TOPlist

Vyklepáno z knih: Svět na sklonku antiky

Reklama


Aurelius Augustinus – O Boží obci. Kterak vláda bez spravedlnosti jest podobna lupičské tlupě: Odstraníme-li spravedlnost, co zůstane z vlád, ne-li veliké loupežnické podniky? Vždyť ani lupičské sdružení není nic jiného nežli stát v malém. Banda se skládá z lidí, řídí se rozkazy náčelníka, je vázána společenskou smlouvou, kořist si rozděluje podle zákona dohody. Jakmile se tato spřež, přibírajíc vyvrhele, rozmůže natolik, že ovládne zemi, založí sídla, obsadí obce a podmaní si národy, tu se na ni hodí ještě zřejměji jméno „stát“. To jí udělí už nepokrytě – ne upuštění od chamtivosti, ale získání beztrestnosti. Dal totiž vtipnou a pravdivou odpověď Alexandru Velikému jeden zajatý pirát. Když se král toho člověka ptal, co ho to napadlo ohrožovat moře, řekl s upřímným vzdorem: „Zrovna co tebe, že svět; ale protože já to dělám s nepatrným korábem, říkají mi loupežník, ale tobě panovník, protože to děláš s velikým loďstvem.“


Francois Villon – Závěť


Žil jednou jistý Diomed,
když Alexandr kraloval.
Ten násilník si ved
a cizí lodě raboval.
Konečně chytli ho, a král
s ním arci naložit chtěl zle:
Když lupič před ním v poutech stál,
měl potrestán být na hrdle.


I táže se ho panovník:
„Proč pirátství se oddáváš?“
I odpoví mu loupežník:
„Proč, pane, pirátů mi láš?
Že vyjíždím – jak dobře znáš
jen s kocábkou, ne s dvojstěžníkem?
Mít výzbroj, jako ty ji máš,
byl bych, čím ty jsi: panovníkem!


Co dělat! Člověk nemá viny!
Co naložil ti osud, nes!
A já, já zkusil jako pes!
Kdo můžeš, odpusť mi a věz:
Kde chudoby je víc než dost,
to ví už každé dítě dnes,
tam nerodí se samá ctnost.“


Vrtalo mozkem knížecím
co Diomed mu pověděl,
až: „Tak ti osud zaměním:
z neštěstí na šťastný,“ mu děl.
Tu do sebe ten zbojník šel,
žil poctivě a podle práva.
Z latinsky dochovaných děl
je tato historická zpráva.


(Překlad Otokar Fischer 1934)


Dějiny Říma se dají přirovnat k historii bandy lupičů.


Tragičnost a bezvýchodnost: cesta pro lidstvo nebyla dosud nalezena a možná vůbec neexistuje: lidské dějiny jsou bezobsažnou hrou a smíchem šílence.


Historie je nepřehledný rej groteskních masek, výsměch Boha nad člověkem, nestvůrný rej šílenců. Svět jako jedna velká Absurdita.


Salvian z Porýní: Řím musí padnout, protože chamtivost vládnoucí třídy, která se projevuje dravou daňovou politikou, zotročuje chudinu. Chudina nemá tudíž žádnou svobodu, kterou by bránila, takže nebude bránit nic. Barbaři (Vandalové, Gótové, Frankové, Alemani, Sasové a i Hunové) naproti tomu žijí ve svobodnějším a lepším světě. Spousta vzdělaných Římanů dává přednost životu v barbarských oblastech, protože tam nalézají svobodu a lidskost – namísto omezování a krutosti římské moci. (Salvian se spojil s pelagiánci.)


Eusebius otevřel knihu a četl: „Styďme se alespoň před zvířaty. Zvířata užívají všechno společně – půdu i kameny, pastviště i hory a lesy. Člověk je krutější nežli zvěř, dokáže-li stále opakovat ta bezcitná slova: To je moje, to je tvoje…“ Na druhý den byl Eusebius zatčen. Ukázal s úsměvem prefektovi knihu z které četl, a prefekt se mohl přesvědčit, že ta kacířská slova nepatří nikomu jinému než svatému Janu Zlatoústému. Po propuštění z vězení mu studenti uspořádali ovace a Eusebius nemohl dlouho pro potlesk začít přednášku.


Valentinian III. (císařem 425 – 455): Ten, kdo si vyvolí duchovní poslání, jistě na majetku nikterak nelpí, proto musí odevzdat veškerý svůj majetek městu.


Tacitus: Více práce by ti dalo přemluvit Germány, aby obdělávali půdu a čekali na sklizeň, než aby vyzývali nepřítele k boji a sklízeli zranění. V jejich očích je leností a zbabělostí dobývat v potu tváře, k čemu si můžeš dopomoci krví. Když někdy netáhnou do války, tráví čas lovem a ještě více nečinností, oddávajíce se spánku a jídlu. Ti nejstatečnější a nejbojovnější nedělají vůbec nic.


Římští šlechtici propouštěli své otroky v podezřele mladém věku a s podezřele vysokými finančními dary. A propuštěnců nebývalo málo. Je téměř jisté, že římští patriciové propouštěli své nelegitimní syny, které zplodili se svými otrokyněmi.


Tertullianus – pojednání O duši, napsáno kolem roku 200 po K.: Každým dnem se zlepšuje poznání světa, každým dnem je svět vzdělanější a civilizovanější. Všude se budují silnice, venkov byl prozkoumán a každá jeho část obchodně zpřístupněna. Úsměvná pole vystrnadila lesy, hejna a stáda zapudila divou zvěř, písečné půdy byly osety, skály rozbity a odstraněny, močály vysušeny. Dnes napočítáte tolik měst a vesnic, kolik bylo kdysi chalup. Útesy a mělčiny nám přestaly nahánět hrůzu. Tam, kde jsou stopy života, existují domy, budovy a dobře organizované vlády.


Tertullianus ale vyhrožuje impériu takto: Dokázali bychom se pustit do boje proti vám beze zbraní a bez výtržností pouze pasivním odporem a odchodem. Při našem počtu by ztráta takového množství občanů ve vzdálených končinách země stačila podkopat vaše impérium – pouhá naše emigrace by vás tvrdě zasáhla. Představte si tu hrůzu, kterou byste pocítili při zjištění, že jste takto opuštěni v zlověstném tichu a ustrnutí umírajícího světa. Marně byste hledali své poddané. Nepřítel u vašich bran by byl početnější než obyvatelstvo celé vaší říše.


A ještě jednou Tertullianus: Bůh vždy dává za pravdu chudým a bohaté odsuzuje.


Skutky apoštolské jsou holdem římskému liberalismu a vysvětlením, proč se mohlo 70 miliónů lidí nesčetných ras udržet pospolu. Existovala svoboda pohybu, obchodu, poštovního styku, projevu, výběru zaměstnání a náboženství.


Vandalů v Africe nebylo nikdy víc než 80 tisíc a dokázali v průběhu 10 let rozvrátit římskou vojenskou moc. Ostrogóti za Theodoricha ovládli bez problémů Itálii, ačkoliv je římská populace početně převyšovala nejméně dvacetkrát.


Jak se král Vandalů Hunerich zbavil křesťanských kněží a biskupů: Shromáždil je a řekl: "Přísahejte mi věrnost." Část odmítla přísahat, neboť to byli křesťané věrní jednomu bohu Ježíši Kristu. "Odmítají přísahat věrnost?" Popravit! Zbytek přísahal králi věrnost. "Cože, vy nevíte, že v Bibli je zakázáno přísahat? Popravit je!"


Kněz Salvianus: Vandalové nejenže nezačali v Kartágu navštěvovat místní „erotické podniky“ nebo napodobovat mužskou prostituci a transvestitismus, které zde tehdy kvetly, ale nevěstince zrušili a prodavačky lásky řádně provdali. Vandalové sem přišli proto, aby napravili římské křesťany!


Caesar o Keltech: Slibují, usmívají se, tím je vše řečeno.


Pohřby u Slovanů většinou spálením, nedávali mrtvému žádné ozdoby ani zbraně, asi ještě sdostatek nenaloupili. Věšeli zbytky svých mrtvých (kosti) na kůly, aby byly ve vzduchu a blíže nebi!


Ammianus: Lidé nazývaní Hunové, o nichž naši předkové stěží slyšeli, projevují takovou míru barbarství, s jakou jsme se ještě nesetkali. Je to jakési nové lidské plémě, které vyrazilo z nějaké skryté zemské hlubiny a plení a ničí vše kolem sebe jako nečekaná bouře ženoucí se z hor.


Za několik dní budeme i my a celý Řím navždy vyléčeni od všech neduhů. Uvidíš pozoruhodné divadlo. Opět chaos, opět – první den stvoření. Rozdíl od Bible je pouze v tom, že hovada budou stvořena prvního dne a člověk někdy potom, bude-li mít Bůh volnou chvilku. A když ne…


Již brzy se Hunové sejdou k volbě nového panovníka. Tehdy zvíme i osud, který nás čeká. Neboť naše ruce se již podobají vetchým pažím starců a náš osud drží ve svých rukou jiné národy.


Grónská píseň o Atlovi (Atillovi)


Přivábila malé
položila k lavici začaly se strachovat, ale neslzely
matce v náruč spěly
ptali se, co míní


Netažte se na to
chci vás oba ubít
dávno se mi vás chtělo
vyléčit ze staroby


(Krev svých dětí, které měla s Atillou, a jejich vnitřnosti dala pak manželovi k pití a k jídlu, stejně jako Médeia Iásonovi.)


Atilla předkládal svým hostům vybraná jídla na zlatě a stříbře, sám ale jedl pouze maso a chleba z dřevěné misky a víno pil z obyčejného dřevěného poháru.


Frankové: Od mládí jim nebyly stříhány vlasy, měli je až na ramena, a to bylo odznakem jejich příslušnosti k vládnoucímu rodu.


Stěhování národů: Jakmile kmen prohrál válku nebo byla-li neúroda, král byl usmrcen.


U barbarů mohl muž opustit ženu, ale veškerý svůj majetek, dům, děti, to vše jí musel ponechat!


Uhodil-li někdo chlapce zaplatil 45 solidů. Uhodil-li někdo dívku zaplatil 100 solidů. Splácet byly povinny až tři generace potomků pachatele! Za zabití muže 200 solidů, za zabití ženy, která už nebyla schopna rodit, také 200 solidů. Za zabití ženy, která byla schopna rodit 600 solidů. Za zabití těhotné ženy 800 solidů! Francká společnost si ženy v podstatě velmi vážila. Ty částky jsou neobyčejně vysoké a znamenaly upadnout do chudoby či do otroctví. Zloděj zaplatil, co ukradl a navíc zaplatil pokutu. Pokud neměl na zaplacení, byl vydán okradenému do otroctví do té doby, až dluh splatil. Když byl chycen podruhé, byla mu vyholena hlava, byl zbit a byla mu vypálena značka na čelo a tvář. Po třetí krádeži byl prodán jako otrok do ciziny.


Když autoritářský a byrokratický stát zjistí, že je neefektivní a že ho nikdo nerespektuje, reaguje snahou o větší autoritu a o posílení byrokracie.


Poselství biskupů Konstantinovi v roce 343: Existuje pouze jeden způsob, jak vnést řád do zmatku a spojit to, co je rozbité: každý člověk nechť je zbaven obav před zotročením a má naprostou svobodu při rozhodování o tom, jak vést své záležitosti.


Každé náboženství je životadárné a ovládá lidi, i ty nejmoudřejší a povahově nejsilnější, pouze na počátku svého vývoje. Potom nastupuje místo víry výklad, místo bohabojného života obřady a všechno končí pokrytectvím kněží a jejich bojem za blahobytný život a postavení. Když bylo nastoleno jako oficiální učení křesťanství, svoboda se ztratila a rozum začal selhávat.


Řeč Synesia z Kyrene pronesená v Konstantinopoli roku 400: Nechť jsou všichni plavovlasí muži vykázáni z mocenských křesel. Poté následoval vražedný pogrom na Góty. Stilicho byl prohlášen za zrádce a byl sťat. Básník Claudian zaútočil na černochy: Nesmí dojít k žádnému sjednocení s africkými barbary, neboť barevný bastard pošpiní kolébku. Vzniká rasismus a končí antické bratrství všech ras a společenství. Řím se začíná hroutit.


Svatý Pavel: Jednat jako svobodní, nikoli jako ti, kdo využívají svobody, aby jí přikryli zlo.


Římská církev vždy co nejurputněji bojovala za to, aby se netvořilo oficiálně dvojí náboženství, tj. náboženství intelektuálů, a náboženství prostých duší.


Křesťané jsme my, ostatní jsou jen vepři a psi.


Jan Zlatoústý: Neuctívej tady Krista v hedvábném rouchu, zatímco venku na ulici, kde hyne chladem a nahotou, se o něj nestaráš. Bůh nepotřebuje zlaté kalichy, ale zlaté lidi.


Přirozenému stavu odpovídá spíš život řídící se rozumem než vášněmi. 


Nikdo není pánem svých statků, ale je pouze povolán, aby je rozděloval. „Nikdo nenazývej cokoli svým vlastnictvím, všechno dostáváme od Boha, slova mé a tvé jsou proto lživá.“


Basilius: Kdo odebere jinému kus oděvu, je označen za zloděje. Když však někdo nedá oděv chudákovi, ačkoliv by mohl – zasluhuje jiného jména? Proč ty jsi bohatý a proč je tento člověk chudý? Učinil jsi svým vlastnictvím věci, které ti byly dány proto, abys je rozdělil. Kabát, který uchováváš ve své šatně, patří nahému, a chléb, který jsi podržel, patří hladovému. Zlato, které jsi zakopal do země, patří potřebnému.


Sv. Chrysostomos: Bohatství je společné pro tebe a tvé spoluslužebníky právě tak, jako je společné Slunce, země, vzduch a všechno ostatní. Je nemožné stát se bohatým bez nespravedlností. 


Kdo vlastně stvořil náš svět, kdo mu dal řád, kdo postavil chrám na své místo, kdo vystavěl hradby, kdo našel přístavy pro lidské lodě a kdo dal zaznít tónům? Anonymní termiti? Anebo naopak nablýskaní vojevůdci, ctižádostiví politikové a hvězdy snobských salónů?


Doba Karla Velkého: V karolinské epoše se přestaly razit zlaté mince, bylo zakázáno půjčovat na úrok, profesionální obchodníci přestali existovat, nedováželo se orientální zboží, oběh peněz se snížil na minimum, laici neuměli číst ani psát, neexistovaly žádné daňové soustavy, města se stala pouhými pevnostmi – můžeme bez váhání prohlásit, že před sebou máme civilizaci, která se vrátila zpět do čistě zemědělského stádia, civilizaci, která nepotřebovala obchod, úvěr ani pravidelnou směnu.


Beda Ctihodný v knize Historie náboženství z roku 700 popisuje jak král Edwin v roce 627 přijal křesťanství. Mluví jeden z jeho rádců: Vaše Výsosti, když porovnáváme délku lidského života na zemi s tím časem, o němž nic nevíme, připadá mi to jako prudký let osamělého vrabce hodovním sálem, v němž za zimního dne večeříte se svými šlechtici a rádci. Uprostřed je přívětivý oheň, který vyhřívá místnost. Venku řádí liják nebo vánice zimní bouře. Vrabec vlétne jedněmi dveřmi sálu a vyletí druhými. Když je uvnitř, je v  bezpečí před bouří venku; ale po chvilce pohody zmizí z dohledu do zimního světa, z něhož přilétl. A stejně tak je to s člověkem, který na zemi pobývá jen okamžik. Ale o tom, co s ním bylo před tím, nebo co bude následovat, nevíme nic.


Majitel 10 hektarů měl povinnost vzít do boje jednoho koně, štít a kopí.


Obyvatelé Británie žádají Římany o pomoc, píší Aëthiovi: Barbaři nás zahánějí do moře a moře nás žene nazpět k barbarům. Stále nám takto hrozí dva způsoby smrti: jsme buďto vražděni nepřáteli, nebo hyneme ve vlnách.


Augustus – vznešený, caesar, imperátor, dominus set deus. Císař byl Bohu výjimečně blízký a byl řízený jeho vůlí. Tua serenitas – tvá jasnost, tua clementia – tvá milostivost, laskavost, tua maiestas – veličenstvo. Úředník mohl mít titul jako např.: Tvá přejasná a vynikající vznešenost.


Senátoři byli osvobozeni od placení daní a od různých povinností vůči státu souhrnně nazývaných sordia munera, doslova špinavé, nečestné, nízké povinnosti. Senátorský statek vynášel ročně: skutečně rozlehlý velkostatek 40 kentenariů zlata, středně velký velkostatek 15 a menší kolem 10 kentenariů zlata. Jeden kentenarion se rovnal 32,7 kg.


Od roku 246 nesměl majitel otroka zabít a od roku 325 zákon zakazoval rodiny otroků rozlučovat.


Biskupové plnili úlohu diplomatů, organizovali zásobování měst a leckdy i jejich obranu.


Boëthius: Jak je v říši vševědoucího, všemohoucího a jen dobro chtějícího Boha možné, že dobří lidé trpí a špatnost je odměňována?


Krádež státního majetku se stíhá přísněji než krádež majetku soukromého. Bohatství je samo o sobě dobré. Abychom si nemyslili, že je zlé, mívají bohatství i dobří. Abychom ho však nepovažovali za něco velikého, za největší dobro, mívají bohatství i zlí.


Jaká řeka výmluvnosti by mohla kdy stačit na to, aby vyjádřila nesmírnou ubohost tohoto života?


Válka je smutnou nezbytností. Bylo by ještě větším zlem, kdyby zločinci vládli spravedlivým lidem.


Jestliže Bůh obdařil člověka svobodnou vůlí, znamená to, že tímto darem vložil do jeho rukou i jeho osud a rozhodl se vzdát se veškeré moci nad lidským jednáním. Toto Boží rozhodnutí ovšem vrhá stín na nároky církve na naprostou kontrolu nad svými ovečkami a tato teorie nebyla pro církevní hierarchii žádoucí. Proto přišel sv. Augustin se svou Boží milostí a prvotním hříchem.


Řehoř nebo Gregorius z Tours, původním jménem Gregorius Florentius (539 – 594) byl franský biskup a historik, autor desetisvazkových dějin, známých jako Historia Francorum. (Řehoř z Toursu, O boji králů a údělu spravedlivých (Kronika Franků): Dějiny v deseti knihách, přel. Jaromír Kincl, Odeon, Praha 1986.)


Frankové ještě v 5./6. století nehráli v Evropě velkou roli. Nepronikli dokonce na území římské říše. Obývali území jak Germánie, tak Galie (Ripuárští Frankové). Byli to vskutku barbaři. Král musel mít svaly a musel být dostatečně mocný (plodit děti a mít dlouhé vlasy). Král vlastnil vše. Merovejská dynastie byla dynastií venkovskou. Merovejci žili na venkovských dvorcích, zvaných falce (charakteristické dlouhou halou). V čele byl tzv. majordomus. Nevládli z jednoho místa, ale putovali. Vzájemně se vyvražďovali, ale také se ženili, čímž docházelo k degeneraci. Podle některých odborníků šlo o nejhlubší úpadek kulturních dějin Evropy.


Z předmluvy: Jeptišky vzaly útokem klášter svaté Radegundy a vydrancovaly jej způsobem hodným snad lancknechtů z třicetileté války.


Holé násilí rozhoduje o všem, krádeže a loupeže, vraždy a podvody a plenění tvoří rámec převratným změnám. Vědy a civilizace odumřely, civilizace upadá, lidé a instituce propadají nebývalému zdivočení, divočí církev i její lidé, divočí dokonce i ti, kteří by měli být špičkovými vzdělanci a kulturními lidmi.


Dva biskupové, kteří vynikali jen tím, že to byli nenapravitelní opilci. Řehoř je ale velice shovívavý; ničemní jsou až tehdy, když se jejich hříchy nedají již opravdu obhajovat.


Chlodovech hledá ještě nějaké příbuzné, aby je mohl povraždit. Vyprávění nemá daleko k černému humoru, ale nakonec Řehoř napíše, že král jednal vždy v bázni boží. Chlodovech říkal po zavraždění všech svých příbuzných: Běda mně, že jsem zůstal jako cizinec mezi cizinci a nemám jediného příbuzného, který by mně mohl nějak pomoci, kdybych se ocitl v nesnázích. Ale to neříkal z žalu nad jejich smrtí, nýbrž se lstivým úmyslem, zda by snad ještě nenašel někoho, koho by mohl zabít.


Běsnila divokost pohanů, vzrostla zuřivost králů, kacíři napadali chrámy a pravověrní je bránili, v přemnoha lidech vzplála víra v Krista, nemálo jich zase ve víře ochladlo, od oddaných dostaly chrámy bohaté dary, proradní je o všechno připravili.


Umělé řeči učence rozumí jen málokdo, řeči obyčejného člověka však mnozí.


O mnichovi z Bordeaux: Mnich hlídal obilí. Za mohutného větru se blížil liják. Bylo zbytečné svolávat mnichy, stejně by je nestačili uklidit. Proto mnich nechal všeho a začal se modlit. Mrak se rozdělil, všude pršelo, jen ne na obilí. Přiběhl opat a mniši a spatřili ten zázrak. Opat poručil, aby se ho chopili a zbičovali ho důtkami řka: Je totiž nutné synu, abys poníženě vyrůstal v bázni a službách božích, a ne aby ses chlubil zázraky a podivuhodnými činy. A aby od něho odvrátil touhu po plané slávě, jež by mu mohla být ku škodě, zavřel jej do klášterní cely a poručil, aby se jako provinilec po sedm dní postil.


Ještě dnes se divíme a žasneme, proč takové pohromy postihly tento lid, ale rozpomeňme se na to, co dělali jeho předkové a co páchá on sám.


Občanské války: Otec proti synovi, syn proti otci, příbuzný proti příbuznému. Chlodovech pobil krále, potřel nepřátelské národy, podrobil své moci národy domácí, atd. A když to vykonal, neměl ani zlato ani stříbro, které máte vy dnes ve svých pokladnicích. Co děláte? Co hledáte? Nemáte nadbytek všeho? Ve vašich palácích je požitků nad míru, zásobárny jsou přeplněny vínem, obilím, olejem, v pokladnách se hromadí zlato a stříbro. Jen jedno vám chybí – milost boží.


Zachvátily ho průjmy a horečky, a on se zbavil věcí lidských.


Veškerý majetek synů, tak i otce, byl zabaven státní pokladnou. Našli poklady opravdu veliké.


Byly v celé říši zavedeny nové a těžké daně. Splnit je, nebylo možné.


Přinesl tak obrovskou kořist, že se věřilo, že ani lidská chamtivost nemůže již chtít více.


O znameních: Osmého roku vlády krále Childeberta v neděli 31. ledna v Toursu … spadla ze zamračeného nebe s deštěm veliká ohnivá koule a prolétla vzduchem dlouhou čáru vydávající tak silné světlo, že všechno bylo jasně vidět jak za poledne. Pak se zase skryla v mraku a nastala úplná tma.


Ukázala se kometa a to tak, že kolem ní bylo všechno úplně černé.


Bylo vidět (na velikonoční den) hořící nebe, jako by se objevily dva požáry, jeden byl větší druhý menší. Po dvou hodinách se požáry spojily dohromady, utvořily zářící sloup a zmizely.


Z mraku pršela opravdová krev, mnoha lidem spadla na šaty a tak hnusně je poskvrnila, že vlastní šaty lidé s odporem odhazovali.


V sedmém měsíci (tehdy to bylo září) bylo vidět rozkvétat stromy a mnohé, které již dříve urodily ovoce, urodily znovu, takže plody visely na stromech až do svátků Narození Páně.


V noční době osvítilo zemi světlo tak jasné, že by ses domníval, že je poledne. V nočním čase bylo také několikrát vidět, jak po nebi letí ohnivé koule a ozařují svět. Noc objala svět.


(Ukázka z rukopisu Řehořových Historiae 7. stol.)


Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku