Vyklepáno z knih: Slavný Kapitál – II. díl

Reklama


Negativní vyjádření o Marxovi (žádná fakta, žádné citace Marxových výroků):

Böhm-Bawerk: Nevidím tu žádné vysvětlení a odstranění rozporu, ale jen holý rozpor. Marxův třetí svazek protiřečí prvnímu. Nemám důvod pochybovat; Marxův systém má minulost a současnost, ale nemá žádnou trvalou budoucnost.

Miesse: Marxismus je proti logice, proti vědě a proti samému procesu myšlení.

Paul Samuelson: Marx je druhořadý postricardovec, pouhý samouk.

Keynes Marxe ignoruje. Prohlašoval, že nikdy z Marxe nepřečetl ani stránku.

Marschal: Marx svévolně překroutil Ricarda.

Edgeworth pokládá Marxovy názory za zcela emocionální.

Sir Alexander Gray: Nikde v tisku neexistuje takový zázrak zmatku a takový ohromný příklad toho, jak se nemá uvažovat, jako u Marxe.

Raymond Aron: Marxovo učení je opiát intelektuálů.


***


Být produktivním dělníkem není tedy štěstí, nýbrž smůla.

V kapitalistické společnosti se vytváří volný čas pro jednu třídu tím, že se celý život mas přeměňuje v pracovní dobu.

Revenstone: Kdyby práce každého člověka stačila jen na výrobu jeho vlastní potravy, nemohlo by existovat vlastnictví.

Morning Star se s nejvyšším morálním rozhořčením pozastavoval nad tím, že černoši v jižních státech pracují úplně zadarmo. Škoda, že se nenamáhal srovnat si denní náklady takového černocha a denní náklady svobodného dělníka například z londýnského East Endu.

Akumulujte! Akumulujte! To je Mojžíš a proroci! Akumulace pro akumulaci, výroba pro výrobu.

Je-li proletář pro klasickou politickou ekonomii jen strojem na výrobu nadhodnoty, je pro ni i kapitalista jen strojem na přeměnu této nadhodnoty v nadkapitál.

Je nutné omezovat mzdu dělníka na minimum, aby zůstal pracovitý.

Zhotovuje-li si divoch luk, zabývá se průmyslovou činností, ale nepraktikuje zdrženlivost, poučuje Senior. Čím více jde společnost vpřed, tím více zdrženlivosti vyžaduje. Kapitalista olupuje sám sebe, půjčuje-li dělníkovi pracovní nástroje, místo aby parní stroj, bavlnu, železnice, hnůj, tažné koně atd. snědl, nebo prohýřil jejich hodnotu v přepychových předmětech a v jiných spotřebních prostředcích. Zkrátka svět žije jen ze sebetýrání kapitalisty, tohoto moderního vyznavače boha Višnu! Nejen akumulace, ale už pouhé zachování kapitálu vyžaduje ustavičné úsilí, aby se překonalo pokušení jej spotřebovávat. Je tedy už příkazem prosté lidskosti vysvobodit kapitalistu z tohoto mučednictví a pokušení, právě tak jako byl nedávno georgijský otrokář zrušením otroctví vysvobozen z mučivého dilematu: má-li nadvýrobek vybičovaný z černých otroků úplně prohýřit v šampaňském nebo alespoň zčásti proměnit v další černochy a půdu.

J. St. Mill: Kdyby bylo možno dostat práci bez koupě, byly by mzdy zbytečné.

Marx: Kdyby však dělníci mohli žít ze vzduchu, nebyli by za žádnou cenu ke koupi. Práce zadarmo je tedy hranice v matematickém smyslu: lze se jí stále přibližovat, ale nelze jí nikdy dosáhnout. Ustavičnou tendencí kapitálu je stáhnout dělníky na tuto nihilistickou úroveň.

Times: Vždyť vstávají vlasy na hlavě, představíme-li si tu hroznou spoustu zbytečností, které spotřebovávají dělníci, jako kořalka, gin, čaj, cukr, zahraniční ovoce, silné pivo, kartoun, šňupavý a kuřácký tabák atd. Ve Francii je práce o celou třetinu levnější než v Anglii, neboť francouzská chudina pracuje těžce, živí a šatí se skromně a hlavními předměty jejich spotřeby jsou chléb, ovoce, zelí, kořínky a sušené ryby; maso jedí málokdy, a je-li pšenice drahá, jedí velmi málo chleba. K tomu ještě přistupuje, že pijí jen vodu nebo jiné slabé nápoje, takže vskutku vydává obdivuhodně málo peněz. Zavést takové poměry je ovšem těžké, ale ne nedosažitelné, jak to pádně dokazují poměry ve Francii a v Holandsku.

Člen parlamentu Stapleton v Times 3. září 1873: Stane-li se Čína velikou průmyslovou zemí, nevidím, jak by mohlo evropské dělnické obyvatelstvo obstát v boji s ní, nesestoupí-li na úroveň svých konkurentů. Marx: Už ne kontinentální, ale čínské mzdy jsou teď vytouženým cílem anglického kapitálu.

J. St. Mill: Produkt práce se dnes rozděluje nepřímo úměrně práci: největší díl dostávají ti, co nikdy nepracují, o něco menší díl ti, jejichž práce je skoro nominální (formální), a tak se podle stále klesající stupnice odměna scvrkává v té míře, jak se práce stává těžší a nepříjemnější, až nakonec nejúmornější a nejvíce vyčerpávající fyzická práce nemůže s jistotou počítat ani s tím, že získá ty nejnutnější životní prostředky.

Už roku 1696 říká John Bellers: Kdyby někdo měl 100.000 akrů půdy a právě tolik liber šterlinků v penězích a právě tolik dobytka, čím jiným by byl tento boháč bez dělníků než dělníkem? A protože dělníci činí lidi bohatými, pak čím více bude dělníků, tím více bude boháčů. Práce chudáka je důl boháče.

Stejně tak mluví Bernard de Mandeville na začátku 18. století: Kde je majetek dostatečně chráněn, bylo by snazší žít bez peněz než bez chudáků, neboť kdo by vykonával práci? Je sice třeba chránit dělníky před smrtí hladem, ale neměli by dostávat nic, co by stálo za úsporu. Jestliže se tu a tam někdo z nejnižší třídy neobvyklou pílí a utrhováním od úst povznese nad poměry v nichž vyrostl, nesmí mu v tom nikdo bránit; vždyť spořit je nepopiratelně to nejrozumnější pro každého jednotlivce, pro každou jednotlivou rodinu ve společnosti; ale je zájmem všech bohatých národů, aby velká většina chudáků nikdy nezahálela a aby přitom vždy vydávali všechno, co dostanou… Ty, kdo si vydělávají na živobytí vezdejší prací, pobízejí k práci výhradně jejich potřeby; je moudré tyto potřeby mírnit, ale bylo by bláhové je léčit. Jediná věc, která může pracujícího člověka učinit pilným, je mírná mzda. Příliš nízká mzda ho přivádí, podle temperamentu, k malomyslnosti nebo k zoufalství, příliš vysoká mzda ho činí drzým a líným…. Ze všeho, co bylo dosud řečeno, vyplývá, že u svobodného národa, kde není dovoleno otroctví, nejspolehlivější bohatství záleží v množství pracovitých chudáků. Přestože jsou nikdy nevysychajícím zdrojem pro doplňování loďstva a armády, dále by bez nich nebylo žádných požitků a produkt žádné země by se nedal zhodnotit. Aby společnost (která se ovšem skládá z ne-dělníků) byla šťastna a lid spokojen i v nuzných poměrech, je nutné, aby velká většina zůstala nevědomá a chudá. Poznání rozšiřuje a znásobuje naše přání, a čím méně si člověk přeje, tím snáze lze uspokojit jeho potřeby. (Mandeville, čestný člověk a jasná hlava.) Střídmý život a ustavičná práce jsou pro chudáky cestou k hmotnému štěstí.

Sir F. M. Eden: V našem zeměpisném pásmu je k uspokojování potřeb třeba práce, a proto musí alespoň část společnosti neúnavně pracovat. Několik lidí, kteří nepracují, má přesto k dispozici produkty píle. Za to však vděčí tito vlastníci pouze civilizaci a pořádku; jsou to jen a jen výtvory občanských institucí. Protože tyto instituce uznávají, že plody práce si lze přivlastňovat i jinak než prací. Lidé s nezávislým majetkem vděčí za svůj majetek skoro zcela práci druhých, a ne vlastním schopnostem, které rozhodně nejsou větší než schopnosti jiných. Boháče neodlišuje od pracující části společnosti vlastnictví půdy a peněz, nýbrž velení nad prací (the command of labour). Chudákovi vyhovuje nikoli opovrženíhodné otrocké postavení, nýbrž stav pohodlné a liberální závislosti, a majetným lidem dostatečný vliv a autorita u těch, kdo pro ně pracují. Takový vztah závislosti je, jak ví každý znalec lidské povahy, nutný pro blaho dělníků samých.

Eden rozmetal Montesquieův iluzorní Esprit des Lois (Duch zákonů): Vlastnictví – to je duch zákonů.

Obyvatel pralesa je vlastníkem pralesa a má k pralesu právě takový nenucený vlastnický vztah jako orangutan. Není tedy proletářem. Byl by proletářem jen tehdy, kdyby prales vykořisťoval jeho, a ne on prales.

Náboženství nejlépe vzkvétá tam, kde kněží umrtvují své tělo. Právo vzkvétá nejlépe tam, kde advokáti umírají hladem.

Protestantští páteři, když už nechtějí následovat apoštola Pavla a umrtvovat tělo celibátem, by alespoň neměli plodit víc páterů, než mohou absorbovat existující obročí.

James Anderson: Smithovo přátelství s Humem mu bránilo, aby byl křesťanem. Věřil Humovi ve všem na slovo. Kdyby mu Hume řekl, že měsíc je zelený syreček, byl by mu uvěřil. Věřil mu proto také, že není bůh a nejsou zázraky. Ve svých politických zásadách se blížil republikanismu.

A. Smith: Velký kapitál roste i při malém zisku vcelku rychleji než malý kapitál při velkém zisku.

Jak se mohl dělník jako tvůrce kapitálu stát otrokem kapitálu? Jako v náboženství vládne nad člověkem výtvor jeho vlastní hlavy, tak v kapitalistické výrobě nad ním vládne výtvor jeho vlastních rukou.

Zákon centralizace kapitálů čili přitahování kapitálu kapitálem.

Kapitál může na jednom místě, v jedněch rukou, narůst do ohromných rozměrů, protože jinde, na jiném místě, byl mnoha jednotlivým rukám odňat.

Absolutním zájmem každého kapitalisty je vyždímat určité množství práce z menšího počtu dělníků a ne z většího, i když by to pro něho bylo stejně levné, nebo dokonce levnější.

Odsouzení jedné části dělnické třídy k nucené zahálce v důsledku nadměrné práce její druhé části a naopak se stává prostředkem obohacování jednotlivých kapitalistů a zároveň urychluje produkci průmyslové rezervní armády.

Dr. Lee, manchesterský úřední lékař, zjistil, že v Manchesteru je průměrný věk u zámožné třídy 38 let, u dělnické třídy jen 17 let. V Liverpoolu je u zámožné třídy 35 let, u dělnické třídy 15 let. Z toho vyplývá, že privilegovaná třída má poukázku na život dvakrát větší než její méně šťastní spoluobčané. (Předneseno na zdravotnické konferenci v Birminghamu 15. ledna 1875.)

A. Smith: Chudoba je zřejmě příznivá rozmnožování.

Duchaplný abbé Galiani: Bůh zařídil, aby lidí, kteří provozují nejužitečnější práce, se rodilo nejvíce. (Marx: Je to zvlášť moudré zařízení boží.)

S. Laing: Bída až k nejzazším hranicím hladu a epidemií nebrzdí růst obyvatelstva, nýbrž má tendenci jej zvyšovat. Kdyby všichni lidé žili v příznivých podmínkách, svět by se brzy vylidnil.

Absolutní, všeobecný zákon kapitalistické akumulace: Čím větší je konečně nuzácká vrstva dělnické třídy a průmyslová rezervní armáda, tím větší je oficiální pauperismus. Akumulace bohatství na jednom pólu je tedy zároveň akumulací bídy, útrap práce, otroctví, nevědomosti, zesurovnění a morální degradace na opačném pólu, tj. na straně třídy, která vyrábí svůj vlastní výrobek jako kapitál.

Benátský mnich Ortes: Ekonomické dobro a ekonomické zlo se udržuje v národě vždy v rovnováze, hojnost statků pro jedny se vždy rovná jejich nedostatku pro druhé. Velké bohatství několika lidí je vždy provázeno tím, že mnohem víc jiných lidí je absolutně oloupeno o to nejnutnější. Bohatství národa odpovídá jeho obyvatelstvu a jeho bída odpovídá jeho bohatství. Pracovitost jedněch vynucuje zahálku druhých. Chuďasi a lenoši jsou nezbytným plodem boháčů a činných atd.

Páter Townsend velebil chudobu jako nezbytnou podmínku bohatství. Donucování k práci zákonem je spojeno s příliš velkou námahou, násilím a hlukem, zatímco hlad je nejen mírný, tichý, ustavičný nátlak, nýbrž jako nejpřirozenější pohnutka k píli a práci vyvolává i největší úsilí. Všechno tedy záleží na tom, učinit hlad pro dělnickou třídu trvalým. Jak se zdá, je přírodním zákonem, že chudáci jsou do jisté míry lehkomyslní, takže se vždy najde někdo, kdo je ochoten dělat nejhrubší, nejšpinavější a nejnižší funkce ve společnosti. Fond lidského štěstí se tím značně zvětšuje, jemnější lidé jsou zbaveni dřiny a mohou se nerušeně věnovat vyššímu poslání atd… Chudinský zákon má tendenci porušovat harmonii a krásu, souměrnost a pořádek tohoto systému, kterou vytvořili na světě bůh a příroda. (Malthus opisuje často celé stránky od Townsenda a sira J. Steuarta, tento tučný obročník…)

Steuard: Zde, v otroctví, existoval způsob, jak přinutit lidi k práci násilím. Lidé byli tehdy nuceni k práci zdarma, protože byli otroky jiných; nyní jsou nuceni k práci zdarma pro ty, kdo nepracují, protože jsou otroky svých vlastních potřeb.

Storch: Pokrok společenského bohatství plodí onu užitečnou třídu společnosti, která provádí nejnudnější, nejhrubší a nejodpornější práce, zkrátka bere na svá bedra všechno, co život přináší nepříjemného a porobujícího, a tím právě zajišťuje jiným třídám volný čas, veselou mysl a důstojnost charakteru!

Sismondi: Na základě pokroku průmyslu a vědy může každý dělník denně vyrobit mnohem více, než potřebuje pro vlastní spotřebu. Ale třebaže jeho práce vytváří bohatství, toto bohatství samo, kdyby je měl sám spotřebovat, by jej činilo málo schopným práce. Lidé, to jest ti, co nepracují, by se pravděpodobně zřekli všech pokroků v umění, jakož i všech požitků, které nám přináší průmysl, kdyby jej museli vykupovat takovou houževnatou prací, jako je práce dělníka… Námaha a odměna za ni jsou dnes od sebe odděleny: není to týž člověk, který nejprve pracuje a pak odpočívá, naopak právě protože jeden pracuje, musí druhý odpočívat… Nekonečné rozmnožování produktivních sil práce nemůže tedy mít žádný jiný výsledek než vzrůst přepychu a požitku zahálčivých boháčů.

Destutt de Tracy: Chudé národy jsou ty, kde se lidu vede dobře, a bohaté národy jsou ty, kde je lid obyčejně chudý.

Tvrzení Johna Brigita, že 150 landlordům patří polovina anglické půdy a 12 landlordům polovina skotské půdy, nebylo dosud vyvráceno.

Jedna akciová společnost přiznala, že má zdanitelné zisky ve výši 6.000 liber št., odhadce je určil na 88.000 liber št. a z této částky byla nakonec daň zaplacena. Jiná společnost vykázala sumu 190.000, byla však nucena přiznat, že skutečná suma činí 250.000 liber št.

Gladstone: Lidský život je v devíti případech z desíti pouhý boj o existenci.

Báseň o Gladstonovi: (Apanáž pro děti královského domu je nutné zvyšovat podle inflace, pro platy dělníků to ale neplatí.) Hle, jaký člověk je. Hned černý je, hned bílý./ Proč večer horoval, ráno už nezná ani./ Všem lidem na obtíž, sám sobě k nevystání/ a názor pozmění jak módu každou chvíli.

Profesor Fawcett: Nepopírám ovšem, že mzda stoupla v posledních desetiletích, ale tato zdánlivá výhoda se do značné míry zase ztrácí tím, že mnoho nutných životních prostředků je stále dražších. Bohatí rychle bohatnou, zatímco v postavení pracující třídy není vidět žádné zlepšení. Dělníci se stávají téměř otroky kupců, u nichž se zadlužili.

Laing: Ještě nikde nebyla tak otevřeně a nestydatě obětována práva osobnosti právu vlastnickému jako při bytových poměrech dělnické třídy. Každé velké město je místem lidských obětí, oltářem, na němž se rok co rok zabíjejí tisíce lidí pro Molocha hrabivosti.

Seznam pořízený agentem jedné pojišťovací společnosti v Bratforsdu (neopisoval jsem jednotlivá čísla domů a bytů): V jedné místnosti spí ne méně než deset lidí, nejčastěji 18 lidí, někde až 26 lidí. Postelí se rozumí každá hromada špinavých hadrů nebo kupa hoblovaček, spí v šatech na holé zemi, mladí muži i ženy, ženatí i svobodní, bez ladu a skladu spí všechno na jedné hromadě. Nemusím ani podotýkat, že tato obydlí jsou většinou tmavé, vlhké, špinavé a smrduté brlohy, naprosto nevhodné jako lidské obydlí. Jsou to centra, z nichž se šíří nemoci a smrt a vybírají si své oběti i ze zámožných, kteří dovolili, aby v našem středu hnisaly takové morové vředy.

Richard Price: Moderní politika protěžuje vyšší třídy lidu; to bude mít za následek, že dříve či později budou v celém království jen gentlemani a žebráci, magnáti a otroci.

Price: Nominální cena pracovního dne není nyní víc než čtyřikrát nebo nanejvýš pětkrát vyšší, než byla roku 1514. Ale cena obilí je sedmkrát a masa a šatů asi patnáctkrát vyšší. Cena práce stoupala tak neúměrně k růstu existenčních nákladů, že nyní zřejmě neuhradí ani polovinu těch nákladů, které se z ní uhradily dříve.

Barton: Mzda zemědělského dělníka vyjádřená v pintách pšenice činila v letech 1770 až 1771 90 pint, v dobách Edenových 1797 už jen 65 pint a roku 1808 jen 60 pint.

Ze všech zvířat, která farmář chová, je od té doby dělník, toto instrumentum vocale (mluvicí nástroj), tím zvířetem, které nejvíc týrají, nejhůře krmí a s nímž nejsurověji zacházejí.

Tito do morku zkažení, bezcitní a vznešení povaleči předstírali sympatie s utrpením továrního dělníka.

Staré anglické přísloví říká, že vjedou-li si dva zloději do vlasů, je to vždycky k něčemu dobré.

Vidíme, že jen málo dělnických rodin se může stravovat alespoň jako vězni, o námořnících a vojácích ani nemluvě. Pečlivé srovnání stravy zločinců v anglických věznicích se stravou pauperů v pracovnách a svobodných zemědělských dělníků této země ukazuje nesporně, že zločinci jsou živeni daleko lépe než kterákoliv z obou ostatních kategorií, zatímco množství práce, která se požaduje od vězně činí asi polovinu práce, kterou vykonává obyčejný zemědělský dělník. Zemědělský dělník řekl: Pracuji těžce a nemám dost jídla. Když jsem byl ve vězení, neměl jsem tak těžkou práci a najedl jsem se dosyta, a proto je pro mě lepší být ve vězení než na svobodě.

Nemá strach o budoucnost, protože nemá nic než to, co nezbytně potřebuje ke své existenci. Dosáhl bodu mrazu a ať se stane cokoliv, ani štěstí ani neštěstí se ho nebude týkat.

Není nic neobyčejné, že jakmile dělník začne vydělávat o něco víc, zvýší majitel domu nájemné a továrník mu sníží mzdu, protože jeho žena si našla práci.

Policejní úředník (1867): S tak hrubou nemravností v raném věku, s takovou drzostí a nestydatostí jako u nich jsem se za celou dobu svého policejního působení nikdy nesetkal. Žijí jako čuňata, mládenci i děvčata, matky i otcové, všechno spí spolu v jedné světnici.

Občas se nějaký landlord výjimečně měkkého srdce rozteskní nad pustinou, kterou sám vytvořil. Hrabě z Leicesteru, když mu blahopřáli k dokončení stavby Holkhamu: „Je to velmi smutné být na svém panství sám. Rozhlížím se kolem dokola a nevidím žádný jiný dům než svůj vlastní. Jsem obr z obřího hradu a sežral jsem všechny své sousedy.“

Potulné party zemědělských dělníků se skládaly z deseti až padesáti lidí, hlavně žen a mladistvých. V čele stojí vůdce party, většinou flamendr, tulák, opilec, ale člověk s určitou dávkou podnikavosti. Najímá partu a s farmářem domlouvá mzdu. Farmáři poznali, že ženy pracují pořádně jen pod mužskou diktaturou a děti vydávají své životní síly s vervou. (Dospělý mužský dělník je tak poťouchlý, že se snaží svými silami co možná šetřit.) Výdělek vůdce nepřevyšuje obyčejný výdělek, přesto se stali někteří farmáři s 500 akry půdy nebo vlastníky celé řady domů. „Místo potulné party by se měli překřtít na průmyslově-zemědělsko-družstevní svépomocná sdružení mládeže a bylo by vše v pořádku“, pronesl jeden farmář.

V roce 1841 mělo Irsko 8.222.664 osob, roku 1851 kleslo na 6.623.985 a roku 1861 na 5.850.309 a roku 1866 na pět a půl miliónu, tj. kleslo přibližně na úroveň roku 1801. Úbytek začal hladovým rokem 1846.

Lékař, který kdykoli shledal, že jeho nemocnému se nedaří lépe, nařídil pustit žilou, a znovu pustit žilou, až nakonec pacient ztratil s krví i svou nemoc.

Žádné absolutní přírodní překážky nebrání jednomu člověku, aby požíval jako potravu maso druhého.

Tato původní akumulace (Adama Smitha) hraje v politické ekonomii přibližně stejnou úlohu jako první hřích v teologii: Adam si ukousl z jablka, a tím lidstvo upadlo do hříchu. Jeho původ se vysvětluje tak, že se o něm vypravuje jako o anekdotě z dávné minulosti. V dávných dobách žila na jedné straně pilná, inteligentní a především spořivá elita a na druhé straně masa líných darebáků, kteří prohýřili všechno, co měli, a ještě víc. Legenda o teologickém prvním hříchu nám ovšem vypravuje, jak byli lidé odsouzeni k tomu, aby v potu tváře jedli svůj chléb; ale historie o ekonomickém prvním hříchu nám ovšem odhaluje, že existují lidé, kteří to vůbec nemusejí dělat. Ale na tom nezáleží. Tak se stalo, že jedni nahromadili bohatství a druzí nakonec neměli na prodej nic než svou vlastní kůži. A od tohoto prvního hříchu se datuje chudoba široké masy, která stále ještě, přes všechnu práci, nemá na prodej nic než sebe samu, a bohatství hrstky lidí, které ustavičně roste, ačkoli tito lidé už dávno přestali pracovat. Takové otřepané báchorky vypravuje na obranu vlastnictví například pan Thiers kdysi tak duchaplným Francouzům, a to ještě se slavnostně vážnou tváří státníka. Ale jakmile jde o otázku vlastnictví, stává se svatou povinností setrvat na stanovisku dětského slabikáře jako jedině správném pro všechny věkové a vývojové stupně. Ve skutečných dějinách, jak je známo, hraje velkou úlohu dobývání, podmaňování, loupežná vražda – zkrátka násilí. Ale v krotké politické ekonomii vládla odjakživa idyla. „Právo a práce“ byly vždy jedinými prostředky obohacení, výjimkou byl ovšem pokaždé „tento rok“. Ve skutečnosti jsou metody původní akumulace všechno možné, jen ne idylické.

Peníze a zboží, stejně jako výrobní a životní prostředky, nejsou kapitálem samy sebou. V kapitál je nutno je proměnit. Ale k této přeměně může dojít jen za určitých okolností, a ty jsou v podstatě tyto: musí se vzájemně setkat a dostat do styku dva velmi rozdílné, protikladné druhy majitelů zboží – na jedné straně majitel peněz, výrobních a životních prostředků, který chtěl koupí cizí pracovní síly zhodnotit sumu hodnoty kterou vlastní; na druhé straně svobodní dělníci, prodavači vlastní pracovní síly, a tudíž prodavači práce.

Otroci a nevolníci patřili k výrobním prostředkům svých pánů, svobodný rolník vlastnil výrobní prostředky – půdu a nářadí. Kdežto svobodný dělník je zbavený výrobních prostředků, je od nich osvobozen! Tito nyní osvobození lidé se stávají prodavači sebe samých, protože byli připraveni o všechny své výrobní prostředky a o všechny záruky existence, které jim zajišťovala stará feudální zařízení. A dějiny tohoto jejich vyvlastnění jsou do letopisů lidstva vepsány ohněm a mečem.

Rytířům průmyslu se podařilo vytlačit rytíře meče prostě tím, že využili událostí, na kterých sami neměli nejmenší účast. Vyšvihli se právě tak špinavými prostředky, jako byly prostředky, jimiž se kdysi římští propuštěnci stali pány svých patronů.

Ačkoliv se s prvními počátky kapitalistické výroby tu a tam setkáváme v některých městech na pobřeží Středozemního moře už ve 14. a 15. století, přesto se počátek kapitalistické éry datuje teprve od 16. století. Tam, kde se objevuje, je už dávno zrušeno nevolnictví a nejskvělejší květ středověku – svobodná města – už delší dobu vadnou.

Velké masy lidí jsou náhle a násilně odtrhávány od svých existenčních prostředků a vrhány na trh práce jako proletáři, jako bezprávní psanci. Vyvlastnění zemědělského výrobce, zbavení rolníka půdy, je základem celého procesu. Dějiny tohoto vyvlastnění mají v různých zemích různé zabarvení a probíhají různými fázemi v různém pořadí a v různých historických epochách. V klasické formě se odehrávají jen v Anglii, kterou proto uvádíme jako příklad.

Nesmíme zapomínat, že i nevolníci byli nejen vlastníky – třebaže poplatnými vlastníky – malých pozemků, které patřily k jejich dvorům, nýbrž i spoluvlastníky obecní půdy. Moc feudálního pána, jako vůbec každého suveréna, nebyla určena velikostí jeho renty, nýbrž počtem jeho poddaných, a ten závisel na počtu samostatně hospodařících rolníků. Takové poměry za současného rozkvětu měst, který byl příznačný pro 15. století, umožnily ono bohatství lidu, ale vylučovaly možnost kapitalistického bohatství.

Japonsko se svou čistě feudální organizací pozemkového vlastnictví a svým vyspělým malorolnickým hospodářstvím skýtá daleko věrnější obraz evropského středověku než všechny naše historické knihy, diktované většinou měšťáckými předsudky. Být „liberální“ na účet středověku je příliš pohodlné.

Ve své Utopii mluví Thomas Morus (Moore) o podivné zemi, kde „ovce žerou lidi“. (Města a vesnice byly bořeny a přeměněny na pastviny pro ovce, orná půda se přeměňovala v pastviny.)

Bacon: Pro udržení moci a mravů království je důležité zajistit zdravým zdatným lidem život bez nouze. Jestliže se stát příliš opírá o šlechtu a urozené panstvo, kdežto venkovské obyvatelstvo a oráči jsou pouze dělníci nebo čeleď, nebo také domkáři, tj. chudáci, za takových podmínek je možno mít dobrou jízdu, ale nikdy dobrou a houževnatou pěchotu.

Návrhy projednávané v Dolní sněmovně: Farmáři navrhují, aby bylo ve farnosti postaveno vězení – dílna. Každému chudáku, který se nechce dát zavřít do tohoto vězení, se má odepřít podpora. Každá osoba, která se vzepře uvěznění, ztratí právo na podporu. To zabrání osobám postiženým bídou dožadovat se podpory.

Počet žebráků ve Skotsku se odhaduje nejméně na 200.000. Jediný lék proti tomu, který já, zásadní republikán, mohu navrhnout, je, aby bylo obnoveno staré nevolnictví a aby se stali otroky všichni ti, kdo nejsou s to sami se postarat o svou existenci.

Rozsáhlé pozemky v Irsku, darované roku 1695 lady Orkneyové jsou všeobecně známým důkazem královy náklonnosti a vlivu této lady. Vzácné služby lady Orkneyové záležely v hnusných službách rtů. („Charakter krále Viléma“, rukopis v Britském muzeu číslo 4224, je v něm plno kuriozit.)

V 18. století se projevuje pokrok v tom, že zákon sám se stává prostředkem k loupení půdy patřící lidu. Landlordi sami sobě dávají darem půdu jako soukromý majetek – dekrety vyvlastňující lid.

Horní Skotsko: Představitel klanu, jeho náčelník čili „velký muž“, byl pouze titulárním vlastníkem půdy, stejně jako je anglická královna titulární vlastnicí veškeré národní půdy. Z vlastní moci přeměnili své titulární vlastnické právo na soukromovlastnické právo – nikterak se nevzdali starého loupežnického řemesla, změnili jen jeho formu. Stejně by si mohl anglický král osobovat právo vyhnat své poddané ze státní půdy do moře.

George Ensor 1818: Skotské panstvo vyvlastňovalo rolnické rodiny, jako by vytrhávalo plevel, plenili vesnice a jejich obyvatelstvo jako Indové ze msty ničí doupata divokých šelem… Člověk se prodává za ovčí rouno nebo za skopovou kýtu, ba ještě levněji… Při vpádu do severních provincií Číny byl v radě Mongolů podán návrh, aby obyvatelstvo bylo vyhubeno a jeho půda přeměněna v pastviny. Mnozí landlordi z horního Skotska provedli tento návrh na vlastní zemi proti vlastním krajanům.

Londýnský Economist z 2. června 1866 píše: Ale nakonec byla část pastvin pro ovce proměněna v honební revíry. Jak známo, nejsou v Anglii skutečné lesy. Zvěř v parcích aristokratů je fakticky domácí zvířectvo, vypasené jako londýnští městští radní. Vysoká zvěř dostala větší prostor, kdežto lidé se nahánějí do stále menšího prostoru. Ohromné plochy půdy, které fungovaly ve statistických údajích Skotska jako neobyčejně úrodné a rozlehlé, jsou nyní vyňaty z jakékoli formy obdělávání a meliorace a věnovány výhradně lovecké zálibě hrstky lidí, která trvá jen několik dní v roce. Celá tato honební plocha je naprosto neproduktivní, právě tak by mohla být zatopena vodami Severního moře. Proti takovému vytváření divočin a pustin jen pro rozmar by měla zakročit silná ruka zákona.

Lidé, kteří se rozpuštěním feudálních družin a nárazovým, násilným vyvlastňováním půdy ocitli bez prostředků, se hromadně stávali žebráky, lupiči, tuláky, zčásti dobrovolně, většinou však pod tlakem okolností. Proto se koncem 15. století a po celé 16. století ve všech západoevropských zemích vydávají krvavé zákony proti tuláctví. Otcové nynější dělnické třídy byli trestáni především za to, že byli násilím proměněni v tuláky a paupery.

Zákon Jindřicha VIII. z roku 1530 stanovil, že staří a práceneschopní dostanou povolení k žebrotě, naproti tomu práceschopní tuláci měli být zmrskáni a zavřeni. Podle zákona měli být přivázáni ke káře a bičováni až z nich poteče krev, pak měli přísahat, že se vrátí do svého rodiště nebo tam, kde bydleli poslední tři roky a „dají se do práce“. Jak krutá ironie!

Dodatky k témuž zákonu: Bude-li někdo dopaden podruhé při tuláctví, bude znovu zmrskán a bude mu uříznuto půl ucha. Bude-li však dopaden potřetí, bude popraven jako těžký zločinec a nepřítel společnosti.

Eduard VI. roku 1547 vydává zákon, podle něhož každý, kdo by odepřel pracovat, má být dán do otroctví tomu, kdo ho udá, že zahálí. Pán je pak povinen živit svého otroka chlebem a vodou, dávat mu slabé nápoje a takové masné odpadky, jaké se mu uráčí. Má právo přinutit ho ke každé sebehnusnější práci, může ho bičovat a uvázat na řetěz. Vzdálí-li se otrok svévolně na 14 dní, je odsouzen k doživotnímu otroctví a má mu být vypáleno na čelo nebo tvář písmeno S, uteče-li potřetí, má být popraven jako těžký zločinec. Pán ho může prodat, odkázat, pronajmout jako otroka, tak jako každou jinou movitou věc nebo dobytek. Podniknou-li otroci něco proti svým pánům, mají být rovněž popraveni. Každý má právo odejmout tulákům jejich děti, ponechat si je jako učně, hochy do 24 let, dívky do 20 let. Utečou-li, mají být až do tohoto věku otroky svých pánů a mistrů, kteří mají právo je podle libosti spoutat řetězy, mrskat apod. Pán smí otrokovi navléci na krk, ruce nebo nohy železný kruh, aby ho snáze poznal a aby mu otrok nemohl tak snadno utéci. V poslední části tohoto zákona se stanoví, že chudáci mají pracovat pro ten obvod nebo pro ty osoby, které jsou ochotné dávat jim jíst a pít a najít jim práci. Tento druh otroků – otroci farností – se v Anglii udržel až hluboko do 19. století pod jménem roundsmen (lidé, kteří chodí od domu k domu).

Alžbětin zákon z roku 1572: Žebráci starší 14 let, kteří nemají povolení žebrat, mají být tvrdě zmrskáni a poznamenáni znamením vypáleným na levém ušním boltci nechce-li je nikdo vzít na dva roky do služby. Při druhém přistižení, jsou-li starší 18 let, mají být popraveni, nechce-li je nikdo vzít na dva roky do služby. Při třetím přistižení mají být bez milosti popraveni jako těžcí zločinci. Podobné ustanovení obsahuje 13. zákon z osmnáctého roku Alžbětiny vlády a zákon z roku 1597.

Tato zákonná opatření platila až do začátku 18. století.

Thomas Morus: Chtivý a nenasytný žrout, pravá morová rána své vlasti, může nahrabat tisíce akrů půdy a vyhnat jejich vlastníky, po dobrém či po zlém jsou nakonec tyto ubohé zbědované duše donuceny vystěhovat se. A když po dlouhém bloudění utratí poslední haléř, co jim, řekněte, probůh, zbývá než krást? Ale pak je podle práva a zákona pověsí. Anebo mají jít žebrat? Ale i pak je uvrhnou do vězení jako pobudy, protože se toulají a nepracují. Těmto lidem, kterým nikdo nechce dát práci, kdyby se sebehorlivěji nabízeli, těmto lidem vytýkají, že nechtějí pracovat. Z těchto ubohých psanců, které podle slov Thomase Mora přímo donutili krást, bylo za vlády Jindřicha VIII. popraveno 70.000 velkých a malých zlodějů.

Za Alžběty byli tuláci věšeni jeden za druhým, a nebylo roku, aby na tom či onom místě nebylo oběšeno 300 nebo 400 lidí.

V Somersetshiru za jediný rok popraveno 40 osob, 35 cejchováno, 37 zmrskáno a 183 nepolepšitelných darebáků propuštěno.

Podobné zákony byly i ve Francii. Ještě za vlády Ludvíka XVI. bylo vydáno nařízení (z 13. července 1777) podle kterého měl být poslán na galeje každý zdravý člověk ve věku od 16 do 60 let, neměl-li existenční prostředky a pevné zaměstnání. Podobná opatření zavádí statut Karla V. pro Nizozemsko (z října 1537), první edikt států a měst holandských ze dne 19. března 1614, dokument Spojených provincií ze dne 25. června 1649 atd.

Ustavičné vytváření relativního přelidnění udržuje zákon poptávky po práci a nabídky práce, a tudíž i mzdu v mezích, slepý tlak ekonomických poměrů upevňuje nadvládu kapitalistů nad dělníky.

Sdružování dělníků se považuje za těžký zločin od 14. století až do roku 1825, kdy byly zrušeny zákony proti sdružování.

G. Freytag: Ještě roku 1652 dostávala čeleď ve Slezsku dvakrát týdně maso, kdežto v našem století v témže Slezsku dostává čeleď maso jen třikrát do roka.

Právě tak se francouzská buržoasie hned na začátku revoluční bouře odvážila znovu odejmout dělníkům právě vydobyté spolčovací právo. Dekretem ze 14. června 1791 prohlásila všechna dělnická sdružení za „zločinný útok na svobodu a na prohlášení lidských práv“, trestaný pokutou 500 livrů a odnětí aktivních občanských práv na dobu jednoho roku. Tento zákon nedovolující a zakazující sdružování občanů podle profesí, přežil všechny revoluce a střídání dynastií, dokonce ani hrůzovláda se ho nedotkla.

V období dětství kapitalistické výroby tomu bylo často stejně jako v období dětství středověkých měst, kdy o otázce, kdo ze zběhlých nevolníků má být pánem a kdo sluhou, rozhodovalo obyčejně to, kdo z nich dřív zběhl od svých pánů. Ale hlemýždí rychlost této metody naprosto nevyhovovala obchodním potřebám nového světového trhu vytvořeného velkými objevy koncem 15. století.

Objev nalezišť zlata a stříbra v Americe, vyhubení, zotročení domorodého obyvatelstva a jeho pohřbení zaživa v dolech, první kroky k dobytí a vyloupení Východní Indie, přeměna Afriky v revír pro výnosný hon na černochy – to byly červánky kapitalistické výrobní éry. Tyto idylické procesy jsou hlavními momenty původní akumulace.

Původní akumulace vyúsťuje v koloniální systém, v systém státních dluhů, v moderní daňový systém a v systém ochranných cel. Tyto metody spočívají z valné části na nejsurovějším násilí, jako je např. koloniální systém. Ale všechny používají státní moci, to jest koncentrovaného a organizovaného společenského násilí, aby uměle urychlily proces přeměny feudálního výrobního způsobu v kapitalistický výrobní způsob a zkrátily jeho přechodná stádia. Násilí je porodní bábou každé staré společnosti, která je těhotná společností novou. Násilí samo je ekonomická potence.

W. Howitt: Barbarství a hanebná zvěrstva takzvaných křesťanských ras, páchaná ve všech končinách světa na všech národech, které se jim podařilo podrobit, nemají obdoby v žádné epoše světových dějin, u žádné rasy, nevyjímaje ani ty nejdivočejší a nejnevzdělanější, nejnemilosrdnější a nejhanebnější.

Koloniální hospodářství nám odhaluje nepřekonatelný obraz zrady, úplatnosti, zákeřných vražd a podlostí.

Aby se zmocnili Malakky, podplatili Holanďané portugalského guvernéra. Ten je roku 1641 vpustil do města. Ihned pospíšili do jeho domu a úkladně ho zavraždili, aby se mohli „zříci“ zaplacení úplatku 21.875 liber št. Kam vstoupila jejich noha, zůstala po nich spoušť a liduprázdno. Banjuvangi na Jávě měla roku 1750 přes 80.000 obyvatel, roku 1811 už jen 8.000. Tomu se říká sladký obchod.

Roku 1866 zemřelo jen v jediné provincii Orissa víc než milión Indů hladem. (Angličané vyvolali uměle hlad tím, že skoupili všechnu rýži a odmítali ji prodat jinak než za fantasticky vysoké ceny.)

Generální guvernér Východoindické společnosti – jeho oblíbenci dostávali smlouvy za podmínek, za nichž mohli být moudřejší než alchymisté a vyrábět zlato z ničeho. Velká jmění vyrůstala přes noc jako houby po dešti a původní akumulace se uskutečňovala bez jediného šilinku předběžných výloh.

Novoangličtí puritáni roku 1703 vypsali prémii 40 liber št. za každý indiánský skalp a za každého zajatého rudocha. Roku 1720 byla prémie zvýšena na 100 liber št.

Holandsko dosáhlo už roku 1648 vrcholu své obchodní moci, celkový kapitál této republiky byl snad významnější než kapitál celé ostatní Evropy. Gülich zapomíná dodat: lidové masy v Holandsku byly už roku 1648 více ubity nadměrnou prací, chudší a surověji utlačovány než lidové masy celé ostatní Evropy.

Koloniální systém prohlásil shrabování zisků za konečný a jediný cíl lidstva.

Systém veřejného úvěru, tj. státních dluhů, s jehož začátky se setkáváme už ve středověku v Janově a v Benátkách, se rozšířil po celé Evropě. Národ je tím bohatší, čím více je zadlužen. Státní úvěr se stává krédem kapitálu. Státní dluh se stává jednou z nejsilnějších pák původní akumulace. Jako dotekem čarovného proutku obdařuje neproduktivní peníze plodivou silou a proměňuje je tak v kapitál, aniž se peníze musí vystavovat nebezpečím a obtížím.

Státní půjčka je kapitál spadlý z nebe – vytvořil státní dluh, akciové společnosti, obchod cennými papíry všeho druhu, ažiotáž, zkrátka: burzovní hru a moderní bankokracii. Náhle se vynořila havěť bankokratů, finančníků, rentiérů, makléřů, spekulantů a burziánů.

V Anglii se všechny veřejné instituce nazývají „královské“, zato však dluh se tam jmenuje „národní“.

V téže době, kdy Angličané přestali upalovat čarodějnice, začali věšet padělatele bankovek.

S rozvojem kapitalistické výroby ztratilo veřejné mínění Evropy poslední zbytek studu a svědomí. Národy se cynicky chvástaly každou hanebností, jen když byla prostředkem k akumulaci kapitálu.

Sir Robert Peel, intimní přítel Ricardův: Je všeobecně známo, že spolu s cennostmi jednoho bankrotáře byla ohlášena do dražby a skutečně také prodána jako část jmění parta – smím-li užít tohoto výrazu – továrních dětí. Před dvěma roky (1813) byl před soudem královské stolice projednáván odporný případ. Šlo o skupinu hochů. Jedna londýnská farnost je postoupila jakémusi továrníkovi, který je zase postoupil jinému. Nakonec je našlo několik lidumilů ve stavu úplného vyčerpání hladem. Před několika lety uzavřela jedna londýnská farnost s jedním lancashirským továrníkem smlouvu, podle níž se továrník zavazoval převzít na každých 20 zdravých dětí jednoho idiota.

Od 16. do 18. století Anglie dostala právo dodávat do španělské Ameriky až do roku 1743 ročně 4.800 černochů. Liverpool vyrostl na základě obchodu s otroky, to byla jeho metoda původní akumulace. Liverpool zaměstnával obchodem s otroky roku 1730 15 lodí, roku 1751 53 lodí, roku 1760 74 lodí, roku 1770 96 lodí a roku 1792 132 lodí.

Edmund Burke, odporný politický pokrytec: „Zákony obchodu jsou zákony přírody, a tudíž zákony boží.“ Není divu, že věren zákonům, daných bohem a přírodou prodával sám sebe vždy na nejvýhodnějším trhu!

Augier: „Peníze přicházejí na svět s krvavými skvrnami na jedné tváři“, a kapitál se rodí zalitý krví a špínou, která se mu řine ze všech pórů, od hlavy až k patě, dodává Marx.

T. J. Dubbing: Kapitál se vyhýbá křiku a hádkám a je bázlivé povahy. To je naprosto pravda, ale není to celá pravda. Kapitál má strach z nedostatku zisku nebo velmi malého zisku, jako má příroda strach z prázdna. Má-li kapitál dostatečný zisk, nabývá odvahy. Zajistěte mu deset procent a můžete ho použít všude. Při dvaceti procentech oživuje, při padesáti procentech bude hořet smělostí a při sto procentech pošlape všechny lidské zákony, při tři sta procentech nebude zločinu, jehož by se neodvážil. Budou-li křik a hádky vynášet zisk, bude je kapitál podněcovat.

Ruku v ruce s touto centralizací čili vyvlastňování mnoha kapitalistů několika málo kapitalisty se rozvíjí ve stále rostoucím měřítku kooperativní forma pracovního procesu, vědomé technické využívání vědy, plánovité vykořisťování země… zatažení všech národů do sítě světového trhu, a tím mezinárodního charakteru kapitalistického režimu.

Marxovo proroctví: Avšak kapitalistická výroba plodí s nutností přírodního procesu svou vlastní negaci. Je to negace negace. Ta znovu vytváří nikoli soukromé vlastnictví, ale individuální vlastnictví na základě vymožeností kapitalistické éry: kooperace a společné držby půdy a výrobních prostředků vyrobených prací samou.

Tam šlo o vyvlastnění lidové masy několika málo uzurpátory, zde jde o vyvlastnění několika málo uzurpátorů lidovou masou.

Buržoasie produkuje především své vlastní hrobaře. Její zánik a vítězství proletariátu jsou stejně nevyhnutelné.

V západní Evropě je proces původní akumulace víceméně dokončen. Kapitalistický režim si tu buď přímo podrobil celou národní výrobu, nebo alespoň nepřímo kontroluje upadající společenské vrstvy, které ještě existují dál vedle něho.

V zájmu takzvaného národního bohatství hledá umělé prostředky, jak vytvářet bídu lidu.

Vlastnictví peněz, životních prostředků a jiných výrobních prostředků nečiní ještě z člověka kapitalistu, chybí-li doplněk, námezdní dělník, druhý člověk, který je nucen dobrovolně prodávat sám sebe. Kapitál není věc, ale společenský vztah mezi lidmi.

Černoch je černoch, teprve za určitých poměrů se stává otrokem. Stroj je stroj a jen za určitých poměrů se stává kapitálem. Je-li vytržen z těchto poměrů, je právě tak málo kapitálem jako zlato samo o sobě penězi nebo cukr cenou cukru. Kapitál je společenský vztah. Je to historický výrobní vztah.

Wakefield: Jak byl tedy vytvořen kapitál a námezdní práce? Lidstvo si osvojilo jednoduchou metodu, jak napomáhat akumulaci kapitálu, která se mu ovšem od dob Adamových jevila jako poslední a jediný účel jeho existence – rozdělilo se na vlastníky kapitálu a vlastníky práce – tato dělba byla výsledkem dobrovolné dohody a úmluvy. Zkrátka: masa lidstva se sama vyvlastnila na počest „akumulace kapitálu“, dodává Marx.

Velký půvab kapitalistické výroby je v tom, že nejen ustavičně reprodukuje námezdní dělníky jako námezdní dělníky, ale úměrně akumulaci kapitálu stále produkuje relativní přelidnění námezdních dělníků. Tím se udržuje zákon poptávky a nabídky práce ve správné koleji, kolísání mzdy se udržuje v mezích, které vyhovují kapitalistickému vykořisťování a konečně je zaručena tak nezbytná sociální závislost dělníka na kapitalistovi, ten vztah absolutní závislosti, který politický ekonom svým žvaněním překrucuje ve svobodný smluvní vztah.

Je nesporné, že tažní koně v Anglii jsou lépe živeni než anglický zemědělec, protože jsou cenným majetkem.

Co na tom, vždyť národní bohatství je už svou povahou totožné s bídou lidu.

Kapitalistický způsob výroby a akumulace a tedy i kapitalistické soukromé vlastnictví předpokládají zničení soukromého vlastnictví založeného na vlastní práci, to jest předpokládají vyvlastnění dělníka.

Poznámky: Modré knihy – oficiální dokumenty anglického parlamentu byly vázány do modrých desek.

Indie byla prohlášena za majetek britské koruny.

Velká morová rána, černá smrt – 1347 až do roku 1350 – zahubila kolem 25 miliónů lidí, tedy čtvrtinu obyvatel Evropy.

Přejít do diskuze k článku