Vyklepáno z knih: Tíha doby Jindřicha Chalupeckého

Reklama


Jindřich Chalupecký (12. února 1910 Praha – 19. června 1990 Praha) byl výtvarný a literární teoretik a kritik, esejista, historik umění a překladatel, manžel Jiřiny Haukové. Byl autorem eseje Svět, v němž žijeme, který byl zveřejněn v únorovém Programu D 40 a který se později stal manifestem Skupiny 42. Manifest končí těmito slovy: Umění objevuje skutečnost, vytváří skutečnost, odhaluje skutečnost, ten svět, v němž žijeme, a nás, kteří žijeme. Neboť nejen tématem, ale smyslem a záměrem umění není nic než každodenní, úděsné a slavné drama člověka a skutečnosti: drama záhady čelící zázraku. Nebude-li toho moderní umění schopno, bude zbytečné.

Zabýval se především současným výtvarným uměním. Znepokojovala jej otázka vztahu moderní společnosti k výtvarnému umění, otázka vymezení a hranic současného umění. Teoreticky promýšlel například otázku legitimity performance jako výtvarného díla. Tyto úvahy pak shrnul v knize Na hranicích umění. V šedesátých letech byl kurátorem Galerie Václava Špály. Napsal mnoho teoretických a uměleckohistorických prací o současném umění. V sedmdesátých a osmdesátých letech byl nucen se odmlčet a publikoval pouze v samizdatech. Samizdatově vyšla například jeho kniha věnovaná Marcelu Duchampovi a nazvaná Úděl umělce – Duchampovské meditace.

***

Po roce 1948 se do strany nahrnuli oportunisti, kteří dobře odhadovali: komunisti se dostávají k moci a legitimace této strany bude prospěšná. Vývoj věcí jim dal za pravdu. Ze strany asketických idealistů se stala organizace bezohledných prospěchářů.

A my jsme se ocitli ve světě, jaký jsme naprosto nepředvídali a snad ani opravdu předvídat nemohli. Lidé, které nikdo nikdy nebral vážně, všelijací ti ctižádostivci, jakých vždy je v kulturním světě mnoho, získali rozhodující tribuny i úřady. Jak to bylo možné? Jak se to mohlo stát? Všichni jsme tu celou dobu byli a místo socialismu nám podstrčili toto. Jak je to možné?

Kde jde o úspěch, neznají skrupulí, a odpůrce, kterého nemohou tak nebo onak korumpovat, odstraní nejlépe ve chvíli, kdy spoléhá na jejich mravnost a neodvažuje se předpokládat, že bude odstraněn lží, podvodem a lstí.

Možnost moderní organizační techniky, kdy z jednoho malého a slabého centra lze ovládat celky libovolně veliké. Členství samo je rozptýleno do množství velmi malých a bezvýznamných místních organizací (odborářských, mládežnických, ženských…). Je však nemožné, aby se někde ti, kteří mají nějaké kritické názory, sešli, a tak se samozřejmě jejich hlasy ve své rozptýlenosti ztrácejí. A tak je docela marné pronášet jakýkoliv odchylný názor, byť sebelépe míněný a sebelépe podložený. Všichni se o tom ostatně přesvědčili, a tak sedí a mlčí a poslouchají s nudou a odporem nekonečné řeči agitátorů, vysílaných do jejich schůzí. Základní organizace se staly rejdištěm nechutných a nízkých osobních zájmů, zištnosti a nenávisti, sousedské nevraživosti.

Tak povinné chození do schůzí stalo se jednou z nejpodivnějších, ale také nejhorších útrap občanů v stalinizovaných zemích. Přesto splňují tyto schůze svůj význam. Především olupují lidi o čas. Dvě schůze týdně, plus nějaká drobná funkce, povinná účast na slavnostech, manifestacích a průvodech, na brigádách, už jim nezbude ani čas zamyslet se, co se to s nimi vlastně děje. Pak je tu ještě ďábelský vynález kolektivní organizované rekreace, zabezpečující, aby se lidé nemohli sobě věnovat ani o dovolené.

Lidé pak přikyvují na oko všemu, co se jim vykládá, odhlasovávají a podpisují cokoliv, a musí-li mluvit, papouškují naučené věty, ačkoliv jim nevěří. Je těžké vylíčit, jaké je to utrpení pro nesmírné množství lidí a také jak zlou a nevyhojitelnou nenávist to vzbuzuje.

Čteme-li v tisku, že kapitalismus si vytváří vlastní hrobaře, platí to i o systému tomto. Neživá, hloupá a věčně dokola se opakující agitace učí už jen lhostejnosti ke všemu, co chce a zamýšlí komunistická strana a pro co shledává podporu u lidu. Její lstivá taktika způsobila v širokých vrstvách nesmírnou nedůvěřivost k čemukoliv, s čím strana přichází, byť to bylo i sebelepší.

Je omylem si myslet, že vůdci komunistických stran a rozsáhlé štáby oddaných funkcionářů od nejvyšších po nejnižší jsou lidé nepoctiví, špatní a zlí. Je samozřejmé, že jako všude i tady můžeme nalézt příklady všech lidských špatností a neřestí. Ale většina chce opravdu prospět lidu, chtějí svět krásnější a lepší, mají chilliastickou představu, že lidstvo je schopno uskutečnit na světě ráj míru, blahobytu, štěstí, svobody a bratrství, přijmeme-li za své jejich učení a podřídíme-li se jejich vedení. Jak je to možné, že chtějíce jen dobré, konají tolik zlého? Je v nich kus starého Hegela, který kdysi na výtku, že skutečnosti neodpovídají jeho teorii, odpověděl: „Tedy tím hůř pro fakta.“ Oni také nechtějí zkoumat skutečnost, nejde jim o to, co je, ale o to, co být má.

Komunisté se již neptají lidu na jeho mínění. Neboť lid je pro ně neuvědomělý a sám není schopen svého štěstí dojít. Myslí za něj. Lidé se již nemusí starat o své štěstí, opatří je pro něj a zařídí mu je ideologové. A dopadá to, jak to Platón ve své Politice předpověděl: „Naši správcové budou asi muset užívat k prospěchu spravovaných hodně nepravdy a klamu jako léku pro všechny užitečného.“ Ke stejnému závěru došli komunisté. Lež, lest, bezohlednost a násilí má vést k pravdě, poctivosti, bratrství, míru.

Až naposled lháři, podvodníci a násilníci povedou obelhané a lhostejné, obelstěné a podlé, znásilněné a nenávistné – kam? K socialismu?

Poprava Clementise. Toto psali čeští literáti: Česká spisovatelka: Co je vůbec lidského na této figuríně v elegantních šatech a s tváří velkého dobrodruha… Jmenují se lidmi jen proto, že není jména, jež by je přesně označila. Český básník ji doplňoval: Jak odporná je už sama tvář těchto dobrodruhů ve chvíli, když z ní padá maska přetvářky a když s cynismem profesionálních zločinců jsou nuceni odhalovat své křivé životy.

Několik padělatelů potravinových lístků bylo odsouzeno k trestům smrti a popraveno. Výtvarný kritik píše: Smrduté zbytky temných existencí… hmyz, který ve jménu krásy a socialismu, blažené budoucnosti našich dětí je nutno nemilosrdně vyhubit.

Kde se brala ve spisovatelích taková děsivá krvelačnost? I jindy se politikové dopouštěli velikých omylů a krutostí, ale v paměti se však nevybaví příklad, že by byli měli spisovatele, dokonce celou organizaci spisovatelů, kteří by jejich zlé činy slavili a pobízeli je k nim.

Po roce 1938 zaujali vedoucí literární pozici katoličtí spisovatelé. Vyslovovali své sympatie s totalitním státem fašistického typu, útočili primitivním způsobem proti Židům, zednářům a židobolševikům, čili marxistickým pejzům, vyzývali k pálení všeho, co se dalo zahrnout pod termín levá literatura. Jejich vlastenčení plodilo poezii stejně hloupou, jako byla později poezie stalinské éry. Tehdy tito čeští spisovatelé se spokojovali nabádáním k pronásledování Židů a k pálení knih. Patnáct let později se jiní čeští spisovatelé již radovali z věznění a poprav. Příčina zůstávala stejná. Byla jí služebnost české literatury.

Spisovatelé let padesátých nechtěli ani sami bít Židy a ani je věšet jako imperialistické agenty. Dokonce se domnívali, že je vede spravedlivý hněv, mravní rozhořčení, láska k lidem. Obětovali se ideji. Ale neobětovali ani své životy, ani fyzické zdraví, ani zdraví, ani pohodlí. Obětovali svou mravní, intelektuální a citovou integritu. Odvrhli svou schopnost reagovat a nevnímali už ani skutečnost lidského utrpení, ba ani skutečnost lidské smrti. Jejich mysli byly prázdné a jejich srdce studená. Psali, jen psali. Vykonávali své řemeslo jako reklamní textaři. Co propagovali, bylo jim lhostejné. Prý psali z vnějšího donucení. Ale ani to není pravda. K mnohému lze člověka donutit, ale co a jak bude psát, to si musí naposled vždy zvolit sám.

Velká část moderního umění je pouhým manýrismem, vzdělaneckou hrou, ne-li dokonce pouhým luxusním zbožím. Nové formy, které umění potřebuje, nebudou učenější, ale prostší. Musí se zbavit ideologií, aby mohly být plně lidské.

Proletariát už dávno není pouze temným stínem bohatnoucí společnosti. Ti, kteří řídí výrobu, pochopili, že na proletariátu nezáleží jenom výroba, nýbrž stejně i spotřeba. Dá se dokonce vyrábět bez dělníků, pouhými automaty, ale nikoliv bez spotřebitelů. Proletariát nezískal v kapitalistickém světě svobodu, nerozhoduje o výrobě ani o spotřebě, je dál jen objektem rozhodování, ale už necítí toto rozhodování jako nepřátelské, když ti, kdo výrobu řídí, jsou nyní ochotni mu dát a dál usnadňovat život a dál a dál ho zahrnovat novými výrobky. Spotřební společnost si jej plně získává. Proč by revoltoval? Nevidí před sebou nepřítele. Moderní technika postupně odstraňuje i bezduchou a úmornou práci. Zároveň na místo zpupných majitelů nastupují anonymní korporace a v jejich vedení vzdělaní manažeři. Místo bohatých a chudých se v tomto světě rýsuje rozdíl tvořivé menšiny a poživačné většiny. Místo třídního boje nastupuje tlak této většiny na pohodlnější a příjemnější život. Je pak povinností oné menšiny nalézat stále lepší a snadnější a výkonnější způsoby výroby a s ní samozřejmě i lepšího využívání jejich výsledků celou společností.

Dělníci už netouží, aby zhynul starý podlý svět, jsou s moderním světem docela spokojeni a chtějí v něm zůstat, chtějí tohoto moderního světa využívat ještě víc a důvěřují, že jim vskutku tento svět může stále více poskytovat.

V roce 1968: Z deseti dotázaných je jich devět pro socialismu. Teprve každý dvacátý si přeje návrat ke kapitalismu. Pro většinu nebylo nijak významné, je-li kapitalismus nebo socialismus. Proč by měl dávat přednost kapitalismu? Zase by byl podřízen, tentokrát vedení soukromého podnikatele nebo nějaké korporace. Za socialismu byl podřízen vedení, kterou ustavovala státní moc. Lidé si sice přáli změny, ale nejdříve bylo nutné definovat, v čem by tyto změny měly spočívat.

Pro Marxe je podstatou člověka práce. Pro Freuda Erós. Aby člověk pracoval a aby miloval, musí v něm být něco, co ho pudí k práci a k lásce, k tvoření.

Svět možná není jen Řádem, Zákonem, velikým Automatem. Svět je také a především velkolepou anarchií, neustálým vznikáním a zanikáním nových a nových energií, neustálým rozvracením každého automatismu, mnohostí, v níž jednou z příčin je také člověk sám. Proto člověk není hostem na této zemi. Tento svět ho potřebuje.

Celé dějiny udělali lidé a nikdo jiný než lidé. Přes všechny omyly, nízkosti a zločiny opět jenom lidé stvořili za sebe ony podivuhodné události, jež nazýváme kulturami a civilizacemi.

Dějiny nám mluví jenom o vládcích a vojevůdcích, architektech a filozofech, umělcích a vynálezcích, a jenom v pozadí za nimi postřehujeme temný dav, anonymní, beztvarý, nevýmluvný, utlačený. Ale tento lid nebyl jen statistou velké opery dějin.

Dějiny jsou jen navenek hrdinnou epopejí. Co v nich rozhoduje, udává se v skrytosti. Častokrát jsme se mohli podivovat, že při vší zpupnosti a nevzdělanosti lidí, kteří se dostali v minulých letech do vedení státu a hospodářství, věci u nás přece ještě fungují. Bylo to z neúnavné obětavosti nesčetných neznámých lidí, techniků, dělníků, rolníků, kteří pokračovali ve své dobré práci a zachraňovali, co se dalo.

Mnozí se domnívají, že je to touha po blahobytu a pohodlí, z čeho lidé budují své civilizace. Ale lidé nejsou na světě proto, aby se jim vedlo dobře. Smysl jejich civilizací je docela jiný: chtějí vytvořit takové společenství, v kterém by mohli uchránit a zpět do světa vložit onu neopakovatelnou novost a jedinečnost, která s každým z nich vstupuje do života.

Dějiny nejsou místem pro realizaci teorií. Co a jak jít dál, může člověk jen pomalu a nejistě zkoušet. Nelze spoléhat na nové vědění, novou techniku, nové umění. Tento náš svět nás nemůže zachránit; sám je odkázán na nás.

Tomu, co žijeme a víme, neodpovídá ani dialektický ani paradoxní výklad skutečnosti.

Abrahám byl cizincem na zemi stejně vůči půdě jako vůči lidem. Co potřeboval, to si koupil.

Úvaha: Spisovatelé a umělci se mají zaměstnávat takovým uměním, které by bylo určeno masové spotřebě. I vědci by se měli jistě především věnovat bádáním, která by slibovala brzký obecný prospěch.

Věda a umění nejsou konzumními statky! Nejsou totiž nijak spotřebovávány jako např. chléb, šaty, domy. Jsou totiž z něčeho jiného a pro něco jiného, než je hmotný užitek.

Kulturních statků je dost, je jich tolik, jak jich nikdy nebývalo, a nejrozmanitějších.

Buržoasie neponechala mezi lidmi jiný svazek než holé sobectví. Proměnila osobní důstojnost člověka ve směnnou hodnotu. Je to neláska, tvrdost a vypočítavost. Je to kalvínství, nevíra ve svět, nevíra ve vezdejší lásku a ve vezdejší dobro!

Nelidskost moderní civilizace je v tom, že život v ní je vyráběn a dodáván lidem hotový. Tovární dělník je od svých patnácti let vychováván k pasivitě, jeho život je navždy rozpolcen mezi práci a rekreaci. Čím je pasivnější, tím lépe pracuje. Pro jeho subjektivitu je určen čas prázdně. Kultura v ní ztratila starý význam. Stala se abnormalitou, ne formací života, ale oddechem od něho, v nejlepším případě děláním krásných věcí pro krásné lidi, je panskou záležitostí, je učenou hrou, námětem duchaplné konverzace, drahocenným majetkem. Ale vliv umělecká díla na náš skutečný život nemají.

Pořád je to jen politická hra pánů. My ostatní si můžeme jenom vybírat z možností, které ona vládnoucí skupina vytváří. Sami vytvářet možnost volby nemáme. Ti i oni (kapitalisté či komunisté) nám přejí bezstarostný klid, v němž můžeme užívat drobných potěšení svých soukromí. Ale právě jen to. Jinak máme zůstat objektem jejich odborného rozhodování.

Revoluce otvírá cestu k pluralismu docela jiného druhu, než jaký si zatím dovedeme představit, a který se už ani nedá nazývat demokracií, vládou lidu, protože už není vládou: není zde už, kdo by komu ještě vládnul. Ani pro tradiční politiku zde už není místa.

Kolik jen dětí za Masaryka chodilo do školy bez snídaně!

Psal jsem v roce 1938, že rozptýlené skupiny katolíků, ruralistů a nacionalistů se teď šikovně koncentrují, získávají si velká nakladatelství, vnikají do porot. Zuřivý a sprostý antisemitismus, hloupoučké řeči o zednářích, nevybíravé útoky na komunisty a demokraty, výzvy k pálení knih. Levice se po válce zase zkompromitovala se stejně bezmyšlenkovitým stalinismem.

Halas: Prasata kšeftů po chudých se válí/ Prasata kšeftů dívky svlékají/ Prasata kšeftů i slova zpančovali/ Prasata dětem mléko bryndají

Nebo: Svět zlata a pýchy/ svět plný špíny/ na jeho hříchy/ jen karabiny.

Vilém Závada roku 1970: Básníci do očí sypou pepř a do ran sůl/ jako by měli radost ze zla/ a mohli pít jen tvrdé alkoholy hořkosti/ Něco vzácného se vytratilo ze života/ co nelze koupit ani vyrobit/ co nelze dovézt ani z ciziny:/ kořínky víry kapky nadšení/ venkovský chleba prostoty.

Člověk si sám se sebou neví rady. Neví, k čemu tady je, a neví ani, jak žít, snaží se ve své horečné činnosti sám na sebe zapomenout, ukrátit si promarňovaný čas.

Píší se básně, aby se tiskly, malují se obrazy, aby se vystavily. Ale co z toho lidé mají? Svět je toho plný. Nakladatelství nejsou pro spisovatele, ale spisovatelé pro nakladatelství. Galerie nejsou pro malíře, ale malíři pro galerie. Ekonomika nakladatelství a galerií sama provokuje potřebnou produkci, umění namnoze vzniká takovým způsobem. Ale je otázka, zda může být modernímu světu k nějakému prospěchu!

Halas: Až bomba praskne./ Poleze dál/ rýhujíc bahno/ Otevře se/ Škeble/ Bledé pohlaví vod/ Všecko začne znova/ za netečnosti prvních ryb/ a hvězdy/ plankton bývalých básníků/ otřesou se nudou/ v chámu mlhovin

Halas k Chalupeckému: Máte pravdu, Černý (Václav) je nečestný.

Socialismus se jevil jako zářící křišťálový zámek, do kterého nebylo vchodu.

President Antonín Novotný: Dívám se soudruzi, kdo má pravdu. Podívám se ještě jednou a vidím: Pravdu mám já.

Kekkonen: I kdyby se celá ostatní Evropa stala komunistickou, Finsko by zůstalo tradiční severskou demokracií.

Chruščov: Pak se Finsko promění ve velké muzeum, kam se bude posílat sovětská mládež, aby viděla, co to byl kapitalismus, který z planety zmizel.

 Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku