neomezují stejná práva jiných a veřejnou bezpečnost. Vyučování je svobodné – za podmínek stanovených zákonem a pod vrchním dozorem státu. Příbytek každého občana je nedotknutelný – tato nedotknutelnost může být porušena jenom formou předepsanou zákonem. Atd. Každý paragraf ústavy obsahuje totiž svou vlastní antithesi. Má svobodu ve všeobecné frázi, a zrušení svobody ve vysvětlivce.

Buržoasie správně pochopila, že všechny zbraně, které ukula proti feudalismu, obrátily své hroty proti ní samé, že všechny prostředky vzdělání, jež zplodila, se bouří proti její vlastní civilizaci, že všichni bohové, které stvořila, se od ní odvrátili. Tak zvané občanské svobody a orgány pokroku podnikly útok proti jejímu třídnímu panství V této hrozbě a v tomto útoku viděla právem tajemství socialismu. Ať už buržoasie sentimentálně fňuká nad utrpením lidstva, nebo křesťansky hlásá tisíciletou říši a všeobecnou bratrskou lásku, či zda humanisticky blábolí o duchu, vzdělání, svobodě, či zda si doktrinářsky vymýšlí systém smíření a blahobytu všech tříd.

Demokrati přiznávají, že proti nim stojí privilegovaná třída, že však oni s celým ostatním národem tvoří lid. Oni přece zastupují právo lidu, jejich zájmem je zájem lidu. Oni tudíž nepotřebují zkoumat zájmy a postavení jednotlivých tříd. Jejich úkolem je dát jen signál, aby lid se všemi svými nevyčerpatelnými zdroji se vrhl na utiskovatele. Ukáže-li se při provádění, že jejich zájmy nikoho nezajímají, že jejich moc je bezmocí, pak jsou tím vinni zhoubní sofisté, kteří rozdělují nedělitelný lid v různé nepřátelské tábory. Demokrat ovšem vychází z nejhanebnější porážky právě tak neposkvrněný, jak nevinný do ní šel, vychází z ní s nově nabytým přesvědčením, že nikoliv on sám a jeho strana se musí vzdát starého stanoviska, nýbrž naopak, že poměry musí k němu dozrát!

Měšťáci mohou dále vykořisťovat ostatní třídy a těšit se nerušeně dále z majetku, rodiny, náboženství a pořádku. Stát se vrací ke své nejstarší formě, k nestoudně prostému panství šavle a kutny.

Kázali pořádek, důstojný klid, legální chování, tj. slepé podrobení se kontrarevoluční vůli roztahující se v podobě zákonů.

Hesla buržoasie: Vlastnictví, rodina, náboženství, pořádek. Vše ostatní je atentát na společnost. Tito velekněží náboženství pořádku….

Republika: Ve jménu klidu pustá a prázdná agitace, ve jménu revoluce slavnostní hlásání klidu, vášně bez pravdy, pravdy bez vášně, hrdinové bez hrdinství, dějiny bez událostí. Vývoj, jehož jedinou hnací silou se zdá být kalendář, unavující ustavičným opakováním těchže napětí a uvolnění; protiklady se zdánlivě samy periodicky přiostřují, aby se jen otupily a zhroutily, nemohouce se rozřešit.

Vysoké finance, velký průmysl, velký obchod tzv. kapitál se svou družinou advokátů, profesorů a krasořečníků…

Není pochyby, že demokraté věří v sílu pozounů, které svými zvuky zbořily zdi Jericha. A pokaždé, kdykoliv stojí před hradbami despotismu, snaží se napodobit tento zázrak. Žádná strana nepřehání své prostředky více než demokratická, žádná se neklame lehkomyslněji o situaci.

Chybí už jen nahradit nápis Liberté, égalité, fraternité nedvojsmyslnými slovy: infanterie, kavalerie, artilerie.

Každý boj proti státní moci se mění v boj proti kapitálu.

Hudete-li na vrcholku státu, můžete se divit, že ti tam dole tančí?

Pokud milióny rodin žijí v hospodářských existenčních podmínkách, které jejich způsob života, jejich zájmy a jejich vzdělání odlišují od životního způsobu, zájmů a vzdělání druhých tříd a stavějí se nepřátelsky proti nim, potud tvoří třídu. Pokud totožnost jejich zájmů neplodí mezi nimi nijaké společenství, nijaké národní spojení a nijakou politickou organizaci, netvoří třídu!

Měšťácký řád se stal upírem, který obyvatelům vysává krev ze srdce a mozek z hlavy a vrhá je do alchymistického kotle kapitálu. Exekuce, dražby, konfiskace…

16 miliónů rolníků se proměnilo v troglodyty, žijí v doupatech, z nichž velká část má jen jeden otvor, druhá jen dva otvory a neprivilegovanější jen tři otvory. Okna jsou pro dům tím, čím je pět smyslů pro hlavu. Ke čtyřem miliónům úředně napočítaných chuďasů, vagabundů, zločinců a prostitutek, které čítá Francie, přistupuje pět miliónů existencí, které se potácejí na pokraji záhuby a žijí buď přímo na venkově, nebo ustavičně přebíhají se svými hadry a svými dětmi z venkova do měst a z měst na venkov.

Když Cromwell rozpouštěl Dlouhý parlament (1640-1653), odebral se sám do zasedacího sálu, vyňal své hodinky, aby parlament ani o minutu nepřežil stanovenou jím lhůtu, vyhnal každého jednotlivého člena parlamentu s veselým potupným humorem.

Richard III. zavraždil Jindřicha VI. s poznámkou, že prý je příliš dobrý pro tento svět a patří do nebe.

Napoleon: Za padesát let bude Evropa buď republikánská, nebo kozácká.

Když si na kostnickém koncilu puritáni stěžovali na neřestný život papežů a bědovali, že je nutná mravní reforma, zahřměl na ně kardinál Pierre ď Ailly: Již jenom ďábel ve své osobě může zachránit katolickou církev, a vy žádáte anděla.

Již jenom krádež může zachránit vlastnictví, křivá přísaha náboženství, cizoložství rodinu, nepořádek řád!

Paní de Girardin: Francie nejednou už zažila vládu metres, avšak ještě nikdy vládu mužských prostitutů.

Závěrem Lenin: Všechny dřívější revoluce zdokonalovaly státní stroj, který je však nutno rozbít a rozlámat.

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku