Vykradený ráj demokracie a psi našich potomků – 2. díl

Reklama


1. díl najdete zde


6: Strach elit z neodvratné změny a jejich preventivní antikomunismus

Jak dokázalo předchozích čtyřicet let státem vlastněné, řízené a provozované ekonomiky orientované na zisk pro všechny, ekonomiky potravinově zcela soběstačné a bez zahraničních dluhů, jsou výmluvy na trh a krize a hlásání mýtů o nefunkčnosti současného hospodářského systému bez soukromých vlastníků výrobních prostředků – jen politickým mlžením pravicových ideologů proti vlastním spoluobčanům.

Celá staletí platí, že pokud nějakou ekonomickou činnost nechce provozovat soukromník, vždycky jej snadno jako vlastník a organizátor výrobních prostředků může nahradit stát. Navíc, jak již bylo řečeno, všechny vlády mají vždy už z principu v rukách nástroje organizační, finanční, mocenské i donucovací mnohem silnější, než má kapitál, protože základem každého státu je zákon, jeho vynutitelnost a tedy i respekt k němu. Otázkou jedinou a výlučně politickou tedy je, zda vlády států chtějí či nechtějí tyto nástroje používat, anebo ne. Výsledný mechanismus politiky je potom možné stručně charakterizovat pouhými dvěma odstavci:

a) Suverénní stát má vždy dostatečné nástroje k ekonomické činnosti. Záleží jen na vůli a schopnostech vládnoucích politiků, tyto nástroje používat. Jestliže politikové chtějí stát zničit, anebo organizační schopnosti k ekonomické činnosti nemají, pak – logicky – stát ani neprosperuje, ale naopak prožívá krizi.

b) Táhne-li vláda s občany za jeden provaz, občané vládu ve volbách podpoří a její moc posílí. Zaprodává-li však v demokratickém státě vláda své občany vykořisťovatelským elitám, cizí moci a kapitálu, a tím způsobuje zbídačování jejich života, pak občané dřív nebo později takovou vládu její moci demokraticky zbaví přinejmenším tak, že jí vyhlásí volební "sociální válku".

Jaká tedy bude ta nová moc, z příští "sociální války" vzniklá? Už dnes se rodí šance, že to bude moc primárně politicky demokratická, moc zásadně odlišná od totality peněz, kdy dnes státu vládne jen úzká skupinka lidí z řad moci ekonomické. A nezapomeňme: Totalita peněz posledních třiadvaceti let, to je sice stále ještě jen ten náš, typicky dnešní český případ, třebaže se už jeho život krátí stejným tempem, jakým rostou volební preference ČSSD, KSČM a dalších sociálně orientovaných politických stran.

Základní příčinou strachu elit z neodvratné výměny vlády je tedy důsledek její politiky – špatný stav českého hospodářství a do nulových hodnot klesající sociální smír. Elity se sice stále tváří suverénně, ale ve skutečnosti se za hrozící ekonomický a rozpočtově dluhový krach stydí. Jejich ideologický mozkový trast, tj. politická stranická pravice proto dobře tuší, že příští volby těžce prohraje a tak se mocensky "reformně" ještě snaží prosadit maximum možného a zároveň hledí otupit výpověď nevábných volebních průzkumů co nejsilnější kontra-propagandou.

Jenže, jakou formu propagandy použít a jak mediálně přebít vládně neúspěšnou realitu dneška? Zatím neoliberálové jen zjistili, že přestalo fungovat očekávané elitářské podněcování k etnickému rasismu a pokusy o genderovou, sexuální, věkovou a sociální segregaci. Také třídní segregace pod záminkou sociální závisti je k odvedení pozornosti od problémů málo účinná. Byli tudíž nuceni zkonstatovat, že jim v rukách zbyly už jen pouhé dva mediální nástroje na ideologické strašáky: Pracovní rasismus proti zahraničním gastarbeiterům a konjukturalisticky obnovovaný a co nejhlasitěji hlásaný antikomunismus. Protože však člověk neznalý dějin se může právem tázat, k čemu je dobrá právě dnes taková propaganda, tak tady je odpověď:

Mediální hysterický antikomunismus a pracovní rasismus namířený proti zahraničním dělníkům v ČR, to jsou nyní už úplně poslední možnosti ideologů, jak odvést pozornost od soustavných ekonomických neúspěchů vlády, od její rostoucí nedůvěryhodnosti a od její naprosté neschopnosti řešit korupci a nezaměstnanost.

Co vlastně charakterizuje ten soudobý mediální antikomunismus? Tak tedy především: Je to antikomunismus bez bližší souvislosti s realitou dneška. Antikomunismus, orientovaný zejména na mladé a historie posledních sto let státu téměř neznalé lidi ze střední sociální třídy. Antikomunismus aktivizovaný prodejnými redaktory a herci v médiích a v celém prostoru internetu, primitivně postavený na lživém přirovnávání československého socialismu k hitlerovskému fašismu. Antikomunismus, překrucující dějiny jejich záměrným zkreslováním, účelovým přeskakováním období republiky let 1960 až 1989, dokola opakující podprahové dojmové tvrzení, jakoby socialismus v bývalém Československu byla jen padesátá léta minulého století.

Ale možná, že vlastně ti vykladači i vykradači dějin asi už ani nevědí dvě historicky důležité věci: Za prvé, že poválečná léta čtyřicátá a začátek let padesátých byly roky politického, občanského, třídního a národnostního boje se všemi s tím spojenými společenskými důsledky. A za druhé, že tento režim mocenského třídního boje let 1948 až 1959 prokazatelně skončil v roce 1960 velkou amnestií politických vězňů, vyhlášenou prezidentem Novotným. Logika amnestie byla přitom velmi prostá: Republika potřebovala občanský smír, jako základní podmínku pro start budování soběstačné ekonomiky státu a tím i zlepšení životní úrovně jeho obyvatel. Potřebovala nejen ekonomiku bez vykořisťujících parazitů, ale i ekonomiku orientovanou na prosperitu všech a na hospodářskou nezávislost. Jedině taková ekonomika, ekonomika v cizině nezadlužená a vnitřně silná, byla totiž schopná se bránit záměrné hospodářské blokádě, kterou proti tehdejší ČSR na dobu příštích čtyřiceti let svévolně začal uplatňovat Západ v rámci politiky studené války, vyhlášené již v březnu 1946 Churchillem na univerzitě ve Fultonu. Vykladačům dějin proto jistě prospěje, když si časem i tyto skutečnosti lépe nastudují a své vzdělání si přece jen alespoň částečně doplní nejméně ve dvou směrech: Co je to boj o moc a jaké jsou při něm používány prostředky.

Politicko mocenský boj není v historii i těch nejchvályhodnějších demokracií nic mimořádného. Probíhá i dnes u nás a nikdo z vládnoucí pravice se tomu nediví (a naopak se sebejistě usmívá), když koaličně partajní poslanci v Parlamentu svým hlasováním pravidelně válcují parlamentní levici. V čem je tedy rozdíl, oproti letům padesátým? Jen v tom, jakými prostředky bojovaly soupeřící politické síly tehdy a jakými spolu o moc bojují dnes. Tak jako tehdy, i dnes se bojuje o vliv, moc a majetek elit, v tom je to stejné. Rozdíl je jen v používaných zbraních a v prostředcích policie a justice. Zbraních, používaných zároveň na obou stranách.

Naopak analogická podobnost s dneškem tu je v intenzitě vojenského vlivu zahraničních mocností na českou politiku, danou tím, že jsme malým státem. Dříve bylo Československo členem Varšavské smlouvy, dnes – přes falešné Havlovy sliby o vojenské neutralitě – jsme členy paktu NATO. Pokud se v roce 1968 velmocím zdálo, že pro rovnováhu sil bude dobré obsadit naši zem sovětskými tanky, Američané to klidně Sovětům předem odkývli a následně nehnuli ani prstem. Kdyby se tentokrát nějaká naše vláda teoreticky rozhodla k opačnému kroku demokratizace ve stylu Pražského jara, jen naivka by se mohl domnívat, že by se stejný mezinárodní scénář neopakoval v opačném gardu.

Čeho se tudíž elity momentálně obávají, když politický převrat je tak nepravděpodobný? Obávají se celosvětového zvratu ekonomického, který by následně odstartoval i tu eventuální státně mocenskou záležitost v ČR vnitřní, zvanou "majetkové vyrovnávání s minulostí" posledních 23 sametových let. To by sem západní tanky nepřivolalo, zato by to důkladně zamíchalo dosud rozdanými kartami soudobých českých ekonomických elit. A proto ta obava z přímé demokracie a proto ta nynější zběsilá mediální kampaň proti sociálně orientovaným politickým stranám.


7: Nenadějné vyhlídky elit, anebo našich potomků?

Protože se tu nedávno například psalo o skandálu Nomury v Itálii, tak je tu dnes otázka, či spíše námět pro návštěvu u kartářky: Jak asi dopadne ta soudobá italská aféra s podvodnou Nomurou tentokrát, tam na jihu Evropy, když celoevropská politika praktické totality peněz tu zatím stále ještě pokračuje? Jaká asi bude odpověď na tu otázku kardinální, zda to bude zase jen ta typická jakoby česká hra na zdánlivě nažrané vlky spravedlnosti a nadále neporušené a klidně vegetující kozy finančních kriminálníků v bankách? Inu – to ještě uvidíme …

Říká se sice, že naděje na spravedlnost umírá poslední. Zatím tu však převládá pocit, že finančně poctivý režim bankovních střadatelů Evropy od dob krizí v Řecku a na Kypru leží už jen v těžkém bezvědomí na kapačkách ARO a pípání kardiografu viditelně slábne. Bude proto zajímavé časem sledovat, jak se věci finančně poněkud zchromlého soudobého evropského pankapitalismu nakonec ještě vyvinou. I když moc času na ekonomickou resuscitaci Evropa už asi nemá …

Nu a až jednou umřu a půjde-li to takhle dál jak dnes, nebudu se vůbec divit, když má imaginární duše za nějakou tu desítku let odněkud z vesmíru uvidí, jak mladí bývalí Čechové, hovořící už i doma v rodinách jen německy a anglicky, chodí tajně a za tmy s tichou hanbou své vlastní neschopnosti v srdci venčit své psy na hroby a pomníky dnešních českých "historicky" vládnoucích pseudodemokratů, protože příležitost na lepší život si od nich zas jen hloupě nechali na dlouhá léta promarnit. Každý přece žije jen tak, jak umí …

Přejít do diskuze k článku