Slavný Kapitál, který ovšem skoro nikdo nečte. Přesto jsou o té knize napsány hory knih. Je to obrovská spousta textů, které jsou o textech, které jsou o textech, které jsou o textech… těch, kteří z Kapitálu nepřečetli snad ani jedinou stránku. To platí i o levicových autorech. Takže v takových blábolech se o Marxových názorech nedovíme vůbec nic, spíše naopak, úplně nám zamlží originální text Kapitálu a většinou se tam dovíme opak toho, co tam je psáno.
Marx v Kapitálu popisuje dobu poloviny 19. století (1840–1864), tedy dobu před více než 150 lety! A tak vzdálená doba by nám měla být přece už docela lhostejná. Jenže poměry jsou v podstatě stejné, nic se nezměnilo, to, o čem psal Marx před 150 lety, platí beze změny i dnes! 19. století ještě neskončilo!
Kapitál má 2.338 stránek. Většina textu je poplatná době svého vzniku a pro nás naprosto nezajímavá. Jsou to prostě samozřejmosti. V době života Marxe to byly ale nepochybně neuvěřitelné novoty a originální myšlenky. Stačí jenom číst, s jakými směšnými protiargumenty se musel Marx vypořádávat. Přirovnal bych to ke Galileovi: „Pane kardinále, pojďte se podívat dalekohledem.“ „Nepotřebuji se dívat nějakým dalekohledem, v Bibli je jasně psáno, že Jozue poručil Slunci, aby stálo a neporučil Zemi, aby stála, a to mi stačí.“ Marx byl pěkně sarkastický a ironický, což si Galileo dovolit nemohl – Marxe holt už nebylo možné upálit.
Domníval jsem se, že je to nějaké vědecké ekonomické pojednání psané složitým profesorským jazykem, ale kupodivu, je to i pro mne, kterému je ekonomická věda naprosto vzdálená, docela srozumitelné čtení, ba dokonce většinu textu Kapitálu považuji za běžné samozřejmosti a občas mi připadají některé stránky podávané jako po lopatě, jsou to prostě evidentnosti. Usmíval jsem se Marxově jízlivé kritice ještě dnes současnými ekonomickými kapacitami obdivovaných „myslitelů“ jako je Ricardo, Smith, Malthus, Sissimondi…
Myslel jsem si kdovíjaké moudrosti v Kapitálu naleznu – a nic, nic nového, nic objevného, vše známo. Asi stejný pocit bych měl při čtení Newtona, Koperníka či Darwina. Silně pochybuji, že by nějaký student fyziky, astronomie či biologie četl díla uvedených géniů. A kdyby se je přece jen odhodlal číst, velice by se nudil, vždyť by četl běžné texty, které se učí na základních školách. Jistěže jsou to supergeniální díla a myšlenky, ale v dnešní době je už bereme jako nepochybná fakta. Byly naprosto výjimečné a přelomové ve své době. Však také ze dvou tisíc stránek Kapitálu jsem vybral necelých dvacet a to jsou ještě většinou citace ne samotného Marxe, těch by bylo maximálně tak na pět stránek, ale citace jeho současníků a oficiální zprávy anglického parlamentu. Spoustu stránek jsem pouze přelétl pohledem, přece nebudu číst všelijaké statistiky, grafy, ekonomické vzorečky a výpočty a výroční zprávy o tom, jak si která tehdejší továrna vedla a jaké měla zisky.
Smál jsem se také, když jsem četl, co Marx psal o tzv. konkurenčním boji, připadalo mi, jako by žil dnes. Konkurenční boj? Samé mlžení a klamání veřejnosti. Že by dnešní ekonomové tyto stránky nikdy nečetli, ba o tom ani nikdy neslyšeli, když nám s vážnou tváří žvaní o konkurenci, že konkurence znamená zlevnění… Antimonopolní úřad – vždyť vidíme na vlastní oči tu šaškárnu. Volná ruka trhu, volná hra ekonomických sil, volná ekonomická soutěž – v tom se od doby Marxe nic nezměnilo, akorát zisky jsou dnes neuvěřitelně vysoké.
A to psal v době, kdy byla železnice v plenkách, kdy o elektřině neměl ještě nikdo ani potuchu a kdy parní stroj byl vrcholový vynález a ještě ani nebyl všeobecně rozšířený. Mohlo by to být lépe přeložené.
Marx nebyl romanopisec (i když se v mládí pokoušel psát poesii). Vše co napsal, bylo podloženo fakty. Ty nejšílenější odstavce knihy, např. o dětské práci, o pracovní době, o úmrtnosti… jsou pouze citace oficiálních zpráv různých parlamentních komisí, o jejichž pravdivosti se můžeme přesvědčit tak, že si tyto zprávy můžeme vypůjčit v parlamentní knihovně, jsou tam uloženy podnes, nikdo se (prozatím) neodvážil tyto parlamentní dokumenty (tzv. Modré sešity) zničit. Marx nikdy nenavštívil žádné dělnické obydlí, nikdy nenavštívil továrnu, a když ho tam Engels zval, odmítl jít. Takže osobní zkušenost neměl!
Donedávna jsem považoval za nejšílenější „dokumenty“ ukazující zhovadilosti naší civilizace starozákonní biblickou knihu Jozue, Souostroví Gulag od Solženicyna a svědectví o holokaustu. To vše bledne před Marxovým Kapitálem a Engelsovou knihou Postavení dělnické třídy v Anglii.
Docela chápu tu obrovskou nenávist, zášť a vztek bohatých lidí vůči Marxově osobě a jeho dílu.
A ještě perlička o tom, kdo je marxista. To v nějakém městě ve Francii založili politickou stranu nazývanou Marxistická strana a její členové byli marxisté. Když se tato zpráva donesla k Marxovi, tak pronesl: „Pokud jde o mne, nejsem žádný marxista.“
Marx-Kapitál I. díl – 845 stran. Z obsahu vybírám: Zboží a peníze – Směnný proces – Peníze čili oběh zboží – Přeměna peněz v kapitál – Výroba absolutní a relativní nadhodnoty – Pracovní proces, pracovní den, anglické tovární zákonodárství 1833 až 1864 (Šílené čtení, horší než Solženicynův Gulag.) – Mzda – Akumulace kapitálu. Tajemství akumulace – Zrození velkého průmyslu a vraždění dětí -Teorie kolonizace
Kapitál II. díl – 540 stran. Proces oběhu kapitálu – Metamorfózy kapitálu a jejich koloběh – Obrat kapitálu – Produkce a oběh celkového společenského kapitálu – Akumulace a rozšířená reprodukce
Kapitál III. díl – dva svazky, první má 455 stran a druhý 498 stran. Přeměna nadhodnoty v zisk a míry nadhodnoty v míru zisku – Přeměna zisku v průměrný zisk – Zákon sestupné tendence míry zisku – Přeměna zbožního a peněžního kapitálu ve zbožně obchodní a peněžně obchodní kapitál – Štěpení zisku na úrok a podnikatelský zisk – Úrokový kapitál – Přeměna mimořádného zisku v pozemkovou rentu – Důchody a jejich zdroje – Zdání konkurence – Třídy – Burza
***
Vlastní výpisky
Nejdříve drastické údaje o dětské práci:
Dr. Andrew Ure: Nebudou-li tovární děti a mladiství pod 18 let zavíráni na plných 12 hodin do teplého a čistého mravního ovzduší dílen, nýbrž budou-li vyhnáni o jednu hodinu dřív do nevlídného a nevázaného vnějšího světa, připraví je zahálka a neřesti o spásu jejich duše.
Když v roce 1948 procházel parlamentem zákon o desetihodinové pracovní době, přinutili továrníci několik dělníků, aby proti návrhu zákona podali petici, v níž se mimo jiné praví: Rodiče, podepsaní na petici, jsou toho mínění, že další hodina nečinnosti nemůže mít jiný účinek než demoralizaci jejich dětí, neboť zahálka je matkou všech neřestí.
Tovární zpráva z 31. října 1848: Atmosféra přádelen lnu, kde pracují děti těchto ctnostných a něžných rodičů, je tak prosycena prachem a vlákny surovin, že je neobyčejně nepříjemné prodlévat třeba jen 10 minut v přádelně; neboť nemůžete tak učinit bez mučivých pocitů: oči, uši, nos a ústa jsou hned plné oblaků lněného prachu, před nímž nelze utéci. Následkem horečné rychlosti strojů sama práce vyžaduje neustálou zručnost a pohyb kontrolovaný neochabující pozorností, a zdá se poněkud tvrdé nutit rodiče, aby používali výrazu lenošení o vlastních dětech, které kromě přestávky na jídlo jsou plných deset hodin přikovány k takové práci, v takové atmosféře… Tyto děti pracují déle než zemědělští čeledíni v sousedních vesnicích. Takové necitelné žvásty o zahálce a neřesti je třeba pranýřovat jako nejpustší farizejství a nejnestoudnější pokrytectví.
V zaostalých zemích se přidává k barbarským hrůzám otroctví, nevolnictví atd. navíc civilizované hrůzy nadměrné práce.
Tělesná míra člověka se zmenšuje, brání-li jeho příznivému vývinu fyzické nebo sociální poměry. Ve všech evropských zemích, kde existují odvody, klesla od jejich zavedení průměrná tělesná míra dospělých mužů a jejich celková schopnost k vojenské službě. Před revolucí 1789 činila nejnižší míra pro pěšáka ve Francii 165 centimetrů; roku 1818 už stačilo 157 centimetrů a roku 1832 stačilo 156 centimetrů. Ve Francii se průměrně neodvede víc než polovina povolaných mužů pro nedostatečnou výšku a tělesné vady. V Sasku byla vojenská míra roku 1780 168 centimetrů, nyní je 155 centimetrů. V Prusku je nyní 157 centimetrů. Podle údajů z roku 1862 vychází z devítiletého průměru, že v Prusku je z tisíce branců 716 neschopných vojenské služby: z toho 317 pro nedostatečnou výšku a 399 pro tělesné vady.
Majitelé osmi velkých továren nedaleko Batley přestupují tovární zákon. Část těchto pánů byla obviněna, že nechali pracovat 5 chlapců ve věku od 12 do 15 let od 6 hodin ráno v pátek do 4 hodin odpoledne následující soboty a že jim nepovolili oddech kromě doby na jídlo a jedné hodiny spánku o půlnoci. A tyto děti musely pracovat nepřetržitě 30 hodin v díře, kde se trhají vlněné hadry a kde je vzduch tak plný prachu, chloupků z hadrů atd., že i dospělí dělníci si tu musí ustavičně ovazovat ústa kapesníkem, aby si chránili plíce! Páni obžalovaní ujistili místopřísežně – jako kvakeři byli příliš úzkostlivě nábožní, než aby mohli přísahat – že ve svém velkém milosrdenství dovolili dětem 4 hodiny spánku, ale paličaté děti nechtěly o spaní ani slyšet! Páni kvakeři byli odsouzeni k pokutě 20 liber št.
Dryden předvídal tyto kvakery: Liška, která svatost předstírala/ a přísah bála se, lhouc při tom jako čert,/ vždy tvářila se jak sám půst a kroutíc zbožně oči,/ bez vroucí modlitby hřích nespáchala nikdy!
Inspekční zpráva z dubna roku 1860: „Dovolíte-li mi,“ řekl mi jeden velmi úctyhodný továrník, „prodloužit pracovní dobu denně jen o 10 minut, dáte mi do kapsy 1.000 liber št. ročně.“ Atomy času jsou prvky zisku.
Smírčí soudce hrabství pan Broughon: Panuje tam taková bída a strádání, jaké ostatní civilizovaný svět naprosto nezná. Ve 2, 3, 4 hodiny ráno vytáhnou devítileté až desítileté děti ze špinavých lůžek a nutí je pracovat za holé živobytí do 10, 11, 12 hodin v noci, takže jim údy přestávají sloužit, tělo chřadne, obličej dostává tupý výraz a všechno, co je na nich lidské, upadá v němou strnulost, na kterou je hrůza se podívat. Systém je systémem bezmezného otroctví, otroctví sociálního, tělesného, mravního a duševního. Co si máme myslet o městě, které svolává veřejné shromáždění, aby se usneslo na petici, že pracovní doba mužů má být omezena na 18 hodin denně! Řečníme rozhořčeně proti virginským a karolinským plantážníkům. Ale je jejich obchod s černochy se všemi hrůzami karabáče a čachrování s lidským masem hnusnější než toto pozvolné vraždění lidí, páchané jen proto, aby kapitalisté mohli se ziskem vyrábět závoje a límce?
Dante by zjistil, že v tomto odvětví manufaktury byly překonány nejpříšernější hrůzy pekla, které se zrodily v jeho fantasii.
J. Leach vypovídá: Minulou zimu (1862) vypadlo z práce 6 dívek z 19 pro nemoci z přepracování. Aby dívky neusnuly, musím na ně ustavičně křičet.
W. Duffy: Děti často nemohou únavou udržet oči otevřené; ovšem i nám se velmi často klíží oči únavou.
J. Linghtbourne: Je mi 13 let. Minulou zimu jsme pracovali až do 9 hodin večer a předešlou zimu do 10 hodin. Minulou zimu jsem skoro každý večer plakal bolestí, protože jsem měl boláky na nohou.
G. Spaden: Když mému chlapci bylo 7 let, často jsem ho nosil ve sněhu na zádech do práce a z práce; pracoval obyčejně 16 hodin! Často jsem si klekl a krmil ho, když stál u stroje, protože nesměl od stroje odejít, ani jej zastavit.
Ze zprávy First Report of the Childerns Employment Commission z 13. června 1863: Wiliam Wood, devítiletý, začal pracovat, když mu bylo sedm let a 10 měsíců. Od počátku odnášel hotové výrobky ve formách do sušárny a odtud nosil zpět prázdné formy. Přichází každý den v týdnu v 6 hodin ráno a končí asi v 9 hodin. Tak to bylo např. po posledních 7 až 8 týdnů. Tedy patnáctihodinová pracovní doba pro sedmileté dítě!
J. Murray, dvanáctiletý chlapec, vypovídá: Odnáším formy a točím kruhem. Přicházím v šest hodin, někdy ve čtyři ráno. Na dnešek jsem pracoval celou noc až do 6 hodin ráno. Od včerejška jsem nebyl v posteli. Dostávám 3 šilinky 6 pencí týdně. Nedostanu přidáno, i když pracuji celou noc. Tento týden jsem pracoval dvakrát celou noc.
Jakožto třída představují hrnčíři, muži, ženy… obyvatelstvo degenerované tělesně i mravně. Jsou zpravidla zakrslí, špatně rostlí a často mají pokřivený hrudní koš. Předčasná úmrtnost v hrnčířských obvodech je mimořádně vysoká.
Smrt z přepracování: Šlo o smrt dvacetileté modistky Mary Anne Walkey, zaměstnané ve velmi ctihodné dvorní módní dílně, kterou exploatovala dáma se sympatickým jménem Elise. Byla znovu objevena stará, často omílaná historie, že tato děvčata pracují průměrně 16 a půl hodiny denně, v sezóně však často nepřetržitě 30 hodin…
Mary Anne Walkey pracovala nepřetržitě 26 a půl hodiny spolu s 60 jinými děvčaty, po 30 v jedné místnosti, poskytující sotva jednu třetinu nezbytného krychlového objemu vzduchu; v noci spaly po dvou na jedné posteli… Lékař pan Keys, který byl zavolán příliš pozdě k lůžku umírající, prohlásil suše před „Coroners Jury“: Mary Anne Woley zemřela následkem nadměrně dlouhé práce v přeplněné dílně a následkem toho, že spávala v příliš těsné a špatně větrané ložnici.
V jedné válcovně, kde nominální pracovní den trvá od 6 hodin ráno do 5 hodin třiceti večer, pracoval jeden hoch týden co týden po čtyři noci nejméně do 8 hodin třiceti večer příštího dne… a to po dobu 6 měsíců.
Jiný, devítiletý, pracoval někdy tři dvanáctihodinové směny po sobě a jako desítiletý dva dny a dvě noci po sobě.
Třetí chlapec, nyní desítiletý, pracoval od 6 ráno do 12 hodin v noci po tři noci za sebou a po ostatní tři noci do 9 hodin večer…
George Allinsworth, devítiletý: Přišel jsem sem minulý pátek. Příštího dne jsme měli začít ve tři ráno. Zůstal jsem tu tedy celou noc. Bydlím 5 mil odtud. Spal jsem na zemi, dal jsem si koženou zástěru pod hlavu a přikryl jsem se kazajkou. Další dva dny jsem přicházel v 6 ráno. Jó, pane, tady je teploučko! Než jsem přišel sem, pracoval jsem celý rok u vysoké pece. Začínali jsme také v sobotu ve tři hodiny ráno, ale mohl jsem alespoň chodit spát domů, protože to bylo blízko. Ostatní dny jsem začínal v šest hodin ráno a končil v šest nebo v sedm večer.
Duševní úroveň těchto pracovních sil: Jeremias Heynes, dvanáctiletý: Čtyřikrát čtyři je osm, ale čtyři čtyřky (4 fours) jsou 16. Máme krále, říkají, že je to královna, říkají jí princezna Alexandra.
William Turner, dvanáctiletý: Nežiju v Anglii. Myslím, že nějaká taková země je, dřív jsem o ní nic neslyšel.
John Morris, čtrnáctiletý: Slyšel jsem povídat, že Bůh stvořil svět a že všichni se utopili až na jednoho; slyšel jsem, že ten člověk byl malinký ptáček.
Edward Taylor, patnáctiletý: „O Londýně nevím nic.“
Duševní úroveň těchto dětských pracovních sil ukazují rozmluvy s jedním vyšetřujícím komisařem: Králem je ten, kdo má všechny peníze a všechno zlato. Někdy chodím do kostela. Ďábel je dobrý člověk, nevím kde žije, Kristus byl darebák. Desetileté děvče neví, jak se jmenuje královna. atd.
(Obrovské zbídačení, otřesná duševní úroveň. A vedle toho žijí bohatí kapitalisté, kterým nic nechybí, kteří žijí zbožně a mravně, kteří věří v Bohem daný řád světa a společnosti. Stát, který policejní mocí chrání bohaté proti vykořisťovaným a umírajícím dětem. Proto si Marx řekl: Tak tohle musí přestat, vykořisťování musí zmizet, musí přestat rozdělení společnosti na velkou masu vykořisťovaných a na malou skupinu vykořisťovatelů. Stát, tato moc zla, sloužící bohatým, musí být zničen. Náboženství, tato morálka třídy vykořisťovatelů, musí být zničeno. Revoluce je nejsvatější povinností každého člověka.)
Pracovalo se průměrně 78,5 hodiny týdně, a v měsíci květnu 1863 byl průměr 84 hodin týdně!
Ředitel továrny v Borough v Londýně pan Otley: Zákon, který by nám povolil pracovní den od 6 hodin ráno do 9 hodin večer by nám velmi vyhovoval, ale pracovní den podle továrního zákona od 6 hodin ráno do 6 hodin večer nám nevyhovuje.
Vyznavač svobodného obchodu si kupováním a prodejem falšovaného zboží poctivě vydělává. (Kontrola zjistila 6 způsobů falšování u cukru, 9 u olivového oleje, u másla 10, u soli 12, u mléka 19, u chleba 20, u kořalky 23, u mouky 24, u čokolády 28, u vína 30, u kávy 32 atd.) Svobodný obchod znamená v podstatě obchod se zfalšovanými nebo, jak tomu Angličané vtipně říkají, sofistikovanými produkty. Opravdu tento druh „sofistiky“ dovede lépe než Prótagorás udělat z bílého černé a z černého bílé a lépe než eleaté demonstrovat názorně, že všechno reálné je pouhé zdání.
Ve svém chlebu pojídá určité množství lidského potu smíšeného s hnisem z boláků, s pavučinami, s mrtvými šváby a zkaženým německým droždím, nemluvě o kamenci, písku a neméně příjemných nerostných přísadách.
Zákon z 1. července 1857: Žádná mladistvá osoba ve věku od 12 do 15 let nesmí být zaměstnána v žádném průmyslovém podniku déle než 11 hodin denně, ani před pátou hodinou ranní ani po osmé hodině večerní.
Anonym: Může-li dělník za 5 dnů vydělat tolik, aby mohl být živ, nechce pracovat plných šest dnů. Proto je nutno daněmi nebo nějakými jinými prostředky zdražit i nezbytné životní prostředky, aby řemeslníci a dělníci byli přinuceni pracovat nepřetržitě celých šest dnů v týdnu. Je neobyčejně nebezpečné nadržovat chátře… Vyléčení nebude úplné, dokud se naše průmyslová chudina nesmíří s tím, že bude pracovat 6 dnů za tutéž částku, kterou nyní vydělává za 4 dny.
Podle kapitalistické antropologie končil dětský věk v deseti letech, nebo když už to muselo být, v jedenácti letech.
Dělník zbavený své možnosti dělat něco samostatně, vyvíjí produktivní činnost už jen jako příslušenství kapitalistovy dílny. Jako měl vyvolený národ napsáno na čele, že je vlastnictvím Jehovovým, tak vtiskuje dělba práce dělníkovi pečeť vlastnictví kapitálu.
Dugald Steward nazývá dělníky živými automaty, kterých se používá k dílčím pracím.
A. Ferguson: Nevědomost je matkou průmyslu stejně jako pověry. Přemýšlení a představivost podléhají omylům; ale zvyk provádět určitý pohyb nohou nebo rukou nezávisí ani na přemýšlení, ani na představivosti. Továrny proto prospívají nejlépe tam, kde je duchovní život co nejvíce potlačen, takže dílnu lze považovat za stroj, jehož částmi jsou lidé. A opravdu, v polovině 18. století používaly některé manufaktury k určitým jednoduchým operacím, které však byly výrobním tajemstvím, s oblibou polovičních idiotů.
Nejúčinnější hospodárnost spočívá v tom, vyždímat z lidského dobytka co největší množství práce v co nejkratší době. Kapitál se neptá na délku života pracovní síly. Do dělníka se přikládá potrava jako do pouhého výrobního prostředku, jako se přikládá do parního kotle uhlí nebo jako se do stroje dává olej.
Při nadměrné práci umírají lidé s překvapující rychlostí; ale místa těch, kteří zahynou, se ihned zase zaplní a časté střídání osob nepůsobí žádné změny na jevišti. (Autor E. G. Wakefield.)
Stále existuje jistý přebytek obyvatelstva, tj. přebytek vzhledem k momentální zhodnocovací potřebě kapitálu, ačkoliv tento přebytek tvoří zakrnělé, brzy umírající, rychle se vzájemně vytlačující, takříkajícíc ve stavu nezralosti trhané lidské generace. Jak rychle a jak hluboko kapitalistická výroba, která se historicky vzato, zrodila teprve včera, už v samém kořeni podlomila životní sílu lidu, jak degeneraci průmyslového obyvatelstva zpomaluje jen ustavičné vstřebávání nedotčených životních elementů z venkova a jak už začínají hynout i venkovští dělníci, přestože jsou na čerstvém vzduchu a přestože mezi nimi tak neomezeně vládne princip přirozeného výběru, podle kterého se udrží jen nejsilnější jedinci. Jenže kapitál má tak „vážné důvody“ popírat utrpení současné dělnické generace, pak perspektiva budoucí degenerace lidstva, tj. koneckonců jeho nevyhnutelné vymření, má na jeho praktickou činnost asi stejný vliv jako eventualita, že se Země zřítí do Slunce. Při každé spekulaci s akciemi každý ví, že se jednou strhne bouřka, ale každý doufá, že hrom uhodí do jeho bližního, až si on sám nachytá zlatý déšť a dopraví ho do bezpečí. Po nás potopa! – to je heslo každého kapitalisty a každého kapitalistického národa. Proto kapitál vůbec nebere ohled na zdraví a délku života dělníka, pokud ho k tomu společnost nedonutí. Ačkoliv zdraví obyvatelstva je tak důležitý prvek národního kapitálu, musíme bohužel přiznat, že kapitalisté vůbec nemají v úmyslu tento poklad chránit a vážit si ho… Na stížnosti na tělesné a duševní mrzačení, na předčasnou smrt, muka nadměrné práce odpovídá: Máme se mučit touto mukou, když zvyšuje naše blaho, náš zisk? A vcelku to ani nezávisí na dobré nebo zlé vůli jednotlivého kapitalisty. Za svobodné konkurence působí imanentní zákony kapitalistické výroby vůči jednotlivému kapitalistovi jako vnější donucovací zákon.
Ze statutu z roku 1496 vyplývá, že výdaje na stravu se považovaly za ekvivalent ? řemeslníkova příjmu a ½ příjmu zemědělského dělníka, a to svědčí o tom, že dělníci byli tehdy nezávislejší než nyní, kdy strava zemědělských a manufakturních dělníků činí daleko větší část jejich mzdy. Názor, že tento rozdíl lze vysvětlit rozdílem mezi nynějšími a tehdejšími cenami potravin a šatstva, vyvrátí i velmi povrchní pohled do Kronik.
Krasořečník Macaulay: Odmítám názory těch, kdo se domnívají, že náš věk zplodil nové sociální zlořády… Co je nového, je vzdělanost, která tyto zlořády odhaluje, a humanita, která je léčí. V dnešní době slyšíme jen o úpadku a vidíme jen pokrok. (Marx dodává: Jaké to jsou oči, a hlavně uši!)
A. Smith: Duchovní schopnosti velké většiny lidí se nutně rozvíjejí v závislosti na jejich obvyklém zaměstnání. Člověk, který po celý život prováděl jen několik jednoduchých operací, nemá příležitost ani potřebu bystřit si rozum, stává se obvykle tak tupým a nevědomým, jak je to jen u lidského tvora možné. Jednotvárnost jeho ustrnulého života podlamuje ovšem i smělost jeho ducha. Oslabuje dokonce i činnost jeho těla, takže není schopen vynakládat svou sílu usilovně a po delší dobu při jiném zaměstnání než při tom, v němž je vycvičen. Zdá se tak, že získal svou zručnost ve svém speciálním povolání na úkor svých intelektuálních, sociálních a vojenských kvalit. Ale v každé industriální a civilizované společnosti musí právě do tohoto stavu upadnout pracující chudáci, tj. hlavní masa lidu.
W. Thompson: Člověk vědy a produktivní dělník jsou od sebe odděleni propastí a věda, místo aby sloužila v rukou dělníka k zvyšování jeho vlastní produktivní síly, se skoro všude postavila proti němu. Znalost se stává nástrojem schopným oddělit se od práce a postavit se proti ní.
A. Smith: Aby se zabránilo úplnému zakrnění lidových mas, stát musí organizovat vzdělávání lidu, ovšem jen v opatrných homeopatických dávkách.
Senátor G. Garnier protestuje: Vzděláváním lidu, které odporuje základním zákonům dělby práce, bychom odsoudili celý náš společenský systém k zániku. Jako každá jiná dělba práce, stává se i oddělení fyzické práce od duševní tím hlubší a zřetelnější, čím více bohatne společnost. Jako každá jiná dělba práce je i tato dělba práce výsledkem minulého a příčinou budoucího pokroku. Smí tedy vláda působit proti této dělbě práce a brzdit její přirozený vývoj? Smí použít části státních příjmů na experiment, jehož cílem je pomíchat a smísit dvě třídy práce, které směřují k oddělení a odloučení?
Určité duševní a tělesné zmrzačení je nevyhnutelné i při dělbě práce uvnitř společnosti jako celku. Dělba práce zasahuje přímo kořeny života jednotlivce, skýtá také poprvé materiál a podnět k průmyslové patologii.
Ferguson praví: V tomto věku dělby práce se i myšlení může stát zvláštním povoláním.
Před zákazem práce žen a dětí do 10 let v dolech pokládal kapitál zaměstnávání nahých žen a dívek, často spolu s muži, v uhelných a jiných dolech za zcela slučitelné se svým mravním kodexem a zejména se svou účetní knihou, takže sáhl ke strojům teprve po tomto zákazu. Yankeeové vynalezli stroje na drcení štěrku. Angličané jich neužívají, protože ubožák (zemědělský dělník), který tuto práci vykonává, dostává zaplacenu tak nepatrnou část své práce, že stroje by pro kapitalistu výrobu zdražily. V Anglii se někdy k tahání člunů atd. po průplavech ještě stále používá žen místo koní, protože práce nutná k produkci koní a k výrobě strojů je matematicky daná veličina, kdežto práce nutná k tomu, aby se udržely na živu ženy, nestojí při nadbytku obyvatelstva ani za řeč. Proto se nikde nesetkáme s hanebnějším mrháním lidskou silou na všelijaké zbytečné hlouposti než právě v Anglii, v této zemi strojů.
V době krize bylo propuštěno z práce mnoho žen, které nyní mají dost času, aby mohly kojit děti, místo aby je otravovaly Godfreyovým cordialem (opiátem) a mají teď také více času naučit se vařit. Naneštěstí přišlo toto kuchařské umění do doby, kdy neměly co jíst.
Jak v anglických továrnách obvodech, tak i v zemědělských obvodech se den ze dne rozmáhá požívání opia mezi dospělými dělníky a dělnicemi. Zvýšit odbyt opia je hlavním cílem některých podnikavých velkoobchodníků. Drogisté je považují za zboží, jež jde nejvíce na odbyt. Kojenci, kteří dostávají opiové přípravky, se sesychají v malé stařečky nebo se scvrkávají v opičky. Hle, jak se Indie a Čína mstí Anglii!
Dříve dělník prodával svou vlastní pracovní sílu, s níž disponoval jako formálně svobodná osoba. Nyní prodává ženu a děti. Stává se obchodníkem s otroky. Poptávka po dětské práci i formou často připomíná poptávku po černošských otrocích, jak jsme se s ní setkávali v inzerátech amerických časopisů. Například inzerát v anglických novinách: „Hledá se 12 – 20 hochů, kteří nevypadají mladší 13 let. Mzda 4 šilinky týdně. K doptání…“
Tovární zákon nařizoval, že děti mladší 13 let mohou pracovat pouze 6 hodin denně. Proto v anglických statistikách vidíme prudký pokles zaměstnaných dětí pod 13 let. Úřední lékař vydával potvrzení o věku dítěte, toto potvrzení ovšem dával lékař v závislosti na vykořisťovatelských choutkách kapitalistů a čachrářských potřeb rodičů! Před vydáním doplňovacího továrního zákona z roku 1844 nebylo žádnou vzácností, jestliže se na potvrzení o školní docházce učitel nebo učitelka podepsali křížkem, protože sami neuměli psát.
Engels: Ubíjející jednotvárnost nekonečné dřiny, při níž se stále opakuje týž mechanický proces, se podobá Sisyfovým mukám; břemeno práce padá stále znovu jako balvan na utrmáceného dělníka.
Místo biče v rukou poháněče otroků nastupuje kniha trestů v rukou dozorce. Všechny tresty jsou ovšem peněžité pokuty a srážky ze mzdy, a díky zákonodárnému důvtipu továrnických Lykúrgů je přestupování jejich zákonů pokud možná ještě výnosnější než jejich zachovávání.
Otroctví, kterým buržoasie spoutala proletariát, se nikde neprojevuje zjevněji než v továrním systému. Tam přestává veškerá právní i faktická svoboda. Dělník musí být o půl šesté ráno v továrně; přijde-li o několik minut pozdě, je potrestán, zpozdí-li se o deset minut, není už vůbec vpuštěn, leda až po přestávce, a ztrácí tak mzdu za čtvrtinu dne. Despotický zvon ho vytáhne z postele, volá ho od snídaně i od oběda. A což teprve jak se s ním zachází v továrně! Tam je továrník absolutním zákonodárcem. Vydává tovární předpisy, jak se mu zachce; mění svůj zákoník a dělá k němu dodatky, jak se mu zlíbí; když dá do takových předpisů ty nejšílenější věci, řeknou nakonec soudy dělníkovi: Když jste na tuto smlouvu dobrovolně přistoupil, musíte se jí také řídit. Tito dělníci jsou odsouzeni žít pod duševní i tělesnou knutou od desíti let až do své smrti.
Jeden dělník se zavázal pracovat dva roky v kovodělném závodě. Pro rozmíšku s továrníkem opustil továrnu a prohlásil, že už u něho zanic nebude pracovat. Byl obžalován pro porušení smlouvy a odsouzen na dva měsíce do vězení. (Poruší-li smlouvu továrník, může být žalován jen dle občanského práva a riskuje jen peněžitou pokutu.) Když si odseděl dva měsíce, vyzval ho týž továrník, aby se podle smlouvy vrátil do továrny. Dělník odmítl s tím, že si už porušení smlouvy odpykal. Továrník ho znovu zažaloval, soud ho znovu odsoudil, ačkoliv to jeden ze soudců Mr. Shee veřejně označil za právnickou nehoráznost, podle níž by člověk mohl být po celý život periodicky znovu a znovu trestán za týž přečin, popřípadě zločin. Tento rozsudek nevynesli nějací venkovští smírčí soudci, ale tento rozsudek vynesl v Londýně jeden z nejvyšších soudů. (Stalo se to v roce 1866!)
Továrník Harrupp: Za dvě minuty zpoždění srážka ze mzdy 6 pencí, za tři minuty 1 šilin,k za deset minut 1 šilink a 6 pencí. Stávají se případy, kdy dělníci, místo aby dostali mzdu, se stali svou prací a na základě předpisů o pokutách dokonce dlužníky svých milostivých pánů.
Dělník se stává neprodejným jako papírové peníze stažené z oběhu.
I. I. Kaufman: Abstraktní zákony (u Marxe) neexistují, naopak, každé historické období má své zákony. Jakmile však život prošel určitým vývojovým obdobím, jakmile vyšel z daného stadia a vstoupil do jiného, začíná se také řídit jinými zákony. Zkrátka ekonomický život je v tomto případě jev naprosto analogický tomu, s čím se setkáváme v jiných oborech biologie. Staří ekonomové posuzovali nesprávně povahu ekonomických zákonů, když je srovnávali se zákony fyziky a chemie. Sociální organismy se od sebe liší stejně pronikavě jako organismy rostlinné a živočišné. Ano, týž jev podléhá naprosto různým zákonům v důsledku rozdílné celkové stavby těchto organismů, odlišnosti jejich jednotlivých orgánů, rozdílnosti podmínek, za nichž fungují apod. Podle rozdílného stupně vývoje produktivní síly se mění i vztahy a zákony, které je řídí.
Marx: Co jiného vylíčil pan Kaufman než dialektickou metodu?
Engels v předmluvě: Co s nezaměstnanými? A přestože počet nezaměstnaných rok od roku roste, není tu nikdo, kdo by na tuto otázku odpověděl; a můžeme si skoro vypočítat okamžik, kdy nezaměstnaným dojde trpělivost a kdy vezmou svůj osud do vlastních rukou.
Ministerský předseda Gladstone v parlamentní rozpravě: …tak to vypadá s bohatstvím této země. Pokud jde o mne, díval bych se skoro s obavou a bolestí na tento ohromující vzrůst bohatství a moci, kdybych byl přesvědčen, že zůstal omezen jen na majetné třídy. Není zde vůbec přihlédnuto k postavení pracujícího obyvatelstva. Vzrůst bohatství, který jsem tu popsal a který se opírá, jak doufám, o přesná čísla, je omezen výhradně na majetné třídy.
Butler: Hodnota věci je právě tolik, kolik vynese.
Kdyby se podařilo přeměňovat malým množstvím práce uhlí v diamanty, mohla by jejich hodnota klesnout pod hodnotu cihel.
Středověký rolník vyráběl obilí na dávky pro feudálního pána a na desátek pro kněze. Ale ani obilí na dávky, ani obilí na desátek se nestávalo zbožím tím, že bylo vyrobeno pro jiné. Aby se výrobek stal zbožím, musí být směnou převeden do rukou toho, jemuž slouží jako užitná hodnota.
V buržoasní společnosti má velikou úlohu generál nebo bankéř, kdežto člověk jako takový úlohu velmi ubohou.
Náboženský odraz skutečného světa může vůbec vymizet teprve tehdy, až se vztahy praktického každodenního života začnou lidem běžně jevit jako průhledné a rozumné vztahy lidí k sobě navzájem a k přírodě.
Ekonomové si počínají prapodivně. Pro ně existují jen dva druhy institucí, umělé a přirozené. V tom se podobají teologům, kteří také rozlišují dva druhy náboženství. Všechna náboženství, která nevyznávají oni, jsou lidským výmyslem, kdežto jejich vlastní náboženství je zjevení boží. A tak dříve dějiny existovaly, teď už neexistují.
Prý staří Řekové a Římané žili jen z loupeží. Když však někdo po mnoho století žije z loupeží, musí mít přece stále co loupit, čili předměty loupeže se musí neustále reprodukovat. Zdá se tedy, že i Řekové a Římané měli nějaký výrobní proces, nějakou ekonomiku, která tvořila materiální základnu jejich světa, právě tak jako tvoří buržoasní ekonomika základnu dnešního světa. Copak výrobní způsob, který je založen na otrocké práci, spočívá na systému loupeže?
Ve 12. století, tak proslulém svou zbožností, se mezi zbožím často vyskytovaly velmi delikátní věci. Tak např. jeden francouzský básník oné doby vypočítává mezi zbožím, které došlo na landitský trh, vedle látek, obuvi, kůží, polního nářadí atd. také prodejné ženštiny.
Oběh zboží ze sebe ustavičně vylučuje peníze jako pot.
Mezi obchodníky zde v Anglii panuje takový duch krutosti, jaký se nevyskytuje v žádné jiné společnosti lidí nebo v jiné zemi na světě. (An Essay on Credit and the Bankrupt Act, Lond. 1707, s. 2)
W. Petty: Peníze jsou jen tuk politického těla, a proto je-li jich příliš mnoho, překážejí mu v pohyblivosti, a je-li jich příliš málo, činí je nemocným… podobně jako tuk usnadňuje pohyb svalstva, živí tělo při nedostatku potravy, vyplňuje prohlubiny těla a krášlí je, právě tak působí i peníze ve státním těle; zrychlují jeho činnost, živí je produkty ze zahraničí v době neúrody doma; vyrovnávají dlužné pohledávky… a krášlí celek; ovšem – uzavírá Marx ironicky – to platí hlavně o těch, kdo jich mají hojnost.
MacCulloch: „Každá transakce, při níž jedna osoba kupuje výrobek, aby jej znovu prodala, je ve skutečnosti spekulace.“ Daleko naivnější je Pinto z amsterodamské burzy: „Obchod je hra, a na těch, kdo nic nemají, se nedá nic vyzískat. Kdyby proto někdo dlouho vyhrával všechno na všech, musel by největší část svého zisku dobrovolně vrátit, aby hra mohla znovu začít.“
Aristotelés: Ekonomika má meze, umění dělat peníze meze nemá, účelem peněz je jejich rozmnožování. Někteří lidé vidí konečný cíl ekonomiky v rozmnožování peněz do nekonečna. Lichva je právem nenáviděna všemi, protože zde jsou peníze samy pramenem výdělku a neužívá se jich k tomu, k čemu byly vynalezeny. Vždyť vznikly pro směnu zboží, ale úrok dělá z peněz více peněz. Úrok jsou peníze z peněz, takže ze všech odvětví výdělků tento výdělek nejvíce odporuje přírodě.
Italští ekonomové: Zboží není pro kapitalistu konečným cílem, jeho konečným cílem jsou peníze. I když obchodník nepodceňuje zisk, jehož už dosáhl, přece vždy upírá svůj zrak na budoucí zisk. Neukojitelná žádostivost zisku – auri sacra fames (posvátný hlad po zlatě). Koupit, aby se prodalo dráž.
Kapitalista ví, že všechna zboží, ať vypadají sebeošuměleji nebo ať sebevíc páchnou, jsou podle víry a podle pravdy penězi, vnitřně obřezanými Židy a nadto divotvorným prostředkem, jak dělat z peněz více peněz.
Franklin: Válka je loupež, obchod je šizení.
Příroda neprodukuje na jedné straně majitele peněz a zboží a na druhé straně majitele pouhé pracovní síly. Tento vztah není přírodně historický vztah, ani to není společenský vztah, který by byl vlastní všem historickým obdobím. Zřejmě je sám výsledkem předcházejícího historického vývoje, produktem mnoha ekonomických převratů, zániku celé řady dřívějších formací společenské výroby.
Kapitál vzniká jen tam, kde majitel výrobních a životních prostředků nachází na trhu svobodného dělníka jako prodavače své pracovní síly, a tato jedna historická podmínka zahrnuje v sobě celé světové dějiny.
Hodnota člověka je, stejně jako u všech jiných věcí, rovna jeho ceně, tj. činí tolik, kolik se platí za užívání jeho síly. (Hobbes: Leviathan)
Starořímský villicus, hospodář, který dozíral na zemědělské otroky, dostával menší dávky, protože „koná lehčí práci než čeleď“. (Mommsen)
Zde poznáme, nejen jak kapitál vyrábí, nýbrž i jak je sám kapitál vyráběn. Tajemství dosahování zisku musí být konečně odhaleno. Sféra oběhu čili směny zboží, v jejíchž hranicích se pohybuje koupě a prodej pracovní síly, je vskutku pravým rájem přirozených práv člověka. Zde vládne jedině svoboda, rovnost, vlastnictví a Bentham. Svoboda! Neboť kupec a prodavač zboží, např. pracovní síly, se řídí jen svou svobodnou vůlí. Uzavírají smlouvu jako svobodné, právně rovnoprávné osoby. Smlouva je konečný výsledek, v němž jejich vůle nacházejí společný právní výraz. Rovnost! Neboť vstupují ve vzájemný vztah jen jako majitelé zboží a směňují ekvivalent za ekvivalent. Vlastnictví! Neboť každý nakládá jen s tím, co mu patří. Bentham! Neboť každý z nich se stará jen o sebe. Vlastní prospěch, zvláštní výhody, soukromé zájmy – to je jediná moc, která je svádí dohromady a spojuje. A právě protože se tak každý stará jen o sebe a nikdo o druhého, dosahují všichni, díky předzjednané harmonii věcí či pod záštitou nejmazanější prozřetelnosti, jen vzájemných výhod, společného prospěchu, společných zájmů. … Dřívější majitel peněz kráčí napřed jako kapitalista, majitel pracovní síly jde za ním jako jeho dělník; kapitalista se významně usmívá a je pln horlivosti, dělník jde plaše, zdráhavě, jako někdo, kdo přišel se svou kůží na trh a teď nemůže čekat nic jiného než – že mu kůži z těla sedřou.
Ekonomické epochy se neliší tím, co se vyrábí, nýbrž tím, jak, jakými pracovními prostředky se vyrábí. (Ze všech zboží mají vlastní přepychové předměty nejmenší význam pro technologické srovnávání různých výrobních epoch.)
Pracovní proces je proces mezi věcmi, které kapitalista koupil, mezi věcmi, které mu patří. Proto mu výsledek tohoto procesu patří stejně jako výrobek procesu kvašení v jeho vinném sklepě. (Proletář prodává svou práci za určité množství životních prostředků a tím se úplně vzdává jakéhokoliv podílu na výrobku.)
Olmsted o otroctví ve Virgínii: Proč se na farmách místo koní všeobecně používá mezků? Koně by nesnesli, jak s nimi černoši zacházejí; koně bývají brzy zchromeni nebo zmrzačeni, kdežto mezci vydrží bití a nedostatečné krmení, aniž jim to nějak zvlášť uškodí, nenachladí se a neonemocní, ani když se zanedbávají a přetěžují. Ostatně stačí, když přistoupím k oknu pokoje, kde píši, a pokaždé vidím, že se s dobytkem zachází tak, že by za to každý farmář na severu takového poháněče jistě okamžitě vyhodil. Otrok s pracovními nástroji špatně zachází a s rozkoší je ničí, proto lze používat jen velmi hrubých a těžkopádných pracovních nástrojů, které právě pro jejich neohrabanou nemotornost lze těžko zničit. Až do vypuknutí občanské války se proto v otrokářských státech užívalo pluhů staročínské konstrukce, které půdu rozrývají jako vepř nebo krtek, ale nebrázdí ji a nepřevracejí.
Diodorus Sicilský: Při pohledu na ty nešťastníky ve zlatých dolech, kteří nemohou ani své tělo udržovat v čistotě, ani zakrýt svou nahotu, se neubráníme lítosti nad jejich žalostným osudem. Neboť zde se neberou žádné ohledy, nikdo nemá slitování s nemocnými, mrzáky, starci, se ženskou slabostí. Všichni musí bez ustání pracovat, poháněni ranami biče, dokud smrt neukončí jejich muka a trápení. (Ale to jsou ve starověku výjimky!)
Kapitál je mrtvá práce, která ožívá jako upír jen tehdy, když saje živou práci, a žije tím více, čím víc živé práce vysaje.
Kapitalistovým úkolem je, aby s vynaloženým kapitálem vytloukl co největší množství práce.
Požaduji normální pracovní den, protože jako každý jiný prodavač požaduji hodnotu svého zboží. Jsi možná vzorným občanem, snad i členem spolku na ochranu zvířat a požíváš možná pověsti světce, ale věc, kterou proti mně zastupuješ (prodloužení pracovní doby) nemá srdce v těle.
Kapitál nevynalezl nadpráci. Z charakteru samé výroby nevyplývá neomezená potřeba nadpráce. Nadbytečná pracovní doba vyrábí životní prostředky pro majitele výrobních prostředků ať už je to athénský otrokář, teokrat, šlechtic, normanský baron, americký otrokář, valašský bojar, moderní landlord nebo kapitalista.
Marx: Pro člověka je nejvyšší podstatou člověk, tedy kategorickým imperativem je zvrátit všechny vztahy, v nichž je člověk poníženou, ujařmenou, opuštěnou, opovrženíhodnou bytostí.
Thomas Carlyle, 1863, podobenství o americké válce Severu proti Jihu: Petr ze Severu chce stůj co stůj rozbít palici Pavlovi z Jihu, protože Petr ze Severu si najímá dělníka na den, kdežto Pavel z Jihu si jej najímá doživotně.
Hegel (konečně čtu od Hegela solidní větu): V naší době, tak bohaté na přemýšlení a uvažování, musí už být člověk, který nedovede uvést dobrý důvod pro všechno možné, i pro tu nejhorší a nejzvrácenější věc, pořádně omezený. Všechno, co se na světě zkazilo, zkazilo se z dobrých důvodů. (Mohl by být i tento překlad: Pouze velice omezený člověk nedovede uvést přesvědčivý důkaz pro cokoliv – i pro tu nejzvrácenější věc.)
D. Urguhard: Rozkouskovat člověka znamená popravit ho, zaslouží-li si rozsudek smrti, a zavraždit ho, nezaslouží-li jej. Rozkouskování práce je vražda páchaná na lidu.
Naivní víru v geniální vynalézavost, kterou prý a priori prokazuje jednotlivý kapitalista v oblasti dělby práce, najdeme už jenom u německých profesorů. Větší či menší použití dělby práce závisí na objemnosti měšce, a ne na velikosti génia.
Cesare Baccaria: Každý z vlastní zkušenosti ví, že používá-li rukou a rozumu vždy na stejný druh prací a ke zhotovování týchž výrobků, vyrábí je snadněji, ve větším množství a lépe, než kdyby si vyráběl každý sám pro sebe to, co potřebuje. Takto se lidé k všeobecnému prospěchu i k vlastní výhodě dělí na rozličné třídy a stavy.
Homér v Odysseji: Neb každý člověk na jiném má zálibu díle.
Archilochos: Každý pro jiné dílo se v srdci rozehřívá.
Mnohých řemesel byl mistrem, všech však byl mistrem špatným.
Platón: Takto je vyráběno všeho více a také lépe a snáze, když člověk dělá jen jedinou věc, odpovídající jeho vlohám a náklonnostem a v příhodné době, jsa volný od ostatních zaměstnání.
Xenofón: Ten, kdo vykonává nejjednodušší práci, dělá ji nevyhnutelně i nejlépe. Stejně je tomu i s kuchařským uměním.
John Stuart Mill: Je otázka, zda všechny dosavadní mechanické vynálezy ulehčily každodenní lopotu alespoň jedné lidské bytosti. (Marx dodává: Mill měl říci: Alespoň jedné lidské bytosti, která nežije z cizí práce, protože stroje nesporně velmi rozmnožily počet vznešených zahalečů.)
Kritické dějiny technologie by vůbec dokázaly, že kterýkoliv vynález 18. století patří jen malou měrou jednotlivým osobám.
Větrný mlýn jsme převzali z Německa, kde tento vynález vyvolal vážný boj mezi šlechtou, duchovenstvem a císařem o to, komu z nich tří vítr náleží.
Babbage: Všeobecně se má za to, že zkonstruovat první exemplář nově vynalezeného stroje stojí pětkrát víc než zkonstruování druhého. Během několika let bylo ve výrobě tylu dosaženo tak významných a četných zdokonalení, že dobře zachovaný stroj, který původně stál 1.200 liber št., se za několik let prodával za 60 liber št. Zdokonalení následovala za sebou tak rychle, že stroje zůstávaly nedodělány u konstruktérů, protože už byly v důsledku zdařilejších vynálezů zastaralé. V tomto období převratů a kvasu prodloužili výrobci tylu původní osmihodinový pracovní den na 24 hodiny s dvojnásobným osazenstvem.
Aristoteles: Kdyby každý nástroj mohl konat práci, která mu přísluší, na rozkaz nebo sám od sebe, jako se samy od sebe pohybovaly Daidalovy výtvory anebo jako se Héfaistovy trojnožky pouštěly z vlastního popudu do posvátné práce, kdyby takto tkalcovské člunky tkaly samy od sebe, nepotřeboval by ani mistr pomocníky, ani pán otroky.
Antipatros pozdravil vynález vodního mlýna na mletí obilí jako osvoboditele otrokyň a obnovitele zlatého věku: Přestaňte ručně mlít, ó mlečky! Dlouho teď spěte…. našli jsme způsob, jak bez práce požívat lze.
Ach ti pohané, ti pohané! Nechápali nic z politické ekonomie a z křesťanství. Nechápali mimo jiné, že stroj je nejspolehlivější prostředek k prodlužování pracovního dne. Omlouvali možná otroctví jedněch jako prostředek k plnému lidskému rozvoji druhých. Ale hlásat otroctví mas, aby se z několika surových a polovzdělaných vyšinulců stali vynikající velkouzenáři a obchodníci, k tomu jim chyběl specificky křesťanský smysl.
V dějinách obchodu sotva najdeme obdobu takovéto bídy. Roviny Indie se bělají kostmi tkalců bavlny. (Thiers: „Vynálezce spřádacího stroje ruinoval Indii, ovšem nás se to příliš nedotýká.“ Pan Thiers si tu plete spřádací stroj s mechanickým tkalcovským stavem, „ovšem nás se to nijak nedotýká“.)
Nasmyth: Díky novým mechanickým zdokonalením jsem snížil počet dospělých mužů z 1.500 na 750. Výsledkem toho bylo značné zvýšení mého zisku.
Kapitál s pomocí vědy, kterou si najal do svého žoldu, vždy přivede vzpurné ruce práce k poslušnosti.
Strojová výroba umožňuje neproduktivně používat stále větší části dělnické třídy, a tak stále masověji reprodukovat zejména staré domácí otroky zvané „služebná třída“, jako jsou sluhové, služky, lokajové atd.
Ganihl se domnívá, že konečným výsledkem strojové výroby bude absolutně zmenšený počet otroků práce, na jejichž útraty žije zvětšený počet slušných lidí, rozvíjejících svou pověstnou „perfectibilité perfekctible“ zdokonalitelnou zdokonalitelnost. Kretenismus jeho vlastního stanoviska je možno vyjádřit pouze jeho vlastními slovy: „Třídy odsouzené k tomu, aby vyráběly a spotřebovávaly, se zmenšují a třídy, které řídí práci a poskytují všemu lidu pomoc, útěchu a osvětu, se rozmnožují… a přivlastňují si všechny výhody, které vyplývají ze snížení pracovních nákladů, z hojnosti výrobků a ze zlevnění spotřebních předmětů. Takto se lidstvo pozvedá k nejvyšším výtvorům génia, proniká do tajemných hlubin náboženství, vytyčuje spásné zásady morálky, vydává zákony na ochranu svobody a moci, poslušnosti a spravedlnosti, povinnosti a lidskosti.“ Tyto žvásty jsou v knize M. Ch. Ganilha "Systém politické ekonomie", Paříž, 1821.
