Marx: Filosofie a studium skutečného světa se mají k sobě jako onanie a pohlavní láska.
Kapitál II. díl
Obchodní kapitál všude představuje systém drancování.
B. Engels: Znám případ, že se po krizi z roku 1868 zkrachovaný továrník stal placeným námezdním dělníkem svých bývalých dělníků. Továrnu totiž po úpadku převzalo dělnické družstvo a bývalý majitel byl přijat za ředitele.
Advokát O´Connor v New Yorku 19. prosince 1859 na shromáždění pod heslem „Spravedlnost pro Jih“: Nuže, pánové, řekl za bouřlivého potlesku, sama příroda určila černocha k tomu, aby žil jako otrok. Má sílu a hodí se k práci; ale příroda, která mu dala tuto sílu, ho neobdařila ani rozumem, aby mohl vládnout, ani chutí k práci. (Potlesk.) To obojí mu nebylo dopřáno! A stejná příroda, která mu nedala do vínku chuť k práci, mu dala pána, aby ji z něho vynutil a aby z něho v podnebí, pro které je stvořen, udělal sluhu, který by byl užitečný sobě i pánovi, který mu vládne. Tvrdím, že není nijak nespravedlivé nechat černocha v postavení, které mu určila příroda, a dát mu pána, který mu vládne. A nikdo mu nebere žádné z jeho práv, jestliže ho nutí, aby za to zase pracoval a odváděl svému pánu spravedlivou náhradu za práci a talent, jež pán vynakládá, aby mu vládl a udělal z něho něco užitečného pro sebe i pro společnost.
Gilbert již roku 1834 věděl: Všechno co ulehčuje obchod, ulehčuje i spekulaci. Obchod a spekulace jsou v mnoha případech spjaty tak úzce, že je těžké říci, kde přestává obchod a kde začíná spekulace.
Samuel Gurney před výborem Sněmovny lordů: Všechny výkyvy v obchodě jsou výhodné pro toho, kdo se v nich vyzná. Otázka: Neztrácí snad při vysoké úrokové sazbě nakonec bankéř tím, že zchudnou jeho nejlepší zákazníci? Odpověď: Ne, nedomnívám se, že k tomu dochází v takové míře, aby to stálo za zmínku.
Samuel Gurney: Tyto velké výkyvy úrokové sazby jsou výhodné jen pro bankéře a peněžníky – všechny výkyvy v obchodě jsou výhodné pro toho, kdo se ve věci vyzná.
Aristoteles: Pán používá otroky ve výrobním procesu. Ale na této vědě není nic velkého ani vznešeného; co otrok musí udělat, to mu musí pán umět poručit. Kde se s tím páni nemusí trápit sami, přejímá tuto čest dozorce. Oni sami pak se zabývají státními záležitostmi nebo filosofií.
Fantastické nápady dr. Price, které daleko předčí fantazie alchymistů a kterým vážně věřil Pitt a udělal z nich sloupy svého finančního hospodářství. Píše: „Peníze, které vynášejí úroky z úroků, rostou zpočátku pomalu, protože se však tempo růstu neustále zrychluje, dosáhne po nějaké době takové rychlosti, že se to vymyká všem představám. Pence půjčená při narození našeho Vykupitele na pětiprocentní úroky z úroků, by už dnes vzrostla na větší sumu, než by představovalo 150 miliónů zeměkoulí udělaných z ryzího zlata. Půjčena na jednoduchý úrok, vzrostla by však za tutéž dobu jen na 7 šilinků a čtyři a půl pence. Až dosud zlepšovala naše vláda své finance raději tímto druhým způsobem, než aby použila prvního.“
Richard Price v roce 1772: „1 šilink půjčený při narození našeho Spasitele (tedy patrně v chrámě jeruzalémském) na 6% úroky z úroků by vzrostl na větší částku ve zlatě, než by mohla obsáhnout celá sluneční soustava, kdyby se z ní udělala koule o průměru, který se rovná dráze Saturnově. Proto nemusí být stát nikdy v nesnázích, neboť velmi malými úsporami může splatit sebevětší dluh, jak to vyžaduje jeho zájem.“ Jak pěkný teoretický úvod k anglickému státnímu dluhu. Pitt bere tuto mystifikaci dr. Price naprosto vážně. Není možné nažvanit na několika řádcích víc nehoráznějších nesmyslů. (A copak dnešní ekonomové občas nepronáší stejné hovadiny? A co Mezinárodní měnový fond, Světová banka, FED? Neřídí se Priceovou metodou?)
Kapitál III. díl (z pozůstalosti uspořádal Bedřich Engels)
G. M. Bell, skotský bankovní ředitel: Banky jsou náboženské a mravní instituce. Rada bankéře je důležitější než rada duchovního otce.
Předkapitalistické poměry: Peníze nevyhnutelně vedou k tvorbě pokladu. Profesionální tvůrce pokladu se však stává důležitým teprve tehdy, když se přemění v lichváře. Obchodník si vypůjčuje peníze, aby jejich prostřednictvím dosáhl zisku, aby jich použil jako kapitálu, tj. aby je vynaložil. Za prvé – lichva jako půjčky marnotratným velkým pánům, hlavně pozemkovým vlastníkům; za druhé – lichva jako půjčky malým výrobcům, majitelům vlastních pracovních podmínek; mezi ně patří řemeslník, ale zvláště a zejména rolník, neboť v předkapitalistických poměrech, pokud vůbec připouštějí jednotlivé samostatné malovýrobce, musí velikou většinu z nich tvořit třída rolníků. Obojí, jak ruinování bohatých pozemkových vlastníků lichvou, tak vysávání malých výrobců vede ke vzniku a koncentraci velkých peněžních kapitálů. Jak dalece však tento proces odstraňuje starý výrobní způsob, jako tomu bylo v moderní Evropě, a zda na jeho místě zavádí kapitalistický výrobní způsob, závisí úplně na stupni historického vývoje a na daných okolnostech.
Newman to vyjadřuje povrchně, jestliže říká, že bankéře si váží každý, zatímco lichváře nenávidí a opovrhují jím, protože bankéř půjčuje boháčům, lichvář chudákům. Newman přehlíží, že mezi bankéřem a lichvářem zeje propast dvou společenských výrobních způsobů a společenských řádů, které jim odpovídají, a že věc se nedá odbýt protikladem mezi chudobou a bohatstvím. Lichva, jež vysává chudého malovýrobce, jde naopak obvykle ruku v ruce s lichvou, která vysává bohatého pozemkového vlastníka. Jakmile lichva římských patricijů nadobro zničila římské plebeje, malorolníky, byl konec této formy vykořisťování a na místo malorolnického hospodářství nastoupilo hospodářství čistě otrokářské. Ve formě úroku tu může lichvář pohltit všechen přebytek, což později vystupuje jako zisk a pozemková renta.
Lichva tak jednak podkopává a ničí antické a feudální bohatství i antické a feudální vlastnictví, jednak podrývá a ruinuje malorolnickou a maloburžoasní výrobu, zkrátka všechny formy, ve kterých ještě výrobce vystupuje jako vlastník svých výrobních prostředků. Za rozvinutého kapitalistického výrobního způsobu není dělník vlastníkem výrobních podmínek – pole, které obdělává, suroviny které zpracovává etc.
Zadlužený otrokář nebo feudální pán více vysává, protože je sám více vysáván. Nebo nakonec postupuje místo lichváři, který se stává sám vlastníkem půdy nebo otrokářem. Na místo starých vykořisťovatelů, jejichž vykořisťování mělo více či méně patriarchální charakter, protože bylo převážně nástrojem politické moci, nastupuje tvrdý, hrabivý povýšenec. Ale výrobní způsob se nemění.
U asijských forem může lichva existovat velmi dlouho, aniž vyvolá něco jiného než hospodářský úpadek a politickou korupci. Teprve tam a tehdy, kde existují ostatní podmínky kapitalistického výrobního způsobu, se lichva objevuje jako jeden z nástrojů, které formují nový výrobní způsob tím, že jednak ničí feudálního pána a malovýrobu, jednak centralizují pracovní podmínky a přeměňují je v kapitál.
Ve středověku neexistovala v žádné zemi všeobecná úroková sazba. Církev zakazovala brát jakékoliv úroky. Zákony a soudy jen nedostatečně zajišťovaly zápůjčky. Tím vyšší byla v jednotlivých případech úroková sazba. Nepatrný oběh peněz a nutnost platit většinou v hotovosti nutily k peněžním výpůjčkám, a to tím více, čím méně bylo rozvinuto směnečnictví. Existovaly velké rozdíly jak v úrokové sazbě, tak i v názorech na lichvu. V době Karla Velikého platilo za lichvu, jestliže někdo bral 100 %. V Lindavě u Bodamského jezera brali tamější měšťané roku 1344 21? %. V Curychu určila rada za zákonný úrok 43? %. V Itálii se muselo někdy platit 40 %, ačkoliv od XII. – XIV. století nepřesahovala obvyklá sazba 20 %. Verona nařídila jako zákonný úrok 12½ %. Císař Bedřich II. stanovil 10 %, ale to jen pro Židy. Na křesťany sáhnout nechtěl. 10 % bylo již ve XIII. století v porýnském Německu obvyklé.
Lichvářský kapitál používá stejných metod vykořisťování jako kapitál, ale bez jeho způsobu výroby. Lichva má v protikladu k bohatství, které pouze spotřebovává, historický význam jako proces, ze kterého vzniká kapitál. Lichvářský kapitál a kupecké jmění zprostředkovávají tvorbu peněžního vlastnictví nezávislého na pozemkovém vlastnictví.
Neustále se objevují noví a noví dobrodruzi a tak se představitelé kapitálu doplňují stále novými silami z nižších vrstev společnosti. Zcela jako to, že ve středověku tvořila katolická církev svou hierarchii z nejlepších hlav národa a neohlížela se na stav, rod a majetek, bylo hlavním prostředkem upevňování vlády kněží a potlačování laiků. Čím je vládnoucí třída schopnější přijímat mezi sebe nejznamenitější lidi z ovládaných tříd, tím pevnější a nebezpečnější je její vláda.
Tak např. ještě anglický král Karel II. musel platit zlatníkům, předchůdcům bankéřů, ohromné lichvářské úroky a ažia, 20 až 30 %. Tento tak výnosný obchod zlákal „zlatníky“ k tomu, že poskytovali králi nové a nové půjčky, že zabírali předem všechny příjmy z daní, že brali do zástavy všechny peníze, povolené parlamentem, sotva se na tom usnesl, že dokonce mezi sebou závodili, kdo nakoupí a vezme do zástavy více směnek, platebních příkazů a úvěrových knížek, takže všechny státní příjmy fakticky procházely jejich rukama. Zřídit banku se navrhovalo už několikrát před tím. Nakonec to bylo nutné. Banky bylo třeba už proto, aby vláda, vysávaná lichváři, měla možnost získávat peníze za snesitelnou úrokovou sazbu na záruku povolenou parlamentem.
Ve středověku bylo obyvatelstvo čistě zemědělské. A tu, za feudální vlády, může být jen malý obchodní ruch, a tudíž také jen malý zisk. Proto byly zákony proti lichvě ve středověku oprávněné. V oněch dobách byli půjčovatelé peněz, třebaže ne právně, tedy fakticky monopolisty, a proto bylo nutno na ně, stejně jako na jiné monopolisty, uvalit omezení. Jestliže věřitel vyměřil obchodníkovi vysokou úrokovou míru, musel obchodník přirazit na své zboží vyšší míru zisku. Z kapes kupujících lidí se tudíž tahala spousta peněz, jen aby se dostaly do kapes věřitelů.
Luther: Dovídám se, že nyní bere o každém lipském trhu po 10 zlatých, to je ročně 30 ze sta; někteří k tomu přirážejí ještě 10 o neuenburském trhu, takže je toho 40 ze sta; je-li tomu tak, opravdu nevím. Fuj, hanba, kam to k ďasu povede? Kdo teď má v Lipsku 100 florinů, bere ročně 40, to znamená, jako by za rok pozřel sedláka nebo měšťana. Jestliže má 1.000 florinů, bere ročně 400; to znamená, jako by za rok pozřel rytíře nebo bohatého šlechtice. Má-li 10.000, bere ročně 4.000; to znamená, jako by za rok pozřel bohatého hraběte. Jestliže má 100.000, což má každý velký obchodník, bere ročně 40.000, to znamená, že pozře za rok bohatého velkoknížete. Má-li 1.000.000, bere ročně 400.000, to znamená, že pozře za rok velikého krále. A za to mu nehrozí žádné nebezpečí na hrdle ani na zboží, nic nedělá, sedí za pecí a peče jablka; a tenhle loupežník si může sedět doma a za deset let pozřít celý svět.
Před 15 roky jsem psal proti lichvě, protože již tehdy se zakořenila tak, že jsem ztratil všechnu naději na nápravu. Od té doby se rozmohla tak, že se už vůbec neuznává za nepravost, hřích či hanbu, nýbrž se dává velebit jako sama ctnost a čest, jako kdyby prokazovala lidem velikou milost a křesťanskou službu. Co tu počít, když hanba se stala ctí a nepravost ctností? (To je z An die Pfarrherrn wisder den Wucher zu predigen, rok 1540)
D. Hardcastle: Židé, Lombarďané, lichváři a upíři byli našimi prvními bankéři, našimi nejstaršími bankovními čachráři, jejich charakter můžeme nazvat téměř hanebný… K nim se pak přiřadili londýnští zlatníci. Vcelku byli naši první bankéři velmi špatná cháska, byli to chamtiví lichváři a bezcitní vydřiduši. (Kolem roku 1000 žilo v německých zemích kolem 4 tisíc Židů. V roce 1096 je jich téměř 20 000.)
M. Auigier: Příklad zřízení banky, který podaly Benátky, se tedy rychle napodoboval; všechna námořní města, a vůbec všechna města, která si získala jméno svou nezávislostí a svým obchodem, zakládala první banky. Protože se jejich lodi často vracely až po dlouhé době, bylo nutno jim poskytovat úvěr. Když byla objevena Amerika a začalo se s ní obchodovat, bylo nutno dávat na úvěr ještě více. Vypravování lodí s nákladem zboží nutilo k uzavírání velkých zápůjček. Dělalo se to již ve starověku v Athénách a vůbec v Řecku. Roku 1380 mělo už hansovní město Bruggy pojišťovnu.
Brát úrok církev zakazovala; ale nezakazovala prodat majetek, aby si člověk pomohl z nouze; dokonce nezakazovala ani postoupit ho tomu, kdo půjčil peníze, na určitý čas až do zaplacení, aby tím věřitel dostal záruku, ale aby ho také, pokud ho měl, mohl užívat náhradou za peníze, které půjčil. Církev sama nebo klášterní komunity a zbožné korporace, které k ní patřily, z toho měly velký užitek zejména v dobách křižáckých tažení. Tím přišla tak velká část národního bohatství do držení tzv. „mrtvé ruky“, zejména pak proto, že Židé nemohli tímto způsobem lichvařit, poněvadž držení tak pevné zástavy nebylo možno utajit…. Bez zákazu úroků by kostely a kláštery nemohly tolik zbohatnout.
Pozemkové vlastnictví předpokládá, že určité osoby mají monopol nakládat s určitými částmi zeměkoule jako s výhradními sférami své soukromé vůle a ostatní jsou z toho vyloučeni. Pro úplnost je třeba poznamenat, že půdou rozumíme i vodu etc., pokud má vlastníka.
Pozemkový vlastník může strávit celý život v Cařihradě, zatímco jeho pozemkový majetek leží ve Skotsku. Pozemkové vlastnictví tak nabývá své čistě ekonomické formy a ztrácí všechny své dřívější politické a sociální příkrasy.
Palmerston: Dolní sněmovna je sněmovnou pozemkových vlastníků.
Jedna část společnosti tu žádá na druhé tribut za právo obývat zemi, jako vůbec pozemkové vlastnictví obsahuje právo vlastníků těžit ze zeměkoule, z hlubin země, ze vzduchu, a tím ze všeho, co je nutné k udržení a vývoji života.
Z hlediska vyšší ekonomické společenské formace bude soukromé vlastnictví jednotlivých individuí nad zeměkoulí stejně nesmyslné jako soukromé vlastnictví jednoho člověka nad jiným. Ani celá společnost, národ, dokonce ani všechny soudobé společnosti dohromady nejsou vlastníky země. Jsou pouze jejími držiteli, mají ji pouze v užívání, a jako dobří otcové rodin ji mají zlepšenou zanechat příštím pokolením.
Kapitalistický výrobní proces, stejně jako všechny předcházející výrobní procesy, probíhá za určitých materiálních podmínek, které jsou zároveň nositeli určitých společenských vztahů, do nichž individua vstupují v procesu reprodukce svého života. Jak ony podmínky, tak i tyto vztahy jsou jednak předpokladem, jednak výsledky a výtvory kapitalistického výrobního procesu; kapitalistický výrobní proces je produkuje a reprodukuje.
Kapitál – a kapitalista je pouze zosobněný kapitál – čerpá z přímých výrobců neboli dělníků určité množství nadpráce, kterou dostává bez ekvivalentu a která zůstává ve své podstatě vždy nucenou prací, třebas by sebevíce vypadala jako výsledek svobodné smluvní dohody. Tato nadpráce se projevuje v nadhodnotě a tato nadhodnota existuje v nadvýrobku. Nadpráce vůbec, jako práce nad míru daných potřeb, bude existovat vždy. V kapitalistické soustavě, stejně jako v otrokářské atd., má jen antagonistickou formu a doplňuje ji úplná zahálka části společnosti. Určité množství nadpráce vyžaduje zabezpečení proti nahodilostem, nutné, neustálé rozšiřování reprodukčního procesu, které odpovídá rozvoji potřeb a pokroku obyvatelstva, což se z kapitalistického stanoviska jmenuje akumulace.
Nadpráce může být velká při malém celkovém pracovním dni a relativně malá při velkém celkovém pracovní dni. Potom vše závisí na produktivitě práce, kolik užitné hodnoty se vyrobí v určité době, tedy i v určité době nadpráce. Skutečné bohatství společnosti a možnost ustavičného rozšiřování jejího reprodukčního procesu nezávisí tedy na délce nadpráce, nýbrž na její produktivitě a na více či méně četných výrobních podmínkách, za nichž k ní dochází. Říše svobody se začíná ve skutečnosti teprve tam, kde se přestává pracovat pod tlakem nouze a vnější účelnosti; podle povahy věci tedy leží mimo sféru vlastní materiální výroby.
Jako se musí s přírodou potýkat divoch, aby uspokojoval své potřeby, aby uchoval a reprodukoval svůj život, musí se s ní potýkat i civilizovaný člověk a musí to dělat ve všech společenských formách a za všech možných způsobů výroby. S tím, jak se člověk vyvíjí, roste i tato říše přírodní nutnosti, protože rostou i potřeby; ale zároveň se rozšiřují výrobní síly, které uspokojují tyto potřeby. Svoboda v této oblasti může být pouze v tom, že zespolečenštěný člověk, sdružení výrobci řídí tuto svou výměnu látek s přírodou racionálně, podřizují ji své společenské kontrole, místo aby jí byli ovládáni jako slepou silou; uskutečňují ji s nejmenším vynaložením sil a za podmínek, které jsou jejich lidské přirozenosti nejdůstojnější a nejadekvátnější. Ale přesto to spadá stále do říše nutnosti. Za ní začíná rozvoj lidských sil, který je sám sobě účelem, pravá říše svobody, která však může vykvést jen na této říši nezbytnosti jako na své základně. Zkrácení pracovního dne je základní podmínkou.
Kapitál ždímá nadpráci, která se projevuje v nadhodnotě a nadvýrobku, přímo z dělníků.
Konečně dělník, jako vlastník a prodavač své osobní pracovní síly, dostává pod názvem mzda část výrobku, v níž se projevuje část jeho práce, kterou nazýváme nutnou prací, tj. prací nutnou k uchování a reprodukci této pracovní síly, ať už jsou podmínky tohoto uchování a této reprodukce jakékoliv: ubohé či bohaté, příznivé či nepříznivé.
Kapitál vynáší kapitalistovi zisk rok co rok, půda pozemkovému vlastníkovi pozemkovou rentu a dělníkovi mzdu. Tyto tři hodnotové části celkové hodnoty vyráběné každý rok a části ročně vyráběného celkového produktu (nepřihlížíme tu zatím k akumulaci), mohou jejich příslušní majitelé každoročně spotřebovat, aniž vysychá zdroj jejich reprodukce. Jeví se jako plody věčného stromu, či spíše tří stromů, určené ke každoroční spotřebě.
Adam Smith: Mzda, zisk a renta jsou tři původní zdroje veškerého důchodu stejně jako veškeré směnné hodnoty.
Je jasné, že kapitál předpokládá práci jako námezdní práci. Ale je stejně jasné, že vychází-li se od práce jako námezdní práce, takže splynutí práce vůbec s námezdní prací se zdá samozřejmým, pak se také kapitál a monopolizovaná země musí jevit jako přirozená forma pracovních podmínek vůči práci vůbec.
Kapitál se stává velmi mystickou bytostí, neboť se zdá, jako by všechny společenské produktivní síly byly silami kapitálu, silami, které vyrostly v jeho vlastním klínu, a ne silami práce jako takové.
Přeměna nadhodnoty v zisk je určována jak procesem oběhu, tak i výrobním procesem.
Kapitál v podobě úrokového kapitálu vystupuje ve své nejodcizenější i nejzvláštnější formě. U zisku zůstává ještě pořád vzpomínka na jeho původ, zatímco u úroku nejen mizí, nýbrž ustaluje se ve formě, která je pravým opakem tohoto původu.
Zisk-úrok, pozemková renta, mzda, v této ekonomické trojici je dovršena mystifikace kapitalistického způsobu výroby, zvěcnění společenských vztahů, bezprostřední srůst hmotných výrobních vztahů s jejich historicko sociální určitostí: začarovaný, převrácený a na hlavu postavený svět, v němž Monsieur Kapitál a Madam Půda jako sociální charaktery a zároveň bezprostředně jako pouhé věci provádějí své žerty.
Vulgární ekonomie nalézá právě v této trojici, v níž je setřena všechna vnitřní souvislost, přirozený a nade všechny pochybnosti povznesený základ. Tato formule odpovídá i zájmu panujících tříd, neboť proklamuje, že zdroje jejich důchodu jsou přirozeně nutné a navěky oprávněné, a umocňuje je v dogma.
Je velikou zásluhou klasické ekonomie, že rozluštila toto klamné zdání a tyto iluze… takže úrok i renta splývají v nadhodnotě, proces koloběhu zboží je pouhá přeměna forem a konečně v bezprostředním výrobním procesu redukovala hodnotu a nadhodnotu zboží na práci.
Po zrušení kapitalistického způsobu výroby, ale při zachování společenské výroby, bude nadále převládat určování hodnoty v tom smyslu, že úprava pracovní doby a rozdělování společenské práce mezi různé výrobní skupiny, a konečně vedení knih o tom, nabude většího významu než kdy jindy.
Hodnota zboží je určena množstvím práce, která je v něm obsažena, hodnota mzdy je pak cenou nutných životních prostředků a že přebytek hodnoty nad mzdou tvoří zisk a rentu.
Kapitál vyrábí především kapitál a to dělá jen potud, pokud vyrábí nadhodnotu.
Snaha redukovat cenu nákladů na minimum se stává nejsilnější pákou zvyšování společenské produktivní síly práce, které se tu však jeví pouze jako ustavičné zvyšování produktivní síly kapitálu.
Tak zvané vztahy rozdělování tedy odpovídají historicky určitým, specificky společenským formám výrobního procesu a vztahů, do kterých lidé vstupují v procesu reprodukce svého lidského života, a vznikají z nich. Historický charakter těchto vztahů rozdělování je historický charakter výrobních vztahů, z nichž vyjadřují pouze jednu stránku. Kapitalistické rozdělování se liší od forem rozdělování, které vyplývají z jiných způsobů výroby, a každá forma rozdělování mizí s určitou formou výroby, z níž vzniká a které odpovídá.
Benátčané a Janované v alexandrijském nebo cařihradském přístavu – každý „národ“ ve své vlastní tržnici, jež se skládá z obytných budov, hostince, skladiště, výstavní a prodejní místnosti s ústřední kanceláří – tvořili uzavřená obchodní společenstva, byli odděleni od konkurentů a zákazníků, prodávali za ceny stanovené vzájemnou dohodou, jejich zboží mělo určitou kvalitu, zaručenou veřejnou kontrolou a často zvláštními značkami, společně stanovovali ceny, které se měly platit za výrobky domorodcům etc. Nejinak obchodovali členové německé hanzy, a právě tak jejich holandští a angličtí konkurenti. Běda tomu, kdo by prodal levněji nebo koupil dráže než za dohodnuté ceny! Bojkot, který ho stihl, znamenal za tehdejších podmínek, že nevyhnutelně přišel na mizinu.
Míra zisku byla tedy pro všechny stejná. Tato původní míra zisku byla nevyhnutelně velmi vysoká. Obchodování bylo velmi riskantní nejen pro silně rozšířené pirátství, ale i proto, že konkurující si národy si při první vhodné příležitosti často dovolovaly všelijaké násilnosti. Konečně odbyt a podmínky odbytu byly založeny na výsadách udělených cizími knížaty a často nedodržovaných a úplně měněných. Zisk tedy musel zahrnovat vysokou pojistnou prémii. Kromě toho byl obrat pomalý, obchody se protahovaly a v příznivějších dobách, které ostatně zřídkakdy trvaly dlouho, bylo obchodování monopolním obchodem s monopolním ziskem.
V XVII. století se bohatství mnohem rychleji hromadilo v rukou jednotlivců, takže mohli záhy jednotliví obchodníci vkládat do jednoho podniku tolik prostředků, kolik dříve vkládala celá společnost. Obchodní společnosti se většinou přeměňovaly v ozbrojené korporace, které pod ochranou i nadvládou svých mateřských zemí podmaňovaly a monopolně vykořisťovaly celé nově objevené země.
Wheen uvádí ještě následující perfektní citaci ze IV. dílu Kapitálu. V českém překladu jsem marně tento citát hledal, čtvrtý díl v češtině neexistuje, možná to také nebylo přeloženo, možná to bylo objeveno teprve nedávno. Je to ovšem pouze parafráze Mandevilla.
Filosof produkuje myšlenky, básník básně, kněz kázání, profesor učebnice a tak dále. Zločinec produkuje zločiny. Zločinec produkuje nejenom zločiny, ale také trestní právo, tím tedy rovněž profesora, který trestní právo přednáší, a jako dodatek i nevyhnutelnou učebnici, v níž týž profesor vrhá své přednášky na všeobecný trh jakožto „zboží“. Navíc produkuje zločinec celou policii a trestní soudnictví, strážníky, soudce, katy, porotce a tak dále, a všechna tato různě zaměřená zaměstnání, vytvářející stejný počet kategorií ve společenské dělbě práce, rozvíjejí různé schopnosti lidského myšlení, vytvářejí nové potřeby a nové způsoby jejich uspokojování. Třeba jen mučení dalo vzniknout nanejvýš vynalézavým mechanickým výtvorům a zaměstnalo při výrobě svých nástrojů mnoho ctihodných řemeslníků. Zločinec produkuje dojem, zčásti morální a zčásti snad také tragický, a tím způsobem poskytuje „službu“, neboť vzbuzuje ve veřejnosti mravní a estetické city. Produkuje nejen učebnice trestního práva, nejen trestní zákoníky a zároveň s nimi také zákonodárce tohoto zaměření, nýbrž také umění, uměleckou literaturu, romány a dokonce tragédie, jak dokazuje nejen Müllnerův Schuld a Schillerovi Loupežníci, ale také Oidipus a Richard III. Působení zločince na rozvoj produktivních sil lze ukázat dopodrobna. Dosáhly by kdy zámky svého nynějšího stupně dokonalosti, kdyby nebylo zlodějů? Dosáhla by výroba bankovek své současné perfektnosti, kdyby nebylo padělatelů? A necháme-li stranou pobídku soukromého zločinu, zrodil by se kdy světový trh, nebýt národních zločinů? Vznikly by koneckonců vůbec národy? A nebyl snad už od dob Adamových strom hříchu současně stromem poznání?
Tohle snese srovnání se Swiftovým návrhem na odstranění bídy v Irsku tím, že hladovějící chuďasové budou přesvědčeni, aby pojídali svá nadbytečná nemluvňata, dodává Wheen.
Základy kritiky politické ekonomie
Grundrisse der Kritik der Politischen Ekonomie. Moskevský ústav je uvolnil ze svého archivu v roce 1939, píše Wheen, ale ti tvrdí že už v roce 1932, a překlad do angličtiny byl pořízen až v roce 1971. Tlustopis o osmi stech rukopisných stranách. Roztříštěný a nesourodý rukopis, sám Marx říkal, že je to opravdový mišmaš. Jsou to vlastně poznámky průběžně psané při čtení děl Adama Smithe, Davida Richarda a Jamese Milla. Samé barvité okliky a odbočky.
Píše tam např.: Jednotlivý a izolovaný lovec nebo rybář, který je počátečním bodem u Smithe nebo Ricarda, patří k nemastným neslaným iluzím osmnáctého století. Lidé jsou tvorové společenští a přesvědčení, že výroba začala u nezávisle jednajících osamělých průkopníků, je stejně velkou absurditou jako představa vývoje jazyka bez toho, že by jednotlivci žili pospolu a jeden s druhým mluvili.
Mzdy jsou určovány zuřivým bojem mezi kapitalistou a dělníkem. Kapitalista nevyhnutelně vítězí. Obejde se bez dělníka déle než dělník bez něho. Dělník se stal jen dalším zbožím, hledajícím kupce. Ať se stane cokoliv, dělník je bit. Kapitál není nic jiného než akumulované plody práce. Proto kapitál i důchod země rostou, jen když se dělníkovi odebírá více a více jeho výrobků, když proti němu stále více stojí jeho vlastní práce jako cizí vlastnictví a prostředky na jeho existenci a činnost se stále více soustřeďují v rukou kapitalisty – jako by si nějaká inteligentní slepice (kdyby takové nepravděpodobné stvoření existovalo) byla nejvíce vědoma vlastní bezmoci, když ve svém nejplodnějším období klade tucty vajec a přitom vidí, jak jí každé ještě teplé někdo odnáší.
Konkurence mezi dělníky se stává úplně nepřirozená a zuřivá. Jedinými důsledky je přepracování a brzká smrt, degradace na úroveň stroje, zotročení kapitálem. Dělba práce ho uvádí ještě také kromě lidské konkurence do konkurence strojů. Protože dělník byl proměněn ve stroj, může se mu stroj postavit jako konkurent. Snížení mezd na almužny. Den, kdy se dělník neplahočil, je na trhu stejně bezcenný jako včerejší noviny a dělník si ho už nikdy nevynahradí. Práce je život, a jestliže život není každodenně směňován za potravu, trpí a brzy uhyne. Práce se na rozdíl od jiných komodit nedá ani akumulovat, ani schraňovat. Zaměstnavatel je na tom lépe, protože kapitál je uložená práce s neomezenou skladovací dobou.
Proto je bláznivý závěr Adama Smithe, že zájem velkostatkáře nebo kapitalisty je totožný se zájmem společnosti. Politická ekonomie vychází z faktu soukromého majetku. Nevysvětluje ho! Klasičtí ekonomové pohlížejí na soukromý majetek jako na prvotně daný lidský stav, asi jako teologie vysvětluje existenci zla odkazem na první lidské neuposlechnutí a na ovoce z onoho zakázaného stromu, jehož zkázonosná chuť vnesla do světa smrt.
Jenže na vlastnictví není nic fixního nebo neobměnitelného. Díky průmyslové revoluci se už moc přesunula od feudálních pozemkových pánů k podnikatelským velmožům. Peněžní aristokracie nahradila aristokracii pozemkovou. Odmítám se připojit k sentimentálním slzám, které v tomto ohledu roní romantismus. Feudální velkostatkáři byli nevýkonní troubové, kteří se vůbec nepokoušeli získat ze svého majetku maximální zisk a s povznesenou lhostejností se slunili v paprscích své romantické slávy. Když kapitalismus velkostatky zredukoval na pouhé zboží a zrušil jejich mystickou svatozář, dal alespoň jasně najevo své úmysly. Středověké heslo žádná země bez pána ustoupilo vulgárnějšímu, avšak poctivému přiznání: peníze nemají pána.
Práce byla externalizována a tím odloučena od svého výrobce či tvůrce. Matka například není okamžitě odloučena od svého dítěte, jakmile vyjde z jejího lůna, i když porod je nepochybně příkladem Hegelovy externalizace. Matka by však rozhodně prožívala velmi silné odcizení, kdyby jí po každém porodu nějaký soudobý Herodes brečící děcko ihned odňal. A víceméně takový je každodenní osud dělníků, kteří donekonečna vyrábějí něco, co si nemohou ponechat. Není divu, že se ani necítí jako lidé. Výsledkem je, že dělník má pocit, že jedná lidsky pouze ve svých nejživočišnějších funkcích, v jídle, pití a rozmnožování nebo nanejvýš ve svém bydlení a láskyplných projevech, zatímco ve svých lidských funkcích není ničím víc než zvířetem. Jaká alternativa? Zrušení soukromého vlastnictví. Je to řešení hádanky historie.
Abstraktní idealismus je jen prázdným řečněním, motor historie uvádějí do pohybu ekonomické a politické síly.
Foto: zdroj
