"Proč nás nikdo nemá rád?", stěžují si Židé. Král města Uru vyhnal našeho praotce Abraháma! Farao nás vyhnal z Egypta! Asyřané nám v roce 722 před Kristem vyvrátili izraelskou říši (a odvedli do zajetí dle babylónských zápisů 200.150 osob, takže v zemi izraelské zůstalo „toliko něco chaterného lidu“). Babyloňané nám vyvrátili v roce 586 před Kristem říši Judskou (a my jsme zjistili, že Chrám Šalamounův je jenom vesnickým kostelíčkem oproti babylónským chrámům). A dokonce i velice tolerantní císař Claudius nás vyhnal z Říma. Římané zrušili v roce 132 definitivně náš stát a rozptýlili nás po celém světě. Vyjmenovat všechny pogromy na nás provedené snad ani nelze. Proč jsme si zasloužili takový osud? No, proč asi?!
Čím začít? Snad tím, jaký vztah zakladatelé křesťanství zaujali k židovské Bibli, tedy ke Starému zákonu, respektive ke starozákonnímu židovskému Bohu. Jedni Starý zákon zásadně odmítali, nechtěli mít s Židy a s jejich krvelačným krutým Bohem nic společného. Druzí, prožidovští, ale prosadili své a zdůvodňovali to tím, že přece Jehošua byl Žid, apoštolové byli všichni Židé, svatý Pavel byl Žid, proto nelze Starý zákon odmítat. A udělali dobře (ze svého hlediska), neboť k oněm pár textům Nového zákona, tedy k Evangeliím, Dopisům, Skutkům a Apokalypse přidali tisíce a tisíce dalších stránek, jejichž kombinacemi se dalo dokázat cokoli. (Moje oblíbené: Z Bible, marxismu a statistiky se dá dokázat cokoliv!) Kdyby totiž zůstal pouze Nový zákon, tož z těch málo textů by se toho moc zkombinovat nedalo, a navíc, původní texty byly docela jednoznačné, tam ještě nebyly ony nerozumy!
No a jaký byl ten starozákonní Bůh? Jak Ho definovat? Jak Ho popsat? Jehovisté Ho vyobrazují jako velice důstojného stařečka s bílými vlasy a plnovousem, jako krále či císaře. Ale takových podobných obrazů starozákonního Boha visí i v křesťanských katedrálách a kostelech nespočetné množství. Jenže tento židovský starozákonní Bůh je dle samotných Židů nezobrazitelný a dokonce sám veliký Mojžíš zakázal Boha zobrazovat a Židé také nikdy svého Boha nenamalovali a ani nevysochali, byl by to smrtelný prohřešek proti Mojžíšovým Zákonům, které přece Mojžíšovi nadiktoval samotný Bůh! Křesťané tímto zobrazováním porušují zákon diktovaný samotným Bohem! Křesťany sice můžeme omluvit tím, že s Židy nechtějí mít nic společného a na nějaký Mojžíšův zákon mohou tudíž dlabat. Takže nám vychází, že podle Starého zákona se nesmí Bůh zobrazovat, ale podle Nového zákona se může zobrazovat. Jednou se může, jindy nemůže – je to transcendentní, je to otázka víry, zde neplatí ano či ne, zde platí ano i ne zároveň. Toto řešení je, jak uvidíme dále, naprosto běžné, samozřejmé a nikoho nepobuřuje a nikomu to nepřipadá divné.
Já se přesto pokusím onoho starozákonního Boha popsat. A vezmu si ku pomoci Hegela, neboť právě on je k ilustraci toho, co je starozákonní Bůh, nejvhodnější. A mně dokonce připadá, že už v dobách dávných ba pradávných žil nějaký ten židovský starozákonní Hegel.
Nejdříve srozumitelně (a primitivně, neboť Hegel se dá vykládat i velice složitě a vznešeně!) napíšu, na co ve svém „filosofování“ přišel samotný veliký Hegel. Ten už totiž nemohl říkat, že svět řídí Bůh, to bylo už v jeho době pasé, to by se mu všichni vysmáli a nemohl by být rektorem berlínské univerzity (byl i profesorem jenské a heidelberské univerzity). Místo Boha, který řídí svět, přišel Hegel na to, že svět řídí „světový duch“, někdy také „světová duše“ a jindy ještě „světový rozum“. (Pojmy duch, duše a rozum se často píší s velkým začátečním písmenem. Když se píše Bůh s velkým písmenem, proč by se nemohl psát Rozum s velkým písmenem, že?) A tento světový Rozum či světovou Duši či světového Ducha úplně nejdokonaleji ztělesňuje germánská rasa. Němci se prostě přesně řídí dle příkazů onoho světového Rozumu (Duše či Ducha); co chce světový Rozum (Duše či Duch) vykonat, to vykoná prostřednictvím Němců. Kdežto takoví Francouzi, ti vůbec podle světového Rozumu nejedou, vůbec tak nefungují, oni dokonce světový Rozum porušují, nedbají na jeho příkazy a zákazy, občas si popraví svého krále a královnu, chlastají, jsou lehkovážní v manželství, z nějakého poddůstojníčka udělají císaře (kdyby tak Hegel věděl, že o jedno století později udělají i Němci z frajtra kancléře!) a vůbec, jsou to bordeláři. Angličané jakbysmet, ti také nekráčejí v intencích světového Rozumu.
A Slované? To je škoda řeči, to jsou podlidé naprosto vzdálení světovému Rozumu. Jediní Němci dokonale ztělesňují světový Rozum a řídí se jím. No a toto společenství někdo musí vést, a to je německý císař, takže vlastně německý císař je přímo ztělesněný světový Rozum. Světový Rozum je jenom jiné slovo pro německého císaře. Tolik říká Hegel!
A jak se projevoval židovský Bůh? Nějaké tehdejší převtělení Hegela proneslo, že hlavním cílem Boha je především idea státu, založit židovský stát je cílem Boha. Skutečně je to naprosto stejné jako cíle „světového Rozumu“, jenomže to tehdy neplatilo pro Němce, nýbrž pro Židy, ti byli vyvoleným národem světového Rozumu, pardon, Boha. Však to také bylo před třemi tisíci lety, tehdy ještě Germáni nebyli, ale Židé už jo. Světový Duch, Rozum, Duše, měly tehdy rády prostě Židy. Kdoví, kdyby tehdy už byli Germáni, jak by to dopadlo.
Bůh poprvé promluvil k Abrahámovi a slíbil mu, že jeho potomky rozmnoží tolik, že jich bude jako zrníček písku, a že jim dá veškerou zemi, na kterou stoupne jejich noha, a že jejich říše bude sahat od řeky Eufratu po Středozemní moře. Co tedy sliboval Bůh Abrahámovi? Sliboval mu nějakou duševní útěchu či nějaké transcendentní poznání? Ale kdepak! Sliboval mu území, na kterém bude židovský stát! Když se to tak vezme, byl to od Boha docela přízemní dar, no ne?
Jákobovi Bůh nerozkázal, aby šel do Egypta a aby si v Egyptě udělal svůj stát, svoji říši. Asi proto, že si to světový Duch (tedy Bůh) nepřál, se založení židovské říše na egyptském území nekonalo. Světový Duch vál prostě jinak, než si přál Jákob. Egypt prostě nedovolil! Jákob do Egypta ostatně odešel kvůli hladu a ne kvůli přání Boha. Sice na celých 150 let ovládali Hyxósové a Semité Dolní Egypt, až se vládce Horního Egypta naštval a vyhnal je. Založení velké židovské říše na území Egypta se tedy nezdařilo (i když k tomu moc nescházelo!). Kdyby je farao nevyhnal, možná by svou říši Židé založili tam.
Zato s Mojžíšem světový Duch (Bůh) mluvil a poradil mu, aby si založil říši na území Filištínských (Palestinských). Ale už mu nesliboval, jak Abrahámovi, obrovské území (kam vaše noha šlápne, to bude vaše), nýbrž malilinkou zemičku velikosti Moravy, ale zato velice úrodnou přímořskou krajinu příjemnou k pobývání. Jenže toto malinké území bylo hustě zalidněno a bydleli tam lidé civilizačně a kulturně na daleko a daleko vyšší úrovni než kočovní Židé. Znali například železo, a Židé, pokud si od nich koupili nějaký ten železný nástroj, neuměli jej ani nabrousit, a museli si tedy poníženě nářadí chodit brousit k domorodcům! Proto světový Duch (Bůh) přímo nařídil Mojžíšovi, aby všechny domorodce na tomto území vyvraždil, neboť, říkal Bůh otevřeně Mojžíšovi, jedině vyvražděním původních obyvatel se může ono filištínské (palestinské) území stát vaším územím, vaší zemí zaslíbenou. A kdyby některý z vašich vojevůdců chtěl uzavřít nějakou mírovou dohodu, bude to zrádce zasluhující smrt! On ten Bůh či světový Duch dobře věděl, že třeba současný mírový spojenec může za pár let získat převahu a nemilosrdně Židy vyhnat bez ohledu na dřívější mírové smlouvy a spojenectví. Kupodivu ten světový Duch – Bůh dává podobné rady podnes! Jaksi se vůbec nezměnil, že?
Mojžíšův nástupce Jozue poslechl Boha (světového Ducha) do toho nejmenšího puntíku a skutečně všechny domorodce vyvraždil. Tuto genocidu detailně popisuje svatá kniha Jozue. Ale teprve až král Šalamoun nechal postavit Vítězný oblouk – tedy Chrám, na počest světového Ducha – Boha.
Světovému Duchu – Bohu se ale asi zdál být tento Vítězný oblouk nedostačující a zanevřel na Židy, už jim přestal radit. Po smrti Šalamouna už slavná židovská říše dostávala jen a jen na frak, jednou od Egypťanů, podruhé od Babyloňanů, Asyřanů a Peršanů, a tak pořád dokola. Sice Římané dovolili ještě jednou Židům vztyčit Vítězný oblouk (za krále Heroda), aby v roce 132 po Kristu definitivně židovský stát zničili. A až v roce 1947, tedy před pár lety, znovu promluvil Bůh, spíše ten světový Duch, a na třetině (v současnosti už snad na polovině, či i více?) bývalého území zase vznikl židovský stát. Tož takto promlouval Bůh k Izraelitům ve Starém zákoně. Co si ovšem máme my, křesťané, tedy Nežidé, myslet o takovém Bohu? Neměli přece jen pravdu ti první křesťanští myslitelé, když takového Boha odmítali? No, co je to za Bůh, když mluví přesně podle mocenských zájmů vládnoucí třídy a velmocí? Bůh, který vyjadřuje mocensko politické zájmy? Nač takový Bůh? Ale ano, dokonale se hodil a byl velice potřebný i v pozdějších staletích, a je vlastně potřebný dodnes. Vizme třeba takového bigotního věřícího presidenta Bushe! Bůh pomáhej Americe! Ať jsem četl Starý zákon tak či onak, z té či oné strany, z takového a onakého úhlu pohledu, zjistil jsem, že jiný úkol, než vytvořit židovskou říši ten starozákonní Bůh neměl!
A že je tam plno Božích příkazů a zákazů? Ale ty přece plně nahrazovaly právní řád! Bez jakéhosi právního rámce by přece žádný stát nemohl existovat a fungovat a nemůže ani dnes! Bůh Starého zákona je vlastně idea židovského státu (řekl by Hegel). Uzavřít spojenectví se sousedy nelze, je nutné je vybít – tak Bůh promluvil ústy proroků. Ono, co kdyby se později sousedi stali o něco silnější, mocnější, vyhubili by oni nás, proto žádné smilování. Chudák král Saul, ten právě uzavřel spojenectví a mírovou smlouvu, ale prorok, už nevím ani jak se jmenoval, sám osobně usekl hlavu spojeneckému králi. A samotný král Saul dopadl bídně, protože neposlechl rady Boha a neustále přece jen nevraždil, občas uzavíral i mírové smlouvy, což ovšem měl přece od Boha přísně zakázané! Všimněme si, že cokoliv pronesli proroci, se dá interpretovat jako idea židovského státu. Aby to bylo trošku zamotanější a ne tak hned zřetelné, ponechaly se ve SZ i názory odmítající stát, ale ty byly podružné, ty dodávaly pouze větší sílu ideji státu. Občas nějaký ten prorok protestoval a navrhoval vykašlat se na budování státu a odejít znovu do pouště, jeho slova sice zapsali, ale určitě se jim smáli, a ještě určitěji na ně nedbali! Když prorok hlásal: Vraťme se do pouště, postavme si zase stany, putujme pouští s velbloudy, vykašleme se na budování jakéhosi státu… Je to ve Starém zákoně sice napsané, ale můžeme se divit, že takového proroka nikdo neposlechl?
Shrnutí: Ve Starém zákoně neexistuje žádný transcendentní Bůh. Jejich Bůh je naprostý realista. Je to vojevůdce, který se projevil tím, že zařídil pro Židy stát, samozřejmě prostřednictvím židovského národa. Starozákonní Bůh je prostě Hegelova Idea Státu, či světový Rozum, světový Duch či světová Duše, je to docela přízemní „politikum“ a ne nějaké nadsmyslno! Židovský Bůh je Otec a Zakladatel Státu.
